Gospodinov, Georgi (in LN)

Gospodinov, Georgi (in LN)

rozhovor beletrie zahraniční

S bulharským spisovatelem Georgim Gospodinovem o lidech narozených v roce 1968, o roli intelektuálů ve východní Evropě, moderní symbolice mýtu o Minotaurovi a stárnutí, které se nejlépe vyjadřuje adjektivy.

Jsme generací neuskutečněných revolucí

Marcel Černý: Nakladatelství Lidové noviny právě vydalo už pátou vaši knihu v češtině – román Fyzika smutku, přeložený Davidem Bernsteinem. Máte s Českem, respektive s Československem, spojenou nějakou dávnou, ještě dětskou vzpomínku?
Georgi Gospodinov: Ano, mám. Je to vzpomínka vázaná na jazyk, vzpomínka na děti a českou rodinu u moře. Jejich obličeje si už nevybavím, ale pamatuji si, jak ty děti pokřikovaly „Maminko!“ a „Papinko!“ (aspoň tak mi to tenkrát znělo). To je moje první vzpomínka spojená s Českem. Dostala se dokonce i do jedné mojí básně.

Marcel Černý: Stejně jako jeden z hrdinů Fyziky smutku jste se narodil v roce 1968, který byl pro Čechy a Slováky možno říci osudový. Co tento fakt, že jste se narodil ve „zlatých šedesátých“, jak je v Čechách nazýváme, znamená pro vás?
Georgi Gospodinov: Znamená pro mě hodně. Věřím, že rok, ve kterém se narodíme, má zásadní význam pro celý lidský život, a rovněž věřím, že si člověk dopodrobna, den po dni, pamatuje rok, kdy se narodil. Mám na to téma esej 68. forever. Všechny mé knihy se nějak vztahují k roku 1968: objevuje se v Přirozeném románu, v mých básnických sbírkách, v knize esejů Neviditelné krize. Podle mě bylo všechno, co se tehdy u vás stalo, osudové nejen pro Čechy a Slováky, ale pro nás všechny. Protože události roku 1968 nás vystavily závažné zkoušce. Nazval bych ho rokem, v němž jako by se naposledy ve 20. století znenadání nakrátko rozevřela časová brána právě v okamžiku, kdy jsme byli všichni jakoby mladí. Všichni to mládí pocítili. Matce bylo 21 let, Micku Jaggerovi něco přes 20, mladý byl i John Lennon… My jsme se tehdy narodili a ten letopočet na nás zanechal svou stopu. V Bulharsku se bohužel 68. neuskutečnil, jak jsem se vyjádřil při jiné příležitosti. Ale i neuskutečněné roky jsou důležité. Z tématu neuskutečněného se později stává ústřední téma několika mých knih.

Marcel Černý: Ale pro Čechy má tenhle rok dva významy: z jedné strany jej spojujeme s pražským jarem, ovšem na straně druhé s tanky a okupací vojsky Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna. U druhé události rozhodně nemusíte litovat, že se Bulharsku vyhnula…
Georgi Gospodinov: To opravdu ne. Ale představuje nelehkou zkoušku, která zůstává jako výzva na celý život, protože to byl přelomový rok, kdy se člověk mohl buď vzdát, anebo se postavit na odpor. A všechny společnosti, dříve nebo později, projdou takovými zlomovými zkouškami. Čas té naší jako by prozatím ještě nenastal, na svůj bulharský 68. stále čekáme.

Marcel Černý: V čem uspěli a v čem selhali dnešní padesátníci ve východní Evropě? Lze říci, že tato generace v něčem navázala na myšlenky roku 1968, anebo ji spíš ovlivnil „zahnívající“ pozdní socialismus? A jak ji budou hodnotit dějiny?
Georgi Gospodinov: Je to velice zvláštní pokolení a Fyzika smutku je svým způsobem věnována dějinám této generace. Proč zvláštní? Protože my, kteří jsme se narodili v roce 1968, jsme znali a ctili i jeho legendární význam. Zmíním jednu epizodu z románu, která je absolutně pravdivá. V roce 1968 vyšla deska se Žlutou ponorkou (Yellow Submarine) od Beatles. V Bulharsku jsme si jako děti vyprávěli, že v 1. minutě a 35. vteřině téhle písně je ve šplouchání vln zcela zřetelně slyšet replika v perfektní bulharštině: „Pusť můj řetěz!“ Pro nás to tehdy bylo zvláštní znamení, které nám někdo dal: že se má u nás něco stát, odhození řetězů, svoboda. Jsou to sice městské historky, ale i ony mají svou nemalou důležitost v životě určité generace.
Později, když přišel rok 1989, jsme si na okamžik pomysleli, že se náš 68. přece jen uskuteční. Naší generaci bylo v roce 1989 21 let, tedy přesně tolik, kolik bylo mladým v Praze nebo v Paříži v roce 1968. Jenže náš 89. se 68. z mnoha příčin nestal. A tak jsme už podruhé o 68. přišli. Proto jsou takové letopočty, jako byl rok 1968, důležité, poněvadž jako geodetická výtyčka tvoří v dějinách specifický orientační bod.
Narodili jsme se za revoluce, v roce, který měl celosvětový význam, a v 89. jsme byli mladí, když padl systém, na nějž jsme byli celý život systematicky připravováni – to byl náš tehdejší „bildungsromán“. Jenže kýžený komunismus stejně nikdy nepřišel. Po pádu režimu jsme se učili demokracii, která ovšem měla mnoho vad na kráse. Takže my jsme generace neuskutečněných věcí. Generace neuskutečněných revolucí, tak bych ji nazval.
Zároveň má většina mně známých vrstevníků, narozených rovněž v 68., jednu velmi krásnou, snad trochu staromódní vlastnost – mravnost, vědomí etických hranic, které nelze překročit; má jistou citlivost, které si velice vážím, empatii vůči křivdám a bezpráví – schopnost sociálně soucítit, tedy vesměs to, co se u dnešních mladších pokolení začíná pomaličku vytrácet. Ve srovnání s nimi moje generace zažila minimálně dvě zcela odlišné doby. Tahle zkušenost nám zůstane navždy.

Nepodceňujte literaturu. Na prázdné místo by nastoupil populismus
Marcel Černý
: Jste společensky aktivní spisovatel, donedávna jste pravidelně psával i do novin. Jak vnímáte současný vývoj ve východní Evropě směrem k populismu? Proč k takovému vývoji dochází? A jaká je role či vina intelektuálních elit? Nevzdálily se příliš od lidí, kteří se cítí poraženi takzvanými novými demokratickými pořádky?
Georgi Gospodinov: To je otázka, která by vystačila na celý další rozhovor. Obvinit intelektuály včetně spisovatelů je to nejjednodušší řešení. Každý nově se upevňující systém, každá nastupující ideologie nejprve posadí na lavici obžalovaných právě intelektuály. Ovšem nějakou vinu zřejmě máme všichni. Intelektuál byl ve východní Evropě v oněch posledních deseti patnácti letech zcela zapomenutým a marginalizovaným subjektem. To bezprostředně souvisí s nástupem populismu. Věřím, že umění – a literatura obzvlášť – jsou strašně důležité pro něco, co podceňujeme: tříbení vkusu. Kultivování vkusu je otázka politická, poněvadž člověk s vytříbeným vkusem o poznání nesnadněji podlehne propagandě nebo falešným zprávám a samozřejmě mnohem obtížněji podlehne také populismu. Čili to je má odpověď: nepodceňujte literaturu, nepodceňujte umění, protože jinak na prázdné místo, které se takto uvolní, nastoupí populismus.

Marcel Černý: Vaše počáteční literární tvorba je spojena s poezií a s proslulými kolektivními literárními mystifikacemi Bulharská čítanka a Bulharská antologie. Jak vnímáte další chronologický vývoj někdejšího literárního uskupení „Nový kruh Mysl“ a co se stalo s jeho čtyřmi členy? Kromě vás šlo o Bojka Penčeva, Plamena Dojnova a Jordana Eftimova.
Georgi Gospodinov: Když mi v roce 1992, tedy ještě před mystifikacemi, vyšel debut Lapidárium (sbírku přeložil Ondřej Zajac a tentýž překladatel připravil i bibliofilii Techniky a jiné verše), bylo mi 22 let. Myslím, že zejména pro jihovýchodní Evropu i pro Bulharsko zůstávají 90. léta desetiletím zásadního významu. Neboť naše země v této dekádě prožívala své karnevalové období – v dobrém smyslu slova. Zdědili jsme z větší části přece jen docela monumentální literaturu a bylo třeba udělat něco se vším tím socialistickým realismem, patosem a podobně.
A tak jsme se my, tehdy mladí filologové, básníci a spisovatelé sdružení kolem literárního periodika Literaturen vestnik, společně rozhodli, že je třeba se více zaměřit na tradici. Vlastně šlo o zvláštní projev lásky k tradici. Budili jsme veřejné pohoršení, čelili jsme obviněním, že si dostatečně nevážíme kruhu Mysl, básníka Peja Javorova a tak dále, přitom to bylo přesně naopak – projevovali jsme lásku, jen v jiné formě. Asi ve smyslu výroku Umberta Eca v Nových časech, že muž si už nemůže dovolit říct ženě pouhé „miluji tě“, nýbrž musí to rozvést: „řečeno se středověkým básníkem, já blouzním po tobě nevýslovným citem lásky“, to znamená vždy s ironií, vždy prostřednictvím něčeho jiného. Byly to tedy karnevalové časy a my, celá naše čtveřice Nový kruh Mysl, jsme se v těchto časech pokusili uplatnit tehdy neotřelý, mladický postoj k bulharské literární tradici. Podívat se na ni jinak, zavést do literatury každodenní jazyk, zkrátka prosadit ve vztahu k literární tradici erudovaný přístup.
Každý z nás čtyř, všichni jsme byli přátelé a básníci, se ujal role jednoho ze čtveřice modernistů původního kruhu Mysl. Ten tvořili kritik Krăstjo Krăstev, básník Penčo Slavejkov, básník a dramatik Pejo Javorov a dramatik a prozaik Petko Todorov. Kruh Mysl přibližně sto let před námi sehrál zásadní úlohu v dějinách bulharské literatury. Byli jsme nepochybně dost drzí. Na mě připadl Javorov a pamatuji si, že jsem potřeboval dobové tmavé brýle, protože modernistický básník se pokusil o sebevraždu a v důsledku toho oslepl. Našel jsem jedny „lennonky“, kulaté brýle ve stylu Johna Lennona. Měl jsem je nasazené na známé fotografii Nového kruhu Mysl, která napodobovala slavný skupinový portrét původního kruhu Mysl. Chtěli jsme ukázat, že existují různé způsoby, jak se dá dělat literatura, a že existují i různé způsoby, jak si vážit tradice.
Jsme pořád přátelé. Naposledy jsme se sešli ještě 15 nebo 20 let po vzniku Nového kruhu Mysl a udělali jsme „collective union“. Každý si víceméně našel svou cestu – většina jsou seriózní vysokoškolští učitelé bulharské literatury a literární vědci. I když každý z nás čtyř do jisté míry i nadále píše poezii, všichni jsme se zaměřili také na literární historii. Dříve nebo později se všechno změní v literární historii.

Marcel Černý: V českých zemích jste známý spíše jako prozaik, ale v kruzích holdujících vázané řeči jste ceněn i jako básník. Řekl byste nám něco o své poslední básnické sbírce Tam, kde nejsme? Proč je v názvu ten zápor?
Georgi Gospodinov: Nejdřív bych rád řekl, že sám sebe pokládám za „vývozce“ poezie do svých románů. S poezií jsem jako spisovatel začal a ve psaní poezie i nadále pokračuji. Poezie dává romanopisci jedinečnou zkušenost. Má poslední sbírka veršů Tam, kde nejsme je kniha, která dál rozvíjí témata z mých románů. Ale v tomto případě jde spíš o téma odepřeného světa, míst, kde nejsme. Vidíte, že je blízké tématu neuskutečněných věcí: že život se odehrává někde jinde, řečeno s Kunderou, že „život je jinde“, že místa, kde nejsme, jsou ve skutečnosti místa, kde býváme přítomni nejčastěji: ve svých myšlenkách, v přání přenést se tam apod. Tohle přání být jinde je projevem neklidnosti a znepokojivosti celého desetiletí. A ta záporka v názvu sbírky neznamená ani tak negaci jako spíš melancholickou tužbu, usilovnou touhu, pokračování smutku z Fyziky smutku.

Alter ego dělá vše, co omezené tělo nedokáže
Marcel Černý
: Svého času u nás vzbudily pozornost dvě vaše prozaické knihy přeložené do češtiny: povídkový sborník Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény a „fasetový“ Přirozený román. V souvislosti s nimi se hovoří o tom, že jste pokračovatelem radičkovovské vypravěčské tradice. Pociťujete s Jordanem Radičkovem (1929–2004) nějaké vnitřní souznění, blízkost?
Georgi Gospodinov: Mám Jordana Radičkova velmi rád. Měl jsem možnost seznámit se s ním rok před jeho smrtí a pocítili jsme vzájemnou sympatii. Kromě jiného máme společné překladatele do cizích jazyků. Pro mě je Radičkov veliký spisovatel, jehož styl má podle všeho kořeny v bulharské ústní tradici. Pro mé psaní není tato tradice bez významu. Poznal jsem ji hned s prvními ústně tradovanými příběhy, které mi vyprávěli prarodiče, protože v dětství jsme bývali často spolu. Bulharská literatura nemá dlouhou románovou tradici, zato má značně bohatou právě tu ústní. A babička s dědou, nikdy na ně nezapomenu, mi vyprávěli tak, jako by měli načteného Gabriela Garcíu Márqueze, přitom o něm neměli ani potuchy. Vyprávěli v duchu stejného magického realismu, magické se v jejich příbězích prolínalo se všedním, tragické s ironickým. A právě to bylo zásadní pro moje psaní – odvyprávět nějaký příběh z obou jeho hledisek: skrze jeho tragiku i prizmatem momentů ironických. A v tom spatřuji dědictví ústní vypravěčské tradice v Bulharsku.

Marcel Černý: Vašimi prozaickými knihami i vaší poezií prochází postava tajemného Gaustina, vašeho alter ega. Jak vzniklo jeho jméno? Souvisí nějak s latinským gaudere „radovat se, těšit se“ a gaudium „radost, potěšení“?
Georgi Gospodinov: Děkuji za tu etymologii, to mě nikdy nenapadlo… Odkud se Gaustin vzal, vysvětluje povídka Gaustin. Poprvé se však takhle postava objevila v mé sbírce Třešeň jednoho národa (1996). Gaustin se zrodil proto, že jsem ho potřeboval. Napsal jsem trojřádkový epigraf ve stylu středověké poémy. Pak jsem si řekl, že potřebuji hrdinu, že potřebuji jiné tělo. A tehdy jsem si vymyslel Gaustina z Arles ze 12. století. Potom kniha vyšla a já jsem se vypravil do sofijské Národní knihovny, kde jsem potkal jednoho z největších bulharských odborníků na antické a středověké písemnictví, již před časem zemřelého profesora Bogdana Bogdanova. A on mi povídá: „Už celý den hledám toho Gaustina z Arles ve všemožných katalozích, ale nikde ho nemůžu najít…“ To byl pro mě nádherný kompliment.

Marcel Černý: No byla to zase jedna z literárních mystifikací…
Georgi Gospodinov: Přesně tak. A Gaustin se dostal do všech mých knih. Jeho jméno je kompilací dvou jmen: filozofa sv. Augustina a italského revolucionáře Giuseppa Garibaldiho. Podstatnější je, že Gaustin se stal onou postavou, která může být tam, kde nejsme my, která může procházet různými staletími, zkrátka může dělat vše, co naše limitované, omezené tělo nedokáže. Děti mají imaginárního kamaráda. Gaustin je takový neviditelný přítel, který může pobývat kdekoli – jednou pochází z 12. století, podruhé žije v roce 1968, potřetí je žákem 6. C.

Marcel Černý: S jeho jménem se shledáme v románu Fyzika smutku i ve vaší poslední, již jmenované básnické sbírce. Změnil se nějak Gaustin od konce 90. let? Jak byste popsal jeho stárnutí, zrání, moudření?
Georgi Gospodinov: Stárnutí je obrovské téma a já jsem se ho pokusil uchopit ve Fyzice smutku. Součástí románu je text, který je možné chápat jako odpověď na položenou otázku. Stárnutí lze popsat pomocí mluvnického aparátu: dětství a mládí jsou plné sloves, dospělost zase podstatných jmen – peníze, práce, auta, ženy a děti –, no a stáří charakterizuje jméno přídavné – všechno je lehce zastřené, jakoby skrze okno, prší, počasí je chladné a sychravé, vše je průzračné, pomalé… Myslím, že Gaustin by stárl krásně a čas od času by dál prováděl svoje podivné věci, ale spíš by zase pokračoval ve svých cestách zpět do minulosti, a díky tomu by měl hodně vzpomínek. Nevím, jak by se s těmi vzpomínkami srovnal, protože mohou být pěkně těžkým břemenem.

Marcel Černý: A opačným směrem, kupředu, Gaustina cestovat nenecháte?
Georgi Gospodinov: Do budoucnosti? To ne. Žijeme v době, jíž budoucnost citelně chybí. A mě navíc budoucnost příliš nezajímá. Minulost je mnohem přitažlivější. Budoucnost nemá dějiny, budoucnost je prázdné místo.

Věřím v hlas, který umí vyprávět všechny příběhy světa
Marcel Černý
: Gaustin pronáší i lapidární sentenci, že „román není árijec“. Jak vy sám chápete román? Co z beletristického textu dělá román? Která současná díla (domácí či světová) pokládáte v tomto směru za inspirativní?
Georgi Gospodinov: Fyzika smutku je svérázný román a v žádném případě není árijec, není čistokrevný. Pro román pokládám za důležitý hlas, který spojuje všechny příběhy, k nimž zaujímá vůdčí pozici. Tento hlas má v mém románu nezvyklou podobu – může totiž vstupovat do jiných hlasů a příběhů: do hlasu mytického Minotaura, dále do hlasu spolknutého slimáka, který putuje trávicím traktem nějakého člověka a prožívá při tom určité pocity, do hlasu mého dědy během první světové války a mého otce v čase druhé světové války a konečně do hlasu dítěte v 60. a 70. letech. Z toho plyne, že věřím v hlas, který dokáže vyprávět všechny příběhy světa. Je to skutečné mnohohlasí, polyfonie, čili tento hlas má v sobě mnoho hlasů, jak praví klíčová věta románu: „Az sme.“ Nevím, jak zní v češtině.

Marcel Černý: „Já jsme.“
Georgi Gospodinov: My jsme všemi hlasy světa a úzce sdílíme společný, historický příběh, společné dějiny. A románový hlas se pokouší o těchto věcech vyprávět tam, kde se naše jednotlivé příběhy nesetkávají. Ale setkávají se ve dvou hlavních bodech: v dětství a ve smrti. Jak ostatně sám Gaustin v románu říká: „Existuje toliko dětství a smrt. A nic mezi tím…“
Při psaní svého díla jsem dost studoval antickou literaturu a prameny týkající se Minotaura, takže pro mě byli důležití všichni antičtí autoři, protože mě naučili vnímat psaní novým způsobem. Ukázalo se, že ve všech antických textech je Minotauros jednak vylíčen jako známá kreatura, jednak mu není dán dar slova – nemá hlas. Není to nespravedlivé? Tenhle fakt mi posloužil jako východisko – co kdybych Minotaura obdařil hlasem? Jak se mohlo cítit tohle tříleté dítě, držíme-li se věrně mýtu, které otec uvrhl do podzemního sklepení? A paralelně s tím jsem chtěl nastínit příběh malého chlapce ze 70. let, narozeného 1968, který se ocitl rovněž sám, v pokoji. Tyhle dva paralelní pocity jsem se rozhodl vyprávět.
Jinak já se rád znovu vracím ke starým románům. Vůbec prvním „románem“, který jsem přečetl ještě jako dítě, byly Zápisky o bulharských povstáních (1884–1892) Zachariho Stojanova. Jde o žánrově asi nejhůř zařaditelné dílo bulharské literatury, ale pro mě je od chvíle, kdy jsem je poprvé četl, až doposud knihou, která mi jakožto bulharskému čtenáři může dát nejvíc. Snoubí se v ní ironie s patosem – a přesně to hledám. Proto bych Zápisky připomněl jako knihu, ke které se vracím opravdu často.

Marcel Černý: V Bulharsku se objevují kritické hlasy, že vaše knihy jsou příliš kosmopolitní a málo bulharské – vzpomínám si na vcelku nesmyslnou debatu, zda nejlepším bulharským románem roku 2011 je vaše Fyzika smutku, anebo Vyvýšení Milena Ruskova. Vnímáte sám sebe spíš jako spisovatele bulharského, anebo evropského?
Georgi Gospodinov: Odmítám hierarchizovat a s ironií bych poznamenal, že podle „klasického“ uspořádání jsi nejprve bulharský spisovatel, pak balkánský, potom východoevropský, posléze evropský a nakonec jsi prostě spisovatel, člověk a spisovatel. Moc bych si přál, abych byl přijímán jako člověk a spisovatel.
Tahle vlna diskusí a dohadů je bohužel součástí onoho populisticko-nacionalistického myšlení, o němž byla řeč výš a které prosakuje i do literatury. Opakuji bohužel, poněvadž s těmito názory nesouhlasím.
Vždy jsem si přál, aby měl každý bulharský spisovatel klid a právo mluvit o všech oněch lidských či existenciálních záležitostech, o nichž mluví spisovatel v Německu, Itálii, Polsku… Národnost je přece mnohem mladší než vznik lidského druhu.

Marcel Černý: Mně osobně se líbí způsob, jakým se bulharské elementy vcelku nenápadně a funkčně vpojují do „kosmopolitní“ tkáně Fyziky smutku. Podle jakých kritérií vyvažujete konečný poměr mezi „domácím“/„lokálním“ a „světovým“?
Georgi Gospodinov: Je jediné kritérium – člověk a vše lidské. Snad pokaždé existuje obava, zda ti budou rozumět, když přeložíš smutek do jiného jazyka. Samo slovo „smutek“ je těžko přeložitelné. Až když jsem se poprvé setkal s publikem v Itálii, Německu i jinde, pocítil jsem to, o čem jsem byl bytostně přesvědčen: že se nemusíš snažit vyprávět příběh, který by byl srozumitelný jen pro Bulhary, anebo jen pro zbytek světa. Vyprávíš-li osobní příběh, personálně ukotvený, stává se přirozeně příběhem univerzálním. Když ke mně v Itálii nebo v německých městečkách přišli lidi a říkali: „my se tady cítíme přesně jako Julie, která v nějakém bulharském městě čeká před kinem Vapcarov na Alaina Delona“ (nevěděli, že je to Jambol), pochopil jsem, že tady nešlo o čistě bulharský smutek. Tenhle smutek z neuskutečněného přece na tebe může padnout kdekoli, ať žiješ v Curychu, Římě, anebo v New Yorku. Neboť je to smutek osobní.

Marcel Černý: Proč jste si z celého ohromného, bezmála nekonečného mytologického systému různých národů pro svůj román vybral právě Minotaura? Má pro vás nějaký symbolický význam?
Georgi Gospodinov: Ano, má. Nejpřesněji pro mě zhmotňuje obraz všech opuštěných, obraz odvrženého a napospas zanechaného dítěte. Motiv se v románu objevuje opakovaně: jako dítě zanechané ve mlýně, jako děcko ztracené ve vřavě druhé světové války, pak jako chlapec ze 70. let, který se ocitne sám doma. Praobrazem této odvrženosti je však Minotauros – tvor, který je jiný než my a z něhož jsme udělali oběť, krvelačnou kreaturu. My jsme totiž učinili kreaturu, strašlivého netvora, ze své vlastní oběti. Rádi děláme podobné věci, abychom ulehčili svému svědomí. Člověk, respektive děcko uvězněné ve sklepení, je obětí hříchu Pasifaé a býka. Narodilo se s malformací, jak bychom dnes řekli, tedy s býčí hlavou. Co však způsobila literatura? Aby smyla vlastní vinu, přeměnila dítě v kreaturu. Neděláme totéž i my s těmi, které považujeme za jiné, odlišné od nás, například s migranty, Cikány a podobně? Udělejme z někoho kreaturu, tak se nám určitě uleví. A nemají nakonec stejnou taktiku i ideologie? Zbavíš-li člověka všeho lidského, můžeš s ním dělat cokoli: ponižovat ho, dopouštět se na něm všemožného násilí… Chtěl jsem ukázat, že Minotauros je člověk s měkkou, zranitelnou kůží, kterou snadno pronikne Théseův nůž.

Marcel Černý: Jak byste k četbě svého románu ještě několika větami přilákal českého čtenáře?
Georgi Gospodinov: Fyziku smutku si račte přečíst všichni, kdo máte chuť na román, ve kterém se prolíná mnoho příběhů z 20. století s příběhy z antiky, na román, ve kterém krvelačné kreatury nejsou tím, co jsme si o nich mysleli, zkrátka na román o tom, jak důležitá je melancholie a smutek a jak svůj osobní smutek můžeme pochopit v souvislostech dějin světových.

Třetí román bude o strachu a minulosti
Marcel Černý
: Na svém kontě máte prozatím dva romány. Zamýšlíte vrátit se k tomuto královskému žánru do třetice? Prozradíte popřípadě něco o jeho námětu, ději, uměleckém záměru?
Georgi Gospodinov: Jako autor románů jsem líný. Píšu v průměru jeden za 12 let – a to se pomalu blíží: Fyzika smutku vyšla před 7 lety.
Mám rozepsaný román, který jsem začal v New Yorku. Bude pojednávat o dvou tématech, na něž se teď zaměřuji: prvním jsou různé formy strachu, jak naše strachy, konkrétně dětské, ovlivňují dobu, v níž žijeme, a naopak, zda formy strachu nejsou v různých desetiletích různé. Dal jsem už dohromady nemálo příběhů o první vzpomínce na strach, takovou archeologii strachu v dětství. Takže kdyby mi chtěl někdo z českých čtenářů přispět vlastní historkou o hlubokém dětském strachu… Strach z nás totiž vždycky udělá dítě. To tedy bude jedno z témat. S ním souvisí i to druhé – téma minulosti, zda jsou naše návraty do minulosti natolik nevinné a kam až mohou zajít.

Marcel Černý: Napsal jste zajímavou knihu, jejíž titul by v českém překladu zněl Poezie a média. Film, rozhlas a reklama u Vapcarova a básníků 40. let. 20. století (2005). Proč jste si za hlavního „hrdinu“ své literárněhistorické monografie vybral právě Nikolu Vapcarova, bulharského básníka a antifašistu, který byl popraven roku 1942?
Georgi Gospodinov: Protože první kniha veršů, kterou mi maminka věnovala, když mi bylo devět, byla taková knížečka s Vapcarovovou poezií. A později na mě právě tahle kniha nějak zapůsobila, ovlivnila mě.
Vapcarov byl po celé období socialismu monumentalizován, čten ideologicky, vykládán pomocí klišé. A přitom jeho osud je příběhem osamoceného, hodně opuštěného člověka 40. let. A já jsem chtěl vyprávět příběh, který není čistě literárněhistorický a který je v tomto období bulharský i evropský zároveň: jak rozhlas, tehdejší novinka, světelné reklamy – neony a kinematografie, tohle všechno, proměňuje tehdejší poezii, respektive tvorbu úžasných bulharských básníků 40. let: kromě Vapcarova sem patří Vutimski, Gerov, mladý Valeri Petrov, Bagrjana… Neuvěřitelná poezie, synchronizovaná s evropským básnickým vývojem, kdy poezii minulého století začala ovlivňovat nová média.

Marcel Černý: Jak se vzájemně doplňují a obohacují literární vědec a spisovatel, koexistující ve vaší osobě? Jak jeden ovlivňuje druhého?
Georgi Gospodinov: V podstatě oba dělají totéž: vyprávějí literární historii, vyprávějí příběhy, historky. Pro mě jsou v literární vědě důležité i historie a lidská přítomnost. Nepatřím k žádné módní škole, pro mě je důležité zkoumat – a to platí i o mých románech –, co se odehrává „mimo záběr“. Jedná se o malé detaily, drobné postřehy, například světelné reklamy ve Vapcarovově poezii, které však mají svou důležitost. Takže literární vědec a spisovatel se vzájemně doplňují různě chápanými „historiemi“.

Marcel Černý: Zdá se mi, že nejedna vaše próza je členěna do krátkých obrazů, podobných filmovým záběrům. Láká vás filmová adaptace některého vašeho prozaického textu? A dostal jste už podobnou nabídku? Vím jen o vašem scénáři Rituál.
Georgi Gospodinov: Napsal jsem povídku Slepá Vajša, podle níž Teodor Ušev natočil stejnojmenný krátký animovaný film, nominovaný dokonce na Oscara. A minulý rok byl uveden „film-omnibus“ 8 minut a 19 vteřin, který se skládá z šesti krátkých hraných filmů, natočených podle povídek z mých knih A jiné příběhy a A vše se stalo Měsícem. Film dostal název podle jedné z povídek, která označuje dobu, za niž světlo ze Slunce dorazí na Zemi. Je to trochu postapokalyptický příběh: pokud Slunce jednoho dne vyhasne, budeme mít náskok 8 minut a 19 vteřin – a je dobré o tom vědět.
Jinak mé knihy je dost obtížné zfilmovat. Potěšilo by mě, kdyby se objevil natolik šílený režisér, který by z Fyziky smutku udělal film. Myslím, že tomuto románu kinematografismus nechybí. Jen se musí najít někdo, kdo má představivost, kdo román vidí filmově, kinematograficky. Ale musí to být hodně bláznivý filmař.

Marcel Černý: Budu vám tedy držet palce, aby se takový režisér vbrzku našel. A nejen to – popřeji české verzi vašeho románu, aby potěšil mnoho vnímavých a náruživých čtenářů, kteří se vydají hledat i vaše další knihy – beletristické i básnické.

 

© Marcel Černý
zkrácená verze rozhovoru vyšla v deníku Lidové noviny 31, 2018, č. 285, 8. 12. 2018, příl. Orientace, s. VI–VII (24–25)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 566x

Inzerce
Inzerce