Bukowski, Charles

Bukowski, Charles

studie beletrie zahraniční

Četli jste ho na střední škole, ale potom jste na něj zapomněli? Možná je na čase ho oprášit. Charles Bukowski: s prachovkou kolem něj už třináct let rejdí nakladatelství Argo.

České debuty Charlese Bukowského v Argu

Argo v prvé řadě smetlo ze stolu staré překlady a nechalo dotyčné knihy přeložit čerstvě. Padly etablované názvy románů Šunkový nářez (nyní Jelito) i Ženy (teď Ženský). V roce 2009 pak po dlouhé době vydalo první u nás dosud neviděný titul Pobryndané spisy. Ne že by ho předtím naši nakladatelé ignorovali, i v USA vyšel teprve o rok dříve – v sanfranciské legendě City Lights Books. Ano, nakladatelství, které založil beatový básník Lawrence Ferlinghetti.

Jsou to krásné knihy. Odlišují se barvou a titulní fotkou autora, doplňuje je bílý obal s anotací a medailonem. Nových Bukowských přineslo Argo na český trh celkem šest: Pobryndané spisy (Portions From a Wine-Stained Notebook, Uncollected Stories and Essays, 1944–1990, žlutá, 2009), Absence hrdiny (Absence of the Hero, Uncollected Stories and Essays, Volume 2: 1946–1992, zelená, 2010), Další zápisky starého prasáka (More Notes of a Dirty Old Man, šedá, 2013) a Nikomu nezvoní hrana (The Bell Tolls for No One, modrá, 2017) se zrodily pod editorskou taktovkou odborníka na beatniky Davida Stephena Calonna a vzešly ze zmíněného nakladatelství City Lights Books. O kočkách (On Cats, šedá, 2017) a O psaní (On Writing, světle modrá, 2017) vybral odborník na „Buka“ Abel Debritto pro nakladatelství Ecco. Calonne vybavil své výběry několikastránkovými úvody, které jsou zároveň zajímavé recenze. Debrittovy úvody jsou podobně stručné jako názvy, které zvolil.

Čtenář má božskou perspektivu
Podtitul Pobryndaných spisů zní „nesebrané povídky a eseje z let 1944–1992“, pod Absencí hrdiny stojí „dosud nesebrané povídky a eseje z let 1946–1992, svazek druhý“. Drobný rozdíl v dataci tkví v tom, že svazek první obsahuje úplně první Bukowského časopisecky publikované povídky Důsledky mého strohého odmítnutí a Dvacet tanků z Kesseldownu. Absence hrdiny začíná o něco mladším, ale stále archaickým kusem Smysl nesmyslu. Zdaleka se nečtou tak dobře jako autorova zralejší díla, experti je ale jistě ocení. Rozmanitá ochutnávka z mladého, zralého i starého Bukowského je to nejcennější, co publikace nabízejí. Je fascinující sledovat jeho dynamický rozkvět.

Neznamená to ale, že by se měly číst jen ze studijních důvodů. Obstojí i motivace běžného čtenáře, hledajícího něco dobrého k šálku čaje. Nejpozoruhodnější je Bukowski ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy to ve společnosti i v něm vřelo – výsledkem jsou po formální stránce ne tak vybroušené, ale myšlenkami a akcí přetékající stránky. „Je nebezpečné vzdálit se od poetické formy. Básnická forma (no do prdele, koukám z okna a teď vidím vystupovat něco z taxíku ojojojoj, ve žlutý krátký sukni nylonový nohy, Jéžiš, kolébá se ve slunečním světle a starej prasák přitisklej na okno cedí krvavý slzy) to udržuje čerstvý na skus, hedvábný na dotek, nylonový pro zlomenou kytarovou duši.“ Energií a rozšafným odbočováním od tématu připomíná Jacka Kerouaca. Bukowski byl stejně jako on literární rebel a – alkoholik. Na rozdíl od něj se ale držel na uzdě, i když to v jeho povídkách často vypadá jinak. Kerouac bohužel zemřel už v roce 1969, i když byl o dva roky mladší.

Erudovaný starý prasák
Ke svému domnělému beatnictví se Bukowski stavěl chladně nebo ironicky. Ostatně stejně jako Kerouac. Toho ve svých úvahách vynechal, jako by neexistoval, zato si nevybíravě všímal Allena Ginsberga. „Ohledně Ginsberga je jasné, že přijal úlohu, kterou mu přidělil dav a to je špatný, protože jakmile ti dav přidělí úlohu a ty ji přijmeš, začnou ti srát na hlavu. Ale to Allen neví, myslí si, že má v sobě dost šťávy, aby se z toho vyhrabal. Nemá. Jeho fousy bijí do očí a obvykle ho zachrání, ale báseň fousama nenapíšeš. Jeho věci už skoro nemůžu číst. To jeho samozvaný jsemť Bůh a Vůdce je prostě otravný a křečovitý. A ještě se musí držet za šosy Learyho a Boba Dylana, králů titulních stran,“ píše v jednom z dopisů o králi pražského majálesu z roku 1965.

Pobryndané spisy obsahují povídku Kterak mi nevěřili, že jsem Allen Ginsberg. Patří Bukowski k beatnikům, nebo ne? Na tom se literární vědci nemohou shodnout. Styčné body by tady byly. Nesnášel básně, které vypadaly jako z devatenáctého století. Měl rád čínského barda Li Poa – zenbuddhismus mu nebyl cizí. Jack Kerouac přeložil slovo „beat“ jako „sympathetic“, tedy soucitný. Soucit Bukowskému čišel ze všech pórů a taky ho vzbuzoval. Na školách se učí, že „beat“ znamená zbitý a zároveň „blažený“. To je vlastně mechanismus psaní. Autor usedá za psací stroj zbitý a opouští ho blažený. Bukowski taky psal na první dobrou podle Ginsbergovy rady: „First thought, best thought.“ („První myšlenka, nejlepší myšlenka.“) Jen místo jazzového bebopu preferoval klasické symfonie.

V Pobryndaných spisech a Absenci hrdiny se čtenář může seznámit i s žánry, které se s jeho jménem tolik nespojují. V esejích si může přečíst jeho neotřelé politické nebo spíš apolitické názory. Psal i literární recenze. Pokud od něj znáte jenom alkoholické a sexuchtivé historky, překvapí vás jeho erudice a názorová pevnost v kramflecích. Nečekejte ale žádné výlety do akademického diskurzu, je to pořád Bukowski – nespoutaný, spontánní, svůj. Recenzi na životopis Ernesta Hemingwaye nazval Starý ožrala, kterému přestalo přát štěstí. Recenzoval i Ginsberga. Typičtější úvahovou platformou jsou pro Bukowského sloupky Notes of a Dirty Old Man, u nás známé jako Zápisky starého prasáka. Trefnější název Argo nenašlo, vydalo je znovu, v červené barvě, a přidalo i Další zápisky starého prasáka. Celkem Bukowski těchto zvukomalebných sloupků napsal v šedesátých až osmdesátých letech přes čtyři sta.

Autobiografický spektákl
Více sexu a alkoholu na úkor věcné polemiky se vyskytuje v knize Nikomu nezvoní hrana. Tvoří ji (dosud nevydané) povídky, z nichž mnohé vyšly v pornografických časopisech. Bukowski do nich přispíval hlavně kvůli penězům. Při té příležitosti si vytříbil schopnost zabudovat do děje sexuální scénu. Byl mistrem zkratky, sex byl jeho majstrštyk. Jeho virtuozita v tomto směru má bezpochyby lví podíl na jeho věhlasu. V Nikomu nezvoní hrana si užijete obscénně explicitních výjevů, často zabíhajících až do nechutností. Vyvažuje je humor (anebo) citlivost a literární zdatnost, avšak žádná exhibice či ekvilibristika – jednoduchá schémata a odsýpající obrazy. Bukowski kromě psaní i maloval, fušoval do komiksů. Na jeho próze, plné legračních, absurdních zvratů, je to znát. V knihách se ale kresby objevují spíš vzácně, zasloužily by si samostatný titul.

Soubor O psaní představuje Bukowského dopisy z let 1945–1993, pokrývá tedy podobné období jako Pobryndané spisy a Absence hrdiny – necelé půlstoletí autorovy evoluce. Bukowski ve své tvorbě obvykle propojoval autobiografii a stylizaci, tady ho ale vidíme obnaženého, autentického, introspektivního a pohrouženého v zakouřené sebereflexi. Abel Debritto vybral to nejlepší ze dvou tisíc stran dopisů. Na začátku je nesmělý pětadvacátník, který neobratně žádá o práci v literárním časopise Story: „Nemůžu narazit na pořádnou práci, takže bych to třeba zkusil u vás.“ Na konci respektovaný autor s vytříbeným stylem.

O psaní je vlastní životopis, nahlížený prizmatem literární činnosti – proč píše, jak píše, proč ho odmítají, proč on odmítá je. Jestli máte pocit, že ho znáte z autobiograficky laděných povídek a básní, ten opravdový přijde až při četbě této knihy. Příběh obyčejného šílenství muže, který ani neví, že ho vypráví. Neví, že dopis za dopisem píše opilé paměti. I když při svém nezlomném sebevědomí s tím možná podvědomě počítá. Pouštěl by se do takových spektáklů, kdyby si myslel, že si je přečte jen adresát a nikdo jiný?

„Pití hodně pomáhá tuhle hru zvládnout, ale nemůžu ho doporučit každýmu. Většina ochlastů, co znám, není vůbec zajímavá. To samozřejmě není ani většina střízlivých. Pokud jde o drogy, brával jsem je, jak jinak, ale nechal jsem toho. Tráva ničí motivaci a člověk po ní chodí všude pozdě a nemá kam se podít. Dokážu pochopit i tvrdší drogy, s výjimkou koksu, kterej vede do nikam a člověku ani nedá šanci, aby si uvědomil, že tam je. Pochopením pro tvrdý drogy myslím to, že rozumím lidem, kteří se pro tuhle cestu rozhodli. Rychlá zářivá jízda a pak pryč. Něco jako zábavná sebevražda, chápete. Ale já jsem alkáč, člověk dýl vydrží, víc toho napíše. Potká víc ženskejch, dostane se víckrát do basy.“

Kočky, ptáčci a Céline
Druhý Debrittův výbor se jmenuje O kočkách. Název mluví sám za sebe – na každé stránce se vyskytuje nějaký ten čtyřnohý miláček. Bukowski jich měl hodně. Když k němu přišly, neodháněl je. Jen tato kniha obsahuje básně a fotografie. Většina pochází z pozdějších, finančně zajištěných let, kdy si mohl dovolit chovat kočky a rozplývat se nad nimi. S manželkou Lindou Leeovou je měli místo dětí. Měl je rád za to, jak mají všechno na háku, žijí přítomností a spí dvacet hodin denně. „V kočce nejsou duchové ani bohové, nehledej je tam. Kočka je zhmotnění mašinérie věčnosti, stejně jako moře. Ovšem moře nepohladíš, protože je hezký, ale kočku jo – a proč? – PROTOŽE TĚ NECHÁ.“

Opakuje se motiv ptáčka v kočičím chřtánu. V očích takto tragicky, ale zároveň jaksi právem lapeného tvora, viděl Bukowski poezii a nárok na ni, který upíral těm, kteří „si nikdy nezlomili nohu nebo nevynechali jídlo“. Čtenář se setká taky s Bukowského specialitou – povídkou volně přecházející v báseň. „občas za mnou přijedou udělat rozhovor, chtějí slyšet o životě a literatuře a já se opiju a popadnu toho svýho šilhavýho postřelenýho přejetýho bezocasýho kocoura, / strčím / jim ho před oči a povídám: ,no koukněte na tohle, jen se pořádně podívejte!‘ / oni ale nerozumí, začnou blekotat něco jako: ,říkáte, že velký vliv na vás měl Céline...‘ / ,ale kdeže,‘ strkám jim kocoura pod nos, ,vliv na mě má / to, co / se děje, jako třeba tohle, tohleto!“

Poděkování zprostředkovatelům
Intimita, která čiší z řádek O psaní, volá po čtení originálu nebo aspoň po bilingvním vydání. (Argo jedno takové na kontě má – v roce 2012 vyšly tři povídky v češtině i angličtině v souboru Odbarvená píča. Ta se od ostatních knih z Bukowského edice odlišuje grafickým zpracováním – hebký, růžový obal a zlaté písmo.) Ale už to, že o intimitě vůbec hovořím, svědčí o tom, že prosákla i do češtiny, tedy že překladatel Vít Penkala odvedl dobrou práci.

O kočkách přeložil Bob Hýsek, pořadatel české slam poetry. Ta ho udržuje v kontaktu s živým jazykem. Jeho Bukowski má rytmus a svéráz podobně jako ten originální, i když samozřejmě jiný. Sám Hýsek považuje za hendikep, že žije na Hané a ne v Praze. Její obecná čeština je pro překlady použitelnější než nářečí, které příliš upomíná na folklor. O Bukowském aspoň píše fikci, podle které rezident Los Angeles žil ve skutečnosti v Ostravě.

Není snadné překládat argot a slang. Možná proto se na Bukowského ledě točí více bruslařů, podobně jako je tomu u knih Irvina Welshe, který píše skotským dialektem. Na rozdíl od něj ale Bukowského může s trochou snahy louskat v originále i širší veřejnost. Na zbylých knihách se vystřídali Bob Hýsek, Roman Jakubčík, Martina Knápková, Michala Marková, Ladislav Nagy a Martin Svoboda. Více pohledů na věc lépe nastiňuje skutečný jazyk autora, než kdyby si ho vzal na paškál jen jeden překladatel. Více překladatelů také přináší více svěžesti, jednoho by možná Bukowského tematická monotónnost uondala. Jeho předvídatelnost ale při čtení přináší pocit bezprostřednosti až přátelství. Nic moc na vás nezkouší, prostě se baví a vy s ním.

 

© Adam El Chaar

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1169x

Inzerce