Dlask, Jan: Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie

Dlask, Jan
Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie

recenze literární věda

Ačkoliv je severská literatura již dlouhou dobu nedílnou součástí českého knižního trhu, jen málo laické veřejnosti slyšelo o finskošvédské literatuře, nebo dokonce vědomě četlo některého z jejích autorů. První česky psaná publikace k dějinám této menšinové literatury aspiruje na změnu tristní situace, přílišná zhuštěnost informací a formální svázanost stylu však může neakademického čtenáře odradit.

Finskošvédská literatura sociologickou optikou
Jan Dlask
: Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018, 278 s.

„Finská literatura? Podivno! Švédská literatura? Krimi! Finskošvédská literatura? Podivné krimi?“ Tento asociační ping pong, který jsem nedávno vedla s přáteli neskandinavisty, mě utvrdil v očekávané domněnce, že finskošvédská literatura se v obecném čtenářském povědomí podobá tabule rase. Pro tento fakt lze najít tři důvody: do češtiny bylo sice přeloženo více než čtyřicet titulů finskošvédských autorů, kromě slavných muminkovských příběhů Tove Janssonové se však nejedná o díla, která by se těšila větší publicitě a vzbudila výraznější čtenářský zájem mimo zainteresované kruhy. Zároveň tyto knihy nebývají explicitně označovány jako finskošvédské, ale oscilují mezi knihkupeckými a knihovnickými kategoriemi švédská literatura a finská literatura. V neposlední řadě je možno vágní povědomí o finskošvédské literatuře vztáhnout k absenci rozsáhlejší teoretické práce, která by českému čtenáři danou literaturu přiblížila a vymezila její hranice. Díky průkopnické publikaci Jana Dlaska Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie však tento třetí bod již neplatí.

Švédská literatura ve Finsku
Pod pojmem finskošvédská literatura se skrývá literatura psaná švédsky na území Finska. Finští Švédové tvoří v zemi největší menšinu (v současné době se jedná o 5 % obyvatel), což je dáno nejen geografickou blízkostí, ale především společnou historií. Finské území bylo přes pět set let součástí Švédského království a švédština byla hlavním jazykem země. Po osamostatnění Finska od Švédska a později Ruska v roce 1917 se švédština pozvolna vytrácela, dodnes se však zachovala u zmíněné švédské menšiny na finské straně Botnického zálivu. Ačkoliv byly země velmi úzce kulturně provázány, samostatná finskošvédská literatura se profiluje až na sklonku 19. století, což souvisí se sebeuvědoměním finských Švédů jako jazykové menšiny. Jan Dlask ve své publikaci sleduje vývoj finskošvédské literatury od těchto počátků až do současnosti a reflektuje všechny její vrcholy stejně jako nevýrazná období. Pozornost je věnována nejen nejvýznamnější etapě finskošvédské literatury, básnickému modernismu počátku 20. století, který v čele s básnířkou Edith Södergranovou ovlivnil skandinávský, potažmo i evropský modernismus, ale i desetiletím méně známým a literárně nepříliš signifikantním, jako například 80. létům. Výrazným znakem publikace je tak snaha o zachycení finskošvédské literatury v její komplexnosti. Vítaný doplněk studie představuje závěrečná bibliografie překladů finskošvédské literatury do češtiny, která čtenáře nenásilnou formou inspiruje k další četbě.

Není pole jako pole
Nejedná se však jen o přehledovou studii, chronologický vývoj je předkládán na pozadí konceptu pole francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Při aplikování Bourdieuovy teorie na literaturu se do centra pozornosti dostávají procesy generování estetického postoje k literárnímu dílu, především role konkrétních aktérů a uměleckých institucí, kteří přispěli k chápání díla jako umělecky hodnotného. Stranou nezůstávají ani podoba a rozmanitost kritérií, na jejichž základě bylo literární dílo kanonizováno. Jan Dlask se tak vedle shrnutí obecných sociálních, genderových a geografických aspektů finskošvédského literárního pole soustřeďuje i na význam jednotlivých nastupujících generací a na postoje a názory samotných aktérů. Z nich upřednostnil literární kritiky, nakladatele, časopisy a akademické instituce a osvětluje jejich roli při dosažení – či často dokonce mnohem zajímavějším nedosažení – kanonizačního statusu literárního díla.

Otázkou zůstává, zda bylo nutno publikaci vystavět na takto konkrétní teorii, neboť samotná přehledová studie k dějinám finskošvédské literatury by byla dostatečně záslužným a čtenářsky přívětivějším počinem. Specifikovat literární dějiny skrze Bourdieuův přístup je vhodně zvolený prostředek, protože tak lze odkrýt zajímavé zákulisní informace týkající se kontextu vzniku, recepce a dobového hodnocení literárních děl. Zároveň má ale Dlaskova publikace, jak autor sám akcentuje, naplnit i tradiční čtenářské očekávání týkající se obecné literární historie finskošvédské literatury. To se však ukazuje jako problematické. Hlavní kostru knihy sice tvoří konvenční literárněhistorický způsob psaní (tedy přehled směrů, skupin, děl apod.), relevantní informace o spisovatelích a jejich dílech jsou však výrazně upozaděny na úkor analýzy vývoje na dobovém literárním poli. Autor hned v úvodu poukazuje na skutečnost, že píše alternativní literární dějiny a ve prospěch zvolené strategie zdařile argumentuje. Jelikož se však jedná v českém kontextu o první rozsáhlejší publikaci k tématu finskošvédské literatury, nebylo by na škodu přece jen uvést i bližší informace k jinak stručnému výčtu jejích představitelů. Podobné rozvedení by pomohlo jasněji usouvztažnit následně načrtnuté sociální vztahy na finskošvédském literárním poli a zároveň by stylisticky rozvolnilo obsahově velmi zhuštěný text. V žádném případě zde však nechci snižovat informační relevantnost souhrnu, publikace je pro českého čtenáře nedocenitelnou studnicí zajímavostí o kontextech jednotlivých etap finskošvédské literatury. Z hlediska recepce ji ale ocení spíše zainteresované publikum, které se v této literatuře již orientuje a hlouběji se zajímá o sociologické aspekty jejího vývoje.

Akademická formálnost
Jan Dlask do velké míry shrnuje poznatky z cizojazyčné sekundární literatury, což v žádném případě není myšleno jako negativum, naopak, svědčí to o autorově rozhledu a znalosti oboru. Jako skandinavista, odborník na finskou literaturu a vysokoškolský pedagog ve svém literárněvědném bádání umně spojuje vystudovanou kombinaci švédštiny a finštiny na FF UK. Tématu finskošvédské literatury věnoval jak svou diplomovou, tak i disertační práci, stejně jako řadu časopisecky vydaných článků a odborných studií. Předložená publikace se tedy opírá o dlouholetý výzkum v rámci této úzké specializace a především o lásku k oboru, která je za textem patrná.

Z hlediska formálního uspořádání textu zaskočí nezvyklé odkazování k použité literatuře, jejíž zdroje jsou sice poctivě uváděny, avšak v ne zcela konvenční a z počátku četby i rušivé formě. Za každým nadpisem podkapitoly stejně jako za jejími podnadpisy je umístěna poznámka pod čarou s výčtem použitých pramenů, které se vztahují k celému následujícímu textovému oddílu. V době plagiátorských kauz je samozřejmě záhodno použité zdroje pečlivě dokládat, v odborné literatuře však bývá tradičně odkazováno průběžně v textu a poznámka se zpravidla týká konkrétní pasáže, ve které autor doslovně přejímá či interpretuje myšlenky z jiné studie. V tomto případě však odkazování nabývá formy obecného souhrnu pramenů, které téma dané podkapitoly pojednávají. Esteticky ne zcela uspokojivě působí i opakování sekundárních pramenů u obzvlášť krátkých podkapitol; konkrétnější odkazování přímo v textu či seznam výchozí použité literatury po celé kapitole by byly vhodnějším řešením. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že ačkoliv zvolený způsob zpočátku působí až přehnaně akademicky a formálně, autor je v jeho aplikaci konsekventní a čtenář si na něj během četby postupně zvykne.

Jedna vlaštovka finskošvédskou literaturu nedělá
Publikace ze své podstaty splňuje svůj primární cíl, kterým je sepsání prvních ucelených dějin finskošvédské literatury v češtině. Zároveň se však jejími čtenáři stanou pravděpodobně hlavně – či dokonce pouze – ti, kterým autor knihu i explicitně věnuje, tedy „studenti kombinace finština a švédština, z nichž by snad někdo v budoucnu mohl také začít inklinovat k ,úchylce finskošvédské‘“.Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie se tak stávají vítanou pomůckou pro oborové studenty, nenaplňují však výchozí potenciál výrazněji změnit obecné čtenářské povědomí o této literatuře. Třeba se však z exkluzivní skupiny recipientů do budoucna rekrutují aktivní překladatelé, kteří českému publiku poodkryjí osobitost severské menšinové literatury skrze české překlady jejích v publikaci představených klasiků.

 

Na podobné téma:
Pierre Bourdieu
: Sociologické hledání sebe sama

 

© Radka Stahr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jovanka Šotolová, 18.03.2019 10:47
Dlask, Jan: Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie
Taky mám pocit, že zasazení do kontextu literárního provozu a literární scény dělá z takové studie to nejcennější. "Relevantní informace o spisovatelích a jejich dílech" se dají dohledat leckde, třeba na Wikipedii, ale vyložit je v souvislostech dokáže jen ten, kdo zná literaturu dané oblasti opravdu... dobře.
Vložil: Karel Huněk, 18.03.2019 08:27
Dlask, Jan: Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie
Má zkušenost s dějinami literatury je taková, že metodologicky neukotvené, t.j. ony zmíněné pouze přehledové (pozitivistické?) studie (ovšem jsou to pak studie?) se dají číst jen ztuha a nečte je v posledku nikdo než z donucení studenti.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 628x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce