Stehlíková, Olga: Vykřičník jak stožár

Stehlíková, Olga
Vykřičník jak stožár

recenze beletrie česká

Básnířka Olga Stehlíková má v poslední době napilno. V minulém roce jí vyšla atypická dvojjazyčná sbírka dvojverší Vejce/Eggs a společně s Milanem Ohniskem vydala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku básní Za lyrický subjekt. To nejočekávanější si ale básnířka nechala na konec roku, respektive na začátek roku nového. Není řeč o ničem jiném než o její nové sbírce Vykřičník jak stožár, kterou navazuje na velmi oceňovanou prvotinu Týdny, za niž obdržela v roce 2015 Magnesii Literu za poezii.

Stažená kůže všednosti
Olga Stehlíková
: Vykřičník jak stožár. Perplex, Opava, 2018, 75 s.

Hned v první básni sbírky nás Olga Stehlíková seznamuje s postavou Johanna, který ať kráčí kamkoliv, v patách se mu neúprosně plíží silný vítr: „vejdeš do kostela – / a zachvátí tě vítr“. V celé básni ho pak pronásleduje a my tušíme (nebo spíše cítíme), že jeho tajemný přívan skýtá něco osudového. Vítr je vlastně příznačné slovo pro autorčino básnění v celé této sbírce. Jakýsi mrazivý a studený poryv ovlivňující lidské osudy totiž probleskává jejími verši neustále. Halí čtenáře do němého úžasu, umí být rozverný a krutý, ale rovněž dokáže jemně pohladit po tváři. Stehlíková přitom pracuje (jak už bylo patrné v její prvotině Týdny) s obyčejnými motivy každodenního života. Život je v jejím pojetí zdánlivě klidný, ale jen na povrchu. Prostřednictvím autorčiných ponorů do těchto všedností se ve sbírce odkrývají lidská dramata, vzbuzující tíživý neklid.

Stehlíkové nová kniha se původně měla namísto Vykřičník jak stožár jmenovat Portréty. A vesměs jde opravdu (aniž by to ale bylo striktním pravidlem) o komponovanou přehlídku jednotlivých lidských osudů. Ty jsou nejčastěji nahlíženy ve vykořeněnosti svých intimních životů, v touze něco nezvratného změnit či rovnou v potřebě upozorňovat na zcizující vliv zvětšujících se vzdáleností v našem soužití. Patrné je to například v básních hadřík a dnes jsem se probudila jako on, kde se autorka nečekaně stylizuje do role mužského vypravěče: „vždycky jsem myslel, že ty jediná / mi nikdy nebudeš připadat nechutná / že s tebou nepocítím odpor“ a „v šourku mírně brní / chytnu ji za prsa hned za dveřmi / uvidí“. Tyto verše možná můžeme číst jako vzepření se patriarchální společnosti, ale ve skutečnosti (alespoň tedy doufám) v nich jde o něco daleko důležitějšího.

Stehlíková se ve svých básních totiž snaží hledat vyostřené polohy existenciálních dramat, která se blíží k určité hranici, k prolomení na první pohled ukotvené situace. Ať už popisuje dospívání svých dětí (a tím pádem i nastávající odloučení od nich) v básni ještě už, nebo předkládá útržek srdceryvného a přitom patetického rozhovoru mezi milostnou dvojicí v básni víš miláčku, či se oddává expresivní lyrické obraznosti v básni zima: „stažená kůže / visí na obloze / v noci ji strháváš / z háků měsíce“, autorka se vždy skrze verše snaží budovat enormní napětí, které v nás evokuje znepokojující naléhání. Jako by tedy skutečně tyto básně varovaly (tyčily se zde jako vykřičník) před vyprázdněným bytím, před životy, jejichž smysl je zamotán do pavučin stereotypů a odcizení. Toto napětí se ve sbírce ještě umocňuje díky dynamické obraznosti, jakou můžeme pozorovat také u další současné básnířky Simony Rackové, konkrétně v její poslední sbírce Zatímco hlídací psi spí. U Stehlíkové narážíme na podobnou zostřující atmosféru v básni Srny, kdy je neodbytně vyvoláván jeden a týž motiv, jenž je postupně zbavován slovních nánosů: „Dnes konečně / přivolal se ten obraz / který jsem si úsporně a bezvýsledně vybavovala / několik dní / Jak to přesně… / Srny stojí nepohnutě v mlze jako cizokrajné pařezy. / […] / Srny se noří z mlhy nepohnutě jako pařezy. / […] / Srny trčí… / Srny trčí v mlze nehnutě jako pařezy“.

Pokud bychom ale básnickou sbírku Vykřičník jak stožár pojímali jen prizmatem této existenciální tíže, ubírali bychom jí tím její mnohohlasost a pestrost. Stehlíková v sobě totiž nezapře jazykovou hravost: „tys mým padákem / já tvým propadákem / buď mi vaťákem / stejně jako podvraťákem“ (z básně favoritem je 7F, propadákem 19C) či slovní hříčka v názvu básně ženem se za zenem. Typické je pro ni i odlehčení závažných sdělení: „Babička chovala mě na klíně / má matka v klíně. / Já chovám se k sobě bídně“ (b. zpráva zahraničního pozorovatele) nebo jedovatá sprostota: „Na zdi stojí: / ‚Opravy kuličkových ložisek‘ / Ale ty čteš: / Opravdu kundičkový v loži sex“ (b. důkaz). Pozoruhodná je také autorčina schopnost jakési sociologické poezie (viz báseň Jenom prosím), na kterou ve svém příspěvku upozornil Adam Borzič. V tomto textu autorka lyricky, ale zároveň velice analyticky popisuje onu „nespravedlnost života“, ono hrozivé propadání se do neměnnosti našich všedních životů.

Stehlíková navíc neportrétuje pouze druhé osoby. Někdy se její poetický fokus přeorientuje na ni samou, což je patrné třeba v jedné z dalších básní Slzy Pele. Vzdálená vulkanická činnost havajské sopky Kilauea se stává najednou blízká tím, že se tento přírodní jev začne promítat do básnířčina privátního prostředí a její tělesnosti: „Havají teče oranžová hustá láva / se sykotem do moře / […] / jako sofa obývacího pokoje / jsem já srdcem svého srdce / dívám se na své nohy ve vaně / jako na cizího / na to příliš symetrické pohoří / vynořených kolen / na které si kleknu / až vana naposled vsrkne / všechnu pěnu“.

I přes všechna výše vymezená pozitiva jsem ale nakonec od Stehlíkové čekal trochu více. I když autorka využívá metodu určitého odosobnění (vciťování se do mužských rolí či časté portrétování jiných osob), v mnohém stále navazuje na svou první sbírku, která se vyznačovala silným autobiografickým stylem. Stehlíková tak nevykročila ven ze své komfortní zóny, kde by přestávala stereotypně tematizovat ženství či introspektivně nahlížet prožívané strasti našich každodenních životů nebo toho svého. Ano – autorka dokonale ovládá básnickou zkratku a její verše skrze orchestr nástrojů civilního jazyka vybuchují do nečekaných metaforických obrazů, které navíc ústí do dramatických a drásavě naléhavých poetických sdělení. Přesto neuděláme chybu, když budeme o tomto počinu přemýšlet jako o další sbírce, jež zapadá do nepřeberného množství nedávno vydaných básnických knih (např. Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu, Jakub Čermák: Středohoří, Pavel Zajíc: Peníze, Pavel Němec: Záměstí ad.), které v obyčejnosti všedních dní poodhalují znepokojivou neobyčejnost, působící při několikátém čtení jaksi ohraně. Každý básník tohoto efektu sice dociluje jinými prostředky, ale ono tepání básnictví z prožívané každodennosti, kdy se zobrazovaná všednost stává nevšední, je všem těmto sbírkám společné. A to je bohužel v kontextu současné české poezie docela obyčejné.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 1224x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce