Kroutvor, Josef: Poletování jednoho ptáčka

Kroutvor, Josef
Poletování jednoho ptáčka

recenze kultura

Chrostík, který kolem sebe buduje schránku z úlomků a smetí, obaluje se textem. Takto charakterizuje kunsthistorik Kroutvor ve skvělé bilanční knize sám sebe. Vzpomíná neokázale a civilně, ale poutavě a s hlubokým ponorem.

O moři, knihovnách, keramice i lahodném ženském poskakování. Kunsthistorik Kroutvor bilancuje
Josef Kroutvor
: Poletování jednoho ptáčka: (Vzpomínání a listování). Torst, Praha, 2019, 228 s.

„Život není jednotvárný, a proto vzpomínky střídají žánry. Jednou se hodí črta, podruhé zábavná historka, záleží na situaci.“ Těmito slovy charakterizuje esejista, historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (nar. 1942) žánr memoárů, nebo alespoň svoje vlastní, které nedávno vyšly pod názvem Poletování jednoho ptáčka: (Vzpomínání a listování). Po úctyhodné řadě více než osmdesáti esejistických, umělecko-historických a básnických knih tak čtenáři dostávají do ruky titul, který vysvětluje, v jakém prostředí autorovo myšlenkové dílo vznikalo a které osobnosti jej inspirovaly.

Všestranný kunsthistorik
Skromně, neokázale a civilně, ale poutavě a s jemně tlumeným humorem shrnuje autor běh vlastního života. Popisuje své narození ve válečném roce 1942, kdy lidé náležející ke generaci jeho rodičů zalézali do postelí a „plodili děti v naději lepšího světa“. Kromě toho vzpomíná na studium na střední průmyslové škole strojnické, kde začínal „od píky s hřebíky“, i na pozdější léta na FF UK. Zastavuje se u cest do zahraničí, z nichž například ta do Paříže přišla pozdě, protože avantgarda už skončila. Následují vzpomínky na práci v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a odchod do důchodu; pořízení domu, který se měl stát útulkem pro samotáře. Tuto představu však změnila svatba a narození syna, kterého autor měl, jak přiznává, ve věku, kdy už si jiní hrají s vnoučaty. O to intenzivněji se proto snažil s potomkem rozvíjet co nejvíce klukovských aktivit, aby syn neměl dojem, že vyrůstal se starcem.

I v předchozích životních etapách se ale Kroutvor představuje jako člověk všestranný, jehož úvahy o umění nebo o poutu, které může člověka s nějakou věcí spojovat, nejsou pouhým abstraktním teoretizováním: „Cikánský kopáč si s lopatou rozumí, oči mu svítí, je jasné, že ,nic neřeší‘.“ Poznáváme jej také jako zapáleného keramika, který se umazal od hlíny, pravidelného běžce a účastníka Velké kunratické, ale také jako účastníka skupinového kondičního cvičení, které ovšem má svoje specifika a jistý komický aspekt: „Pánové cvičili v zadní části tělocvičny, naše krasavice vždy v předních řadách, abychom se mohli těšit z jejich poskakování.“

Chrostík a převozník
Autor v knize varuje před oddělováním myšlenky od hmoty, v duchu spirituality buddhismu, jež je podle mnoha interpretů „vždy praktická“. U něj to znamená, že i ten nejduchovnější vjem je pevně zakotven v každodenní zkušenosti a je propojen s tělesností; a současně má každá pohybová činnost i myšlenkové implikace. Tak například účastníkům kurzu tvůrčího psaní radí běhat. Správně dýchat, umět hospodařit se silami, občas přidat a zase zvolnit, „to jsou základy rukopisu a stylu“, konstatuje autor v duchu svého oblíbeného Jana Hanče, atleta a autora slavných deníkových zápisků Události. Budování vlastní knihovny zase Kroutvor prostě líčí nikoli jako nějaký nadčasový monument, ale jako cosi podobného obyčejnému zahradničení: pěstoval prý více „četbu než knihy samotné“; jejich skladba se měnila podle potřeby. Svoje psaní potom charakterizuje jako cosi, co doslova patří k jeho tělu: jako chrostík kolem sebe buduje schránku z úlomků a smetí, obaluje se textem.

I osobnosti, s nimiž se během svého života setkával, umí vystihnout na základě drobného tělesného detailu nebo zcela všedního faktu, který se u něj ovšem občas mění v neotřelou metaforu. Bohumil Hrabal jej navštěvoval v muzeu, kde si v zimě rád nahříval záda u radiátoru. U spisovatele Petra Chudožilova Kroutvor oceňuje, že ve švýcarském exilu nežádal výhody coby umlčovaný spisovatel a přijal poctivé místo školníka. U Oty Pavla autor připomíná epizodu ze závěru jeho života, kdy dělal na Berounce převozníka, čímž v podstatě pokračoval v tom, co předtím dělal jiným způsobem coby literát: „Převážel své čtenáře, aby mohli pokračovat v dalším putování životem. Sám pomoci potřebný pomáhal lidem, aby nezůstali bezradně stát na břehu řeky.“

Fantazie a živly
O knize už bylo napsáno, že Josef Kroutvor je zde „bytostně na pozici básníka, na pozici svobodné imaginace, libovolných hnutí mysli i fantazie“. Což je možná sporné: sám za sebe autor explicitně říká, že zdrojem jeho psaní není fantazie, kterou prý „skoro odmítá“, ale chce být zapisovatelem okamžiků, událostí, historek. (Dodejme, že za „zapisovatele života“ se označoval i Hrabal.) K umělecké tvorbě jej tak často inspirují opět zdánlivě všední jevy, často vzaté z věčně se opakujících přírodních cyklů. Často jej oslovují základní živly: „Moře rozeznělo potlačené chvění a uvedlo mou ruku do pohybu.“

V souvislosti se spisovatelským řemeslem autor poznamenává, že v něm jde o potřebu důvěrného rozhovoru se čtenářem. A za sebe osobně dodává, že vždy psal „pro lidi blízké, čtenáře bližní“. Kroutvor se přitom nad nikoho nevyvyšuje, naopak sám sebe často sebeironicky shazuje. A současně čtenáře nenuceně zve, aby nahlédl do jeho inspirativního světa. K tomuto dialogu je přitom zván každý, i ten, kdo nemá autorovu neobvyklou erudici a světový rozhled. Vždyť se svojí láskyplnou citlivostí, pokorou a úctou autor pojednává o věcech nejobyčejnějších, ale současně univerzálních.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.