Kniha jako promyšlený artefakt
Eliáš, Petr

Kniha jako promyšlený artefakt

Proč bylo těžké odhodlat se k překladu nového pokračování Harryho Pottera? A jak se redaktor a překladatel v jedné osobě dívá na palčivou otázku ohodnocení překladatelů? O své zkušenosti se podělil šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.

Petr Eliáš absolvoval Univerzitu Karlovu v Praze. Jeden rok pracoval jako jazykový redaktor v televizi Z1, nyní je šéfredaktor a literární redaktor nakladatelství Albatros. Předsedá České sekci IBBY – Společnosti přátel knihy pro mládež, která je mimo jiné vyhlašovatelkou výroční ceny Zlatá stuha, udělované tvůrcům nejlepších knih pro děti a mládež. Překládá z angličtiny.

iLiteratura: Co vás přivedlo k překládání? Jaká byla vaše první přeložená kniha?
Petr Eliáš: Byl to průvodce Rough Guide po Portugalsku, na kterém jsme pracovali spolu s kolegyní.
Už na gymnáziu jsem neurčitě tušil, že bych se překládáním chtěl zabývat. Respektive bylo mi jasné, že se nemůžu věnovat přírodním vědám, a tak jsem tíhl k těm humanitním.
Hlásil jsem se na několik škol, ale nejvíc jsem se chtěl dostat na překladatelství a tlumočnictví na filozofické fakultě v Praze.

iLiteratura: Jak jste se dostal od cestovatelských průvodců až k beletrii?
Petr Eliáš: Šlo to postupně. Průvodce jsem udělal asi tři. A pak už jsem nabyl dojmu, že bych mohl překládat i něco jiného, a začal jsem se vnucovat do různých dalších nakladatelství. Odepsali mi z Knihy Zlín a přeložil jsem pro ně takovou docela tenkou brožuru, vlastně katalog věcí zbylých po vztahu dvou lidí, který prostřednictvím fotografií a lakonických popisků vypráví příběh toho vztahu. Název je strašně dlouhý, začíná Významné artefakty a pokračuje ještě asi na dva řádky. To byla první dejme tomu beletrie, kterou jsem překládal. Potom jsem začal pracovat v Albatrosu a mé další překlady beletristických knih už byly právě pro náš nakladatelský dům.

iLiteratura: Jak jste se do Albatrosu dostal?
Petr Eliáš: Ještě při škole jsem pracoval v televizi Z1 jako korektor. A pak, v létě 2011, ta televize ze dne na den zanikla. Potřeboval jsem práci a objevil jsem inzerát na literárního redaktora do Albatrosu. Tak jsem se přihlásil a oni mě vzali.

iLiteratura: V Albatros Media nyní pracujete jako šéfredaktor nakladatelství Albatros. Mohl byste svou práci trochu přiblížit?
Petr Eliáš: Obecně se myslím dá říct, že šéfredaktorství znamená odpovědnost za redakční tým a za ediční plán, což ale v různých nakladatelstvích může obnášet různé věci. Ne že bych plán sám dával dohromady, ale asi bych měl být hlavní hnací síla a koordinátor. Taky bych měl přemýšlet o tom, aby naše tituly byly nejenom hezké, ale taky prodejné, abychom naplnili, co se od nás očekává. A mým nejdůležitějším úkolem je skloubit to všechno dohromady.

Eliáš

iLiteratura: Kombinace profesí interního redaktora a překladatele je docela častá. Je to spíše výhoda? Nebo je těžké ve chvíli, kdy překládáte, vypnout „redaktorskou“ část a opačně?
Petr Eliáš: Pro mě je to úplně ideální kombinace. Protože vím, jak pracuje redaktor a co řeší za problémy. A zároveň vím, jak uvažuje překladatel, vím, na čem mu záleží, o čem přemýšlí. Člověk zkrátka do té práce vidí. Určitě je výhoda znát redaktorskou práci obecně, ale i znát své konkrétní redaktory a vědět, co si k nim „můžu dovolit“. A podle toho se třeba i rozhodovat, když nevím, jaké zvolit řešení. Když přestřelím, vím, že mám proti sobě někoho, kdo mě usměrní.

iLiteratura: Snil jste někdy o tom, že budete pracovat v nakladatelství?
Petr Eliáš: Překládání, redakční práce a knížky obecně mě zajímaly. Byl to opravdu sen. Na gymnáziu mě možná redaktorská práce zajímala i víc než překládání. Nikdy jsem úplně netíhl k dětským knížkám, to přišlo v podstatě náhodou. Zpětně mě pak mrzelo, že ani na bohemistice jsme neměli žádný seminář, který by se věnoval dětské literatuře, a do dneška je to obor akademicky trochu opomíjený. Začal jsem se tedy vracet k tomu, co mě bavilo číst v dětství. Tato cesta k dětským knížkám byla vlastně nakonec docela jednoduchá.

iLiteratura: V roce 2014 jste získal prémii Tomáše Hrácha udělovanou v rámci překladatelské Ceny Josefa Jungmanna. Co to ocenění znamenalo? Změnilo se díky němu pro vás něco?
Petr Eliáš: Mně to tehdy udělalo radost, ale myslím, že význam cen není radno přeceňovat. Takže jsem se z toho docela rychle vyspal. V praxi to znamená pramálo. Že by mi začal zvonit telefon a obraceli se na mě nakladatelé s nabídkami překladů, to se nestalo, protože myslím všichni vědí, jak to s cenami funguje a že jde vždycky o kontext, o to, jak se ten který ročník sejde. Čímž vůbec nechci ceny znevažovat, ale je to jen jedno z měřítek toho, co člověk umí, a ještě myslím velmi subjektivní.

iLiteratura: Byl to i nějaký závazek?
Petr Eliáš: Mě to tenkrát zkrátka hrozně potěšilo. Připadal jsem si trochu nepatřičně, protože jsem měl pocit, že by si to zasloužili jiní. Myslím, že tahle prémie je skvělá v tom, že už to není překladatelská soutěž Jiřího Levého, vypsané pro lidi, kteří se v oboru teprve chtějí uplatnit, ale jde o součást velké Jungmannovy ceny, kde rozhoduje porota Obce překladatelů, a ta cena má svůj status, prestiž. Do určité míry to zavazující je a je to určitě i motivační. Beru to tak, že to není cena za hotové překladatelské dílo, ale spíš za nalezený talent.

iLiteratura: Mají české ceny pro překladatele – Cena Josefa Jungmanna, Cena Jiřího Levého, Magnesia Litera a ostatně i obávaný Skřipec – celkově nějakou širší váhu u čtenářů, u překladatelů nebo u redaktorů?
Petr Eliáš: Určitě mají. Taková cena je nepochybně důkaz, že oceněný něco umí. V případě Ceny Jiřího Levého si člověk dal tu práci a text do soutěže poslal. Už jen to je pro mě jakožto pro redaktora docela zajímavé.
A pokud jde o prestiž, o Jungmannově ceně už jsem mluvil. To je samozřejmě důležitá a významná cena. U Magnesie Litery myslím kategorie překladové knihy trochu trpí. Jednak pravidly, která porotě ukládají nevybírat nejlepší překlad za ten rok, ale překladovou knihu podle několika kritérií. A druhá věc je velká dominance té hlavní, nejdůležitější a nejsledovanější kategorie Litery, domácí prózy.
No a Skřipec, to je taková vděčná anticena. Myslím, že do širšího povědomí se začíná dostávat až teď, v souvislosti s nakladatelstvím Omega. I mnohý běžný čtenář, který tyto informace aktivně nevyhledává, dost možná tuší: Omegu nebrat, protože mimo jiné Skřipec…

iLiteratura: Máte nějaký překladatelský vzor?
Petr Eliáš: Mám třeba moc rád Jana Zábranu, k tomu mám vztah i takříkajíc akademický; strašně se mi líbí, jak překládá Miroslav Jindra, a obdivuju třeba Martinu Knápkovou. Spoustu jsem se toho naučil od Jiřího Joska, měl jsem ohromné štěstí, chodil jsem k němu na semináře literárního překladu.

iLiteratura: Překládáte raději z tištěné knihy, nebo z elektronického dokumentu?
Petr Eliáš: Mám radši elektronický formát, naučil jsem se pracovat ve dvou oknech, kde nemusím očima tolik skákat a nedělám tolik chyb. Když překládám z papírové knihy, jsem schopen přeskočit odstavec, což potom musím dodělávat. Ale rád mám tištěnou knihu po ruce a ověřuju si věci ještě tam. Zvlášť když už je to opravdu hotová, definitivní verze, žádná „advanced reading copy“. Protože se často stává, že pdf zkrátka není spolehlivé.

iLiteratura: Je při překladu beletrie důležitější respektovat čtivost v češtině, nebo dodržovat styl autora v originále, včetně zvláštností?
Petr Eliáš: Tohle je strašně těžká otázka. Myslím, že obecně se dá říct, že je špatně, když se člověk originálem řídí moc. Když se nechává strhnout, když nechá originál, aby vstupoval do překladu víc, než je potřeba. A potom už záleží na konkrétní knize, na autorovi a na použitých jazykových a stylistických prostředcích, co v češtině bude fungovat, respektive pro co lze ekvivalent najít a co nemá smysl převádět nebo to zkrátka nejde.
Čím specifičtější styl, tím víc je potřeba se od analogického překládání vzdálit a hledat výrazové prostředky v cílovém jazyce volněji, ale nikdy by to asi nemělo působit samoúčelně.
Ale na druhou stranu, máme tady knihy, jako je Pan Kaplan má stále třídu rád, což je venkoncem vzato překlad, ale Antonín Přidal tu knížku vlastně napsal vedle Leo Rostena úplně sám.

iLiteratura: Najít míru mezi tím, co ještě stojí za to zachovat za každou cenu, a co už je lepší vypustit, je asi jedna z nejtěžších věcí na překládání, ale i na redigování. Bere se přitom ohled i na čtenáře, na to, co vlastně snesou?
Petr Eliáš: Na to právě podle mě není jednoznačná odpověď. Je potřeba myslet na to, že čtenář originál nezná. Ten mu je většinou úplně ukradený ani o něm nepřemýšlí, pokud ho vyloženě něco nepraští do oka a on si neříká: „Ježíši, jak tohle asi bylo v tom originále. Tohle je zřejmě blbě.“ On potřebuje, v úplně ideálním případě, ekvivalentní čtenářský zážitek k zážitku ze čtení originálu. Aby překlad působil stejně jako originál, to je myslím to hlavní, k čemu se člověk musí vracet. Bez ohledu na jednotlivá řešení, protože něco, co se nedaří převést třeba slovo od slova nebo úplně ekvivalentně, se dá vykompenzovat někde jinde – pokud vím, jaký druh jazykového prostředku to je. Vždycky jde o celek.

iLiteratura: Když jsem se dívala na přehled toho, co jste dosud přeložil, je to docela pestrá směsice. Tíhnete překladatelsky k některému žánru?
Petr Eliáš: Nejradši mám knihy, které se nedají žánrově úplně zařadit. Líp se mi asi překládají romány; u povídek člověk nemůže využít toho, že si na nějaký styl zvykne a potom už se mu pracuje líp, protože ve chvíli, kdy se do textu dostane, povídka zpravidla končí a musí se zase začínat znova. Ale ne že by mě to nebavilo.
Strašně rád překládám pro děti, to je zase úplně jiná práce. Člověk může, nebo spíš musí nakládat s jazykem trochu volněji. Tady je potřeba jít čtenáři zkrátka trochu víc naproti a nebát se být tvůrčí v cílovém jazyce.
Těžko bych asi vybral něco, co mě baví nejvíc. Myslím si, že by mi nikdy nešla sci-fi ani fantasy.

iLiteratura: Připravujete se nějak na konkrétní překlad? Přečtete si celou knížku, než začnete?
Petr Eliáš: Samozřejmě se na ni vždycky podívám, prolistuju, kus si přečtu, potřebuju vědět, jestli mi bude sedět, odhadnout, jak dlouho mi práce bude trvat atd., abych neslíbil něco, co nemůžu dodržet. Ale nikdy jsem asi žádnou knihu nečetl předem celou. Jednak je na to málo času, a jednak mě baví text číst poprvé při překládání. Být trochu napnutý a těšit se, jak to dopadne.

iLiteratura: Musel jste si u některého překladu něco dostudovat, proniknout do určitého tématu?
Petr Eliáš: Skoro u každého. Hodně ponořit do tématu jsem se musel u knížky Petera Hellera Psí hvězdy, kde hlavní hrdina létá v cessně, potřeboval jsem proto proniknout do letecké terminologie. Pak jsem kdysi rozpracoval jednu knihu pro Knihu Zlín, která nakonec nevyšla, a ta byla o tom, jak se kradou vzácné knihy. Obsahovala také docela specifické názvosloví. Když jsem překládal Karneval Rawiho Hage, kde je hromada taxikářského slangu, pátrali jsme tehdy s šéfredaktorkou nakladatelství Plus Martinou Mašínovou i mezi taxikáři, zvlášť při nočních jízdách. Ale to jsou myslím úplně běžné překladatelské problémy.

iLiteratura: Vybíráte si knihy k překladu i podle toho, co byste si sám rád přečetl?
Petr Eliáš: Snažím se. Při překladu a pak při redakci se snažím přemýšlet, jestli by mě text jako čtenáře skutečně bavil. Jako překladatel si k němu samozřejmě vytvoříte docela úzký vztah, pozitivní nebo negativní, často je to směsice obojího. Vždycky mě hrozně zajímá, jak jej bude vnímat nezaujatý čtenář, který s knížkou zkrátka nestrávil několik měsíců, ale dostal ji do ruky, a buď ho baví, nebo ne.

iLiteratura: Nemůžu se nezeptat na překlady J. K. RowlingovéHarry Potter a prokleté dítě a teď poslední Předobrý život. Jak dlouho jste musel přemýšlet, jestli se do této práce pustíte?
Petr Eliáš: Bál jsem se dost. Chvíli jsem se rozmýšlel, protože jsem věděl, že je to v určitých ohledech práce dost nevděčná. Bylo mi jasné, že kniha vzbudí pozornost, a to i negativní. Lidi byli buď nadšení, že dostali další příběh ze světa Harryho Pottera, nebo rozčilení, k čemu se Rowlingová propůjčila. Neutrálních reakcí bylo minimum. Takže to nebylo jednoduché rozhodování.
Harry Potter je podle mě jedna z mála knih, u které spousta čtenářů zná jméno překladatele. A bratři Medkové jsou myslím právem považováni za hvězdy ve svém oboru. Takže i v tomhle směru to bylo pro mě docela složité, věděl jsem, na co navazuju a že překlad bude automaticky podroben celkem pečlivé kritice. Naštěstí pro mě tam nebylo překladatelských výzev zase tolik, kromě nedostatku času.

iLiteratura: Kolik času přibližně potřebujete na překlad?
Petr Eliáš: Myslím, že patřím spíš k rychlejším překladatelům. Když mám čas a můžu se soustředit, jsem schopen pracovat docela rychle. Ale za stávajících okolností bych nikomu neslíbil víc než sto normostran za měsíc. Kdybych se překládání věnoval naplno, myslím, že třeba dvě stě stran měsíčně by nebyl problém. Ale záleží na náročnosti textu.

iLiteratura: V současnosti se hodně mluví o situaci překladatelů u nás, o jejich pozici a významu. Jak se na tuto situaci díváte vy? A to jak z pohledu (šéf)redaktora, tak překladatele, vidíte to přeci jen z obou stran.
Petr Eliáš: V tomhle případě zrovna fakt, že je člověk zároveň redaktor, nebo dokonce šéfredaktor, a k tomu ještě překladatel, žádná velká výhoda není, protože nemůžu zaujmout jednoznačné stanovisko. Naprosto rozumím potřebě dostávat za svou práci slušně zaplaceno. Na druhou stranu vím, že ekonomika každého titulu je složitá a někdy je opravdu problém honorář zvýšit. Někdy chce nakladatel vydělat a zkrátka řekne, že výš už s honorářem jít nemůže nebo nechce. Potom je na překladateli, aby podmínky, které mu nevyhovují, nepřijal.
Počet dobrých nebo dejme tomu slušných překladatelů je omezený. A dřív nebo později nakladatelé nebudou mít s náročnějšími tituly koho oslovovat. Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba na nakladatele tlačit opravdu soustavně a asi nečekat nějaké jednorázové navýšení, ale postupné zlepšování nebo dejme tomu kultivaci prostředí. Můžou pomoct i ceny, může pomoct to, že se překladatelé nějak prezentují, že o sobě píší, že vycházejí články o překladatelské práci. Je podle mě potřeba šířit osvětu, myslím, že mnozí lidé, často i ti, kteří pracují v knižní branži, nedovedou práci překladatele docenit, nedovedou si vlastně představit, co všechno to obnáší.
Na druhou stranu ne vždycky je představa o vyšším honoráři oprávněná. S některými překlady je hodně redakční práce, kterou je potřeba zaplatit. A to už často protestující překladatele nezajímá. Může se to stát komukoliv, i řekněme zavedeným nebo renomovaným překladatelům.

iLiteratura: A jaký jste jako překladatel vy?
Petr Eliáš: Já sám jsem jako překladatel spíš benevolentní. Téměř dennodenně řeším to, aby některý titul vzhledem k ekonomickým požadavkům vůbec mohl vyjít, takže kdekoliv se daří ušetřit, tak mě to vlastně těší. Nepřekládám za ceny, kterými bych „kazil trh“, ale rozhodně se nehádám o pěti- nebo desetikoruny. Čímž zase nechci říct, že by se mi nelíbilo, kdyby překladatelská práce nebyla placená líp. Vlastně ani už neuvažuju o tom, že bych se tím živil na plný úvazek, což bych jinak moc rád.

iLiteratura: Pomohlo by zvýšení prestiže třeba uvádění jmen na obálkách?
Petr Eliáš: Jména na obálkách jsou hezká věc. Jenže se to týká zase jenom určité oblasti literárního překladu, textů, kde je vklad překladatele vyšší než průměrný.
Otázka je, jestli se tím něco vyřeší pro trh jako celek. Jestli to nedopadne tak, že za skvělé literární překlady se nebude platit sto šedesát korun, ale sto osmdesát. Vedle toho bude vznikat hromada překladů podprůměrných, které budou lidi mastit za sto třicet a budou vlastně spokojení.
Ono je to vlastně dvousečné, protože při čtení by člověk vůbec neměl vnímat, že čte překlad. Ale na druhou stranu je dobré se zastavit a říct si: „Aha, tak tohle se mi tak dobře čte, protože to přeložil ten a ten.“ A třeba se podívat, co dotyčný ještě přeložil nebo jestli za to náhodou nedostal nějakou cenu. A poznávat svět literatury i takhle, zase z jiného konce.

iLiteratura: Což je vlastně další zajímavá cesta, jak objevovat nové knížky…
Petr Eliáš: Spousta překladatelů funguje jako určitá záruka kvality. Prostě si říkáte, ať už je to pravda, nebo není, že ten člověk by přece nevzal něco, co je pod jeho úroveň, a určitě by to neodbyl. Takže minimálně můžete čekat zajímavou knihu, nikde není psáno, že vám zrovna sedne, ale bude poctivě, kvalitně, řemeslně dobře přeložená.
Sám na to hledím hodně, ale jsem ovlivněný tím, co dělám a v jakém prostředí se pohybuju. A myslím si, že je čím dál víc čtenářů, kteří si toho všímají. Dívají se, kdo co přeložil, a řeší, jestli to bude nebo nebude přeložené dobře. A tomu pomáhá v poslední době i zmiňovaný Skřipec, o kterém je čím dál častěji slyšet. Takové to negativní PR kolem některých knih a nakladatelství. Lidé o tom začínají přemýšlet. Ne každý samozřejmě rozezná dobrý překlad od špatného. Ale aspoň to, že je kniha přeložená dobře, neberou jako samozřejmost.

iLiteratura: Je překládání umění, nebo řemeslo? Co je kromě znalosti jazyka potřeba? Je některá vlastnost pro překladatele charakteristická či nezbytná?
Petr Eliáš: Jako překladatel bych řekl, že je to umění, a jako redaktor bych řekl, že mám rád překladatele, kteří dobře ovládají řemeslo. Se vším všudy, co obnáší. Jsou spolehliví, znají pravopis a gramatiku, dodržují termíny, nevynechávají. Takového člověka redaktor ocení víc než umělce, který odevzdá překlad s dvouletým zpožděním, nekompletní a plný gramatických chyb. Pak musí nastoupit to řemeslo a je to daleko horší práce. Na druhou stranu i talent, nadání, invence je třeba. Takže výsledek je asi kombinace obojího.
Myslím si, že překladatel musí hodně číst. Čím víc má načteno, tím líp ovládá jazyk, tím líp vidí takříkajíc za autora, za text. Myslím si, že aby člověk mohl dobře překládat, musí také trochu vědět, jak knihy vznikají.
Překladatel musí být trpělivý, pečlivý, kreativní, ale zároveň musí mít „sicflajš“. Měl by být zodpovědný. Měla by se v něm správně mísit pokora a odvaha tvořit.

iLiteratura: Nedávno vyšla obsáhlá monografie Jan Zábrana: Básník, překladatel, čtenář, byl jste, s Evou Kalivodovou, jejím editorem. Jak jste se k té práci dostal?
Petr Eliáš: Cesta ke knize samotné byla docela dlouhá. Psal jsem o Janu Zábranovi už diplomku a potom jsem se mu věnoval dál, v rámci doktorského studia na translatologii. S mou školitelkou Evou Kalivodovou jsme se rozhodli uspořádat o Janu Zábranovi konferenci. Trvala dva dny a zazněla tam spousta zajímavých příspěvků, které by bylo škoda neotisknout. Nechtěli jsme ale udělat klasický konferenční sborník, měla to být spíše kniha, která by zaujala i běžného čtenáře.
Ediční práce na knize trvala dva roky. Daleko víc energie než já tomu věnovala Eva Kalivodová. Kdybychom měli oba víc času a mohli se tomu věnovat skutečně intenzivně, byla by hotová i dřív.
Část ediční práce spočívala v úpravách všech konferenčních příspěvků. Sjednocovaly se všelijaké aspekty textů a také jsme, ve spolupráci s Marií Zábranovou, dávali dohromady doprovodné materiály, dopisy, fotografie, interní nakladatelské materiály atd. Hlavně dopisy a fotografie, které třeba ještě nikde nevyšly a které o Zábranově práci hodně vypovídají. Celé jsme to seřadili, roztřídili do kapitol, aby to logicky dávalo smysl a aby se střídaly vědecké příspěvky s lehčími texty, s úryvky ze vzpomínek, s obrazovým materiálem, s dopisy, aby to byla taková čtenářsky příjemná, vyvážená zkušenost.

iLiteratura: Máte ještě čas a chuť číst i pro zábavu?
Petr Eliáš: Snažím se. Záleží na tom, jaký mám za sebou den. Když vidím a vstřebám hodně textu, chuť číst si večer je menší, a naopak. Ale když mám dva tři volné dny za sebou, tak ta chuť vždycky přijde úplně sama.
Snažím se aspoň rámcově sledovat, co vychází v anglosaské oblasti, a také současnou českou beletrii. Čtu vlastně cokoliv, co mě osloví stylem, tématem, a hlavně zpracováním. Potřebuju nemít pocit, že bych text měl zredigovat. Tím nemyslím překlepy a takové věci, ale dokáže mě naštvat, když cítím, jak ten člověk psal, co se s textem dělo nebo naopak nedělo a co se s ním ještě mělo stát.
Teď mám rozečtenou Ženu v závorce od Ludvíka Němce. Tak tu opatrně, při vědomí toho, že jsem na začátku, můžu doporučit.

iLiteratura: Dáváte přednost papírovým knížkám, nebo e-bookům?
Petr Eliáš: Přistupuju k tomu pragmaticky. Čtečka mi šetří místo a čas. Když mě kniha zaujme, koupím si ji do čtečky, hned se do ní můžu pustit a pak si ji vzít kamkoliv s sebou. Je to velmi praktická věc.
Na druhou stranu, když beru do ruky tištěnou knihu, mám z toho úplně jiný dojem. V čemž se možná trochu odráží moje profese. Hodně důležitá je pro mě třeba grafická úprava. Ne že bych byl nějaký fetišista, ale smyslové vjemy jsou důležité. Ke čtenářskému zážitku to nutně nepotřebuju, ale je příjemné držet v ruce dobře knihařsky zpracovanou, hezky vytištěnou, kvalitně graficky upravenou knihu; hotový, promyšlený artefakt.

iLiteratura: Co byste poradil začínajícím překladatelům, kteří chtějí prorazit do knižních nakladatelství?
Petr Eliáš: Vnucovat se a nebát se ze začátku překládat – a teď mě možná někteří kolegové budou kamenovat – za málo peněz nebo zadarmo. Já jsem dělal překlady pro všelijaké neziskovky. Člověk se toho spoustu naučí, má záznam do životopisu, má co ukázat, minimálně zájem o překládání.
A potom obcházet nakladatele a snažit se někde vnutit. Pomůže, když máte někde známé, ale stejně je třeba se aktivně nabízet. Protože šikovných a spolehlivých překladatelů, zvláště z větších jazyků, je pořád nedostatek.

Rozhovor

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

Děkuji, to je mi líto, že jméno překladatele je na úkor poslední věty anotace (někteří nakladatelé by při propagaci titulu možná použili i to, že jsem za něj od vás dostala výroční cenu Albatrosu a že byl jeden ze tří nominovaných na Zlatou stuhu – ale to je samozřejmě typická poznámka “nedoceněného génia”). Šlo mi spíš o to, že byrokratická složka koncernu zřejmě dusí původní literární charakter jednotlivých nakladatelství. Vzhledem k tomu, že koncern polyká další a další nakladatele, šíří se tenhle vysloveně nekulturní a zkostnatělý postoj čím dál víc. A to mě zneklidňuje.

Kateřina Krištůfková,

Tak u jedné knihy už je jméno překladatele doplněné, to je fajn. Ještě zbývají všechny ostatní překladové tituly.

Petr Eliáš,

Máte pravdu, u Všehoknihy vaše jméno chybělo, omlouvám se. Musel jsem obětovat poslední větu anotace, ale teď už tam bude.

Magda de Bruin,

Jen ještě taková perlička: při jednání se smluvněprávním oddělením Albatrosu Media mi už v srpnu 2013 Milan Pech výslovně v mailu přislíbil, že na prodejním webu Albatros Media moje jméno uvedené bude. Jde o Všehoknihu Guuse Kuijera z Albatrosu, na webu je i úryvek z knihy, ale moje jméno nikde: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/16512993/vsehokniha/. Ujistil mě také, že v materiálech pro distribuci je překladatel uveden, nicméně už tenkrát jsem si v Kosmasu doplnění jména zařizovala dodatečně sama (Kosmas je v tom naštěstí velmi pružný a jméno doplňuje obratem.) Z toho plyne, že Kosmas je pro zájemce o překladové tituly opravdu lepší adresa než Albatros Media. Ale obchodnímu oddělení to zřejmě nevadí...

O.Doubek,

Jako čtenář se také pozastavuji nad tím, že pro zjištění překladatele cizojazyčného textu musím zjišťovat informace u konkurenčního prodejce (např. Kosmase). U knih Plusu, které mají jméno překladatele na obálce, je na domovských stránkách (www.nakladatelstviplus.cz) jméno překladatele zjistitelné z obrázku obálky.

Kateřina Krištůfková,

Ani já nepotřebuji mít své jméno uvedené na obálce knihy. Ale ráda bych se informaci, kdo knihu přeložil, v propagačních materiálech dočetla (a to u všech překladových knih). Existují lidé, které tato informace zajímá. Nicméně jak píše Magda de Bruin, je to projev kulturnosti, který nelze vymáhat. U největšího nakladatelského domu u nás bych ovšem takovou kulturnost očekávala.

Magda de Bruin,

Překladatel není první hobojista, ale klavírista-sólista, když už chceme používat tenhle příměr. A ten je na každé gramofonové desce uvedený zřetelně, stejně jako skladatel (osobně ostatně nijak nestojím o to, aby moje jméno bylo na obálce mého překladu). Proti uvádění hmotnosti ani dalších parametrů není námitek, pokud se taky najde místo na rubriku se jménem autora překladu. Připomněla bych tady bod 6 Hexalogu mezinárodní překladatelské organizace CEATL: https://www.ceatl.eu/translators-rights/hexalogue-or-code-of-good-practice. Týká se tedy uvádění jména překladatele jakožto autora překladu všude tam, kde se uvádí autor originálu. To je projev osvícenosti a kulturnosti, který lze od literárních nakladatelů a dalších kulturních institucí (třeba organizátorů různých literárních akcí) očekávat, ale vymáhat se nedá. Kdežto zveřejnit úryvek z překladu bez uvedení autora, jak se děje na zmíněných webech, je porušení autorských práv. Nespolehlivost katalogu s tím souvisí - o tom jsme tu debatovali před několika lety v iLiforu. Poznámce o nedoceněných géniích nerozumím.

M Pokorný,

Tak ta hmotnost je tam kvůli poště, žeano. Na gramofonové desce zas máte uvedenou tiskárnu obalu, zatímco jméno prvního hobojisty ne, i když třeba hraje sólo. Nechť jsou překladatelé psáni, kde to jde, budiž. Ale řekl bych, že to lze prosazovat i bez toho permanentního tónu nedoceněných géniů. Osobně by mě víc trápila třeba nespolehlivost katalogu Národní knihovny.

Kateřina Krištůfková,

Jak je vidět i z reakce Magdy de Bruin, snaha jednotlivce se míjí účinkem. V žádném jiném nakladatelství, se kterým spolupracuji, se nemusím obracet ani na obchodní, ani na jiné oddělení - moje jméno všude uvádějí zcela samozřejmě. Pro mě je tato situace dokladem toho, jak si Albatros svých překladatelů váží. Jestliže je pro Albatros důležitějším údajem hmotnost knihy než její překladatel, mluví to za vše.

Petr Eliáš,

To byste se, Kateřino, divila, kolik sil už to stálo. Snad ode mě není příliš troufalý vás poprosit, jestli byste svou vlastní snahu nasměrovala účelněji, tj. k vedení obchodního oddělení, které e-shop spravuje. Myslím, že když budou výtky přicházet z různých stran, spíš se neminou účinkem.

Kateřina Krištůfková,

I já jsem usilovala o to, aby Albatros na svých stránkách moje jméno uváděl, protože Kniha Zlín ho na svých webovkách samozřejmě u všech mých knih má. Krátkou chvíli tak bylo moje jméno paradoxně uvedeno v kolonce autor spolu se skutečným autorem, což ovšem také nebylo v pořádku. Myslím, že přidat jednu kolonku pro jméno překladatele snad tolik sil nestojí.

Magda de Bruin,

Přidávám se ke Kateřině Krištůfkové. U poslední knížky pro Albatros jsem si vymohla, že jméno dodatečně doplnili do anotace, ale u předchozí se neuvádí - přitom je na webu i anonymní ukázka z překladu, a to už je jednoznačné porušování autorských práv překladatele. Podle mých zkušeností je to dokonce tak, že koncern Albatros Media jméno překladatele nespokytuje ani v údajích o titulu pro webová knihkupectví, takže i třeba na Kosmasu, kde jinak překladatele uvádějí, jsem si u titulu z Knihy Zlín i z Albatrosu musela sama dodatečně zařídit, aby tam moje jméno doplnili. Ozývám se na to pokaždé, když překládám pro nakladatelství z koncernu Albatros Media (takže už několik let). Nechápu, proč je tak těžké to napravit.

Petr Eliáš,

Kateřino, máte pravdu, je to smutné, z určitého úhlu pohledu dokonce v rozporu s autorským zákonem. Však se to taky snažíme změnit, seč nám síly stačí.

Jitka J.,

"Myslím si, že by mi nikdy nešla sci-fi ani fantasy."

A přitom Harry Potter, Čarodějka v zácviku, Loď mezi hvězdami, Psí hvězdy... A všechno fajn překlad. :)

Kateřina Krištůfková,

Poznámka ke zvyšování prestiže překladatelského povolání a uvádění jmen překladatelů: Na webových stránkách Albatrosu se v detailních informacích o jednotlivých knihách dočtete leccos, třeba i kolik kniha váží, ovšem kdo ji přeložil nikoliv. Opravdu smutné.