Bekoff, Marc: Emoce zvířat

Bekoff, Marc
Emoce zvířat

recenze přírodní vědy

Před sto lety byli spisovatelé, kteří se pokoušeli vcítit do zvířat, tehdejšími přírodozpytci odsuzováni. Dnes víme, že zvířata cítí a vnímají a přitom naším přičiněním „prožívají trápení a muka“. Etolog Marc Bekoff se přimlouvá, aby při vědeckém poznávání přírody byly brány v potaz i zvířecí historky.

Dojemné zvířecí příhody v podání etologa
Marc Bekoff
: Emoce zvířat: Láska, soucit, solidarita. Přel. Eliška Pernická, Dialog, Liberec, 2017, 163 s.

Knih o emočním životě zvířat na českém trhu najdeme povícero, ale často je píší lidé, kteří nejsou vystudovanými zoology či etology, ale kupříkladu lesníky (Peter Wohlleben) či indology a psychology (Jeffrey Moussaieff Masson). Emoce zvířat: Láska, soucit, solidarita (Emotional lives of animals) je jedna z prvních publikací u nás na dané téma, za níž stojí odborník příslušného zaměření, totiž etolog Marc Bekoff (nar. 1945), emeritní profesor ekologie a evoluční biologie na Coloradské univerzitě. Jde o jeho druhou do češtiny přeloženou publikaci.

Bekoff se přes třicet let zabývá výzkumem a pozorováním citových projevů zvířat. Se slavnou primatoložkou Jane Goodallovou, která ke knize napsala předmluvu, založil skupinu Etologové pro etické zacházení se zvířaty. Zatímco někteří vědci touží tvrzení, že zvířata city prožívají, ověřit experimentálně a další chtějí jejich projevy zaznamenat pouze měřitelnými parametry, jako jsou krevní tlak, puls, tělní teplota či hladina hormonů, Bekoff volí jinou cestu. Své myšlení opírá o pozorování zvířat ve volné přírodě. Prohlašuje, že není vždy třeba dělat složité pokusy: „Podívejte se zvířeti do očí, ty říkají všechno.“

Podle Bekoffa totiž nezáleží na tom, zda lidé pozorují vlky či kočky, i obyčejný člověk jejich emoce rozezná téměř stejně dobře jako profesionální vědec. I když ve své knize Na zvířatech záleží: Biolog vysvětluje, proč zacházet se zvířaty s respektem a soucitem (Triton, 2009) současně přiznal, že to, co většina laiků například u šimpanze považuje za úsměv, je ve skutečnosti vyjádření strachu, což ale vědí spíše odborníci…

Kapr a pes, kamarádi do deště
Autor v knize převypravuje množství historek, které mají dokázat, že zvířata vyjevují – a nejen vůči příslušníkům vlastního druhu – lásku, soucit, solidaritu i něžnost, ale příležitostně například i rozpaky. Tak místo mstivých velryb ve stylu Orca zabijáka píše Bekoff o starostlivých velrybích matkách, které vodí potomky k lodím, aby jim ukázaly lidské bytosti; případně je nechávají přiblížit se plavidlu co nejvíce, ale dohlížejí, aby se nezranily o lodní šroub. „Je možné, že samice kytovce prožívala stejné dilema jako každá matka, když nechce, aby se dítěti něco stalo, ale zároveň jej nechce chránit přehnaně?“ ptá se sugestivně Bekoff. A akt namlouvání velrybího páru má podle svědků v sobě tolik něžnosti, že by to jeden u takového „leviatana“ nečekal: samec a samice se dotýkají ploutvemi, každý dotyk začíná pomalým hladivým pohybem. Potom se k sobě velryby natočí, zaklesnou se nakrátko ploutvemi do sebe, jako by se objaly, přetočí se zpět a odpočívají vedle sebe. Případně autor líčí vránu, jež své družce jemně přejíždí zobákem po peří, jako si lidé užívají masáž či mazlení.

Méně prostoru Bekoff věnuje emocím negativním, jež jsou ale v daném kontextu pochopitelné, či pro někoho dokonce oprávněné. Kupříkladu v indickém Tezpuru srazilo auto malého makaka a přejelo mu nohy. Stovky rozezlených opic okamžitě zablokovaly městskou dopravu. Některé masírovaly zraněné opičce nohy a pak ji odnesly do bezpečí, a když se dotyčné auto vracelo, opice je zasypaly kameny. (Ostatně i zmíněný filmový samec kosatky Orca se „jen“ mstí za svou lidmi zabitou březí samici.)

Pozornost autor věnuje i specifickým transdruhovým přátelstvím: nejen kapra a psa, ale i lvice a přímorožce (oblíbené lví pochoutky) nebo dokonce plaza a křečka: „V tokijské ZOO odmítala užovka jíst mražené myši, a tak jí ošetřovatelé předhodili živého křečka. Stal se zázrak. Obě bytosti se spřátelily a křeček na užovčině těle velice rád pospával.“

Nejpodrobněji se pak autor věnuje silným vazbám, které četní živočichové navázali s příslušníky našeho druhu. Někdy šlo ze strany zvířat o projevy vděku, jako v případě velryby, jež se zamotala do krabích sítí a byla vysvobozena lidmi, kteří pak líčili, že se následně každého z potápěčů dotkla hlavou a opatrně je z vděčnosti obeplouvala.

Jindy pomáhají zvířata lidem. Například když jistí etiopští zločinci unesli dvanáctiletou dívku a schovali se s ní v divočině. Dívčin zoufalý pláč přilákal tři lvy, ti zahnali únosce a plačící děvčátko chránili. Když se přiblížili pronásledovatelé únosců, lvi jim bez projevů nepřátelství holčičku přenechali. Autor uvádí i obecnější údaje: při zkoumání vlastností amerických studentů se ukázalo, že ti z nich, kteří vyrůstali se psem nebo kočkou, jsou empatičtější i sebevědomější. Jiné výzkumy prokázaly, že domácí zvířata ulehčují dětem situaci po rozchodu rodičů. A také autističtí, osamělí, depresivní i nemocní lidé snášejí svůj úděl snadněji v přítomnosti domácích mazlíčků. (Psychickými poruchami přitom netrpí jen lidé, ale pravděpodobně existují i „autističtí kojoti a bipolární vlci“. Jestli ale těm na oplátku může pomáhat přítomnost člověka, autor neuvádí.)

Bekoff si uvědomuje, že mnozí jeho kolegové historky a anekdotická pozorování, jež reprodukuje, neberou vážně nebo jimi přímo opovrhují. On se jich ale rozhodně zastává, volá po jejich systematické analýze, přičemž množné číslo od slova „příhoda“ jsou podle něj „data“. Mnohé skutečnosti však údajně lze odhalit jen v přirozeném prostředí, v laboratoři se dají potvrdit jen obtížně nebo při maximálním úsilí o navození iluze původních podmínek. Americký etolog nezavrhuje metody jiných odborníků, jen se přimlouvá, aby i jeho příběhy byly brány při vědeckém poznávání přírody v potaz. Svůj výzkum, v němž je nemálo citově zaangažovaný, přitom nebere smrtelně vážně, neváhá sám sebe i mírně shodit: „Jaké to je, být psem v té a té situaci? Snažím se pochopit, jak psi prožívají den za dnem ze svého canis-centrického pohledu. Nejednou jsem lezl po čtyřech, vyl, štěkal, kousal je za krk a převaloval se na zádech – i když přiznávám, že veledůležité očichávání jistých zadních partií těla napodobovat nehodlám a rád se takového úkonu vzdám.“

Etologická avantgarda v beletrii
Autor píše i o kulturních kontextech vědeckého zkoumání. Zmiňuje se o tom, že před sto lety byli spisovatelé, kteří se pokoušeli do zvířat vcítit, jako E. T. Seton a Jack London, tehdejšími badateli, zastánci „objektivní“ a „hodnotově neutrální“ vědy, odsuzováni jako „vylepšovatelé přírody“, kteří své čtyřnohé hrdiny falešně a přehnaně sentimentálně líčí coby samostatné osobnosti. Jak ale Bekoff konstatuje, od oněch dob se chápání vědy posunulo: víme, že zvířata cítí a vnímají a přitom naším přičiněním „prožívají trápení a muka“. V tomto smyslu někteří literáti předjali přístupy řady soudobých etologů. (Dodejme, že trochu podobně v populárně naučném rozhlasovém pořadu Meteor kynoložka Petra Vyplelová ocenila knihu Vlčák Kazan Jamese Olivera Curwooda. Sice jí z vědeckého hlediska vytkla řadu nepřesností a nepravděpodobností, ale zároveň naznačila, že v ní autor anticipoval dnešní přístup k psům.)

A někteří literární vědci Bekoffovi jeho zájem o krásnou literaturu zase vracejí. Kupříkladu Aaron M. Moe, autor knihy Zoopoetics: Animals and the Making of Poetry (Lexington Books, 2013), cituje etologovo vysvětlení významu úklony rámující i prostupující psí hraní. Nedochází k ní prý jen před začátkem hry, ale také těsně před kousnutím, kdy má znamenat: „Teď tě sice kousnu víc, ale bude to pořád hra“. Úklony tak podle Bekoffa plní funkci jakýchsi „interpunkčních znamének, často jakýchsi vykřičníků“, které mají upoutávat pozornost k tomu, co pes zamýšlí. Ve své kapitole v prestižním Edinburgh companion to animal studies (Edinburgh University Press, 2018) to Moe uvádí jako jeden z důkazů toho, že sémiosféra nemusí být omezena jen na lidský svět, protože když se dvě zvířata setkávají při hře, mohou zažívat „ontologickou a sémiotickou tvorbu“ (Donna Haraway).

Bekoffovými myšlenkami se inspirují i teologové a religionisté, takže vznikají práce jako Animals as kin: The religious significance of Marc Bekoff's work. A British Journal for the Philosophy of Science o autorově knize Species of Mind (MIT Press, 1999) napsal, že je toho v ní hodně, oč by se měli filozofové zajímat.

Jsme členy zvířecí říše
Navzdory výše zmíněným pochvalným slovům ale musíme konstatovat, že Marc Bekoff ve své knize zvířata nemálo idealizuje: příliš se nerozepisuje o pravidelném a široce rozšířeném zabíjení mláďat konkurenčními samci, o vzájemném decimování, či až vyvražďování šimpanzích tlup ani o delfínech, kteří „jen tak“, bez potravních důvodů, napadají a topí ptáky, nebo si z čiré radosti dělají hračky z lachtanů či leguánů – pro ty jsou však tyto delfíní míčové hry (jak tvrdí filozof a přírodovědec Yves Paccalet) jen mučení zakončené smrtí. Jak jsme viděli, Bekoff sice píše o zvířecích hrách, ale zdůrazňuje jen jejich „férovost“, tedy jak pěkně účastníci dodržují pravidla, jak nezaútočí, pokud předtím naznačili „chci si hrát“. Což zřejmě většinou platí pro hráče, například komunitu delfínů, nikoli však pro objekt uvedené hry.

Spojováním řady historek očitých svědků (někteří recenzenti příhody označují za přeslazené) kniha trochu připomíná slavný Brehmův život zvířat, v němž ale nechybí estetické pohoršení nad vizáží mnoha živých tvorů a morální pohoršení nad jejich chováním. Naopak podle Bekoffa jako by se všechna zvířata chovala morálně. Velmi problematické jsou v tomto smyslu jeho náznaky, že zvířata rozeznávají dobro a zlo. Takto ostatně vyzněla i silně kritická recenze knihy Wild justice: The moral lives of animals (The University of Chicago Press, 2009), jíž byl Bekoff spoluautorem. Ján Kalajtzidis ve Filosofickém časopisu (č. 4/2011) konstatoval, že se autorům „podarilo predložiť dostatok argumentov, na základe ktorých každý prizná, že ľudia sú tiež členmi zvieracej ríše, to však vieme už takmer dve storočia. Nepodarilo sa im však presvedčiť čitateľa o tom, že to, čo nazývame morálkou, zdieľame s celou touto ríšou.“

Se slovenským filozofem ale musíme i částečně nesouhlasit: rozhodně ne všem zcela dochází, že jsme součástí zvířecí říše, a jistě není jasné, co vše by z toho pro nás mělo vyplývat. Také proto je Bekoffova kniha užitečná, i když některé její závěry přijímáme skepticky. Autor je otevřený impulzům z krásné literatury, či snad i náboženství, tematizuje i reprezentaci zvířat v popkultuře. I proto jsou jeho práce vhodné pro navazování mezioborových vazeb.

 

Na podobné téma:
Peter Wohlleben
: Citový život zvířat
Konrad Lorenz: Hovořil se zvěří, ptáky a rybami
Konrad Lorenz: Život se psem není pod psa
Zdeněk Veselovský: Etologie

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1119x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce