Altrichter, Štěpán: Národní třída

Altrichter, Štěpán
Národní třída

recenze film

Třetí filmová adaptace díla Jaroslava Rudiše byla možná tou nejnadějnější. Ale film Štěpána Altrichtera vyvolává víc pochybností než potlesku.

Dát první ránu
Národní třída. Režie: Štěpán Altrichter. Scénář podle vlastní knihy Jaroslav Rudiš a Štěpán Altrichter. Kamera: Cristian Pirjol. ČR, 2019, 91 min.

Spisovatel Jaroslav Rudiš nemá příliš velké štěstí na filmové adaptace. Nebo možná přesněji: díla Jaroslava Rudiše nemají příliš velké štěstí na filmové adaptace, a to ani v případě, že se na scénáři jejich autor sám podílí. Ale možná úplně nejpřesnější je konstatování, že postavy Jaroslava Rudiše mají na filmové adaptace vyloženou smůlu.

Grandhotel byl prohra po všech stránkách, zajisté i proto, že film Davida Ondříčka má se stejnojmenným Rudišovým románem (který byl ostatně napsán až poté, co Rudiš napsal scénář, který pak režisér nechal několika dalším scenáristům přepsat) společnou jen základní osu. To podstatné, čím Rudišovy prózy okouzlují, totiž vršení různých lokálních historek, anekdot, mýtů a novodobých pověstí, mu schází. Lépe dopadl animovaný Alois Nebel, jistěže pro onu skvělou a mimořádně pracnou techniku rotoskopie. Ale v tom podstatném se film Tomáše Luňáka od komiksové předlohy opět liší: zatímco v původní verzi je titulní hrdina dědicem Haškových a Hrabalových postav, tedy svérázných, povídavých a docela veselých lidí, jeho filmový představitel Miroslav Krobot jej vykreslil jako mlčenlivého a zachmuřeného podivína. A namísto příběhu o více vrstvách včetně té humorné a ironické zůstalo hlavně pošmourno a melancholie.

Adaptace Národní třídy oproti tomu vzbuzovala značné naděje, především proto, že je to nejsevřenější Rudišova próza, koncentrovaná na hlavního hrdinu a bez velkých oklik rychle mířící k pointě. Jenže právě v obsazení (a možná režírování) hlavního hrdiny spočívá hlavní problém filmu. Vandam, hlavní hrdina a vypravěč Rudišovy prózy (jeho monolog je přerušen jen v polovině knihy vsunutou, v er-formě vyprávěnou pasáží nazvanou Jizva) je osamělým hospodským rváčem, outsiderem, který si žije ve vlastním dosti pokrouceném světě, kde „mír je jen přestávka mezi válkami“. V komunitě laciné sídlištní hospody si získal jistou proslulost, protože se o něm traduje, že 17. listopadu 1989 na Národní třídě „dal první ránu“, čímž rozpoutal policejní běsnění a tím vlastně i sametovou revoluci. Bývalý narkoman Vandam je vždy ve střehu, agresivní a nevyzpytatelný, lidově se takovým typům říká nerv. A v zásadě je to antihrdina, postava, která mnoha svými rysy čtenáře odpuzuje, potkat by se s ním nechtěli a radši ani neměli a jeho kouzlu propadají právě hlavně díky onomu sugestivnímu monologu.

Vandama hraje Hynek Čermák. To je herec, který se mezi svými českými kolegy vymyká zejména tím, že se hodí pro postavy ostrých hochů, ať jsou na té správné straně zákona jako v seriálu Rapl, anebo na té opačné jako gangster K. ve stejnojmenném filmu. Jako nervní typ ale zrovna nepůsobí. I když se v Národní třídě občas snaží, oproti knižnímu Vandamovi vyhlíží spíše jako pověstná klidná síla. S tím souvisí i podstatný rys jeho postavy – je totiž jednoznačně sympatická. Jistě, stále je to rváč a násilník, ale hrůza z něj vůbec nejde, mimo jiné i proto, že často mlátí lidi, kteří si to více či méně zaslouží (anebo si o to přinejmenším koledují). Jestliže v knize je Vandam ujetý magor, ve filmu vidíme sice lůzra, který se živí natíráním panelákových střech, ale také pevného, charismatického a svým způsobem obdivuhodného bojovníka za zachování malého světa svého i svých hospodských kumpánů před zlovůlí místních politiků a zbohatlíků, kteří chtějí zadluženou panelovou hospodu zbourat a na jejím místě postavit něco exkluzivnějšího. Když tedy zmizela ta sugestivní antihrdinská Vandamova stránka a když dokonce film prozradí pointu knihy už někdy ve své polovině, museli si autoři vypomoci právě tímto novým motivem boje kamarádské komunity proti mocným; motivem bohužel dosti šablonovitým.

Celovečerním debutem Štěpána Altrichtera byl pomalý, melancholický a trochu mysteriózní snímek z krušnohorského pohraničí Schmitke, vyprávěný velmi pomalu, pozvolna a ponořený do poetiky mlhy a podzimního lesa. V Národní třídě režisér tempo zrychlil, ale energie, kterou má literární předloha, ději stejně schází. Z Vandamova literárního monologu tryskají emoce i snaha udělat dojem, vypráví překotně a zapáleně, opakuje se, obhajuje a rozhořčuje. Filmaři monolog využívají jen na začátku a v závěru, jinak se snaží vše sledovat objektivně – a vlastně velmi konvenčně. Výsledkem je film na české poměry jen málo nadprůměrný, a to hlavně v tom, že jeho jednotlivé technické složky (kamera, zvuk, hudba, kostýmy a také herci ve vedlejších rolích) mají znatelně vyšší úroveň, než bývá domácí standard. A že několik humorných scén vychází přirozeně z prostředí a postav a že pracují i s jemnějšími nuancemi.

Čtenář, zvláště ten, kterému se předloha líbila, tedy nemůže být s její filmovou verzí spokojen, táže se, proč si ji vlastně filmaři vybrali, když pak natočí něco, co s ní má společné jen vnější prvky, a původní příběh nastavili novým motivem. To je ale úděl většiny adaptací. A je přitom docela dobře možné, že ti, kteří se s Vandamem setkají poprvé, budou k jeho filmovému příběhu shovívavější.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 592x

štítky k článku

Inzerce