Tesson, Sylvain: V sibiřských lesích

Tesson, Sylvain
V sibiřských lesích

recenze beletrie zahraniční

Šest měsíců o samotě ve srubu na Sibiři. Pro někoho boj o přežití, pro Sylvaina Tessona příležitost pohroužit se do myšlenek o literatuře, životě, civilizaci a především o sobě samém. Autor úvahového deníku nebere půl roku na břehu Bajkalu jako cíl, ale jako prostředek. „Konečně se dozvím, jestli mám nějaký vnitřní život,“ předesílá hned na začátku líčení své dobrovolné izolace.

O lidech bez lidí. Úvahy o společnosti, psané v pustině
Sylvain Tesson
: V sibiřských lesích. Přel. Tomáš Havel, Garamond, Praha, 2019, 216 s.

V sibiřských lesích je díky překladu Tomáše Havla a zásluhou nakladatelství Garamond, jež po tvorbě u nás dosud neznámého spisovatele sáhlo, první kniha Sylvaina Tessona, kterou si můžeme přečíst v češtině. Jeho bibliografie je však mnohem bohatší: při psaní cestopisů a cestovních deníků nalezl Tesson zálibu v psaní obecně a věnuje se i povídkám a esejům, za něž získává velmi dobrá hodnocení od čtenářů i odborné kritiky.

Tesson (nar. 1972) je přitom primárně možná spíš cestovatel, sportovec a dobrodruh než spisovatel. Jel na kole kolem světa, přešel pěšky asijské stepi i Himálaje, přičemž do putování zařadil i ilegální průchod Tibetem, účastnil se archeologických expedic. Mimoto prošel třeba i trasu, kudy se trmáceli uprchlíci ze sibiřských gulagů. Většinu dobrodružství podniká na vlastní pěst, bez technických vymožeností, bez sponzorů. To platí i pro sen, který si splnil v roce 2010: vyzkoušet si půl roku žít ve srubu na odlehlém místě na Sibiři. Z této jeho zkušenosti vznikla kniha V sibiřských lesích. Ve Francii získala prestižní ocenění Prix Médicis v kategorii esejistické literatury. Dostalo se jí též filmového zpracování, ale to zachovává jen nejzákladnější motiv útěku do samoty na Sibiř, jinak se předlohy příliš nedrží, a to ani z hlediska tematiky, ani snahou o navození obdobné nálady.

Tessonův sibiřský deník není dojemná zpověď pokorného muže oddaného přírodě, nebo rozhodně ne primárně. Je to experiment intelektuála, který chce nalézt sám sebe a mít čas na své knihy a básně, rád se utápí ve svých myšlenkách, s potěšením je zajímavě formuluje a stejně rád sám sebe poslouchá, respektive čte. S kritickým odstupem se sám analyzuje, sebe sama učinil předmětem pokusu. Ještě kritičtěji než vlastní osobu však hodnotí civilizaci obecně, lidstvo jako celek. Zazlívá mu panovačné nakládání s přírodou a bezohlednost, s jakou si z ní bere, co se mu zamane. Má lidem za zlé i pravidla, jež si nastavili sami mezi sebou, tu „nutnost mít neustále co říct“ (s. 55). Pochopení nenachází ani pro domorodé sibiřské poustevníky, kteří žijí tu a tam v okolí, několik hodin chůze od jeho srubu. Paroduje jejich zjednodušený pohled na svět, jejich omezené smýšlení, jejich přízemnost. Místo toho, aby byl rád za jakoukoli lidskou přítomnost, těší se, až odejdou a on bude moct znovu volně dýchat. Na místo citového pouta s lidmi postavil Tesson přátelství se dvěma psy: ti mu poskytují společnost i pocit bezpečí.

O co víc Tesson nesnáší civilizaci, o to víc si váží ticha a klidu lesa. Postupným zbavováním se všeho, na čem je moderní člověk závislý, chce dospět k čirému štěstí. Se svou skepsí je však dalek toho, aby si myslel, že svět bude zase v pořádku, když si každý najde nějaký osamělý srub v pustině. Ví, že útěk není možný, že „masy lidí uchylující se do hlubokých lesů by s sebou přinesly všechno zlo, před kterým si myslí, že odchodem z města utíkají“ (s. 37).

Jenže autor sám má daleko k ideálu asketického poustevníka. Je sice romantické, že odmítá zabíjet zvěř, neboť je v lesích pouze hostem a necítí se k tomu oprávněn. Ale namísto obživy z místních zdrojů si s sebou přivezl hory konzerv, jež ztělesňují přesně to, před čím se na Sibiři chtěl skrýt. Navíc denně pije litry vodky a ani se nesnaží tvrdit, že by to bylo z nějaké nesnesitelnosti samoty. Vlastně to skoro nijak nezdůvodňuje, prostě se celkem pravidelně opíjí.

Spouštěčem jeho úvah jsou často literární díla, která ve srubu čte. Na počátku uvádí seznam šedesáti sedmi knih, jež si s sebou vzal. Postupně konfrontuje své názory s myšlenkami spisovatelů a filozofů, mezi nimiž jsou například Montaigne, Rousseau, Tournier, Gary, Lawrence, Casanova či Whitman. Do deníku si zapisuje, co ho při četbě napadlo. Některá slova by nejraději dal tesat do kamene a přijímá je za vlastní, s jinými polemizuje. Tessonův deník je tak vlastně i seznam tipů k četbě.

Tessonova kniha je příznačná svým úsporným stylem. Klade vedle sebe slova, která nabývají nových významů a vyvolávají neotřelé obrazy jen svým neobvyklým sousedstvím. Nejde však o nějakou symbolistní hloubku, spíš o jemnou hravost. Někdy je hra se slovy samoúčelná, jindy dodává sdělení ironické vyznění, ale nezřídka se za ní skrývají autorovy niterné prožitky, velmi intimní a křehké. Tesson není nikdy patetický, takže při rychlém čtení by se skoro mohlo zdát, že les, ticho a pomalu plynoucí čas mu nepronikly pod kůži – kritickou slupku, případně že veškeré hluboké city hasí litry vodky. Ale není tomu tak. Autor své opravdové pocity schovává na omezenou plochu několika málo precizně zvolených slov – a právě ta konciznost podtrhuje jejich vyznění. To se týká jak melancholického štěstí, tak hlubokého smutku, který v něm vyvolala jedna životní událost. Život ve srubu po ní pokračuje jako dosud, jen občasné lakonické glosy a název kapitoly Pláč dává znát, že rána je ve skutečnosti hluboká. Podobně heslovitě je nazváno všech šest kapitol deníku, zachycujícího období od února do července. Tento styl klade nemalé nároky na překladatele, protože nesmí text rozvolňovat ani dovysvětlovat. Překlad Tomáše Havla v tomto ohledu obstojí: je stejně náznakový a poetický jako originál.

Aby čtenář doopravdy porozuměl tomu, co pisatel v sibiřském osamění prožívá, aby odhalil všechny skryté významy, jež autor tak minimalisticky sděluje, musí číst velmi pomalu anebo několikrát. Tessonovy zápisky nejsou deník, po jehož přečtení člověk ví, co na břehu Bajkalu autor prožil, a proto už to nepotřebuje číst znovu. Naopak. Při každém čtení rezonují jiné nálady a myšlenky a otevírají se nová témata k úvahám.

 

© Eliška Kozáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 890x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce