Liksom, Rosa

Liksom, Rosa

rozhovor beletrie zahraniční

„Podléhání ideologiím je aktuální nejen ve Finsku, ale v celé Evropě, kde populismus a nacionalismus získávají na síle,“ říká finská autorka Rosa Liksom v souvislosti se svým románem Paní plukovníková. Ten se sice odehrává ve finském Laponsku a v době před druhou světovou válkou, vypovídá však hlavně o naší době.

Asi mám slovanskou duši

Na pražský knižní veletrh Svět knihy 2019 zavítala i nepřehlédnutelná a všestranná finská spisovatelka a výtvarnice Rosa Liksom (nar. 1958). Představit přijela čerstvý český překlad románu Paní plukovníková, který představuje obraz nerovného partnerského vztahu na pozadí finských dějin 20. století, a to zejména válečných let, poznamenaných obdivem k nacistické ideologii. V dlouhém rozhovoru jsme se od literární tvorby, která v jejím případě zahrnuje komiksy, povídky i romány, přes cesty do Sovětského svazu a okouzlení ruštinou dostaly až k současné vlně nacionalismu, nárůstu domácího násilí nebo k tomu, proč je třeba psát o přírodě.

iLiteratura: V osmdesátých letech jste začínala s komiksy, v nichž se propojilo vaše výtvarné i literární nadání, ale v současné době se věnujete spíš románům. Nechystáte pro změnu nějaký nový komiks?
Rosa Liksom: Komiksy píšu stále, vlastně jsem nikdy nepřestala. Před několika lety jsem například s kolegyní Kirsti Lonkou psala pro časopis Oma aika komiks, který pojednával o postarším manželském páru a jeho boji se stárnutím a taky s počínající demencí. Byl o docela vážných věcech, ale samozřejmě jsme to zpracovávaly s velkou dávkou humoru. Kromě toho jsem si v průběhu kariéry vytvářela komiksy jen tak sama pro sebe, někdy i jako určité projekty, a ty pak vycházely knižně. Komiks je v nějaké podobě stále se mnou.

iLiteratura: Jak se stalo, že jste oddělila slovo od obrazu a pustila se do psaní kratičkých povídek, které vás proslavily?
Rosa Liksom: Žila jsem tou dobou v Kodani, tedy přesněji ve čtvrti Christiania, a navštívil mě tam jeden kamarád, už tehdy uznávaný výtvarník. Prohlížel si moji tvorbu a pak mi řekl: Neuvažovalas někdy o tom, že bys to oddělila? Mě do té doby nenapadlo, že bych mohla psát texty bez obrázků. Ale tehdy, v roce 1981, jsem to tedy zkusila a začala psát velmi krátké povídky (český výbor z těchto raných povídek v překladu Vladimíra Piskoře pod názvem Prázdné cesty vyšel v roce 1997, pozn. red.).

iLiteratura: Věnujete se povídkám ještě dnes, paralelně s románovou tvorbou?
Rosa Liksom: Dlouho jsem psala jenom povídky. Potom jsem napsala i jednu divadelní hru, a když mi bylo něco přes třicet, tak jsem si řekla, že bych měla zkusit něco nového, krátkých textů jsem měla až po krk. Román mi připadal jako něco nedostižného. Myslela jsem si, že nemám dost trpělivosti, zamlada jsem byla rychlá, u ničeho jsem dlouho nevydržela. S postupujícím věkem jsem se trochu zklidnila. První román se jmenoval Kreisland (Crazeland, finsky 1996) a napsat ho bylo opravdu těžké, měla jsem pocit, že to nedokážu, a bez pomoci mého redaktora Harriho Haanpääa, se kterým spolupracuju od samého začátku, by se to nepovedlo. Kreisland měl dobrý ohlas, což mi dodalo sebevědomí a následující román Reitari (Reidar, román z roku 2002 zpracovává osudy Reidara Särestöniemiho, jednoho z nejznámějších malířů finského Laponska, pozn. red.) jsem o několik let později napsala skoro na jeden zátah. Pak jsem se zase vrátila k povídkám, což dělám opakovaně, poslední sbírka vyšla v roce 2014 a jmenuje se Väliaikainen (Dočasné; několik povídek z této sbírky v překladu Petra Kujala je obsaženo v letos vydané studentské antologii povídek Za letních nocí se tu nespí lehce, pozn. red.).

iLiteratura: Mezitím ale přišel velký úspěch s románem Hytti nro. 6 (Kupé č. 6, finsky 2011), za který jste v roce 2011 získala Cenu Finlandia. Ve Finsku se ho prodalo přes 100 000 výtisků, byl přeložen do patnácti jazyků a další stále přibývají.
Rosa Liksom: Po dokončení této knihy jsem měla pocit, že jsem konečně našla k románu klíč, že už vím, jak na to. Bylo mi jasné, že to nebyl román poslední. Hodně času věnuju přípravě, studiu materiálů, detailů, takže mi to od jednoho románu ke druhému trvá. Když mám nasbíráno dost podkladů, začnu psát a teprve pak se vidí, co z toho bude. Forma vykrystalizuje až postupně, důležité je mít téma. Tak to říká můj dvorní redaktor a zároveň první čtenář.

iLiteratura: Bylo to s vaším posledním románem Paní plukovníková, který právě vyšel česky, obdobné? Existovalo víc verzí? Byl původně obsáhlejší než jeho výsledná podoba?
Rosa Liksom: Textu bylo mnohem víc, asi trojnásobně.

iLiteratura: Nemáte problém s krácením, není vám vlastního textu líto?
Rosa Liksom: Ne, to mi nevadí. Na škrtech a výsledném tvaru textu spolupracuju se svým redaktorem. U téhle knihy toho bylo o tolik víc proto, že jsem příběh nejdřív napsala i z pohledu plukovníka. Uvažovala jsem, že to budou dvě verze téhož příběhu, dvě pravdy. Z jedné strany si čtenář přečte příběh paní plukovníkové, pak knížku otočí a tam to celé najde plukovníkovýma očima, což bude pochopitelně dost velký rozdíl. Nakladatel ale prohlásil, že kniha bude mít silnější účinek, když bude napsaná jenom z ženského úhlu pohledu. Druhá půlka, nebo vlastně druhá kniha existuje, mám ji doma schovanou a určitě nebylo zbytečné ji napsat, svým způsobem se do románu otiskla.

iLiteratura: Pokud vím, studovala jste jak v Dánsku, tak v tehdejším Sovětském svazu, což v osmdesátých letech asi nebylo úplně obvyklé. Jak jste se tam dostala?
Rosa Liksom: Pocházím z finsko-švédské hranice ve finském Laponsku, takže jsem do Švédska jezdila na brigády, naučila jsem se švédsky. Helsinky byly daleko, nejbližším velkoměstem pro nás byl Murmansk, tehdy v sedmdesátých letech měl kolem půl milionu obyvatel. Navíc to bylo velmi mladé město s průměrným věkem kolem sedmadvaceti let. Z Rovaniemi tam jezdívaly autobusy s tzv. vodkovými turisty a já se v patnácti na jeden takový zájezd vypravila taky. Byla to moje první zahraniční cesta, pokud nepočítám Švédsko, ale to bylo za humny. Nadchlo mě to tam, líbil se mi jazyk, bavila mě azbuka a hned na téhle první cestě jsem se rozhodla, že půjdu na takové gymnázium, kde se budu moct naučit rusky. Nejbližší bylo v Rovaniemi, takže jsem kvůli ruštině v patnácti odešla z domova.

iLiteratura: Jak vám ruština šla?
Rosa Liksom: Docela dobře, ve skupině nás bylo jen pět, bylo to intenzivní studium. Během tří let na gymnáziu jsem se naučila poměrně slušně, začala jsem do Sovětského svazu často jezdit a užívala jsem si to. Když jsem se pak dostala na univerzitu v Helsinkách, jezdila jsem do Leningradu vlakem. Mám ráda ruskou kulturu i lidi, dobře se mi s nimi povídá, nemám problém se seznámit, jako bychom byli naladění na stejnou vlnu. Asi mám slovanskou duši! A to přesto, že jsem se narodila v severozápadním Finsku a geny mám skrznaskrz skandinávské, což vím naprosto jistě, protože jsem si ve Spojených státech nechala udělat analýzu DNA. Potvrzuje to i fakt, že moji praprarodiče se do Finska přistěhovali ze Švédska.

iLiteratura: Co vás zavedlo do Moskvy?
Rosa Liksom: Získala jsem stipendium a vyjela tam na půlroční stáž. Rovnou z Moskvy jsem se pak přestěhovala do Christianie.

iLiteratura: Nebyl to kulturní šok?
Rosa Liksom: Vlastně ani ne, tenkrát to v Christianii vypadalo podobně jako v Moskvě, všechno bylo omšelé a rozpadalo se to tam skoro stejně jako v sovětských městech, která popisuju v románu Kupé č. 6. Je to už ale dávno.

iLiteratura: Jedním z hlavních témat románu Paní plukovníková je nacismus a obecně podléhání ideologiím. Je to ve Finsku aktuální téma?
Rosa Liksom: Myslím, že to je aktuální nejen ve Finsku, ale v celé Evropě, kde populismus a nacionalismus získávají na síle. K tomu ještě rostoucí xenofobie, hlasitá propaganda, ve které všechna populistická hnutí opravdu excelují. Čtenáři to pochopili, protože i když se román odehrává ve finském Laponsku a v době před druhou světovou válkou, vypovídá hlavně o naší době.

iLiteratura: V románu tematizujete také domácí násilí, které často bývá skryté pod povrchem, nemluví se o něm, oběti se za nastalou situaci stydí.
Rosa Liksom: Podle statistik domácího násilí přibývá, a to celosvětově. Je ho víc tam, kde je silnější patriarchální společnost, kde se víc vyznávají nacionalistické a konzervativní hodnoty. Čím horší je postavení žen v dané společnosti, tím častější je tam domácí násilí. Dovolím si laické zobecnění: v šedesátých letech, kdy se ženy emancipovaly, se v západní společnosti začalo o domácím násilí víc mluvit, zakládaly se azylové domy, postupně ho ubývalo. Teď je zase na vzestupu. Jde to ruku v ruce s tím, jak v celé Evropě sílí nacionalismus. Je to moc smutné, ale je to bohužel zase aktuální a je potřeba o tom psát.

iLiteratura: Pokud se vrátíme k hlavním postavám vašeho posledního románu, ani plukovník, ani paní plukovníková nevzbuzují ve čtenáři moc sympatií. Jak se vám psalo o někom, s kým je poněkud obtížné se ztotožnit?
Rosa Liksom: Bylo to úmorné, celá kniha se rodila těžce. Ale i tak jsem si vždycky, když jsem zapnula počítač, vlezla do kůže paní plukovníkové. Abych jí dodala na věrohodnosti, pokusila jsem se i v sobě objevit temné stránky, najít stud nebo pocity, které prožívá oběť. Všichni v sobě máme celou škálu pocitů, některé známe víc a jiné míň, takže jsem je v sobě všechny objevovala.

iLiteratura: To musela být po dopsání románu docela úleva, ne?
Rosa Liksom: Ohromná. Opravdu neskutečná úleva. Knížka, kterou píšu teď a která se odehrává v Americe, je ve srovnání s předešlou úplná radost. V Paní plukovníkové je násilí a konfliktů hodně. Kromě už zmíněného násilí domácího v románu jde i o násilí a konflikty mezi lidmi obecně, mezi celými národy, o ideologické násilí. V každém člověku se sváří dobro a zlo, pak můžeme postupovat dál – na úrovni rodin spolu svým způsobem bojují muži proti ženám nebo naopak, ve společnosti mezi sebou bojují různé zájmové skupiny, ideologie, člověk bojuje s přírodou.

iLiteratura: Když jste se zmínila o boji člověka s přírodou, je třeba dodat, že třetí výraznou složkou románu Paní plukovníková je právě příroda. Je úzký vztah k ní daný každému Finovi?
Rosa Liksom: Byla bych ráda, kdyby úzký vztah s přírodou navázali všichni, nejen Finové. Přírodu máme jen jednu, a až si ji zničíme, žádná jiná nebude. Přírodu jsem netematizovala jen tady, ale už v Kupé č. 6 a objeví se taky v mém dalším románu. Co to přírodě provádíme? Jsme jen jeden z živočišných druhů a bohužel ten, který naši planetu ničí nejvíc. Ocitli jsme se na prahu klimatické změny. Slyšela jsem, že i tady u vás začíná být nouze o vodu, stejně jako v mnoha dalších zemích. Bez vody nic neroste, lidem i jiným druhům dojde potrava a nastane vymírání. Píšu o přírodě proto, abych všem připomněla, jak moc je pro nás důležitá. Proto ji musíme chránit, jinak zničíme sami sebe i všechno kolem.

iLiteratura: Mohla byste na závěr prozradit něco o zmíněném chystaném románu, nebo je to zatím tajemství?
Rosa Liksom: Pracuju na něm už nějakou dobu a zatím mě to moc baví psát, ale jak jsem říkala, jsem spíš pomalý typ autora. Ráda bych jím dokončila velmi volnou trilogii o ideologiích – po komunismu a nacismu je na řadě kapitalismus. Uvidíme, jak to dopadne.

 

© Lenka Fárová
foto © Zuzana Vorlíková, Skandinávský dům

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 392x

Inzerce
Inzerce