Sídliště (a Jižní Město) v literatuře

Sídliště (a Jižní Město) v literatuře

studie literární věda

Existuje skutečný román o Jižním Městě? Co jsou to sídlištní stereotypy? Jak současní čeští spisovatelé předvídají budoucí vývoj sídlišť a jejich vztah ke „staré“ Praze? Dá se identifikovat specifická sídlištní spiritualita ztvárněná v krásné literatuře? A existují dnes nějací autoři, kteří by vytvářeli cosi jako „poetické sídlištní apologie“? Na tyto otázky se snaží hledat odpovědi následující text.

Sídliště (a Jižní Město) v literatuře

Existuje skutečný román o Jižním Městě, a může se v tomto ohledu největší pražské sídliště měřit třeba s bratislavskou Petržalkou? Co jsou to sídlištní stereotypy? Jak současní čeští spisovatelé předvídají budoucí vývoj sídlišť a jejich vztah ke „staré“ Praze? Dá se identifikovat specifická sídlištní spiritualita ztvárněná v krásné literatuře? A existují dnes nějací autoři, kteří by vytvářeli cosi jako „poetické sídlištní apologie“? Na tyto a další otázky se snaží hledat odpovědi následující text.

Souboje metafor: nejnedobytnější hrad nejspravedlivějšího krále na světě, sada betonových klecí, či brlohy vytesané do betonu?
V době budování panelových sídlišť se komunističtí ideologové snažili podat „správný“ výklad, jak na tuto činnost nahlížet, snažili se výstavbu sídlišť ideologicky zdůvodnit a iniciovali i vznik takových děl, která měla nová sídliště heroizovat či nějak lyricky ozvláštnit. Tak kupříkladu v knize Oranžová noc se sídliště při pohledu z dálky zdá být „mohutnější než nejnedobytnější hrad nejspravedlivějšího krále na světě“. Ještě více vydatných metafor najdeme v televizním seriálu Dnes v jednom domě, ve kterém jsou panelové domy přirovnávány k archám Noemovým: jestliže ale biblická archa zachránila před potopou jen vybrané šťastlivce, v seriálu jsou stavitelé pražských (ale obecně ovšem všech komunistických) paneláků heroizováni jako ti, kdo staví archu-panelák pro celý kolektiv a jejím prostřednictvím pomáhají zabránit sociální „potopě“. Celý seriál končí historií místa budoucího sídliště zvaném Sojčí vrch, podané formou jakéhosi etiologického mýtu (mýtu o původu). Ne náhodou přitom v textu najdeme odkazy na biblické stvoření světa a i na začátek novozákonního Janova evangelia: „Na počátku bylo nepříliš zajímavé místo na mapě naší země… Potom… hodinu jízdy koňmo odtud začalo kolem řeky vyrůstat město. Rostlo co do krásy i významu, jeho brány se stále častěji stávaly cílem nepřátelských nájezdníků, ale tady, na Sojčím vrchu, svištěly jen vichry a kuňkaly žáby. Pak se město rozhoupalo k pochodu, úspěšně zteklo pár údolí a návrší a přiblížilo se tomuhle království žab, odedávna požívajících plesnivého pohostinství jezírek. A teprve nedávno se začala psát historie Sojčího vrchu.“ Touto rétorikou jako by se autoři seriálu vraceli do skutečně archaických dob, kdy zakládání měst, jež prováděli bohové či aspoň polobožští héroové, bylo současně činem zakládání řádu a bojem proti chaosu, ať už ho představovaly temné mocnosti smrti a zmaru nebo plesnivá jezírka s žábami. Budovatelé sídlišť jsou tak stylizováni do podoby téměř nadpozemských hrdinů hodných úcty.

Skutečný obraz stavitelů sídlišť a paneláků v běžné populaci se ale utvářel naprosto odlišně, takže už roku 1985 sociolog Jiří Musil ve své knize Lidé a sídliště nespokojeně poznamenal, že „sídliště a vše, co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako ,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“ (dodejme, že nejproslulejší je v tomto směru jistě film V. Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)). Nad metaforami jako „nová archa Noemova“ nebo „nejnedobytnější hrad“ tedy vítězily jiné, s opačným hodnotícím znaménkem. Jestliže v citovaném textu ze seriálu sídliště představovalo vítězství nad přírodou, pak v převládajících metaforách o panelácích je existence člověka v paneláku přirovnána právě k vegetování zvířete v kleci, právě na sídlišti jako by byl člověk zbavován lidství a ponižován do pozice zvířete. Nejrozšířenější je samozřejmě výraz „králíkárna“, ovšem existovaly i četné další: když zůstaneme u spisovatelů, tak třeba Josef Peterka v knize Autobiografie vlka psal o sídlištích jako o oblastech, kde „na chodnících nezůstavíš stopu“, jako o obřích zoologických zahradách, v nichž jsou všichni zároveň pěstouni i chovanci, a v panelácích viděl domy skrývající „brlohy vytesané do betonu“, nebo světlem naplněné „hrobky z betonu“, v nichž jejich obyvatelé „chřadnou výtečně živeni a chátrají a pominou v klecích“1. Spisovatel Vladimír Páral, k němuž se dnes ještě dostanu, zase paneláky označoval za „sadu betonových klecí, s výhledem na protější stejně ohyzdný panelák“.

Mystika, zločin a smrt ve výtahu
Sídliště měla špatnou pověst nejen v literatuře, ale také v údajně pravdivých historkách, které si o nich lidé ústně předávali, tedy v těch legendách, které u nás sbírá a odborně komentuje Petr Janeček v sérii knih Černá sanitka. Některé z těchto „městských legend“ se u nás šířily na konci 70. let, většina pak v následujícím desetiletí. Legenda o záhadné černé sanitce, která jezdí po sídlišti a unáší lidi, u nás kulminovala na konci roku 1988, podle Janečka přitom byla svými vypravěči mnohdy umisťována právě do prostoru Jižního Města. I z dalších příběhů Černé sanitky vyvstává obraz panelových sídlišť jako míst obývaných „úchyly“ a „maniaky“. Dále Janeček zaznamenal třeba mysteriózní příběh z doby budování Jižního Města, kdy opilý muž spadl do šachty dosud neosazeného výtahu, ale už se nikdy prý nenašel, ztratil se. Největší rozšíření ale zřejmě získal příběh o lidech uvízlých ve výtahu: „Kluk s holkou se jeli podívat na svůj budoucí byt, ale zasekli se ve výtahu, a protože byl zrovna pátek odpoledne a všichni dělníci už na víkend zmizeli, zůstali tam bez pomoci trčet až do pondělí. Oba je našli živý, ale dehydrovaný a psychicky totálně zničený. Ta holka z toho dokonce zešílela.“ (Jiná verze, brněnská: Dvě kamarádky, jedna s miminem v kočárku a druhá s čtyřletým děckem, které vedla za ruku, se vydaly do rozestavěného sídliště. Prošly se po budoucím chodníčku k budoucí sámošce a zamířily k nehotovýmu domu, kde měly bydlet, jenže k jeho prohlídce si vybraly špatnej čas. Výtahy už fungovaly, tak tam holky vlezly i s dětma, rozjely se a vzápětí se výtah zastavil. Byl pátek odpoledne, dělníci dávno v hospodě a stavbyvedoucí vypnul proud. Když je prej v pondělí ráno našli, mimino bylo mrtvý a maminky skončily v blázinci.) Podle Janečka to bylo v dobách socialistického Československa poměrně rozšířené vyprávění reflektující odlidštěnost masové panelákové výstavby. Od konce 70. let kolovalo zřejmě prakticky po celém tehdejším Československu. Existovalo v nesčetných variantách, které se od sebe podle Janečka lišily „především stupněm morbidity“.

Roku 1989 u nás dokonce vyšel překlad slovenské povídky Ladislava Ťažkého Mrtvý výtah (téměř vymyšlený stavbařský horor), která se vyznačuje – řečeno s Janečkem – opravdu vysokou mírou morbidity. Mladí manželé s malým dítětem nejprve složitě přes panely a dráty doklopýtají ke „svému“ paneláku, vyjíždějí nahoru výtahem, popsaným jako „vesmírný koráb“, navštěvují svůj vytoužený budoucí byt ve 12. poschodí, kde ovšem ve vaně nacházejí lidské exkrementy, což jejich radost poněkud kalí. Pak nastupují do výtahu, aby „sestoupili z betonového nebe na zdevastovanou zem“. Výtah se ale zasekne a autor následně dost podrobně líčí, jak dítě umírá, žena propadá šílenství („do klece definitivně přibyl nový nepřítel“), a muži hrůzou zešediví vlasy. Když se pak v pondělí ráno výtah konečně rozjíždí, vnímá hrdina jejich „sestup z nebe na zem“ jako „klesání v rakvi“ a celý panelák jako velkou budovu krematoria.

Pro uklidnění zdůrazněme, že příběh je vymyšlený, ve skutečnosti se nestal na Jižním Městě, v Petržalce ani nikde jinde, i když já osobně mám z výtahu jeden ze svých méně příjemných zážitků za celou dobu svého života na Jižním Městě: když mi bylo asi sedm (a mé sestře pět), při cestě na nákup nám tam jakýsi teenager ukradl peněženku, což ale za povídku nestojí. Jinak je ovšem výtah sám o sobě vděčné téma. V Dikobrazu v 80. letech kupříkladu vyšla povídka, v níž jsou v zaseklém výtahu uvězněni dva teenageři opačného pohlaví, dívka začne zničeho nic volat pomoc s tím, že ji chce mladík znásilnit, tomu ale rychle vysvětlí, že kdyby to neudělala, vyprošťování by trvalo příliš dlouho a takto budou z výtahu rychleji, a jakoby na omluvu ho poprvé políbí…

Už mnohem dříve, roku 1964, kdy Jižní Město ještě dávno nestálo, ale byla publikována kniha Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě od Z. K. Slabého, zajímavě spojující motivy fantasy a sci-fi. Hlavní hrdina, „jiskra“ Petr Pánek, v ní i s očarovaným výtahem coby kosmickou lodí skutečně prolétá střechou a dostává se na pohádkovou planetu. Tam se mu daří splnit svěřený úkol, a tím planetu zachraňuje před zlými silami. Po hrdinově návratu na Zemi vychází oznámení, které jeho cestu stylizuje do podoby kosmického letu: „Objevil prý novou planetu, kterou nazývá Pohádkovou. V dosavadních mapách hvězdné oblohy zatím není zaznamenána. Podle údajů jiskry Pánka je na této stálici normální pohádkový život.“ Odlišnou variací na totéž téma je román Simion Výtažník (Román o andělích a Moldavanech), jehož autorem je Rumun Petru Cimpoeşu (v roce 2007 vyhrál cenu Magnesia litera). Kniha se jmenuje podle ševce Simiona alias Výtažníka, který se na 14 dní usídlí ve výtahu, aby si z něj v nejvyšším patře udělal svoji poustevnu, kde v mystickém vytržení rozmlouvá s anděly a modlí se za spásu svých bližních (obrazně řečeno, také on se povznáší „do vyšších sfér“, ale v duchovním slova smyslu). Jeho spolubydlící jsou jím fascinováni, takže jim ani nevadí, že v té době musí chodit pěšky. Kniha se odehrává krátce po pádu komunismu, kdy dochází k rozmachu sázkových kanceláří, reklamy i roztodivných politických stran zakládaných nedoceněnými ctižádostivci, a Simion svým příkladem spolubydlícím ukazuje, aby se raději zaměřili na podstatnější věci. Pak se záhadně ztratí, neznámo kam, patrně do kláštera (trochu podobně jako opilec ve zmiňované urbánní legendě).

A existuje dokonce i jedna „výtahová“ povídka autorky z Jižního Města, Jindřišky Kubáčové (1934–2011). Text s názvem Výtah pojednává o stařence, která se přestěhovala do panelákového bytu ve 13. poschodí, který neopouští, protože neumí používat výtah a stydí se s tím svěřit svým rodinným příslušníkům. Tajně ale dostane od kamarádky instruktáž, a třetí odpoledne už adeptka jízdu zvládá i sama, takže aspoň tento příběh končí happyendem, neboť nad záludnostmi techniky zde vítězí láska k bližnímu. (Naopak ve filmu Zítra to roztočíme, drahoušku (1976) je neexistující závada výtahu záměrným výmyslem jednoho ze soupeřících manželských párů, který se takto úspěšně pokouší znepříjemnit stěhování svým protivníkům.)

I slavnější čeští spisovatelé rádi píší o výtazích a o všem, co se v nich dá zakusit, jejich hrdinové v nich prožívají zásadní životní setkání včetně zážitků blízkosti smrti, ovšem – pokud vím – žádný nekončí tak tragicky jako Mrtvý výtah. Tak třeba spisovatelka a literární vědkyně Daniela Hodrová se výslovně přiznává, že cesty výtahem (konkrétně páternosterem, takže ne výtahem v paneláku) v jejích románech pro ni představují způsob, jímž se pokouší sestoupit do podsvětí, do říše mrtvých, za mrtvým otcem. Hana Matějů, postava z románu Zlodějina od Zuzany Brabcové, se v zaseklém výtahu v paneláku oddává snění, během pěti minut v něm v představách prožívá celý život (aniž by ale skutečně zestárla jako v Mrtvém výtahu), výtah se pro ni proměňuje v „břicho velryby“, „v ohromnou láhev, zavěšenou mezi nebem a zemí, v pecku, nabitou vznikáním“. A v povídce s názvem Ve výtahu vypráví Milena Štráfeldová o velmi heterogenní skupině lidí, která náhodou uvízla ve výtahu při vystupování z metra na stanici Muzeum, přičemž každý z lidí na neobvyklou situaci reaguje nějak jinak, a nikdo z nich netuší, jak jsou jejich životy ve skutečnosti navzájem provázány, že se například v témže stísněném prostoru a v témže čase nachází podváděná manželka i milenka jejího manžela, které se obě snaží dovolat stejnému muži.

Výtahy, z nichž se u nás většina pohybuje v panelácích, jsou každopádně zvláštním prostorem, který v literatuře někomu nahrazuje šamanské přechody z jednoho světa do druhého, jinému kosmickou raketu, a dalším prostě místo, kde se cizí lidé ocitají spolu, někdy i v těsné blízkosti, aniž by je kdokoli další přitom mohl vidět, což se dá využít k lecčemu. A pro spisovatele je to rozhodně jedno z nejzajímavějších míst panelových sídlišť vůbec.

VysvobozeníStěhování mezi paneláky třikrát jinak
Vrátíme se ale ještě do dob komunismu, k urbánním legendám. Ty líčily sídliště ve velmi temných barvách, jak už jsem ale naznačil, četní spisovatelé se naopak snažili (z vůle „strany a vlády“) sídliště oficiálně oslavovat. Často přitom zpracovávali téma vystěhování z původního bydliště na panelové sídliště, což bylo oblíbené téma autorů knih pro děti.

Tak Jaroslav Hovorka ve zmiňované knize Oranžová noc (1986)2 líčí vystěhování rodiny Zachariášových ze starého Mostu na sídliště, zachycuje přitom i slavný přesun gotického kostela. První návštěva sídliště je líčena jako příchod do zcela jiné, pohádkové říše: „Přejeli jsem most a rázem se všechno změnilo. Jako bychom se propadli do království světel. Jako bychom pluli záplavou neónů. Mořem rozzářených oken.“ I pohledy z balkonu jsou líčeny jako cosi zázračného: „Všude okolo nekonečné množství rozsvícených oken. ,Oranžová souhvězdí, oranžový ráj,‘ řekl děda. ,Okna lidí jako roje svatojánských broučků,‘ řekla máma. ,Milion Zachariášových‘.“ Chlapci ale chvíli trvá, než si na život v paneláku zvykne, v čemž se mu ale maminka snaží pomoci, když ho chce navést k zaujmutí správného postoje k jejich novému bydlišti: „Kdo může zaťukat na oblohu tak jako ty? Na šupinu měsíce. Chytat mraky síťkou na motýly.“ Když se pak ještě malému hrdinovi do nového paneláku rodí i další sourozenec, není divu, že se aklimatizace na nové prostředí nakonec zdaří.

Stejně tak se děje i v knížce Jana Rysky Dějiny naší rodiny (1981), zachycující stěhování rodiny z centra Prahy do Ďáblic. Dědeček tam dítěti vysvětluje výhody bydlení na sídlišti, přičemž na jeho argumentaci můžeme vidět, že v dnešních debatách často není nic nového pod sluncem a jen se opakují argumenty používané již v normalizační próze pro děti, názor dědečka je totiž dodnes aktuální. „Když máš čas, uděláš pár kroků a už se procházíš po mezích a po cestách mezi obilím. Nebo jdeš na druhou stranu k tramvaji a za chvíli dojedeš do Parku Julia Fučíka nebo do Národního muzea. Brzy navíc pojede všude metro,“ slibuje dědeček.

Na druhou stranu uveďme, že téma vystěhování bylo přitažlivé i pro filmaře. Třeba ve zmiňovaném seriálu Dnes v jednom domě se jedna z postav odmítá přestěhovat do paneláku, ukáže se ale, že se onen pomýlený jedinec ve skutečnosti obával více stárnutí než nového bytu. Stejně tak ve filmu Vesničko má středisková nechce na Jižní Město Otík, ale ten se tam nakonec opravdu nestěhuje. Podobně se odchodu na sídliště zoufale vzpírá Bořík vystupující v četných knihách Vojtěcha Steklače. Bořík se má přestěhovat na sídliště, protože se jeho dům bude bourat kvůli výstavbě metra. Spolu s kamarádem Mirkem se snaží stěhování zabránit, ale neúspěšně. Na sídlištní prostředí si pak dlouho nemůže zvyknout a o sídlištích štítivě prohlašuje: „Sídliště je strašný. Všechny domy jsou stejný, jen akorát vyšší nebo nižší. A v těch stejných domech jsou taky stejný byty. Občas mívám pocit, že se to z těch baráků přenáší na lidi. Jako infekce. Že jsou i lidi všichni stejný.“ Jestliže v Oranžové noci hrdinovi nevadilo, že ve všech oknech kolem je „milion Zachariášových“, lidí stejných jako jeho rodina, pak u Steklače už to bylo pokládáno za problém, který ovšem v té době hojně řešili především autoři knih „pro dospělé“.

Odpudivost a krása stereotypů
Jde především o Vladimíra Párala, právě v oblastech panelových sídlišť (hlavně těch severočeských) se odehrávají četné jeho prózy. Autor v nich znázorňuje mechaničnost a stereotypnost takového způsobu existence, dokonce vzájemnou zaměnitelnost jednotlivých obyvatel sídliště. Na ukázku úryvek z románu Katapult: „Sídlištěm ztichlého nedělního rána – peřiny vyložené v oknech hromadně bzdí vlhkost sobotního plnění manželství, včera večer ukojení líně vytřepávají do popelnic ohryzané kosti, sto reproduktorů vyřvává týž blbý šlágr a v oknech tisíc Troštů.“ Na vysvětlenou – Trošt je hrdinův soused z protějšího paneláku, který se stane jeho náhradníkem v manželství, což je ve světě Páralových románů běžné. Na druhé straně v pozdějším románu Radost až do rána: o křečcích a lidech (1975) ale autor jakoby naopak přisvědčuje tomu, že právě v opakování stále téhož, ve ztotožnění s věčně se opakujícími se rytmy spočívá moudrost a trvalost života. Původně skeptická a stále kritizující hrdinka prochází ne příliš přesvědčivou proměnou, oprošťuje se od své pyšné distance od ostatních a radostně vyznává: „Dělám totéž co celý velkodům (tedy panelák), sídliště, město a země… Náhle zbavena hlodavých a demobilizujících pochybností o sobě i vesmíru vstupuji do onoho podstatného, co tady všichni spolu mají a co je hluboké, zcela elementární a věčné – to není žádný beznadějně stereotypní kolotoč, nýbrž život sám se svým střídáním ročních dob i počasí a proto navždy nový… Když večer v protějších věžácích zhasíná jedno okno po druhém, deset tisíc žen uléhá vedle svých deseti tisíci mužů, naše hlasy slábnou v šepot a pak už jen dvojí dech v každé buňce ve společném rytmu jediného spánku domu, města a země a v něm milování až k rannímu křiku dětí.“ Interpreti nad touto knihou ale stáli trochu v rozpacích, protože si nebyli jisti, nakolik mají Páralovo otočení hodnotících znamének brát vážně, nakolik přitakání panelákové existenci není jen jakousi úlitbou režimu. Sám Páral ve svých vzpomínkách Profesionální muž (1995) každopádně bydlení v paneláku kritizuje a ztotožňuje se jednoznačně se zápornými pocity a postoji jeho hrdinky, ne s těmi kladnými z konce knihy Radost až do rána. „Všechna zdejší manželství jsou především hlučná a propustnými zdmi ze všech směrů nepřetržitě ve dne v noci proudí do našeho pokoje niagarská tříšť jejich zvuků – křik, smích, strkání, rachot nádobí, dětský vřískot, šoupání nábytku, pády předmětů, jekot, čvachtání, sténání…, jako by džungle vnikala do skleněné kabiny ztroskotavšího letadla, její úponky bují na našem modrém koberci, popínavě ovíjejí naši pohovku a pnou se po našich tapetách“ – píše Páral v románu. A ve vzpomínkové knize o paneláku, v němž žil, říká skoro shodně: „dům ječel, hučel, pištěl a kvílel prakticky ve dne v noci“, takže si pak spisovatel musel pořizovat stále sofistikovanější chrániče na uši, až se odstěhoval s rodinou do rodinného domku a panelákového prostředí se zbavil.

S Páralem byl hojně srovnáván Zdeněk Zapletal, a to zvláště jeho kniha Půlnoční běžci, která je pozoruhodná v tom, že se její děj točí kolem jednoho konkrétního paneláku číslo 66 s osmi byty, osmi muži, osmi ženami a jejich dětmi (také u Párala figuruje symbolický dům číslo 2000, reprezentující ovšem celý svět). Předobrazem byl Zapletalovi Gottwaldov a Holešov, ale má jít o modelové sídliště, které reprezentuje i všechna ostatní. Někteří hrdinové ani nemají svoje konkrétní jména a jsou označeni jen svojí profesí, jde vlastně o statistický vzorek, jehož prostřednictvím se autor pokouší o jakousi sociologickou analýzu. I Zapletal zachycuje stále se vracející stereotypy a snaží se ukázat, jak široká je škála toho, oč se lidé mohou snažit a k jakým tragikomickým důsledkům to může vést: „Muži z Paneláku 66 leštili auta, pomáhali na stavbách kamarádům, pili pivo, vedli řeči, které nemohly spasit ani je, ani jejich ženy, ani Panelák 66, a když se setmělo, sjeli se do svých bytů… Každý z nich a všichni dohromady měli nějaké problémy, všichni měli zaměstnání, které nezaplňovalo tu podstatnou část jejich životů, a nikdo z nich nebral svoje povolání jako poslání. Proto si tvořili náhradní programy a náhradní činnosti, které měly zaplnit ty mezery, to prázdno, které si ve své prázdnotě jenom občas uvědomovali. Dokud všichni stavěli Panelák 66, byl tímto ,mimopracovním úkolem‘ právě Panelák 66. Potom přišlo na řadu vybavování bytů, shánění půjček, nábytku… Ale když už všechno bylo v zajetých kolejích, objevili prázdno, nebo spíš si ho uvědomili a začali být nespokojeni.“

Stojí za to dodat, že téma stereotypnosti je v literatuře poměrně starého data, lidé k jeho objevení rozhodně nepotřebovali panelová sídliště. V romantické literatuře 19. století se některé postavy i po smrti vracely do svého bytu, aby tam vykonaly některé povinnosti, jež pravidelně vykonávaly za živa: zvyk se ukázal být silnější než smrt. Silně rozšířený romantický motiv dvojníka je mnohými interpretován i jako signál ohrožení jedinečnosti lidské bytosti v moderní společnosti, třeba v tom smyslu, že v honbě za originalitou jsou si lidé paradoxně stále podobnější. Jestliže ale třeba v Dostojevského povídce Dvojník (1849) se hrdinovi Goljadkinovi ve chvíli, kdy ho odvádějí do blázince, zdá, že všemi dveřmi hlučně vpadl dovnitř ne jeden dvojník, ale „bezpočet, nekonečná řada navlas stejných Goljadkinů“, pak hrdinům zmíněných „sídlištních“ próz stačí kdykoli se vyklonit z okna a hned můžou mít podobný pocit, totiž že vidí nespočet svých dvojníků.

Co se týká sledování života obyvatel jednoho domu, i v tom měl Zapletal předchůdce. Roku 1978 vyšla ve Francii kniha Život návod k použití: (romány) od Georgese Pereca, jejíž děj se odehrává v rozpětí jednoho dne ve starém činžovním domě, v němž výtah skoro nikdy nefunguje. Jde o náčrt domu, jehož čelní stěna by byla odebrána, aby bylo vidět dovnitř (připojme, že k něčemu podobnému ale později stačilo zpěvákovi R. Müllerovi v jeho písni Po schodoch, kdy ani jemu nejede výtah a on cestou po schodech naslouchá jednotlivým zvukům: „Cestou po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia. Poznám po schodoch, po zvukoch, čo sme kto za ľudia“). Ale zpět k Perecovi: obyvatelé jeho domu žijí zcela izolovaně, žijí „od sebe vzdáleni jen několik centimetrů, odděleni pouhými příčkami, sdílejí stejné prostory, které se opakují v každém poschodí, ve stejnou dobu provádějí tytéž úkony, jako otevírání kohoutku, splachování záchodu, rozsvěcování světla, prostírání stolu, několik desítek simultánních životů se opakuje od poschodí k poschodí, od domu k domu, od ulice k ulici. Zabarikádují se ve svém – jak se říká – soukromí a rádi by, aby ven neproniklo vůbec nic.“

Když se teď přeneseme do zdánlivě úplně jiné oblasti, totéž téma řeší dnes třeba výtvarnice Kateřina Šedá, hlavně v projektu s názvem Nic tam není, který ovšem nerealizovala na sídlišti, ale ve vesnici Ponětovice, která má něco přes 300 obyvatel. Smysl projektu byl, aby všichni obyvatelé, kteří o vlastní vesnici tvrdil i, že se tam nic neděje, zažili něco mimořádného, jakousi „oslavu normálnosti“. Šedá proto všechny obyvatele přemluvila, aby dodrželi jednu sobotu stejný denní režim – ideální průnik jejich sobotních činností stanovený na základě dotazníku: „Všichni současně vstávali, šli na nákup (kde koupili stejné věci), poobědvali stejný oběd a odešli na pivo. Večer všichni najednou zhasli.“ Zní to jako parodie na nějaký Páralův román nebo jako návod na nezávaznou hru (publikace, kterou umělkyně o akci vydala, nese v podtitulu skutečně název „společenská hra pro neomezený počet hráčů"), ale Šedá má velmi závažné záměry. Jde jí o to, aby každý člověk dokázal uprostřed své každodennosti (i stále se opakujících stereotypů) najít nějaký smysl, což se snad také stalo: „lidem najednou připadalo, že ono nic je pryč, a to jen díky tomu, že obyčejné věci sdílejí všichni společně“. Šedá usiluje také o to, aby každý člověk dokázal objevit svoje specifické a jedinečné povolání, dokázal najít svou životní roli, protože každý je na něco specialista, i když o tom často neví a zůstává pouze u svého „zaměstnání“. Zdůrazněme, že stejně tak i Zapletal ve své knize kriticky poukazoval nato, že jeho hrdinům scházelo opravdové „povolání jako poslání“.

Tím vším chci naznačit, že téma, které prostřednictvím panelových sídlišť Páral a Zapletal analyzovali, totiž to, nakolik jsou stereotypy nudné/ubíjející/životodárné, je stále aktuální. A i když se možná v koncentrovanější podobě problémy spojené se stereotypností života projevily právě na sídlištích, jde o téma, které se určitě netýká jen sídlišť, protože je univerzální.

O závisti k Petržalce
Po roce 1989 jako by u nás románů a povídek s tematikou sídlišť zřejmě ubylo a žádný skutečný román přímo o Jižním Městě dosud neexistuje. Přitom ve světě vznikají četné knihy, jejichž děj je zasazen právě na sídliště. Do češtiny byl přeložena třeba švédský román Ať vejde ten pravý, pojednávající o upírovi v podobě malé holčičky, s níž se spřátelí hlavní hrdina šikanovaný spolužáky, šikanu jim ale hrdinova nová kamarádka „pěkně“ spočítá. Česky byla také publikována finská kniha Na domácí frontě o muži, jenž kvůli náročné manželce opouští útulný panelákový byt („celý život jsem bydlel v mnohapatrovém baráku a jednoduchost a bezstarostnost takového bydlení mi vyhovovaly“) a shání pro rodinu domek tak vehementně, až se z něj stává zločinec.

Z hlediska našeho tématu je ale podstatnější to, že nedávno se objevily dvě knihy situované na bratislavské sídliště Petržalka, které má 117 000 obyvatel, takže je větší než Jižní Město. Jde o romány Café Hyena: (plán vyprovázení) od Jany Beňové a Pátá loď od Moniky Kompaníkové. Rozhodně přitom nejde o díla, která by měla radnice Prahy 11 Petržalce závidět, protože oficiální úřady Petržalky se jimi asi nijak zvlášť nechlubí. V Páté lodi je hlavní hrdinka zneužívána přítelem své matky, která se o ni vůbec nestará. I proto utíká pryč z nenáviděného sídliště, útočištěm se jí stává zahrádka, kde může potkávat se zvířaty a květinami. Při nutných večerních návratech na sídliště pozoruje okna paneláků, blikající v jednom rytmu, „jako by všichni obyvatelé měli tentýž vkus a náladu, protože se všichni do jednoho dívali na to samé… Už z dálky bylo jasné, že v téhle krabici si každý žije svým vlastním životem a s okolím nespolupracuje, nebojuje ani nevyjednává“. V knize Café Hyena, přeložené i do češtiny, autorka líčí mimo jiné příjezd jistého cizince do Petržalky, a výsledkem jeho návštěvy bylo to, že se už nikdy neozval, „Petržalka mu vyrazila jeho kanadský dech“. Na jiném místě hlavní postava obměňuje výrok S. Freuda, který po výslechu na gestapu ironicky pronesl, že gestapo může každému vřele doporučit. V pozměněné verzi v Café Hyena výrok zní: „Petržalku mohu opravdu každému jen doporučit.“ To je srovnání, které vypovídá samo o sobě o mnohém.

O tom, co se vynechává
Soudobí čeští prozaikové umisťují děje svých knih velmi často do středu Prahy či do čtvrtí jako Smíchov nebo Libeň. Přitahují je i území, která nejsou ani městem, ani přírodou, jako pláně v okolí skladovacích hal nebo přímo skládky. Paneláky ale spíš jakoby přeskakují, jako by je vynechávali. Kupříkladu děje próz Michala Ajvaze se odehrávají v centru Prahy, kde se člověk může na Staroměstském náměstí setkat s živým tuňákem, chobotnicí, či sledovat souboj se žralokem na věži barokního chrámu, anebo jsou ony děje situovány na úplné periferie, takže třeba tajemný trojzubec, ústřední předmět románu Prázdné ulice, hrdina nachází na skládce (ale sídliště u něj nenajdeme, pokud tedy za sídliště nepokládáme nově zbudované město v románu Prázdné ulice, které stojí v protikladu k městu historickému, Labyrintu, jenž svojí chaotičností stále ohrožuje řád nových čtvrtí). Dalším dobrým příkladem je Bohumil Hrabal. Ten se už roku 1974, hlavně s ohledem na svoji manželku Elišku (Pipsi) a na její touhu po ústředním topení a teplé vodě, vystěhoval do Kobylis na panelové sídliště. To se ale z jeho knih prostě nedozvíme: podle Václava Kadlece, majitele nakladatelství Pražská imaginace a vydavatele Hrabalových sebraných spisů, se Hrabal totiž na sídlišti necítil dobře a chodil tam jen přespat, pobýval hlavně v Kersku nebo v hospodě. Bydlení na sídlišti se tudíž ve svém díle vůbec nevěnoval a krom několika zmínek ani panelákový byt v hovoru nijak nezmiňoval.

Někteří autoři pak o sídlištích píší, ale spíš o těch mimočeských či mimopražských, jako Jáchym Topol  v knížce Chladnou zemí (2009). V ní najdeme obraz sídliště v běloruském Minsku, „Slunečního města“, projektu „pro budoucí, šťastný lidi“. Ovšem více se autor zaměřuje na to, že Sluneční město „nebylo pro každého“ a že na jeho okraji se nacházejí obrovská pohřebiště, na nichž během různých režimů přibývali další a další mrtví, což chtějí někteří podnikavci využít pro turistický průmysl jako hlavní lákadlo (obecně ovšem Topol říká, že ho panelová sídliště zajímají „jako cokoli jiného“, takže jako reportér psal třeba o „modelové socialistické vesnici“ z paneláků Rovné u Sokolova).

Tolik přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů…
Ti, kteří dnes o sídlištích píší, se jen zřídka dostávají za hranice tradičních stereotypů, takže je stále líčí jako místa pro život nepříznivá a nehostinná, jejich obyvatelé jsou popisováni jako bytosti osamělé, bez schopnosti dorozumění a vytváření trvalých mezilidských vztahů.

Pro obyvatele Jižního Města je důležité, byť spíše skličující vyjádření Miloslava Švandrlíka, který vyrůstal na starém Chodově. Švandrlík ve své knize Černý baron od Botiče poutavě popisuje, co pronesl jeho otec, když společně se svojí ženou došel pěšky ze Spořilova až kamsi za Chodovskou tvrz, v níž byly tehdy ustájeny krávy. „Tady bude stát náš domek!“, pronesl nad místem, které si byl právě zvolil a nad nímž se „začal rozplývat jako praotec Čech na posvátném Řípu“. Panelové Jižní Město, které pak v oné oblasti vyrostlo a jemuž musela ustoupit i část původní zástavby, mu ale k srdci nepřirostlo: „Chudák tatínek! Kdyby se dožil chvíle, kdy byly v Chodově zbořeny desítky rodinných domků a ty, které zůstaly, se změnily v obytný ostrůvek uprostřed ohavného Jižního Města, asi by hořce zaplakal“3.

Stereotypní pohled nacházíme i u autorů, kteří jinak projevují porozumění pro ambivalentnost světa. Překvapivě černobíle vidí sídliště i filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Takto v románu Mandaríni popisuje, jak jeho hrdinka navštěvuje Jižní Město: „Svět, na nějž nebyla zvyklá, pustý, neosobní a bez infrastruktury, na ni dýchl zvláštní cizotou a Zuzana cítila, že proti svému původnímu přesvědčení dostává strach. Cesta výtahem do desátého patra, stále ještě ne nejvyššího, na ni působila jako věčnost, komunistická manýra uprášených chodeb a poloprázdných nástěnek v domě na ni dýchla dříve nepoznanou měrou. Byt byl naopak zařízen zcela útulně, v křiklavém nepoměru k sociální polopoušti všude okolo.“ A v časopisu Respekt vloni publikoval článek, jehož zásadní poselství, že by se člověk neměl stále s někým srovnávat, je užitečné, ale jeho popis Ďáblic je hodně schematický: „Nedávno jsem procházel jedním pražským sídlištěm a prohlížel si jeho obyvatele. Ty tam jsou doby, kdy ještě v raném postkomunismu zde bydleli ve směsi dělníci, vědci, penzisté i začínající podnikatelé. Dnes už jsou sídliště, podobně jako třeba v Paříži, odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli. Byl jsem překvapen z tolika přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů, které v centru města příliš nevidíme.“ K tomu se dá říct jen to, že tomuto hodnocení nevěřím (i když by to stálo za výzkum) a že šlo možná jen o projekci vlastního autorova stavu vyvolaného paneláky na osoby okolo. Komárek se každopádně shoduje s těmi, kteří stále stereotypně tvrdí, že „lidé vytržení z kořenů k sídlištím už cestu nenašli, lidé, kteří se zde narodili, ji ani nehledali. Důsledky tohoto jevu – vandalství podepisující se na rozbitých zastávkách a rozkopaných popelnicích – jsou jasné. Těžko vyčíslíme škody, které masová kultura napáchala na lidských duších a osobnostech – i v tomto kontextu je třeba vidět socialistická sídliště“ (M. Lehmann).

Pro jakou naši úzkost asi u nás vyhynuli vrabci?
Někteří autoři do tohoto prostředí nicméně zasazují hrdiny, kteří se právě uprostřed takovéhoto světa zoufale snaží o nalézání (či konstruování) tajemných mystických souvislostí mezi lidmi, věcmi i zvířaty, jež jako by ono vakuum mezilidských vazeb měly kompenzovat, nebo se přímo snaží o navázání kontaktů s vesmírem.

Zmiňované „rozkopané“ popelnice hrají důležitou roli v knize Minutové vzdálenosti (2005) od Roberta Krumphanzla. Děj se odehrává v Petrovicích a Horních Měcholupech, na hranicích Jižního Města, i když je zde popsána i scéna setkání místních domorodců s člověkem, jenž hledá dům na Jižním Městě, a poté upřesňuje adresu na „Jižní Město – Petrovice“, čímž by se Jižní Město znatelně rozšířilo. Jednotlivé postavy této knihy jsou „v bezútěšném horizontu panelového sídliště napořád zkoušeny starostmi, bolestmi a chudobou“ (M. Vajchr) a líčeny jsou jako bytosti osamělé, bez schopnosti dorozumění a vytváření trvalých mezilidských vztahů. O to více jsou v ní zdůrazněny ony skryté mystické či magické souvislosti. Jeden z hrdinů kupříkladu „ví o spojitosti dějů přes čas a za čas“, vycházejí mu tedy nečekaná vysvětlení událostí. Sebevraždu pana T. M. spojil se záhadným cizím autem, jež stálo již týden na sídlišti (na značce má MT), s dopisem, jejž dostal od firmy nabízející milionovou výhru (na konci názvu má TM), a s neobvyklým seskupením popelnic u trafiky po odjezdu popelářů. V knize často vystupují křesťanské motivy, nejen Ježíš, ale i jednotlivá zvířata na sebe přebírají lidská utrpení a viny („Pro jakou naši úzkost asi u nás vyhynuli vrabci? Možná že vzali na sebe smrt těch, co se řítí po silnicích“). Ovšem místní katolický kněz je vykreslen jako dogmatický omezenec a spiritualita, podle níž jsou „věci a lidé ve vesmíru propojení skrze jména“, má blíže k archaické předkřesťanské magii. Jedna z postav tak třeba po úmrtí člověka jménem Studeník se za nebožtíka nejen modlí, ale chodí přitom čistit a opravovat studny, protože „starostí o věci se staráme i o duše těch, kteří sdílejí jméno oněch věcí“. To má ale i nechtěné komické aspekty: když někdo potřebuje, aby bylo z chodníků vysbíráno sklo, pronese přání, aby zemřel nějaký pan „Sklář“.

Cosi podobného můžeme vidět také u Jana Balabána, jehož hrdinové se v prostředí Ostravska většinou marně snaží vyrovnat s prázdnotou svých životů. V románu Kudy šel anděl jeden z hrdinů vychází na balkon sedmého poschodí paneláku, bere s sebou negativy snímků, které „nejsou určeny lidským očím“, ale „očím prostým vší neprůhlednosti, které vidí skrze naši fyziku samotné bytí za našimi strukturami, a bodovou lampou je prosvítil ven do galaxie. Vyslal je na věčnou pouť a šel se někam opít.“ Hlavní postava téže knihy jménem Martin zase jindy z okna sleduje, jak se kalný úsvit prodírá mraky nad střechami skladů, za nimiž vystupují světla na střechách panelových věžáků, „tam už by měl být obzor a na něm lodi a za obzorem pole oceánu. Ono to tak vlastně je, pořád jsme na okraji čehosi ohromného, jen si toho málokdy všimneme, málokdy zaslechneme hukot příboje, kterým nekonečno dotírá na naše prázdné sklady.“

Je libo Hejkal, ufoni nebo pravěký ježek?
Jiní pak, vycházejíce z teze o jakémsi soudobém duchovním vakuu, vytvářejí k jednotlivým sídlištím jakési novodobé mýty, jako Miroslav Pavlík ve svém Snu o Chodovské tvrzi (to je kniha, které bychom si měli vážit, protože – pokud vím – je to jediná publikace z oblasti krásné literatury, která se vztahuje výlučně k Jižnímu Městu). Pavlík v ní svoje mýtotvorné úsilí dokonce teoreticky zdůvodňuje. Podle něj „člověk odjakživa potřeboval nadpřirozeno. Moderní člověk potřebuje i moderní mýty. Nemáme bohy, ale máme Boha, který je stále méně konkrétní a definovatelný, nemáme strašidla, ale máme mimozemšťany a mutanty, nemáme létající čarodějnice, ale máme létající talíře, nemáme čaroděje, ale máme senzibily, psychotroniky, léčitele a astrology.“ Právě v tomto modernizujícím a aktualizujícím duchu nechává autor ve svých básních mnohé nadpřirozené síly ožívat, kombinuje přitom staré středověké pověsti o tvrzi s vrstvou prehistorickou na jedné straně a s prvky víry v UFO, sci-fi a spirituality new-age na straně druhé; tyto jednotlivé kulturní vrstvy v jisté ironické distanci různě variuje a snad až příliš nezávazně si s nimi pohrává. Sen o Chodovské tvrzi především přináší jakýsi etiologický mýtus o původu tvrze. Podle Pavlíka se roku 1283 nejprve objevil „namodrale zářící diskový objekt a bezhlučně se snesl k zemi, zelení tvorové s dvěma tykadly nad čelem rychle opustili dohasínající objekt, ten po několika desetiletích objevili Jeruzalémští rytíři (a) obestavěli jej kamenem“. Podle jeho proroctví se ale posádka zelených mužů jednoho dne vrátí, „setřese z tvrze nánosy staletí a odletí s ní domů“. V dalším textu předvídá, že „pokud se pro to vytvoří podmínky, Hejkal z Milíčovského lesa přesídlí do parku u Chodovské tvrze“, a sní také o tom, že po restaurování a vybavení historickým inventářem začne „sloužit původnímu účelu“ místní hladomorna; uvažuje i o praktickém využití strážného ducha milenců (zkracuje na SDM): v době sociální a ekologické nejistoty je podle Pavlíka třeba „SDM v aktivitě maximálně podpořit. Návrhy řešení přijímá kulturní komise rady městské části.“ Místní patriotismus jakoby měly povzbudit popisy obřadů (prý dokonce „černých mší“!) vzdávajících „hold projevům místní subkultury, především výtvarným projevům sprejerů vytvořeným podle transcendentních vizí předních občanů sídliště“. A díky stroji času může autor nedaleko tvrze také zahlédnout tlupu posledních lovců mamutů…4

(Jen na okraj podotýkám, že i jiné pražské čtvrti získávají svoje etiologické mýty, a to někdy i v mnohem velkorysejší podobě. Kupříkladu v knihách Jáchyma Topola, v nichž se „postmoderně prolínají různé mytologie, jde o dráždivou kombinaci mýtů národních a slovanských, ale také křesťanských či indiánských“ (Hana Záveská). Topol mimo jiné vytvořil pověst o Smíchově a o původu označení Anděl: „Toho rána, vyprávěl později učený rabi, se nad střechami vznášel smích […] který sílil a pak jako by prošel křečí, náhle ve vzduchu strnul a padal na zem v podobě krup… toho rána spatřil rabi z vozu plného dětí, žen a kejhajících housat […] Anděla a poručit zastavit. Stanul, z vděku se dotkl země a nařídil sbírku. S její pomocí byli uplaceni pražští radní a rabi Leraja se svým houfcem zůstal. A na památku onoho zjevení nechal moudrý rabi u křižovatky, které se od těch dob říká Anděl, postavit synagogu").

Dalším příkladem mytologizace může být komiks Pandemonium, aneb, Dějiny sousedství od Džian Babana a Vojtěcha Maška, který se odehrává na sídlišti v Ďáblicích. Jeden recenzent napsal, že je to spíše sborník krátkých komiksových stripů, které stojí na absurdních dialozích, nežli „dílo s jasným obloukem příběhu“. Pandemonium je možné kdykoli začít, vstoupit do něj v polovině nebo cokoli přidat. Odehrává se prakticky celé v kuchyni manželů Vladimíra a Vlaďky Kokešových, kam si po škole přichází popovídat malý Janík Štulec. Přesto ale příběh najdeme: je to legenda o podivném pravěkém ježkovi, jehož kosti ležely hluboko v zemi pod ďáblickým sídlištěm, kterýžto ježek ožívá. Další mytologickou postavou je stvořitel vesmíru zvaný obr Dědys, spatřený poprvé z ďáblické hvězdárny, jenž už miliony let právě onoho ježka hledá. V závěru pak dochází k tomu, co bylo avizováno v průběhu celé knihy, totiž že Dědys při svém pátrání po ježkovi zdemoluje střed Prahy, rozšlápne Pražský hrad, okolní sídliště ale nechá ušetřena. Nakonec se zmocní ježka, uchopí ho do svých masivních dlaní, rozválí jako hroudu hlíny – v tu chvíli se zastaví čas a vše se vrací na začátek.

Kam se jen vracet: k prehistorickému matriarchátu, do středověku nebo ke komunismu?
Úplně jiný scénář budoucnosti staré Prahy naopak líčí Miloš Urban ve svém Sedmikostelí: gotickém románu z Prahy, kde se velmi radikálně řeší „pohanství“ soudobých Pražanů. Nevymýšlí si ale novou mytologii, naopak se chce vrátit k tradičnímu křesťanství. Nositelem tohoto ideového programu je skupina spiklenců, tajemné „předhusovské“ bratrstvo, jež zavrhuje celou moderní civilizaci, za jedinou hodnotnou architekturu považuje gotiku, baroko tolerují jen ve venkovských oblastech. Zvláště pak odsuzují panelová sídliště, „obytné chlívky“, z nichž nejnebezpečnější jsou paneláky na Opatově, protože prý byly (zdůrazněme: ve fikčním světě Urbanovy prózy) postaveny z materiálů způsobujících rakovinu, kvůli čemuž umírají desítky lidí, což ale úřady tají. Spiklenci odmítají také stavby jako Nuselský most, Kongresové centrum a hlavně Žižkovskou televizní věž, ze které jsou vidět všechna pražská panelová sídliště. Architekti, kteří se zasloužili o „erekci gigantického menhiru na Žižkově, hanebného to znamení novodobého pohanství Čechů“ i o výstavu panelových sídlišť, jsou v románu jeden po druhém likvidováni. Jak říká jeden ze spiklenců: „Je nejvyšší čas, aby se lidé vrátili ke smlouvě, již pro ně uzavřel Mojžíš s Hospodinem. Není lepší, zemře-li pár hloupých, neschopných a nemorálních architektů a úředníků, než abychom zahynuli všichni – než abychom se nechali zabít barbary třímajícími místo uzdy volant?“ Způsoby „odstraňování“ architektů přitom odpovídají druhu jejich provinění: jedna architektka je nalezená, jak oběšená visí z Nuselského mostu, další oběť je nohama naražena na vlajkové stožáry u Kongresového centra. Urbanova próza končí jakýmsi návratem starých pražských čtvrtí ke středověkému uspořádání společnosti i duchovním principům. Jejich obyvatelé si znovu budují městské hradby, domy přestavují do středověké podoby a kde je to nutné, mění i půdorys ulic, protože „přímky svádějí pošetilce k rychlé jízdě“, město tedy chtějí protkat osvědčenými úzkými uličkami a lomenými zatáčkami, temnými průjezdy a nečekanými nárožími… Co se má dále dít s obyvateli sídlišť, kteří jsou z této nově budované utopie vykázáni, Urban už neřeší, jsou zřejmě ponecháni napospas svému pohanství a barbarství spočívajícímu v bezduchém používání moderních technologií.

Na opačném ideovém pólu nalezneme Strážce občanského dobra od Petry Hůlové. Hlavní hrdinka vyrůstá na sídlišti, na němž se nachází třeba socha Vladimíra Remka. Předobrazem k vykreslení modelového panelového sídliště byly prý autorce Bohnice a Jižní Město. Hůlová sídliště nepopisuje v nijak růžových barvách: „Všechno bylo fórový. Klandry se kinklaly, do baráků teklo, jesle neměly nejdřív topení.“ Telefon, který toužebně očekávali, se hned druhý den porouchal: kolečko na vytáčení číslic odpadlo jako atrapa přilepená bílou lepicí páskou. To, co ale následuje po roce 1989, hrdinka vnímá jako společenský rozvrat (podle ní je to doba „demokratickýho individualismu, kterej vypadá pěkně, ale chutná zle jako gumový jablko“), sídliště se mění v ghetto a druhý díl knihy vypráví o pokusu komunistů uskutečnit alespoň v mikrosvětě sídliště návrat ke starému předlistopadovému řádu.

Jiné budoucí rozdělení Prahy popsala Eva Hauserová v povídce Zítřek v Agónii (1988). Proti individualistické staré části města Kosmopolis zde stojí sídliště jménem Agónie, údajně přímo inspirované Jižním Městem, které se v civilizačním vývoji vrátilo o mnoho staletí zpět do jakéhosi klanového matriarchálního stádia. Muži po ženách vyžadují, aby si s nimi hrály stolní hry (protože pravou povahou mužů je hrát si), sex s většinou mužů už za nic nestojí, takže když se někde objeví deviant znásilňující ženy, ty se za ním táhnou ve frontách; v každém paneláku sídlí jeden klan a byty jsou navzájem propojeny a kontrolovány periskopem.

Přeci jen místo k životu?
Dá se tvrdit, že s výjimkou oněch dětských knih byla ve většině textů, které jsem zatím zmiňoval, sídliště líčena negativně. Je ale třeba uvést, že se najdou i soudobí spisovatelé připouštějící, že se sídliště postupně změnila a zlidštila. Ani celkem pesimistický Jan Balabán sídliště nedémonizuje a úplně je nezavrhuje, naopak uznává, že se jeho sídliště „zatáhlo jako necky a stalo se přece jen místem k životu. Lidé zestárli, děti přestaly dupat po trávnících, lámat stromky a keře a řvát na schodech… Panelové domy trochu sesedají, trochu se rozestupují, podobně jako lidé, kteří v nich žijí.“

A pokud Hrabal sídliště nesnášel a do své tvorby je vůbec nevpustil, trochu vstřícnější byl v tomto ohledu jeho přítel Egon Bondy, který o nich psal: „I sídliště mají nutně svoji poesii. Ale je to poesie nudy, v nejlepším případě pop-artu. Chodí se tam přespávat, poněvadž kromě televize tam nemají lidi nic… Přesto si vyjíždím, abych se v sídlištích procházel. Za noci svítí všechna okna, protože byty jsou malé a přelidněné. Sedím v hospodě a celý obzor zakrývají vysoké stěny paneláků.“

Daniela Hodrová se ve své románové tvorbě sídlišti nezabývá, zato ve své esejistické knize Citlivé město. Eseje z mytopoetiky o sídlištích tvrdí, že jsou to právě ona, kde se „divočina“ snaží proniknout dovnitř města, postupně se tu „zabydluje“: ve spárách mezi panely podle ní začali „hnízdit strakapoudi, na balkony usedají sovy, kolem popelnic pobíhají lišky“. Ve městě podle ní dokonce „vyrůstají divoké dřeviny, jejichž semena sem zavál vítr až z Dálného východu“. Kupodivu podobná slova volil roku 2008 geolog Radek Mikuláš, když se vypravil na Jižní Město a tamní Milíčovský vrch, což je deponie výkopového materiálu ze stavby sídliště a druhého úseku trasy metra C. V článku „Divočina na Jižním Městě" pak v Respektu psal o tom, že očekával biologickou monotónnost a chudost, typickou pro velkou část jihovýchodního okraje Prahy, našel ale „královský výběr dřevin s množstvím vzácných cizokrajných druhů, které by byly ozdobou každého zámeckého parku“ – přitom v takové kombinaci, která se nikde jinde nevyskytuje. Skepticky můžeme na adresu D. Hodrové podotknout, že nešlo o vzrostlá „semena zavátá z Dálného východu“, ale o cílenou výsadbu, a co se týká „spár mezi panely“, kvůli postupující revitalizaci paneláků je jich čím dál méně. V něčem má tedy citovaná představa Hodrové daleko ke skutečnosti. Na druhou stranu na Jižní Město někdy skutečně zalétají sovy a netopýři z Milíčovského lesa, žijí zde zajíci i křepelky, takže v něčem se její úchvatná vize jakoby naplňuje. Sídliště se v představách D. Hodrové každopádně stávají vlastně dobrodružnou a exotickou krajinou a ve své exotičnosti i čímsi ne zcela bezpečným, ale o to lákavějším, dráždivějším a přitažlivějším (připomeňme, že jako nebezpečné, ale právě proto přitažlivé místo k životu ostatně Jižák líčily už písně Lesíka Hajdovského a skupiny Manželé – sídliště se pro české hip-hopery stalo přímo „živnou půdou“).

Přímo na Jižním Městě žil nějakou dobu irský básník Justin Quinn, který se ve své sbírce Soukromí touto zkušeností inspiroval. Vyrůstal v domě s výhledem na dublinský záliv a prizmatem tohoto zážitku vnímal také paneláky: „Jakmile vyjdete ze dveří, doráží na vás pohled na paneláky ubíhající do dálky jak obří útesy. Je to skvělá vizuální připomínka toho, že jsi jen jedním z milionů, jenom nepatrný údaj ve statistice; ostatně paneláky skutečně vypadají jak sloupcové grafy,“ což nebral úkorně, ale jako užitečnou pobídku k pokoře5. Podle překladatele Marka Tomana podněcuje Quinnova sbírka otázku, jestli jsou při obývání sídliště „důležitější podmínky – nebo postoj“6.

A na závěr několik apologií
I pro další autory se oblast Jižního Města skutečně stala onou „zemí zaslíbenou“, jako pro Švandrlíkova otce, a to i uprostřed panelového sídliště. Například ve Snu o Chodovské tvrzi se básník vyznává ze své lásky těmito slovy: „Jižní Město je krásné a Chodovská tvrz je v něm nejkrásnější. Mnozí se ušklíbnou, mnohým se zježí srst a zaskřípou zuby. Ale já to budu opakovat. Je to můj domov, kam zapouštím kořeny stále hlouběji a odkud se již nechci stěhovat.“ Právě Pavlík byl také několik let předsedou poroty v literární soutěži Prahy 11 O zlatý klíč, v níž pochopitelně převažují texty vyjadřující kladný vztah k Jižnímu Městu, a to prózou i veršem. Jedna z autorek, Jana Macháčková, nechává promlouvat samotné Jižní Město:

Jsem les, kde šumí stromy,
jsem džungle s auty a domy,
jsem řeka lidí s potoky snů,
bezesných nocí a všedních dnů,
můžu být takové, jaké mě chceš mít,
můžu být mrtvé, ale můžeš mě oživit,
můžu Tě dusit, i volně dýchat,
můžu být fádní, ale i barvy míchat…
Jsem Tvoje historie, i Tvoje budoucnost,
jsem Tvoje cesta, jsem Tvůj most,
jsem Tvoje město ve městě,
Tvoje místo v životě
Tvůj život,
Tvůj svět
Tvoje město.

Jiná, Helena Herynková, zase svému bydlišti adresovala dopis, ve kterém píše: „Chci Ti říct, že všem mým přátelům se u Tebe líbí. Závidí mi, že bydlím v zeleni, klidu a vlastně tak trochu na vsi. Taky mají rádi místní genius loci. To nenásilné spojení původních domků s novostavbami a paneláky vytváří pocit příjemné symbiózy. A dává obyvatelům možnost výběru.“

Z různých poetických apologií sídlišť mne ale možná nejvíc zaujala ta, již vytvořila architektka Milada Vorlová jako odpověď na anketu časopisu Umění a řemesla, jde totiž o text, který má navzdory „anketnímu žánru“ i jisté estetické kvality (asi více než některé texty ze zmiňované soutěže, a snad nevadí, že se zřejmě primárně týká ne Jižního Města, ale sídliště Novodvorská): „Sídliště, které chci hájit (a v němž přes třicet let bydlím), je, když jeho domy jsou obklopeny vzduchem, ano, dokonce může mírně táhnout; když mi jeho domy nebrání ve vnímání přirozeného terénu, tedy vím, kde je to s kopce a kde do kopce; když za slunečného dne stín protějšího domu sestupuje po fasádě, až jsou všechna okna zalita prudkým světlem, pak se slunce přehoupne, a než na opačné fasádě začne postup stínu v obráceném sledu, zasvítí v plném lesku již potemnělá první fasáda odrazem paprsků od oken nyní osluněného domu; když protější dům – plocha o 140 stejných políčkách, ve dne barevná šňůrami prádla – se večer stává mozaikou, měnící se podle doby od jasných oken kuchyní po modravé blikání televizorů (v zimním ránu podle rozložených světel v protějších oknech umí zkušené oko určit čas na pět minut přesně); když vím, že ty stromy před domem dnes dosahují do sedmého patra mým přičiněním, protože jsem je za sucha zalévala; a nakonec sídliště, které chci hájit, je, když poznám stopu svého dítěte otištěnou před třiceti lety v nezatuhlém betonu chodníčku před domem (a pak prý že na sídlišti chybí identifikace s místem!)“

V tomto textu jakoby jsou obsaženy odpovědi na mnohé z toho, co jsem dnes citoval: pokud je sídlištím vyčítána fádnost, tak je to nespravedlivé, protože už z čistě vizuálního hlediska se mění během celého dne a ráno je to do jisté míry jiné město než večer. Pokud Josef Peterka tvrdil, že zde „na chodnících nezůstavíš stopu“, tak Vorlová ukazuje, že záleží na každém zvlášť, jestli si k sídlišti vytvoří svůj osobní vztah (a zanechá nějakou „osobní stopu“, ať už v jakékoli podobě); a pokud Jana Beňová psala o tom, že večer okna jejího sídliště blikají v jednom rytmu, protože se všichni dívají na totéž, tak ač neznám Petržalku, na Jižním Městě většinou pozoruji, že přepínání probíhá jaksi ve vlnách (rozhodně zde všichni nesledují to samé), a je vizuální zážitek ho pozorovat (nejsem ale ještě tak dokonalý, abych při pohledu na protější fasádu poznal, kolik je hodin). Ona večerní mozaika tisíců oken, z nichž každé svítí trochu jiným světlem a každé z těch oken znamená jedinečný lidský nebo rodinný osud, je podle mne čímsi velmi silným, co může člověka inspirovat k úvahám o tom, že jeho osud je jen jedním z mnoha (jako Quinna), nebo k otázkám, co asi prožívají lidé v protějším bloku, ale může to přispívat i k vědomí toho, jak na oné hlubší rovině máme všichni mnoho společného, i když si to často nechceme přiznat (a teď to myslím vážně, ne jako Vladimír Páral). Právě v tom bych alespoň já hledal romantičnost sídlišť i jejich přitažlivost coby inspirace pro literární tvorbu. A pokud by Jižní Město mělo být nadále bez románu, možná ho nakonec napíšu já sám.

Poznámky
1. O sídlištích v té době psali i další básníci, třeba J. H. Krchovský ve sbírce Zamilovaný dement (1984–1985):

Jdu s vlčí mlhou po sídlišti
a s celkem slušnou erekcí
rvu šaty z dívek, které chci
jen nechápu, proč tolik piští
Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?
vždyť horký líh mi zahřál dech!
snad nezdá se jí, že můj rubáš
je rozstřižený na zádech.

Nebo Jan Skácel (Oříšky pro černého papouška, 1983):

Teskno je tak že málem lze
i turgeněva v něžných panelácích čísti
a pro černého papouška
oříšky hledat mezi listím

Dnes jsou to autoři jako Jan Těsnohlídek ml. či Vít Janota. zpět

2. I po roce 1989 vznikaly dětské knihy odehrávající se na sídlišti, jako JO537, v níž se mísí všední život na sídlišti s umělým světem počítačové hry. zpět

3. Svůj vztah k JM si zřejmě nenašel ani Ľubomír Feldek, který zde rovněž bydlel. zpět

4. Parodickou legendu o vzniku Jižáku najde čtenář na Necyklopedii, podle ní skupina „Rudých loupeživých rytířů, aby zamaskovala své nekalé úmysly, vystavěla okolo prvně postavené budovy Panelové domy, které osídlila chudým pracujícím lidem, proto v raných dobách tohoto sídliště docházelo k četným loupežím, přepadáváním a vraždám.“zpět

5. Básník dále uvádí: „Ještě důležitější snad bylo, že panelák byl místem, kde jsme si se ženou poprvé zařizovali byt. Stáli jsme v holých místnostech a měli je zaplnit nábytkem, obrazy, knihami, které jsme tam chtěli mít. Bylo to něco jako budování světa v malém, kterému jsou vystaveny všechny mladé páry.“zpět

6. Podle Tomana dokáže Justin Quinn „vidět sídlištní prostor bez negativních očekávání. Zachovává si svěžest pohledu a zvědavost, která se zaměřuje stejně tak na vlastní byt, jako na okna naproti. Zatímco se sídliště může zdát moderní pustinou, kde se pohybují stíny živých mrtvých, u Quinna je to zabydlený prostor. Jakási vilová čtvrť postavená na výšku. Quinn vidí soužití tam, kde se pro jiné odehrávají jenom paralelní životy. Jeho poezie je citlivě realistická, a zároveň psaná s nadhledem. Umí si zkrátka sídlištní krajinu osvojit.“zpět

Prameny:
Ajvaz, Michal: Druhé město. Praha: Mladá fronta, 1993.
Ajvaz, Michal: Prázdné ulice. Brno: Petrov, 2004.
Baban, DžianMašek, Vojtěch: Pandemonium, aneb, Dějiny sousedství. Praha: Tichý syndikát, 2008.
Balabán, JanKudy šel anděl. Brno: Vetus Via, 2003.
Beňová, Jana: Café Hyena: (plán vyprovázení). Praha: Paseka, 2010.
Bondy, EgonCesta Českem našich otců: píkarský román - obžaloba. Praha: Česká expedice, 1992.
Brabcová, ZuzanaZlodějina. Praha: Český spisovatel, 1995.
Cimpoeşu, Petru: Simion Výtažník (román o andělích a Moldavanech). Praha, Dybbuk 2006. 
Oľga FeldekováĽubomír Feldek: Svet je aj inde,  Praha : Cyrano, 1998.
Eva Hauserová: Zítřek v Agónii. In Skandál v Divadle snů : antologie nových českých vědeckofantastických povídek, Praha : Mladá fronta, 1988.
Jan Hlavička: Panelfixn, Praha : Nová vlna,Winston Smith, 1990.
Hovorka, Jaroslav: Oranžová noc. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1986.
Hůlová, Petra: Strážci občanského dobra. Praha: Torst, 2010.
Janota, Vít: Miniová pole. Praha: Dauphin, 2008.
Komárek, Stanislav: Mandaríni: (nepravidelný román). Brno: Host, 2007.
Kompaníková, Monika. Piata loď. Levice: Koloman Kertész Bagala, 2010.
Krumphanzl, Robert: Minutové vzdálenosti. Praha : Společnost pro Revolver Revue, 2005.
Kubáčová, Jindřiška: Pět chlebů a dvě ryby. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1989.
Moravcová, Jana: Cikády. Praha: Československý spisovatel, 1980.
Otčenášek, JanDaněk, Oldřich: Dnes v jednom domě; díl 6., „Holka do deště“, rež. František Filip. Praha, Televizní studio Praha 1978.
Otčenášek, JanDaněk, Oldřich: Dnes v jednom domě; díl 3., „Archa Noemova“, rež. František Filip.  Praha, Televizní studio Praha 1978.
Otčenášek, JanDaněk, Oldřich: Dnes v jednom domě; díl 9., „Domov jménem Praha“, rež. František Filip. Praha, Televizní studio Praha 1978.
Páral, Vladimír: Katapult: jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje. Praha: Mladá fronta, 1967.
Páral, Vladimír: Radost až do rána: o křečcích a lidech. Praha: Melantrich, 1975.
Páral, Vladimír a Bartíková, Heda: Profesionální muž: Vladimír Páral o sobě a jiných, zajímavějších věcech. Český Těšín: Gabi, 1995.
Perec, Georges: Život návod k použití: (romány). Praha: Mladá fronta, 1998.
Pavlík, Miroslav: Sen o Chodovské tvrzi. Praha, Petrklíč 2001.
Peterka, Josef. Autobiografie vlka. Praha: Československý spisovatel, 1980.
Quinn, Justin: Privacy Manchester: Carcanet, 1999.
Ryska, Jan. Dějiny naší rodiny. Praha: Albatros, 1981.
Slabý, Zdeněk Karel: Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě. Praha, SNDK 1964.
Steklač, Vojtěch: Čenda a spol.: Pro čtenáře od 9 let. Praha: Albatros, 1987.
Štráfeldová, Milena. Přepisovačka. Praha: Primus, 2011.
Švandrlík, Miloslav: Černý baron od Botiče, aneb, Miloslav Švandrlík o sobě, Camis 2000.
Topol, Jáchym: Chladnou zemí. Praha: Torst, 2009.
Topol, Jáchym: Anděl. Praha: Hynek, 1995.
Ťažký, Ladislav: Mrtvý výtah (téměř vymyšlený stavbařský horor). In Literární měsíčník 1989, s. 9-13.
Urban, Miloš: Sedmikostelí: gotický román z Prahy. Praha: Argo, 1999.
Zapletal, Zdeněk: Půlnoční běžci. Praha: Československý spisovatel, 1986.

Literatura:
Borovička, Lukáš: Jen my dva to své víme. Láska nejen na sídlišti v perspektivě normalizační popkultury. In Tesilová kavalérie: popkulturní obrazy normalizace. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2010.
Derdowska, Joanna: Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2011.
Hodrová, Daniela: Citlivé město: (eseje z mytopoetiky). Praha: Akropolis, 2006.
Janeček, PetrČerná sanitka: třikrát a dost: mytologie pro 21. století. Praha: Plot, 2008.
Janeček, PetrBittnerová, Dana: Folklor atomového věku: kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Praha: Národní muzeum, 2011.
Janoušek, Pavel, ed.Čornej, Petr, ed.: Dějiny české literatury 1945-1989. Praha: Academia, 2007-2008.
Komárek, Stanislav: Nad koho vyčníváme? In Respekt 10. 4. 2011.
Kosková, Helena: Hledání ztracené generace. Praha: H & H, 1996.
Křivánek, Vladimír aj.: Český dekameron: sto knih 1969 - 1992. Praha: Scientia, 1994.
Lukavec, Jan: Nepřítel v zrcadle. In Zneklidňující svět zrcadel. Praha: Malvern, 2010.
Lukavec, Jan: Paradoxy Jižního Města.
Musil, Jiří aj.: Lidé a sídliště. Praha: Svoboda, 1985.
Nosek, Štěpán:Zacelování trhlin (s irským básníkem Justinem Quinnem o stesku po moři, českém literárním apartheidu, elegantní vulgaritě a vlastenci Ginsbergovi). In Souvislosti 1/2005.
„Sídliště, střízlivě i emocionálně“ – díl II., přispěli Rostislav Švácha, Ladislav Lábus, David Kraus, Milada Vorlová. In: Umění a řemesla, roč. 39, č. 4 (1998), s. 49-52.
Šedá, Kateřina: Nic tam není = [There is nothing there]: společenská hra pro neomezený počet hráčů. Brno: [Kateřina Šedá], 2005.
Záveská, Hana:POETIKA PROSTORU V PRÓZE JÁCHYMA TOPOLA. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita 2007.

©  Jan Lukavec
zaznělo jako přednáška 12. ledna v Chodovské tvrzi v rámci cyklu Lidé v místech

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.