Klimeš, Ondřej a kol.: Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace

Klimeš, Ondřej a kol.
Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace

recenze kultura

Kniha v několika dílčích sondách sleduje oficiální čínskou propagandu prováděnou pod pláštíkem prezentace údajně svobodné umělecké tvorby. Je otázka, jestli je toto úsilí tak neúspěšné, jak autoři tvrdí. Každopádně je nutné tuto činnost kriticky sledovat a snažit se rozeznávat její skryté cíle.

Čínský nový svět
Ondřej Klimeš
a kol.: Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace. Academia, Praha, 2018, 260 s.

Moderní země plná života, tvůrčího potenciálu, neotřelých postupů a originálních řešení, v níž existuje stejná umělecká svoboda jako v České republice a v níž tamní umělci neomezeně navazují na starobylé tradice a směřují do budoucna. Mírumilovný stát, který byl a je ve svých hranicích neměnný. Tak zhruba vypadá obraz, který se o sobě snaží Čínská lidová republika šířit po světě. Používá k tomu tzv. kulturní diplomacii. Tou se velmi podrobně zabývá právě vydaná kniha Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace. Definuje ji jako „komunikaci se zahraničním publikem pomocí kultury za účasti vlády“, srovnává ji s diplomacií jiných zemí a detailně zkoumá, jak se projevuje v různých částech světa.

Pro autory je (pevninská) Čína příkladem nedemokratického režimu, který i (na první pohled čistě) kulturní cíle využívá k propagování svého politického a ekonomického modelu, k legitimizaci vlastního způsobu vládnutí a mocenských zájmů. I jiné země provádějí kulturní diplomacii, ale takto silná provázanost s politikou je například u německého Goethe Institutu obtížně představitelná. U demokratických zemí je vnější prezentace také pluralističtější a otevřenější, takže když například v 50. letech cestovali afroameričtí muzikanti do ciziny, aby oficiálně prezentovali kulturu Spojených států, ve svých vyjádřeních nebyli omezováni a často diskutovali s publikem. Oproti tomu umělci z komunistických zemí byli většinou přísně instruováni, jak mají v případných rozhovorech odpovídat; součástí ideologického školení přitom paradoxně bylo i to, aby rozhodně odmítali, že jakýmkoli školením prošli.

Autoři konstatují, že vládnoucí Komunistická strana Číny od osmdesátých let 20. století postupně upozaďuje ortodoxní komunistickou ideologii a prezentuje Čínu jako nositelku tradičních kulturních hodnot tisícileté civilizace. I s ohledem na to, co víme o novém utužování represivního čínského režimu, by ale byl omyl takové propagandě podlehnout.

Čínské výstavy v Praze
V závislosti na druhu publika přitom čínské úřady svoje strategie mírně mění: kupříkladu před arabskými posluchači zdůrazňují údajnou čínskou podporu vlastního muslimského obyvatelstva – což smutně kontrastuje s faktem, že zvláště v provincii Sin-ťiang jsou v převýchovných táborech drženy statisíce muslimských Ujgurů. U nás zase tato propaganda hovoří o Čínské lidové republice a České republice jako o dvou údajně „postkomunistických“ zemích, které jsou si blízké a v řadě ohledů podobné. Jak v kapitole o dvou čínských výstavách, které se konaly na Pražském hradě a byly zaštítěny na nejvyšší úrovni, podotýká sinoložka Olga Lomová, projevy, které v souvislosti se zmíněnými uměleckými akcemi zazněly, „účelově zamlčovaly skutečnost, že v ČLR je pevně u moci komunistická strana, a v obou zemích je proto odlišný politický systém a zcela odlišně je přirozeně též vymezena svoboda uměleckého projevu.“ Navíc se první z výstav konala v době, kdy byl v ČLR perzekvován světoznámý umělec a kritik politických poměrů Ai Weiwei. Obě výstavy Lomová podrobila přímo drtivé kritice: vznikly podle ní narychlo bez důkladnější přípravy a spolupráce s českými odborníky. Jejich koncepce zůstala v rukou politicky spolehlivých subjektů, které podřídily sdělení a kvalitu výstavy okamžitému politickému zadání, což se projevilo na přepisování či falšování čínské historie. Jejich poselství mělo mimo jiné směřovat k prezentaci Číny jako starobylé civilizace, jako „odedávna silný a velký stát, který je tradičně tolerantní a do své kultury vstřebává kulturní podněty národnostních menšin, a tudíž – implicitně – západní kritika národnostní politiky ČLR neodráží realitu.“ Příběh čínských dějin, který výstavy nabídly, „zdůraznil také význam národní jednoty a politické stability pro hospodářský rozvoj a kulturní rozkvět, a to i na úkor známých historických faktů a za cenu matoucí prezentace exponátů i čínského dějinného vývoje.“ Celkově tak zmíněné akce podle Lomové vytvořily spíše jen iluzi přátelských vztahů. A podobně skeptičtí jsou i autoři dalších kapitol: například v Abú Dhabí, kde Konfuciův institut poskytuje kurzy čínštiny zdarma, nebývá na jednotlivých kurzech více než pět posluchačů. Problém je také v tom, že složení tamní populace je velmi různorodé, většina potenciálních recipientů přišla z různých koutů světa a spojuje je jen „pracovní a konzumní identita“, takže není snadné je oslovit. V Malajsii se propagace čínských tradic zase trochu míjí účinkem kvůli tomu, že tam žije početná a vlivná čínská minorita, kvůli čemuž čínská kultura pro místní obyvatele nepředstavuje žádné lákavé exotikum.

Symbolika pandy
Těžko říci, jestli je čínská kulturní diplomacie tak bezzubá, jak autoři naznačují. Například oslav čínského nového roku se v Praze účastní tisíce lidí, přičemž samostatnou otázkou pak je, nakolik někoho může ideologicky ovlivnit sledování tanečního či akrobatického představení nebo ohňostroje. Každopádně je nutné toto propagandistické úsilí kriticky sledovat, reflektovat ho a snažit se rozeznávat jeho skryté cíle. Zvláště když se Čína snaží o šíření svého vlivu na mnoha frontách: známá je tzv. pandí diplomacie, v jejímž rámci Čína některé státy přidělením těchto zvířat odměňuje a jiné (jejich odnětím či ne-zapůjčením) trestá. Využívá přitom symboliky pandy coby mírného a roztomilého medvídka, který se stal symbolem v boji za ochranu ohrožených zvířecích druhů a je dokonce oficiálním logem Světového fondu na ochranu přírody. Navíc, jak napsal Respekt, byla panda centrálním motivem známého memu bojujícího proti rasismu s heslem „buď jako panda, panda je bílá, panda je černá, panda je z Asie“. Mnohem diskutovanější, nebezpečnější, ale i hůře vysledovatelné je potenciální pronikání čínských technologií (nejen od firmy Huawei) do každodenního života obyvatel Západu. Zvláště v České republice je pak situace specifická v tom, že pročínskou diplomacii a propagandu zde horlivě provádí – samotný prezident.

Kniha obsahuje jen pár dílčích sond, z nichž některé se týkají kulturní diplomacie spíše částečně a skoro stejně se zabývají diplomacií ekonomickou – v pojetí autorů to jde ovšem ruku v ruce. Prezentaci čínského umění u nás, která má řadu podob, z nichž naštěstí jen některé spadají pod oficiální sféru organizovanou úřady ČLR, rozhodně nemapuje komplexně. Například se nedozvíme, jak se tyto státní instituce staví k vydávání a vystavování umělců, kteří jsou v Číně pronásledováni. Bylo by totiž chybou „vylít s vaničkou i dítě“. Současná Čína má v kulturní oblasti nesporně co nabídnout, i když tato díla pak vykreslují tamní poměry a vývoj země pod panstvím komunistů jinak, než jak ho podává oficiální propaganda. Jak napsal Martin Bedřich, vytváří spíše obraz „šíleného nelidského experimentu“.

Na podobné téma:
Stein Ringen
: Perfektní diktatura
Čína - velmoc třetího tisíciletí?

Justin Quinn: Poezie ve dvojím ohni

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.