Tuti, Ilaria: Květy nad peklem

Tuti, Ilaria
Květy nad peklem

recenze krimi

Komisařka Teresa Battagliová nedoběhne vraha, protože na to nemá – fyzicky. Naštěstí má ale jiné schopnosti: intuici, empatii, svérázné způsoby a výdrž. Prvotina italské autorky přivádí na scénu postarší popudlivou dámu při těle, jež trpí cukrovkou, a jak právě zjistila, také Alzheimerovou chorobou. Přesto vede vyšetřování série vražd.

Zlo, které by se obešlo i bez květů
Ilaria Tuti
: Květy nad peklem. Přel. Helena Lergetporer, Argo, Praha, 2019, 352 s.

Na začátku autorka nabízí hned několik obrazů, jimiž vstupujeme do děje, který se slije v jeden příběh až později: scénu ze záhadného rakouského sirotčince v roce 1978, uvedenou jako prolog, střídá v první kapitole záběr na setkání trochu tajemné čtyřčlenné dětské party – Mathias, Lucia, Diego a Oliver se scházejí u říčky pod vodopádem. To, že čteme thriller, nám ve druhé kapitole připomene nález obnažené mrtvoly v blátivém terénu mezi stokou a stezkou vedoucí do lesa. Až ve třetí kapitole se seznamujeme s hlavními aktéry příběhu: inspektor Massimo Marini právě dorazil do práce na novém místě, kam se nechal přeložit z města. A hned se má zapojit do vyšetřování vraždy. Nejprve ale zjišťuje, že v čele jeho týmu dosti nečekaně stojí žena. Nikoli energická a výkonná mladice. Massimo bude mít co do činění s „babkou nabalenou v bundě, která jí sahala skoro až na paty. Nešlo ji přehlédnout: měla ohnivé rudé mikádo s ofinou do očí. [...] Měla chraplavý hlas a dívala se na něj, jako by byl v jejích očích naprostá nula.“ Jistě není náhoda, že tato výstřední komisařka má mluvící příjmení: Teresa Battagliová. Italské „battaglia“ znamená „bitva“. Zdá se tedy, že se tu bude bojovat na hodně frontách.

Jak se mladé autorce podařilo prosadit v poměrně bohatě saturované nabídce thrillerů? Čím to, že se za ni postavil silný italský nakladatel a na frankfurtském veletrhu vyjednal, že ve chvíli, kdy kniha v lednu 2018 vycházela v Itálii, byla práva na cizojazyčná vydání prodána do Francie, Británie, Německa, Španělska a dalších asi deseti zemí včetně Česka? Možná stále ještě platí, že se lze svézt na vlně úspěchu severských detektivek. A pravděpodobně se dalo přiživit i na celosvětové pozornosti, kterou k italské literatuře přilákala autorčina krajanka Elena Ferrante.

Mezi seveřany a Montalbanim
Ilaria Tuti
(nar. 1976) pochází ze severoitalského Furlánska, tedy z hor nad městem Udine, poblíž hranice s Rakouskem a Slovinskem. Sem také zasadila děj své prvotiny. Příběh několika vražd přitom propojila s připomenutím historické peripetie o výzkumech psychiatra R. A. Spitze, který popsal syndrom citové deprivace a tzv. anakliktické (v knize chybně uváděno „anaklyktické“) deprese u dětí v raném věku. Scenérie drsné zimní horské krajiny této zvláštně namíchané směsi fikce a reality dodává „severský“ tón, očividně čtenářsky vděčný, neboť na něj v nedávné době naladili třeba i někteří z francouzských autorů thrillerů: Bernard Minier (Mráz) nebo Franck Thilliez (Atomka). Autorce se ale podařilo ještě něco víc: svým způsobem se napojila na italskou tradici detektivních příběhů, ctí školu Andrey Camilleriho a jeho postavy komisaře Montalbaniho. Ten vyniká především tím, jak je lidský. Nejen že mívá problémy s nadřízenými, ale paralelně s vyšetřováním zásadně řeší i vlastní (nejčastěji partnerské) problémy, navíc se řídí i babským rozumem. A neskrývá soucit, a to klidně i s některými z padouchů.

Přesně taková je i Teresa Battagliová. Ženská z masa a kostí, popudlivá, vulgární, ješitná, přezíravá, dokonce i lehce pomstychtivá „baba“. Má těsně před důchodem, je diabetička, má za sebou složitý osobní život a vzpomínky raději vytěsňuje přemírou práce – to vše způsobuje, že nemá čas o sebe dbát, natož sportovat, někdy si nestihne ani píchnout inzulin. Honička s podezřelým je pak v jejím podání směšná, ba často i smutná záležitost, probdělá noc se na ní podepíše víc než na jejích podřízených. Aby toho nebylo málo, během práce na případu pociťuje první příznaky Alzheimerovy choroby a lékařské vyšetření její tušení potvrdí. Lidový charakter svérázné komisařky věrně odráží také její způsob vyjadřování – Teresa říká vše napřímo a ráda si zanadává. Ale i další postavy jsou načrtnuty zajímavě: vesnický doktor, jehož dobráckost se mění v úlisnost, školník šikanující žáky, chladná matka, která upírá lásku synovi, ale o to vřelejší je ke svému milenci. Věrohodný je také motiv nedůvěry dospělých k dětem: když mluví o strašidle, které se toulá kolem a je schopné vplížit se i domů, nikdo to bohužel nebere vážně.

Policista kryje sousedy
Komisařka s (tajeným) Alzheimerem je sice v branži a mezi kolegy velmi uznávaná, ale jak nováček Marini zjišťuje, její postupy jsou přinejmenším netradiční. Spoléhá se na intuici, zásadně se vciťuje nejen do myšlení, ale i do citových pochodů vraha, snaží se na něj doslova napojit. Zvláštní je, že tato schopnost ji neomylně vede správným směrem. Marini se tak velmi rychle přestává proti nadřízené vymezovat, naopak se jí snaží být nablízku, vychází jí vstříc, často se doslova potřebuje vlichotit.

Vyšetřování v horském městečku Travenì neztěžuje jen nepřístupný terén a počasí, ale také zdejší obyvatelé. Uzavření horalové drží pospolu, místní policista zatluče, co může, nezáleží mu na tom, aby sobě či někomu dalšímu zachránil kůži, hlavně dbá na to, aby nevyzradil místní tabu či nepodrazil někoho ze sousedů. Situace je z tohoto pohledu popsána sugestivně, zůstává nad tím rozum stát nejen komisařce, ale i čtenáři. Také ta linka příběhu, která nás zavádí do rakouského sirotčince, působí věrohodně. Autorka se, jak bylo zmíněno, inspirovala výzkumy R. A. Spitze. Tento vídeňský psychiatr a psycholog se dlouhodobě zabýval psychologií dětí v raném věku. Francouzská a anglická Wikipedia sice uvádí, že Spitz výzkumy ve 40. letech prováděl v Jižní Americe (v roce 1939 totiž emigroval do USA, byl židovského původu), v této knize jsou nicméně posunuty jak geograficky, tak časově. Což nic nemění na tom, že věda někdy sahala i ke značně nelidským experimentům.

Máme však v ruce thriller, i proto autorka plní čtenářské očekávání a od první vraždy nás vede k dalším, aby naplnila schematický vzorec románu o sériovém vrahovi. Jakkoli je tento rámec banální, mnohé z toho, co v knize obsahuje, je spíše překvapivé. Vrah je tak zvláštní, že zmate i schopnou a zkušenou komisařku. Ta mimochodem jako jediná věnuje pozornost výpovědi dětí, jejichž důvěru si kupuje bonbony.

Ilaria Tuti tedy na jedné straně využívá osvědčené prvky detektivky i thrilleru, zároveň si však chce přidat i něco svého: její prvotina ukazuje, že nic není černobílé, že dobro a zlo nejsou jednoznačné kategorie. Komisařka může chvílemi působit jako tragikomická figurka, inspektor zas jak snaživý hošík. Když pochopíme, čím si v dětství prošel právě usvědčený neobyčejně krutý vrah, nakonec ho spolu s Battagliovou budeme ještě litovat. To ale nic nemění na tom, že příběh na prostoru zaujímajícím přes tři stovky stran zůstává napínavý. Důležité indicie jsou dostatečně skryty, a ačkoli se jisté souvislosti dají vytušit poměrně brzy, jiné aspekty případu zůstanou skutečně nepředvídatelné.

Ve výsledku se tedy italská autorka osvědčuje jako schopná „thrilleristka“. Do prázdna vyznívá především třístránkový dovětek, v němž vysvětluje, proč příběh zasadila do své rodné krajiny a že se opřela o skutečný výzkum syndromu citové deprivace, a dokonce se pouští do zcela nadbytečné charakteristiky své protagonistky Teresy Battagliové, již přitom dostatečně představila v předcházejícím textu. Také poetický název Květy nad peklem, předznamenaný v mottu vypůjčeném od japonského básníka Kobajašiho Issy, nachází opodstatnění až v epilogu a trochu to působí, že daná stránka nemá jiné opodstatnění než obhájit titul knihy. To jsou však detaily, které četbu příběhu rozhodně neruší.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.