Šeng, Kche-i: Holky ze severu

Šeng, Kche-i
Holky ze severu

recenze beletrie zahraniční

Znepokojující výpověď o ženách a násilí na nich představuje velkou obžalobu mužského světa, ale zároveň studii naprosté samoty člověka. Tento suverénní a nekompromisní hlas čínské literatury osloví čtenáře napříč kulturami.

Holky ze severu
Šeng Kche-i
: Holky ze severu. Přel. Kamila Hladíková, Verzone, Praha, 2018, 324 s.

Na přelomu let 2018/2019 přišla čínská edice Xin nakladatelství Verzone se čtyřmi pozoruhodnými tituly. Už jejich různorodost odráží cílevědomou snahu editorů nabídnout českému čtenáři skutečně reprezentativní a široké spektrum moderní čínské literatury. Vedle výběru z próz nonkonformní „prokleté básnířky“ 30. let Xiao Hong Dětská nevěsta (překlad Lucie Olivová) je to obsáhlý román v Čechách již zdomácnělého současného autora Jü Chua Bratři (překlad Petra Martincová), popisující vývoj Číny od 60. do 90. let na osudech dvou bratrů, postmoderní román spisovatele Ning Kchena Nebe nad Lhasou (překlad Zuzana Li), odehrávající se v Tibetu v komplikovaném trojúhelníku vztahů Tibeťanky, Číňana a buddhistického mnicha francouzského původu, a právě román jedné z nejvýraznějších současných čínských spisovatelek středního věku Šeng Kche-i Holky ze severu (překlad Kamila Hladíková), kterému se budeme v této recenzi věnovat. Hned v úvodu je vhodné zmínit, že 16 titulů edice Xin reprezentuje sedm autorů a šest autorek, což je vyrovnanost vskutku záslužná (při srovnání s jinými edicemi národních literatur), zvláště uvážíme-li, že hlavním kritériem je pokaždé kvalita díla.

Šeng Kche-i (nar. 1973) patří k nejmladším autorům edice, přesto se řadí k těm, kteří již daleko přesáhli obzor domácí čínské literatury. Její romány jsou hojně překládány a vydávány v zahraničí, sama často hostuje v Evropě i USA. Pisatel této recenze má zážitek z jejího vystoupení na knižním veletrhu v Pekingu v roce 2018, které pro ni bylo víc než charakteristické. V rámci výrazně ideologické debaty o tom, jak čínská literatura odráží zájmy a charakter čínského lidu a zprostředkovává je zahraničních čtenářům, Šeng Kche-i suverénně hájila svou pozici spisovatelky, jíž je myšlenka nějakého „lidu“ cizí a která píše jen a pouze kvůli sobě a za sebe.

Román Holky ze severu (poprvé vydán 2004) vypráví zdánlivě schematický a mnohokrát v různých podobách tematizovaný příběh – dospívající dívka je nucena opustit rodnou vesnici a odchází do raketově se rozvíjejícího velkoměsta Šen-čen (tato speciální ekonomická zóna na hranicích s Hongkongem se začala budovat na samém konci 70. let jakožto experimentální zóna čínského kapitalismu), kde se spolu s několika dalšími dívkami seznamuje se všemi představitelnými negativními rysy takového prostředí – prostitucí, kriminalitou, zneužíváním, korupcí, bezprávím, byrokracií, diskriminací, policejní svévolí… Perspektiva ženských hrdinek přitom pochopitelně zvýrazňuje rodový aspekt – je to opravdu román plný popisů násilí páchaného na ženách, a to ve všech jeho podobách. Byla by ovšem škoda zůstat jen u této charakteristiky, neboť román toho přináší mnohem víc.

Víceméně realistické sociálněkritické zpracování tak zásadních proměn společnosti, jako je bouřlivý přechod od rurálního způsobu života k tomu městskému, industriálnímu, je jistě legitimní motivace pro vznik literárního díla v kterékoli kultuře. A není pochyb o tom, že v čínském prostředí má takové dílo šanci obohatit obecně lidskou zkušenost o řadu specifickým prvků. Je ovšem otázkou, zda o něco takového Šeng Kche-i v románu Holky ze severu skutečně jde. Zatímco v dílech o generaci či půlgeneraci starších autorů, jako je Mo Jen, Jü Chua nebo Jen Lien-kche, je popisován přerod Číny často jako napětí a střet mezi „velkými“ dějinami země a „malým“ osudem jednotlivce nebo rodiny (a jako prostředky slouží bombastické a opulentní líčení jako u prvního, civilní, hladce plynoucí, emočně nabitý příběh jako u druhého či magickorealistický a zároveň silně kritický narativ jako u třetího), pro Šeng Kche-i stojí v centru jen a pouze lidská bytost, resp. žena, a její tragédie je ve své podstatě nezávislá na okolní politické a společenské situaci, ačkoli ji autorka i hrdinka plně využívají (jedna pro věrohodné usazení příběhu do reálných kulis, druhá ve své snaze najít si v tom všem marasmu své místečko k životu). Literární kvalita textu nicméně jasně ukazuje, že podobný příběh by autorka mohla napsat i bez využití oněch konkrétních společenských a politických reálií. Ačkoli je příběh holek ze severu typicky čínský, literární zpracování jej povyšuje na obecnou lidskou rovinu, což autorku vymaňuje z kategorie spisovatele, který popisuje čínskou transformaci, a staví ji na mnohem vyšší příčku.

Prostředky, které autorka využívá, se rozvíjejí v širokém spektru. Předně je to jazyk, který hrdinky používají a jejž se překladatelce Kamile Hladíkové podařilo velmi plasticky a vynalézavě převést (dá se předpokládat i přičinění redaktora knihy Michala Jareše, který se redakčně podílel např. i na knize Liou Čen-jüna Kuchař, chmaták a realitní magnát, kde jsou poprvé v kontextu čínských překladů v obrovské míře využita nejrůznější česká a moravská nářečí jako ekvivalenty čínských dialektů). I v Holkách ze severu je tohoto překladatelského postupu využito, a to způsobem velmi přesvědčivým a funkčním. Z úst Růženy, Lidušky, Verunky či Madly (stojí za to i zde připomenout překladatelský kontext, neboť takováto nebývalá volnost v překladu čínských vlastních jmen byla dosud doménou Denise Molčanova, naposled v jeho překladu románu Než slehne rudý prach autorčina vrstevníka Mu-žunga) tak padají hlášky v bohatém rejstříku nespisovného, hovorového a nářečního jazyka:

„Klátí tě?“
„Klátí? Ty to taky tak říkáš? Cha cha, zní to hrozně!“
„Hrozně? To je ten nejslušnější výraz, jak to říct! Jsi prostě buranka.“
„Kurňa, to je pro to tolik výrazů? Ťün, ty umíš kantonsky?“
„Jasně, že umím. U nás se přece mluví kantonsky! Nejdřív tě naučím jednu nadávku: kokot!“
„Co to znamená?“
„Přece tamto, ty trubko!“
(s. 110)

Jak je zřejmé i z ukázky, velká část zápletek a rozhovorů v knize se točí kolem sexu. Ten totiž v celé nahotě ukazuje na klíčový tragicky element celého románu, jímž je ženské tělo. Autorka cíleně a systematicky ženské tělo fragmentarizuje a redukuje vesměs jen na „kozy“ a „zadek“. Jako takové je permanentně pouhým objektem a nástrojem druhých, a to v mrazivé dualitě – jednou jako objekt mužského chtíče (případně jako výrobní nástroj) a podruhé jako objekt lékařů provádějících potrat, sterilizaci nebo obojí. Tyto dvě polohy na sebe se železnou zákonitostí navazují a posléze vytvářejí zacyklený kruh (vynucený sex – nechtěná těhotenství – potraty – sterilizace – nenaplněná mateřská touha).

Fragmentarizovaným objektem se žena stává především v očích mužů, kteří jsou důsledně v celé knize vykresleni zcela schematicky jen jako nadržení prasáci nebo slaboši, ale toto vidění je vlastní i ženám, když jsou mezi sebou (vzájemné poměřování, kdo má jaká prsa) a nakonec je zřejmé i v pohledu hlavní hrdinky na sebe samu. V magickorealistické závěrečné kapitole (která se svým symbolickým charakterem dost vymyká zbytku knihy a skoro by se nabízela otázka, zda nebyla určitým nouzovým řešením, jak děj ukončit) začnou už tak velká prsa hlavní hrdinky nekontrolovaně růst, až ji přerostou a stáhnou k zemi, doslova srazí na kolena. I ona se vůči sobě redukuje na tento sekundární pohlavní orgán, který stál na počátku všeho jejího utrpení, odchodu z domova, řady zneužití apod. Prsa celou dobu slouží jako metafora ženství, které ale vede do záhuby. Žádná z hrdinek není v knize s to naplnit své ženství skutečnou hodnotou, žádná se z prokletí objektifikace a instrumentalizace nevymaní. Existenciální drsnost takového neútěšného světa je opět nejlépe vystižena v jazyce, který nespadá do vyslovené vulgarity, ale balancuje na hraně zemitosti, pragmatismu a cynismu, jiskří vtipnými šlehy a ironií a zároveň mrazí naivitou, bezvýchodností a samotou.

Ma Siao-ming se na ni oblečený sápal a válel po jejím těle jako divoké prase. (...) Připadal jí směšný a zároveň k politování. Růžena otevřela svou mateřskou náruč a shovívavě jeho počínání přijala, tak jako voda mlčky přijme válející se prase. Jak ta je velkodušná! Prase se dosyta vyválí a hned je mu lépe, co na tom, že bahnitá louže je potom ještě bahnitější a čistá voda se zakalí. Teprve později Růžena pochopila, že mezi muži a prasaty je přece jen rozdíl. Prasata nemluví, ale muži mají jazyk, jímž dokáží převrátit vše naruby.
(s. 107)

Jak už bylo řečeno, v knize není žádná pozitivní, ba ani obecně charakterní mužská postava. Stejně tak nenacházíme žádnou jasně silnou a kladnou postavu ženskou. Svět není rozdělen na dobré a špatné, morálka není nijak zvlášť tematizovaná. Hlavní hrdinka opakovaně a vědomě překračuje hranice toho, co by nejspíš mělo být správné. V tom ovšem obtíže a tragika jejího života, jak jsou popisovány v knize, nespočívají. Autorka své postavy vyvazuje z kauzality provinění a trestu, popisuje spíše živelný proud událostí, který na ženy vždy dopadne hůř než na muže… Určitým vrcholem toho jsou pak scény spojené s potraty a sterilizací, kde je veškeré symbolické i skutečné, soukromé i institucionální násilí na ženách vygradováno do uměleckého maxima.

Sem tam se ozvalo nějaké zasténání, ale bylo to spíš na oko, bolest nebyla tak nesnesitelná, to jen ženy chtěly dát najevo svým příbuzným a milým, že prodělaly operaci a že pro své drahé polovičky podstoupily takovou oběť. (…) Ty živé lidské bytosti tu byly v horším stavu než dobytek. To i doma v chlívku, kde je prasnice s celým houfem selátek a kde všechna zvířata jedí, pijou a kálí na jedné hromadě, je pořád desetkrát menší smrad než tady. A také se tady s těmi živými lidskými bytostmi hůř než s dobytkem zacházelo. Dokonce i když jde prase na porážku, alespoň se přihlíží k tomu, jestli je na to dost staré. Lidušce bylo teprve devatenáct let, ale vykastrovali ji jako to prase.
(s. 271)

Román Holky ze severu čínské spisovatelky Šeng Kche-i se dá číst jako sonda do sociálních a rodových nerovností současné Číny, kde honba za ziskem rozkládá tradiční sociální struktury a otevírá prostor pro mravní rozklad, nespravedlnost a násilí. Dá se číst také jako velká obžaloba mužského světa – implicitně původce tohoto rozvratu –, který vždy a za všech okolností zneužívá ženy a parazituje na jejich útlaku. Dá se ovšem číst i jako ještě bezvýchodnější a zoufalejší studie naprosté samoty člověka – ženy, která nenachází skutečné ukotvení ve vztazích, v přátelství, v práci, a nakonec ani ve vztahu k sobě samé, jejíž vnitřní prokletí (sugestivně spojené s její vlastní tělesností) z ní nakonec dělá bezejmennou jednotku plahočící se rezignovaně světem:

Zatnula zuby a se skloněnou hlavou táhla svoje dva těžké pytle s cementem (= prsa) pryč. Proplazila se mezi zástupem nohou, přeplazila se přes nadchod a vmísila se do davu na ulici.
(s. 315)

Tato mnohovrstevnatost činí z Šeng Kche-i suverénní autorku, jejíž silně znepokojivý umělecký hlas má zcela jistě smysl poslouchat napříč kulturami. Je vynikající, že je nyní přítomna ve skvělém překladu i českému čtenáři, a navíc je ohlášena její účast na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2019.

 

© Martin Bedřich

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   79%čtenáři

zhlédnuto 1713x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce