Hlavačka, Milan; Raška, Jakub (ed.): Symboly doby

Hlavačka, Milan; Raška, Jakub (ed.)
Symboly doby

recenze kultura

Od hloupého Honzy a fanzinů přes beton k píchacím hodinám. Soubor studií zkoumajících symbolickou dimenzi jevů a předmětů jen zdánlivě plochých a nezajímavých.

Příběhy symbolů
Milan Hlavačka
, Jakub Raška (ed.): Symboly doby: Historické eseje. Historický ústav AV ČR, v.v.i., 2019, 440 s.

Z jaké doby pochází nejstarší verze pohádky o hloupém Honzovi a co si o ní myslí soudobí historici? Kde u nás vznikly novogotické synagogy, jež se od kostelů odlišovaly jen deskami úmluvy v průčelí, a co měla volba jejich stylu vyjadřovat? Najdeme na průčelí některých tělocvičen rasistickou symboliku? Rozvinul se novodobý kult Jana Husa na Slovensku dříve než v Čechách? Co mělo signalizovat medicínské výrazivo v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti? Jaký byl příběh novodobého sportu od aristokratické zábavy k masové a celoplanetární činnosti? Jak se vyvíjel diktát píchacích hodin a jak se z něj snažíme uniknout?

I to jsou některé otázky, na něž hledají odpovědi autoři jednotlivých kapitol knihy Symboly doby: Historické eseje. V úvodu je obecně představen symbol jako krystal uchovávající historicky ukotvené vědění či skrývající vysvětlení jevů současných i historických. Následují oddíly o symbolických artefaktech (Kostel, Synagoga, Tělocvična, Pomník, Beton, Fanziny, Uniforma) a o symbolických pojmech vztahujících se k modernizačnímu procesu (Svoboda, Revoluce, Cenzura, Sport, Spořivost, Občanská společnost, Kontrolovaný čas, Chudoba, Katastr, Kodifikace, Dělnické hnutí). Závěrečná část je věnována symbolickým jevům „české politické kultury“ (Státní svátek, Český Honza, Zbytkový statek, Normalizace).

Některé z textů postrádají jak onu symbolickou dimenzi, tak i výrazněji rozvinutou deklarovanou „esejističnost“, a působí spíše jako suché historické studie, jiné jsou zase esejisticky rozvolněné možná až příliš (Kostel). Někdy jde o sondu do konkrétního historického období, jiné kapitoly ale vytvářejí příběh napříč více desetiletími a hledají například analogie v současnosti (Zbytkový statek a Tunelování).

Na beton
Zdařilou ukázkou takového vyprávění je kapitola o betonu, který byl už v meziválečném období chválen pro svoji ekonomičnost; komunistická doba jej vyzvedávala pro jeho nezlomnost a opravdovost, v níž se koncentruje kolektivní síla pracujících. (V novinách vycházely návodné příběhy o uvědomělých chlapcích, kteří se v dospělosti chtějí stát betonáři, aby mohli také budovat republiku.) Za normalizace do popředí vystoupil prvek odosobnění, které toto pojetí betonu skrývalo. Tehdy se i veřejně občas psalo o bytech v betonových panelácích jako o „brlozích vytesaných do betonu“, nebo světlem naplněných „hrobkách z betonu“, v nichž jejich obyvatelé „chřadnou výtečně živeni a chátrají a pominou v klecích“ (Josef Peterka v knize Autobiografie vlka). V současnosti je ale tento stavební materiál opatrně rehabilitován a někteří se jej cení pro jeho čistotu a minimalismus.

Kostely a návrat ke skromným počátkům?
Asi nejvíce je v čase rozkročena zmíněná kapitola o kostelích, v níž autor konstatuje, že křesťanská Evropa, jež se cítila povolána vést celé lidstvo, z něj učinila symbol kultury a civilizace; měl se, svým posláním i tvarem chrámové lodě, „stát vlajkovou lodí, určující směr plavby života každého člověka“. V 19. století spolu svatostánky jednotlivých denominací soupeří, čí věž bude vyšší (pokud mají povoleno věže stavět), ale současně se s nástupem sekularizace kostel stává muzeem a co do vnější podoby může připomínat leccos, třeba i továrnu. Ale zároveň „muzeum, veřejná galerie, knihovna, památník, univerzita, radnice, ale také nádraží, banka, tělocvična přebírají v mnoha ohledech roli kostela“. Soudobý vývoj autor líčí černě: nejen že do kostelů chodí stále méně lidí, ale „prázdnotou kostela s farou jakoby se nakazila škola, ba i hospoda. Jakoby umírající kostel ukládal ke spánku celou ves, v přeneseném smyslu pak celou svou křesťanskou zemi. Z vesnice se stala noclehárna bytostí, trávících pracovní čas v nejbližším velkém městě. Zůstávají roztříštěni, každý se svými vlastními zájmy, ač mezitím přišly do vsi alternativy, dokonce z jiných kontinentů. V místním zámku vzniklo centrum jógy a v turistickém penzionu léčí peruánský šaman. Vypadá takto příležitost k novému začátku?“ Namítnout můžeme, že komunitní život se dnes začíná organizovat kolem jiných krystalizačních center, jako jsou knihovny nebo třeba sportoviště – ostatně sokolovny takovou roli plnily už od svého vzniku v 19. století. Pokud by se ale autor odhodlal vyprávět příběh křesťanských svatyní nikoli triumfalisticky, od vrcholného rozkvětu křesťanství, ale skutečně od začátku, kdy byli jejich návštěvníci pouhou menšinou, mohl pomyslně sklenout metaforický oblouk a vrátit se do doby vzniku, respektive zkoumat, v čem jsou rozdíly a podobnosti.

Cvičení a zušlechťování „lidského materiálu“
Právě zmíněným sokolovnám je věnována další kapitola. V té je mimo jiné připomenuto, v jak nuzných podmínkách se zprvu sokolové leckde scházeli (kupříkladu ve Znojmě to bylo sklepení záloženského domu, kde stropem „v podobě zažloutlých perliček“ prosakovala močůvka ze stájí, v podlaze zase byly nastraženy jakési padací dveře, které se při odskocích cvičenců z nářadí mohly kdykoli prolomit, takže by nešťastníci „sletěli třeba i deset metrů hluboko do sklepa dolního“). To je v silném kontrastu k tomu, jak vysoko byli tito cvičenci velebeni a dáváni za vzor: „V turnerech, turnerkách, sokolech i sokolkách bylo různými způsoby a na různých místech nacionalistické smýšlení neustále rozvíjeno společně s přesvědčením, že zrovna oni tvoří nejvlastnější jádro svého národa.“ V souvislosti s tím rozvíjeli tehdejší činovníci úvahy pohybující se na hranici eugeniky. Kupříkladu vydavatel památníku Sokola žižkovského Jindřich Václav Alexandr se roku 1891 domníval, že „pečujeme o krásu zvěře, vybírajíce nejkrásnější plemeno“, ovšem zároveň zanedbáváme zušlechtění člověka; a estetikovi a hudebnímu skladateli Otakaru Zichovi se právě Tyršův tělocvičný systém zdál nejpříhodnější ke zkrášlení „lidského materiálu“. Tyto ideje byly vtěleny také do dobového symbolického dekoru. Třeba na štítech volyňské sokolovny nadále stojí plastiky sokolů, značící pravděpodobně národní rozlet i ochranu „českého“ území před „nepřátelským“ němectvím. A nad vstupem do tělocvičny Prvního vídeňského turnerského spolku je vedle výroku „Cizí pomahači nás přivedou do stále větší záhuby“ zabudován kamenný štít, v němž číslice tři odkazuje na takzvaný „árijský“ paragraf spolkových stanov z roku 1887, podle nějž směli být členy jen lidé „árijského původu“… I tato kapitola je dotažena do současnosti: autor uvažuje, že by bylo smysluplné zahrnout do oblasti badatelského zájmu vedle spolkových tělocvičen též „moderní fitness-centra či různá multifunkční sportovní střediska, v nichž jsou návštěvníci nejen cvičením na speciálních nářadích, ale také všudypřítomnou vizualizací vytrénovaných těl velmi silně utvrzováni ve stereotypních představách o maskulinitě, feminitě a přirozené nadřazenosti toho, co je silné, zdravé a krásné.“ Takový plán je chvályhodný, ale nastíněná hypotéza příliš silná: pokud budou stěny dejme tomu spolku bonsajistů zdobit obrazy těchto stromků v miskách, musí to nutně znamenat, že je v tom analogicky zakódováno poselství o nadřazenosti této činnosti nad jinými?

Poutavá je rovněž kapitola o vývoji původně vojenských uniforem. Jednotná uniforma vznikala souběžně se stálými armádami. Individualita prostého vojáka v ní byla „potlačena mnohem více, než tomu bylo předtím u žoldnéře. Obyčejný voják byl v podstatě nevolníkem oblečeným do uniformy.“ Její charakter se ale postupně měnil: v průběhu 19. století se militární maskulinita, která byla původně „rytířskou“ záležitostí společenské elity, stále více „demokratizovala“ a stávala se tak masovou záležitostí. Zvláště po vydání Branného zákona z 5. prosince 1868 vojenská služba ztratila předchozí výlučnost a vztahovala se na všechny způsobilé muže bez výjimky. Armáda sice až do zániku monarchie byla stále pokládána za „císařovu“, ale byla převážně vnímána jako občanská, což někdy vytvářelo komické scény: za podzimních a zimních večerů prý bývalo při tehdejším slabém pražském plynovém osvětlení často obtížné i pro starého zkušeného vojáka rozeznat uniformovaného civilistu od důstojníka. Nebylo proto divu, že zejména nováčkové, než si zvykli na pražské poměry, často vojensky zdravili hasiče, policajty i obyčejné městské zřízence.

Tajemství hloupého Honzy
Mnohé z příspěvků obsahují i citáty z krásné literatury, které mají danou historickou látku dokumentovat. Naopak kapitola Český Honza: Symbol rustikální moudrosti v mentálním obrazu české společnosti 19. a 20. století zkoumá fiktivní pohádkové vyprávění prizmatem historika, v čemž se její autoři inspirují zvláště knihou Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Sledují různé verze narativu (ta nejstarší má pocházet asi ze 14. století) i různé typy této postavy. První je Honza skutečně hloupý, jehož hloupost spočívá v tom, že věci chápe doslovně. Druhý je Honza jen zdánlivě hloupý či „přece chytrý“, který je okolím považovaný za hlupáka, jenž ovšem v rozhodujících okamžicích svým jednáním přijde ke svému štěstí. Třetí polohu reprezentuje Honza silný, resp. nebojácný. Zmíněny jsou i extrémní případy, jako je zpracování Josefa Lady, v jehož parafrázi je Honza tak odhodlán neslézt z pece, že mu draka, kterého má přemoci, král musí osobně dotlačit až k ní. V závěru autoři docházejí k sociologické interpretaci: to, že je pohádkovému Honzovi nakonec dopřáno dosažení štěstí a úspěchu, vykládají jako symbol emancipace českého venkova přelomu 19. a 20. století, jako výraz „společenského uznání venkovského stavu“. Hypotéza sama není absurdní, ale autoři ji spíše deklarují, než že by ji pečlivě dokládali argumenty. Z obecnějšího pohledu je totiž Honza jen jedním z mnoha nehrdinských hrdinů, outsiderů, kteří nakonec přes svoje hendikepy – nebo paradoxně díky nim – vyhrávají. A na společenském původu u nich ne vždy záleží: Bajaja je královský syn, ovšem na cizím dvoře předstírá, že je němý a slepý na jedno oko. Pokud v tradiční pohádce vystupují tři (urození či neurození) bratři, nejúspěšnější z nich bývá ten nejmladší, ten, u kterého se to nejméně očekává. Ovšem až na výjimky, jako je film Tři bratři (2014), jakýsi slepenec tří pohádek…

Na rozdíl třeba od německého prostředí, kde vycházejí knihy jako Erinnerungsorte der DDR (München: Beck, 2009) nebo Němci a jejich mýty, je u nás podobně zaměřených textů stále relativně málo. O to je recenzovaný svazek cennější. Kniha poskytuje řadu podnětných textů, které nás mohou vést k vnímání sémantické hloubky drobných předmětů, fasád budov i materiálů, které nás každodenně obklopují a za nimiž se mohou skrývat pozoruhodné příběhy.

 

Na podobné téma:
Vladimír Macura
: Znamení zrodu a české sny
Pavel KosatíkČeské snění

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.