Kundera, Milan: Nesnesitelná lehkost bytí

Kundera, Milan
Nesnesitelná lehkost bytí

recenze beletrie česká

V posledních letech získávají na českém knižním trhu výrazný prostor audioknihy, a to jak v případě novinek souběžně vydávaných s tištěnou verzí, tak v podobě nového kabátu pro staré známé klasiky. Může však akt čtení představovaný audioknižním zpracováním přinést přidanou hodnotu prokazatelně svébytnému textu? Nové zpracování románu Nesnesitelná lehkost bytí představuje jednu z nejlepších příležitostí se nad touto otázkou zamyslet.

Zdvořilá návštěva u Milana Kundery
Milan Kundera
: Nesnesitelná lehkost bytí. Četba Jiří Bartoška, režie Aleš Vrzák, Tympanum, Praha, 2018, 10 h 46 min

Koncem loňského roku obohatilo vydavatelství Tympanum neustále se rozrůstající audioknižní trh o zpracování jednoho z patrně nejslavnějších románů Milana Kundery, totiž o Nesnesitelnou lehkost bytí. Vzhledem k přísným pravidlům, která autor uplatňuje na nakládání se svými texty, se to může zdát překvapivé, bezesporu se však jedná o překvapení milé. Zároveň je nutno podotknout, že v souladu s autorovým přesvědčením, že hovořit má především text, je způsob zpracování velmi úsporný. To platí jak pro jednoduchý černobílý přebal, tak pro civilní, hudebních předělů a doprovodů prostý projev interpreta vybraného samotným Kunderou. Jiřímu Bartoškovi se pod režisérským vedením šéfrežiséra Českého rozhlasu Aleše Vrzáka podařilo známému textu dodat důstojnou novou tvář. Ne nadarmo vydavatelství Tympanum Bartoškovu četbu nazývá „novou inkarnací“.

Kunderův čtenář/posluchač v proměnách
Málokteré knihy při cestě za (českým) vydáním prožijí tak spletité osudy jako právě ty Kunderovy. Vzpomeňme jen Knihu smíchu a zapomnění, která se prvního českého vydání dočkala předloni po bezmála čtyřiceti letech. Během desetiletí se logicky proměňuje čtenářské publikum a s ním i recepce textu. Právě Nesnesitelná lehkost bytí je toho dobrým příkladem. Jiným způsobem ji jistě vnímali čtenáři francouzského a českého exilového vydání v osmdesátých letech, kdy mohlo vzhledem k přetrvávající společensko-politické situaci ještě výrazně rezonovat románové zpracování událostí osmašedesátého roku a prostředí socialistického Československa, a jinak čtenáři prvního oficiálního českého vydání v roce 2006, kteří měli konečně příležitost seznámit se s vypravěčským stylem tohoto již dříve proslaveného románu. Po dalších dvanácti letech, během nichž se českému čtenáři zpřístupnily všechny česky psané Kunderovy romány a prozaik se patrně zbavil puncu literární senzace, se tedy Nesnesitelná lehkost bytí představuje znovu. Možná náhodou, možná s jistým záměrem její audioknižní vydání připadlo na padesáté výročí událostí, jež autorovi posloužily jako výchozí materiál. A právě díky tomuto pojetí významných událostí jako materiálu ke zkoumání obecně platných zákonitostí lidského života se ukazuje, že Kunderův analytický přístup k (románovému) světu má výpovědní hodnotu i v proměňujících se společenských souvislostech a čtenářských přístupech.

Ožívající vypravěčský hlas
Audiokniha jako četba kompletního textu obecně neposkytuje svým tvůrcům tolik otevřených možností jako třeba dramatizace. Těžko lze tedy očekávat výraznou kreativitu, tím spíš, pokud nic takového z pohledu autora, který chce nechat hovořit pouze a jedině umělecké dílo, není žádoucí. Může v tomto případě audiozpracování přinést něco nového, může být pro posluchače atraktivní? Domnívám se, že ano. Největší službu udělá audiokniha ve chvíli, kdy respektuje text, z něhož vychází, ale zároveň dokáže zdůraznit dílčí, ale přitom podstatnou složku textu. Může to být třeba rytmus, dokonce i kompozice, ale vzhledem k tomu, že díky aktu čtení ožívá hlas vypravěče nebo postavy, je to právě hlas, co získává největší prostor. Velmi sugestivně tak samozřejmě fungují ty knihy, kde si za hlasem umíme představit postavu – ať už jako jednajícího účastníka děje, nebo vypravěče, který se vyznačuje svým vlastním „já“. Jako příklad za všechny může posloužit třeba skvělé audioknižní zpracování Fowlesova Sběratele, kde Jaroslav Plesl dodává vyprávějícímu nespolehlivému hlavnímu hrdinovi na autenticitě, jež je ještě posilována dívčím hlasem Lucie Pernetové – interpretky zápisků, které narušují a korigují monolog hlavního hrdiny.

Bartoškovo zvučné „r“
Vraťme se však ke Kunderovi a konečně snad také k Bartoškovi. Právě výše jmenované vypravěčské „já“, které se v novém zpracování stává něčím, co lze reálně slyšet, je v případě Milana Kundery nesmírně podstatnou složkou textu, kvůli níž už byly popsány stohy papíru. Románový příběh Terezy a Tomáše doplněný o příběhy Tomášovy milenky Sabiny a Sabinina milence Franze obsahuje výraznou esejistickou rovinu, která (s pomocí dalších vypravěčských technik) deklaruje jistý analytický odstup. Avšak pouze do té chvíle, kdy se zdánlivá er-forma převrací do první osoby. Přichází to například hned ve 3. kapitole prvního dílu, kterou vypravěč otevírá přiznáním: „Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně.“ Vzniká zajímavá dynamika textu – analytický odstup, o němž byla výše řeč, aniž by byl popřen, částečně ustupuje svého druhu osobním prohlášením vypravěče. V celé knize takto vypravěč zdůrazňuje tvořenost fikčního světa, jehož je součástí, a svou moc nad ním; nejvíce obvykle tam, kde se vynoří ono pojmenované „já“. V literární teorii se běžně užívá termínu vypravěčský hlas, a tak jako divadelní monolog získává na výrazu při recitování hercem, audioknižní zpracování a jeho interpret může totéž udělat pro román. Samým aktem čtení se tu zdůrazňuje osobnost kunderovského vypravěče, avšak právě proto, že Bartoškův projev je civilní a umírněný, děje se to nenápadně a důstojně. Bartoška čte pomalu a uvážlivě, dává si načas a nechává slova doznít – to je velmi přínosné zejména v úvahových pasážích, kde tak posluchač dostává dostatek prostoru zamyslet se nad slovy, jimiž k němu interpret promlouvá. Na místech, kde si v textu zvýšenou pozornost žádá děj či citové prožívání postavy, Bartoška nijak výrazně nezrychluje, ale jako kdyby si pro tyto momenty schovával větší důraz – už jen pečlivě artikulované „r“ ve jméně Tereza je toho dokladem.

Zdatným posluchačům
Pomalé uvážlivé tempo má však za následek, že je od posluchače vyžadována notná dávka soustředění. To samozřejmě dává smysl, vždyť i čtení Kunderova románu vyžaduje větší čtenářskou zdatnost než třeba přímočará a nikterak sofistikovaná detektivka. Je-li však audiokniha médium, které pracuje výhradně se zvukovou složkou, logicky se při její tvorbě počítá s hudebními doprovody a předěly mezi dílčími částmi textu, což celkově napomáhá lepší orientaci posluchače. I zde se domnívám, že platí pravidlo umírněnosti a je nutný režijní cit. V audioknize Nesnesitelná lehkost bytí na přání autora nenajdete ani stín hudebního předělu. Po autorových zkušenostech s dřívějšími zpracováními jeho děl to lze do jisté míry pochopit i respektovat, nicméně vzhledem k výrazné, místy snad až konstitutivní roli, již hraje v Nesnesitelné lehkosti vážná hudba, se nelze ubránit drobnému postesknutí po třeba jen pár tónech Beethovena.

Celkově lze konstatovat, že nový kabát románu (už vlastně starému) svědčí, a ačkoliv jeho význam nikam výrazně neposouvá, pozornému posluchači může odhalit zase trochu nový rozměr. Když nic jiného, srdce kunderovského fanouška si může spokojeně zaplesat.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.