Dousková, Irena: Rakvičky

Dousková, Irena
Rakvičky

recenze beletrie česká

Irena Dousková, autorka populárního Hrdého Budžese, se i ve své nejnovější knize Rakvičky vrací do minulosti, třebaže ne tak vzdálené. Její hrdinka se ve snaze bojovat s nepřízní osudu vydává na cestu za svou (kýženou) láskou, ale vůbec nic nejde hladce. Kniha sama pak, zvláště ve srovnání s Budžesem, budí jisté rozpaky.

Rakvičky prohořklé
Irena Dousková
: Rakvičky. Druhé město, Brno, 2018, 226 s.

Irena Dousková se již několikrát spustila do tmavé díry tzv. „normalizace“, aby v ní vykutala něco, co by snad mohlo zaujmout i dnes. Především její Hrdý Budžes, první díl ságy ze života přemoudřelé školačky Helenky Součkové, patří k dílům nejen mimořádně vtipným, ale i zdařilým z hlediska zpřítomňování různých aspektů „obyčejného“ života v komunismu. Tato kniha navíc nepochybně patří k prózám, které znatelně překročily hranice polistopadové literatury, přinejmenším tím, že se její divadelní zpracování s Bárou Hrzánovou v hlavní roli stalo jednou z divácky nejúspěšnějších inscenací posledních let.

I s odstupem několika desetiletí od pádu komunismu zůstávají prózy o „normalizaci“ nepřehlédnutelným fenoménem. Je pozoruhodné, že jejich přísun v posledních letech neochabuje, ba co víc, mnohé z nich se nejednou řadí k tomu lepšímu, co v československé literatuře v posledních desetiletích vzniká (z posledních výrazných jmenujme např. Přibáňův román Všechno je jenom dvakrát a Vilikovského Príbeh ozajského človeka). Zhruba bychom je mohli rozlišit na dvě skupiny, pracovně nazvané jako prózy 1) „seriózně reflektující“ a 2) „ty ostatní“; žádné z označení přitom nemá mít hodnoticí charakter. Rozdíl je hlavně v přístupu: první chce o dané epoše podávat svědectví, ať už individuální, či obecnější, zatímco druhý se „normalizace“ chápe spíše jako projekčního plátna, z něhož se nakonec má vyloupnout (i) něco jiného. Třebaže se obě pojetí zpravidla neprosazují v „křišťálově čisté“ podobě, inklinaci k jednomu či druhému zpravidla zaznamenáme. Rakvičky rovněž stojí jaksi na pomezí, když v poměrně sugestivních pozdně normalizačních kulisách líčí příběhy fiktivních charakterů; zároveň si však troufám tvrdit, že Dousková přece jen jaksi usiluje o roli svědeckou, resp. o to, vzbudit i dojem jakési „seriózní reflexe“. Zkrátka být něčím víc…

Prózy o normalizaci jsou dnes ovšem fenoménem ještě z jiného důvodu: historická epocha, jíž se zabývají, je totiž stále významnou součástí životní zkušenosti velkého procenta čtenářů, což do značné míry stimuluje nejen poptávku, ale zpětně i nabídku. Vzhledem k narůstajícímu časovému (bohužel ne tolik mentálnímu) odstupu se však tato zkušenost ocitá v ošemetném prostoru mezi ještě relativně živou pamětí, více či méně zkreslenými vzpomínkami a nevyhnutelným zapomínáním. Možná i proto je „normalizace“ pro spisovatele tak přitažlivá, je to výzva.

A ještě jedna kontextuální poznámka: trend je jasný – prózy o „normalizaci“ se čím dál tím více sbližují s prózami historickými. Autoři, kteří je píší, dali z určitých důvodů přednost minulosti před možností psát o současnosti, případně budoucnosti (či aspoň, umírněně řečeno, do ní zasadit děj). To je samo o sobě velmi významný a pro interpretaci směrodatný akt, skoro by se chtělo říct závazek. Kromě jiného svým počínáním vytvářejí konkurenci historikům promlouvajícím o témže „předmětu“, a to obzvláště tehdy, pokud se k němu, tak jako dnešní historici k „normalizaci“, v poslední době čím dál tím častěji vracejí.

Samozřejmě, volba „reálií“ sama o sobě nemůže být předmětem (definitivního) kritického hodnocení, nicméně jejich účel v daném textu snad může být zvažován vždy. Nezastírám, že právě u Rakviček Ireny Douskové jsem v tomto ohledu poněkud na rozpacích: vůbec si nejsem jist, jak se její „tehdy a tam“ má ve výsledku k našemu „tady a nyní“, resp. zda autorka vůbec zvažovala poměr své „historické“ látky k dnešku… Ano, na „vtipnou, ale i dojemnou perestrojkovou ‚road-movie‘“ (označení novely na obálce) bychom asi neměli klást ta nejvyšší kritéria, nicméně text sám se jaksi bez přestání hlásí o slovo: zdaleka mu nejde jen o humor (toho je ostatně v knize navzdory proklamaci i jiným autorčiným tragikomicky laděným knihám velmi pomálu) ani milostná zápletka stojící v pozadí velké cesty napříč republikou není sama o sobě tím „nosným sdělením“. Tím hlavním, co mi z knihy vyvstává, je – zjednodušeně řečeno – snaha říct, jaký to byl kdysi jeden velký šlendrián, samá nepříjemnost, špína a hnus.

Takový pocit během své krkolomné cesty napříč republikou ostatně téměř bez přestání zakouší i sama protagonistka: nic nefunguje, pohroma střídá pohromu, člověk má sotva oporu ve vlastní rodině, natož aby našel někoho, kdo by byl ochoten nezištně pomoct. Dvacetiletá dívka, která prožívá své poslední prázdniny, protože nebyla přijata na vysokou, a tak chtě nechtě musí do zaměstnání, se ve své vlastní zemi cítí jako cizinec. „Nechtěla patřit k tomuhle odpudivýmu světu žebráčků, prosebníčků, poníženejch vlezdoprdelků, vychcánků a veksláků. Nechtěla s tím mít vůbec nic společného.“ (s. 89) Navzdory nepřízni osudu a všem postupně se vynořujícím nesnázím je však odhodlána svou misi dotáhnout: chce najít „Ostraváka“, s nímž ji podle všeho zatím pojí jen několik málo společných chvil a také několik málo dopisů. Chce mu říct, že ho miluje a…

O žádnou lovestory s happyendem se však nejedná. Nezapomínejme, že jsme v roce 1985; pořád tu vládne ten tuhý režim, nějak deformující každého jednoho z nás, režim, který implicitně, ale nezpochybnitelně stojí za vším: za tím, že hromadná doprava nejezdí tak, jak má, číšníci jsou nevrlí, muži chlípní, lidi otrávení atd. Vzhledem k tomu, že protagonistka kvůli nedostatku peněz a jiných možností cestuje autostopem, může takových „postaviček“ dokreslujících takřka stereotypní normalizační kolorit potkat celou plejádu. Kromě toho nám Dousková na epizodních postavách nezapomene připomenout, že mnozí lidé museli odcházet do vyhnanství, že museli plnit nesmyslnou povinnou vojenskou službu, že ne každý mohl studovat školu, jakou chtěl apod. Skoro se zdá, že i za rakovinu, kterou onemocní protagonistčina teta, může v první řadě doba a režim. Kontrast, který tomuto světu citlivá dívka i její protějšek, jehož poznáváme z beletrizovaných dopisů, vytvářejí, se pak zdá dost laciný. Znovu a znovu se tak na mysl derou až nemístně technicistní otázky, co má být tím hlavním „účelem“ Douskové knihy, co nám má ve svém celku přinést, co nového se z ní máme či můžeme o „normalizaci“ – a hlavně o sobě – dovědět.

 

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.