Snyder, Timothy: Cesta k nesvobodě

Snyder, Timothy
Cesta k nesvobodě

recenze historie

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Zlo se šíří z Kremlu
Timothy Snyder
: Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika. Přel. Martin Pokorný, Paseka, Prostor, Praha 2019, 360 s.

Timothy Snyder (nar. 1969) je uznávaný americký historik a spisovatel. Ve své předchozí knize Tyranie: 20 lekcí z 20. století (On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Century, 2017) se z několika příkladů z dějin minulého století snažil odvodit praktická ponaučení pro obranu demokracie a občanské společnosti. Jeho nová kniha Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika směřuje k témuž, ale tvoří ji tentokrát hlavně historický výklad, který se více koncentruje na poslední desetiletí. Autor se ani trochu nesnaží budit zdání, že je nezaujatým pozorovatelem či badatelem, který by měl psát „sine ira et studio“, naopak plnými barvami bez odstínů vytváří jakousi hutnou historickou fresku, v níž je zcela zřejmé, na které straně je zlo a na které dobro. Jestliže se někteří autoři snaží současné Rusko pochopit na základě geopolitických faktorů a jeho požadavky tak alespoň částečně pokládají za oprávněné, Snyder nikoli. Rusko je pro něj nositelem zhoubné „politiky věčnosti“, která se šíří z Kremlu do celého světa, a to prostřednictvím politiků, u nichž to čtenáře nepřekvapí (Trump, Marine Le Pen), ale i dalších, jako je např. Antoni Macierewicz, bývalý polský ministr obrany a současný poslanec vládní strany Právo a spravedlnost.

Ti všichni přijímají tezi, že zlo do pomyslného „těla“ jejich národní komunity vždycky přichází zvenčí, a oni jsou tak „navěky jeho nevinnými oběťmi“. Všichni tito politici tak postupně přijímají strategii zdůrazňování kulturních rozdílů. V ruské verzi této politiky se „vyhlídky na lepší budoucnost směňují za vizi hrdinné obrany ruské nevinnosti“. Podobně v USA „běloši směňují vyhlídky na lepší budoucnost za hrdinnou obranu americké nevinnosti. Někteří Američané jsou ochotni akceptovat kratší a horší život, jen když přitom mají (ať už klamný či pravdivý) dojem, že jiní – černoši, imigranti nebo muslimové – trpí ještě víc.“ Trump se v zájmu toho podbízel nářkům bělošských voličů, přestože tvoří většinu a patří jim skoro všechen majetek. Na Ukrajině to znamenalo přehánět obtíže ruských mluvčích, „přestože ruština dominovala v politice i v hospodářském styku a představovala hlavní jazyk těch, kdo měli kontrolu nad přírodními zdroji země.“

Duchovní otec temna
Za duchovního otce „politiky věčnosti“ Snyder označuje fašistického myslitele Ivana Aleksandroviče Iljina (1883–1954). Ten se narodil ve šlechtické rodině a na přelomu století toužil po tom, aby se Rusko stalo právním státem, po katastrofě první světové války a zkušenosti bolševické revoluce v roce 1917 se však stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. Iljinova vize společnosti byla totalitární: člověk má toužit po stavu, kdy myslíme a cítíme jako jeden. „Zlo začíná tam, kde začíná osoba,“ napsal Iljin. Tento filozof opovrhoval středními vrstvami, jelikož občanská společnost a soukromý život podle něj „udržují svět roztříštěný a zahánějí Boha“. Příslušník společenské vrstvy, jež jednotlivcům nabízí možnost sociálního vzestupu, je vůbec nejhorším lidským tvorem: „Tato vrstva představuje naprosto nejnižší úroveň společenské existence.“ Podle Iljinových vizí Rusko potřebuje nového spasitele, jenž provede „rytířskou oběť“ a v zájmu převzetí moci prolije krev druhých. Fašistický puč, v nějž doufal, měl podle něj být úvodním krokem k návratu celistvosti ve vesmíru. Mnohým z toho se pak podle Snydera inspiroval prezident Putin. Zvláště po jeho návratu do prezidentské funkce roku 2012 se ruský stát stále více měnil v souladu s Iljinovými návrhy: každé významnější opatření uvádělo do života určitou složku filozofových úvah o ideálním ruském státu, které ovšem pro liberálního pozorovatele působí jako noční můra.

Sebeorganizující se Majdan
Naopak světlým ideálem je pro Snydera dění na kyjevském Majdanu a tam vznikající otevřená občanská společnost, v níž byly zastoupeny všechny skupiny ukrajinských občanů: lidé z měst i venkova a ze všech koutů země, členové všech politických stran, mladí i staří, křesťané, muslimové i židé. Navzdory ruské propagandě Snyder zdůrazňuje, že tam rozhodně nešlo o jazykovou exkluzivitu, vždyť občané, kteří se tam shromáždili, riskujíce přitom zpočátku i vlastní životy, používali ukrajinštinu i ruštinu a v této otázce byli tolerantní. Autor nadšeně popisuje společenství, které se tehdy v hlavním ukrajinském městě vytvořilo: „Neexistovalo žádné pevné členství. A neexistovala ani žádná hierarchie.“ Tehdejší aktivita se podle Snydera opírala o dočasné vazby založené na odhodlání a kompetenci. Základní idea byla, že svoboda rovná se zodpovědnost. Vznikala tam samoorganizující se komunita se svými paralelními strukturami a samostatnými „resorty“. Nechybělo „pedagogické zázemí (knihovny a školy), bezpečnost (Samoobrona), vnější vztahy (rada Majdanu), pomoc obětem násilí a lidem pátrajícím po ztracených bližních (Euromajdan SOS) i antipropaganda (InfoResist).“ Prostí občané na Majdan hojně přinášeli peníze, jídlo, oblečení, dřevo, léky, ostnatý drát a helmy, takže šlo o „ekonomiku daru“. Jak Snyder nadšeně konstatuje: „Návštěvník zvenčí užasle nacházel vprostřed zdánlivého chaosu pevně ukotvený řád a pochopil, že domnělá mimořádná pohostinnost de facto představuje spontánní sociální stát.“

Neposkvrněné tělo ruského národa
I když Snyder líčí některé konkrétní historické události, nejde mu o každodenní politiku nebo pragmatické ekonomické zájmy, ale spíše o abstraktnější jevy, jako je aktuální mentalita či naladění ovládající komunitu, o níž právě píše, ideové pohnutky jednotlivých aktérů a symbolické záměry, jež sledují. Proto podrobně analyzuje také oficiální ruskou propagandu, která chce bojovat proti pohůnkům údajné „globální sexuální dekadence, jejichž skutky ohrožují nevinný organismus národa“, případně ještě explicitnější výstřelky vlivných publicistů, jako je ultranacionalistický ruský romanopisec Alexandr Prochanov, který v době, kdy byl americkým prezidentem Barack Obama, veřejně vyjadřoval svůj strach ze symbolické „penetrace“, přičemž nepřítelem ruské idyly měl být „Satanův ohromný černý penis“.

Když Rusko obsadilo Krym, poslalo vlastní neoznačené jednotky na východní Ukrajinu a iniciovalo tam povstání. V duchu zmíněného konceptu „nevinnosti“ to ruská oficiální místa prezentovala nikoli jako útok silnější země na slabšího souseda, nýbrž jako „spravedlivou vzpouru utiskovaného lidu proti zdrcujícímu globálnímu spiknutí“. Komunikační strategii ruského vedení, jež zprvu popírala přítomnost ruských vojáků na ukrajinském území, se autor snaží snad až příliš sofistikovaně vysvětlit jako jistý druh inscenování reality, což už ale před ním poutavě vyložil například Peter Pomerantsev, na nějž se Snyder odvolává. Snyder píše: „Stržené insignie na ruských uniformách a neoznačené ruské zbraně, obrněné vozy, výstroj a vozidla nikoho na Ukrajině neoblafly, ale o to ani nešlo. Cílem bylo vyvolat atmosféru televizního dramatu, v němž hrdinské místní obyvatelstvo přijímá mimořádná opatření v boji proti gigantické moci Ameriky. Od Rusů se čekalo, že uvěří absurdnímu tvrzení: vojáci, které vidí na obrazovce, nepatří k ruské armádě, nýbrž se jedná o improvizované uskupení upřímných ukrajinských nadšenců a vzbouřenců, kteří hájí čest svého lidu ve střetu s nacistickým režimem, podepřeným bezmeznou mocí Spojených států. Absence insignií neměla představovat důkaz, nýbrž pokyn ruským divákům ohledně toho, jak vnímat zápletku. Neměla být přesvědčivá ve faktickém smyslu, nýbrž ve smyslu narativním.“

Inscenace dějin
Sám Snyder ale s dějinami také zachází kreativně v tom smyslu, že je výrazně inscenuje, aby to odpovídalo jeho narativním záměrům. Vybírá si klíčové momenty, na něž se soustředí, ale celkový kontext někdy trochu pomíjí. Vychvaluje Majdan, ale raději si neklade otázku, kolik z toho, v co jeho účastníci doufali, se už podařilo splnit. Ani v souvislosti s multiligvismem Majdanu nezmiňuje, že to pak byly i bouřlivé diskuse o jazykovém zákoně v ukrajinském parlamentu, jež se staly jedním z hlavních důvodů – či záminek – výbuchu násilí v Luhanské a Doněcké oblasti na východě Ukrajiny roku 2014, jak píše třeba Petra Procházková. Snyder si stěžuje na alarmující vývoj ve Spojených státech, které se po roce 2010 začaly přibližovat ruskému modelu děsivé majetkové nerovnosti, ale způsobem výkladu jako by za to činil zodpovědného výhradně Donalda Trumpa, i když ten v té době ještě nebyl u moci. Jak ukázala třeba kniha Jak umírá demokracie, příčin takového vývoje je ve skutečnosti mnoho, jdou hluboko do minulosti (a výraznou souvislost s Ruskem také nemají).

Celkově je Snyderova kniha poučná, poskytuje totiž hlubší vhled do myšlení těch, kteří dnes lamentují nad údajným úpadkem „bílé rasy“ a zoufají si nad tím, že v Evropě a v USA prý „pederasti opanovali města“ a „ženy nenacházejí muže.“ (I u nás najdeme vzdělané a vlivné lidi, kteří šíří podobné vize, jako je katolický kněz a poradce pražského arcibiskupa Petr Piťha.) Obsáhle také osvětluje propojení Trumpa s putinovským režimem, které sahá hluboko do doby před zvolením prezidentem roku 2016, v čemž ovšem autor vychází i ze zjištění svých předchůdců, jako je Luke Harding, autor knihy Tajná dohoda: Jak Rusko pomohlo Trumpovi získat Bílý dům (Prostor, 2018). Snyderovo možná až příliš manichejisticky černobílé vidění však s sebou nese otázku, jestli kniha přispěje k pochopení, nebo naopak k prohloubení příkopů ve společnosti. Porozumění totiž asi nemá příliš velkou šanci, pokud jsou role „záporáků“ a „klaďasů“ dopředu rozdány až příliš jednoznačně. Přitom optimální hodnotu má pochopení jen tehdy, pokud je vzájemné.

 

Na podobné téma:
Peter Pomerantsev
: Nic není pravda a všechno je možné
Walter Laqueur: Putin a putinismus
Steven Levitsky, Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.