Jónás, Tamás: Tatitatitati

Jónás, Tamás
Tatitatitati

recenze beletrie zahraniční

Obrazy z dětství i současnosti, které propojuje pro každé dítě tak zásadní postava – otec. Protagonista lyrické prózy Tamáse Jónáse si vybavuje vzpomínky na otce nebo s ním v duchu rozmlouvá a odkrývá tak čtenáři různé stránky komplikovaného muže, který je jak barbar, tak seladon, jak násilník, tak milující krásný člověk.

O krutosti i křehkosti
Tamás Jónás
: Tatitatitati. Přel. Adéla Gálová, Fra, Praha, 2019, 112 s.

Próza maďarského romského autora Tamáse Jónáse (1973) Tatitatitati na první pohled klame rozsahem. Zaujímá sice necelou stovku stran malého formátu v edici Světová próza nakladatelství Fra, ale k rychlému přečtení se nehodí. Naopak – je docela obtížně stravitelná.

V první řadě proto, že je to próza nedějová, lyrizovaná, vlastně plnohodnotně lyrická. U autora, který první básnickou sbírku vydal v 16 letech a má na kontě několik dalších, to asi nepřekvapí. Skládá se z relativně samostatných, uzavřených úseků, odpovídajících dvěma třem stranám, jejichž obsahem je nějaká vzpomínka hlavního hrdiny (či lyrického subjektu?) na otce. Nečteme novelu postavenou na fabuli, ale sérii jen volně spojitých črt či epizod, v nichž protagonista vyvolává z paměti společné zážitky s otcem nebo s ním v duchu ex post rozmlouvá. „Snímky, které pořídila moje paměť, v sobě nosím po kouscích,“ říká vypravěč hned v první větě. „Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran. […] Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnout za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. […] Další části jsou nestálé. Obměňují se, přetvářejí.“ (s. 9)

Podstatnější je to, co se v oněch vzpomínkách a rozhovorech sděluje. Jónásova poetika vychází z maximální otevřenosti vůči postavě otce a z detabuizace všech jeho stránek, včetně těch nejživočišnějších. Otec se tak představuje jako násilnické monstrum, které občas doma zmlátí všechny, kdo mu přijdou pod ruku, nebo jako hrdý a svobodomyslný člověk, který při návratu z vězení kolem sebe rozhazuje mince; je alkoholik a současně „nádherný mužský“; barbar a zároveň člověk, který si nechává šít obleky, posílá si do nejdražších restaurací pro polévku halászlé a ctí prastaré zákony, jako je povinné prokazování úcty hostu. Najdeme tu i záznamy rozhovorů mezi otcem a synem, které druhému z nich utkvěly v paměti a na které s odstupem navazuje. Téma samo pro sebe představuje pochopitelně sex: z důvodu stísněného prostoru je protagonista už jako malý kluk přítomen všemu, co táta s mámou dělá a co u toho říká. Jedním z vedlejších témat knihy se tak přirozeně stává i mladíkovo objevování vlastní sexuality, podobně rozkročené mezi špinavostí a krásou jako všechno ostatní v jeho životě, a ovšem i otcův vztah k matce, která ho mimo jiné sexem vydírá. Výsledkem je jednak podmanivý, téměř snový rytmus jednotlivých scén a střídání minulých i přítomných obrazů nebo skutečnosti a nezřetelné vzpomínky, jednak křehká melancholická rovnováha mezi naprostým hovadstvím a čirou láskou, která se v rodině, žijící v otřesných materiálních a sociálních podmínkách, navzdory všemu přece jen občas z něčeho zrodí.

Otcovská a rodinná tematika obecně má v současné maďarské literatuře svoji silnou tradici; jak nás informuje autor doslovu, hungarista Evžen Gál, je tento typ románu považován přímo za literární subžánr s názvem „otcovské romány“, aparegények. Nejvýznamnějším z nich je zřejmě monumentální diptych Pétera Esterházyho Harmonia caelestis a Opravené vydání, v němž se vztah otce a syna zjednodušeně řečeno převádí na generační spor mezi těmi, kdo se zapletli s komunistickou totalitou, a jejich potomky; snadno však najdeme i další jména jako György Dragomán, Attila Bartis nebo Ferenc Barnás, abychom zůstali jen u titulů do češtiny přeložených. Typicky maďarský je i sociálněkritický rozměr prózy, spojený s poetikou založenou na zvláštní estetice ošklivosti a na kulisách postindustriálních či venkovských apokalyptických krajin (Tamás Jónás pochází z Ózdu, kde je řada takových scenerií dobře k vidění); zde můžeme připomenout jen z poslední doby román Nemajetní Szilárda Borbélyho nebo před několika lety vydanou novelu Už máš spát od Kiss Noé. Něco z obou těchto linií v sobě Jónásova próza má, ale zároveň nad ně vystupuje svým lyrismem, bohatým poetickým jazykem a také tím, že v drsné poetice zachází ze všech jmenovaných asi nejdál.

Zbývá si položit otázku, v čem je kniha Tatitatitati vedle toho, že je maďarská, také romská. Autor recenze, který není vzděláním romista, ji nedokáže zodpovědět s autoritou, avšak je zřejmé, že Jónás záměrně a reflektovaně nabízí i nějakou podobu autentického cikánství bez romantizující etnografizace, která by v konečném důsledku byla povýšeně blahosklonná, snad by se v postmoderním kontextu dalo říct i „koloniální“. S rodinnými historiemi jsou spojené některé cikánské stereotypy, jako je zlodějina, laxní přístup ke splácení dluhů nebo k pravdomluvnosti, ale i důležitost rodinných vazeb, společenskost apod. Spíše však zaujme, že tu v protagonistově osobě ožívá sociální stránka romské problematiky: on sám (tedy ústřední postava s autorovými autobiografickými rysy) vyhrává ve škole matematické olympiády, vystuduje gymnázium i vysokou školu a nakonec se stane i oceňovaným spisovatelem. „[T]ak nadaného kluka jsem tu ještě neměla,“ laje ředitelka školy jeho matce. „Jestli se o něj nebudete řádně starat, je mou povinností uvědomit OSPOD. Ne proto, že jste cikáni. Tohle je zanedbání péče. – Kdepak zanedbání péče. My přece nejedli, neměli jsme záchod, koupelnu. Co mohla rozežraná, uječená ředitelka vědět o tom, co je to nedostatek? […] Nenáviděl jsem ředitelku!“ (s. 12) Kluk, který vyrůstá v naprosto strašlivém prostředí, v rodině, kterou by orgán sociální péče zajisté vyhodnotil jako dysfunkční, nenávidí ředitelku školy, která z moci své úřední autority hájí jeho vlastní zájmy…

Takže ne, etnografická cesta nás daleko nedovede. Spíše bude dílu přiměřenější číst je jako dlouhou báseň v próze a dát si čas s prožitím jednotlivých obrazů, syrových a surových, děsivých a divokých, ale přesto nakonec láskyplných. Jako další v řadě maďarských podobenství o synovské lásce k otci, ale podobenství veskrze originální.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%čtenáři

zhlédnuto 476x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce