Kepplová, Zuska: Buchty švabachem (in Partonyma)

Kepplová, Zuska
Buchty švabachem (in Partonyma)

recenze beletrie zahraniční

Debutová kniha oceňované slovenské prozaičky pojednává o pěti protagonistech, které spojuje jedno: více či méně úspěšně žijí v zahraničí, kde vedle pochopitelných potíží přistěhovalců bojují s následky trvalého stavu bytí na cestě.

Buchty s láskou nepečené
Zuska Kepplová
: Buchty švabachem. Přel. Yvetta Ellerová, Větrné mlýny, Brno, 2018, 200 s.

Brněnské nakladatelství Větrné mlýny přineslo v roce 2018 – pravděpodobně v návaznosti na rok společných tzv. osmičkových výročí – několikerý pohled na současnou slovenskou literaturu. Díky koprodukci s bratislavským nakladatelstvím Kolomana Kertésze Bagaly jsou českým čtenářům nově dostupné překlady knih Petera Balka (Tenkrát v Lošonci), pro naše východní sousedy stěžejního Bally (Velká láska) nebo debutový titul Zusky Kepplové Buchty švabachem (orig. Buchty švabachom, Literárny klub 2011). Kepplová absolvovala VŠMU v Bratislavě v ročníku spisovatele a scenáristy Dušana Dušeka a CEU v Budapešti. Spolupracuje s deníkem SME a jako spisovatelka na sebe upozornila již v roce 2005 vítězstvím v devátém ročníku literární soutěže Poviedka. V letech 2012 a 2016 byla rovněž finalistkou nejprestižnější slovenské literární ceny Anasoft Litera.

„Lépe se jí bude rozkoukávat nad domácím pivem. Nad českým pivem, to třeba tiše dodat. Seděla v česko-slovenské hospodě a doufala, že tady budou věci zase jasné, zlí lidé budou zlí a dobří dobří. [...] Společně s lidmi z její čtvrti cestuje tam a zpátky autobusem, který jezdí z Východního Londýna do centra zadarmo. Po cestě únavou usne, a když se probere, pákistánská matka jí sedí u nohou a se zavřenýma očima kojí, Číňan podřimuje opřený o vozík s tričky v igelitu, velký černoch se vzpaženou rukou, jako by dával koš, usnul dřív, než se stačil chytit, a dva Jihoafričané, opřeni o sebe zavápněnými botami a čely potřísněnými barvou, spí. Všichni spí.“ (s. 33–34)

Knihu tvoří dvě části – Můžeš se nebát a Trianon–Delta. V první části se seznamujeme s pěti protagonisty – v titulu každé dílčí kapitoly vždy stojí jejich jméno spolu s názvem města, v němž momentálně přebývají. Postavy těžko rozdělíme na hlavní a vedlejší, každá z nich má vyhraněn prostor v rámci „svého“ příběhu a po jeho konci se ztrácí. Zároveň ale vidíme náznaky vzájemného propojení. V prvé řadě: všichni jsou Slováci, kteří opustili domov a vydali se za prací či studiem do zahraničí, kde zažívají nějaké zklamání, selhání („přechodový moment“, chcete-li), umocněné neustálým „bytím na cestě“, které domov nedokáže zastoupit. Podobný způsob tematizace absence domova je pro slovenskou literaturu příznačný již od devadesátých let minulého století; Kepplové postavy se tuto absenci snaží vyřešit třeba skypováním s rodiči a přebíráním krabice plné horalek, kterou zasílá pravidelně maminka ze Slovenska (Petra v Pa-říži), nebo pozváním maminky na návštěvu a tetováním slova „buchty“ švabachem ve snaze zahnat chuť po těch skutečných, kynutých buchtách (Anka v Londýně). Nejlépe z pětice postav vychází jediný mužský protagonista Michal (protože nechce vypadat v Helsinkách jako Rus, volí finskou variantu svého jména Mika), který sice podobně jako jeho sestra Petra v Paříži pravidelně přijímá horalkovou dotaci a stejně jako Natálie nebo Anka řeší problém s láskou, ale přinejmenším má stabilní a lukrativní práci „v officu“.

„Zastyděla se, že jezdí s lidmi, kteří přeletěli obrovské vzdálenosti, aby tady tlačili kolečka a bouchali pokladním šuplíkem. [...] Koupila si průkazku na metro a začala jezdit pod zemí. Teď vidí jen svůj dům, kancelář a muzea. Všechno mezitím nechá metro nemilosrdně zmizet. Díky tomu je její den o mnoho jednodušší. Zavolá domů a řekne, že se má fajn. Má se dobře.“ (s. 34)

Se všemi se čtenář seznamuje prostřednictvím krátkých epizod, minipříběhů. Jejich vy-pointování je bohužel ve většině případů nejasné a působí dojmem určité „nedoladěnosti“. Vypravěč, který je emočně i věcně zdrženlivý ve svých komentářích a soudech a nesnaží se jakkoli sdílet pocity protagonistů, zklamává v místech, kde bychom si nejvíce přáli dozvědět se víc – například jako by ani nechtěl dovolit servírce Natálii blíže se seznámit s jejím očividně milým a hodným kolegou z Irish pubu Pierrem. Místo toho se Natálie opakovaně ocitá v postelích nejroztodivnějších Pařížanů. Nejvíce rozostřená je budapešťská kapitola Juliany; nelogicky a nepřiměřeně „zanesená“ fragmenty osudů jiných postaviček, které se v ději jen mihly a zase zmizely (jako Pierre). Ovšem ani oněch pět hlavních protagonistů není vykresleno přesvědčivěji a ve finále mohou jejich osobnosti splývat do jediné. Podobně „rozmazaně“ je vykreslen i prostor Buchet. Paříž, Londýn, Helsinky a Budapešť jsou v Kepplové podání pouhé kulisy, nezřetelné obrysy. Nepomáhá ani občasné zjevení té či oné historické památky, snaha popsat identičnost domků na posledním londýnském předměstí nebo přistěhovalecké periferie Paříže. Kdyby autorka názvy měst vypustila, vyznění knihy by to zásadně neovlivnilo.

V několika recenzích a na spoustě čtenářských blogů se můžeme dočíst, že první část knihy tvoří soubor povídek (nebo prostě jen „příběhů“), zatímco ta druhá je spíš kratší novela nebo delší povídka. Zařadit Buchty švabachem žánrově skutečně není jednoduché. Nelze zůstat u pouhého „povídkaření“, ale zároveň by bylo třeba spolu s postavami ujít ještě pořádný lán cesty, aby vznikl román. Jejich osudy se sice v určitých bodech protínají, bohužel z toho ale Kepplová pramálo vytěžila – stejně jako z intertextuálních přesahů. Vysloveně „hříšně“ působí nevyužití odkazu na paperback Reného Depestra – knihu s názvem „Žena–zahrada“ (nepochybně jde o předlohu českého překladu výboru Depestreho povídek Chvalozpěv na ženu-zahradu, Odeon 2001). Natálie ji zakoupí v jakémsi knihkupectví, avšak nijak ji neokomentuje a snad se do ní ani nezačte. Ano, je hezké a snad příznačné, že Natálie se svými milostnými avantýrami objeví erotické povídky s poetickým názvem – ale co z toho? Pokud je i tohle součástí strategie slovenské spisovatelky, je toho výše naznačeného autorského odstupu už přespříliš.

Mají-li protagonisté první části cosi společného, ale dějová linie jen nerada odhaluje jakoukoli románovost, druhá část Buchet ji zcela zahaluje a odnáší pryč. Příběh mění svou formální strukturu – kapitoly jsou pouze dvě (Trianon a Delta) a namísto několika postav zde máme dva, respektive tři hlavní aktéry – dvě dívky a jednoho muže. V ich--formě vypráví bezejmenná Slovenka, která se po rozchodu s přítelem dostává do vztahového trojúhelníku s rumunskou „múzou“ a jejím přítelem. Svou pozici v textu jasně vymezuje: „Úkoly jsou rozdělené. Já jsem vypravěčka. Ona je múza. Je Rumunka. Vypadá jako cikánka. Velmi pěkná cikánka. [...] Nabízím slova. Ona je hrdinka. Koná činy, slovy a gesty. Jdu krok za ní, jako cikánská žena, v údivu: toto je moje přítelkyně. Toto je moje nová láska! Chodíme spolu do školy. Chodíme spolu.“ (s. 134–135) Zprvu se může zdát, že v ději navazujeme na první část (do Sarajeva totiž cestuje jak současná vypravěčka, tak Jackie – kamarádka Juliany z Budapešti z Můžeš se nebát). Po několika přečtených stranách je ovšem jasné, že se jedná o zcela jiný příběh – těžko říci, zda je ona podobnost náhodná, či ne. Pokud ano, Kepplová příběh špatně uhlídala. Pokud ne, pointa vyšuměla do ztracena stejně jako dříve. V onom milostném Trianonu bohužel zároveň není ani příliš o co stát. Dívky se společně procházejí po Budapešti nebo spolu spí, zatímco Rumunčin přítel sleduje fotbal a přemýšlí o kapitalismu. Metafora Trianonu v prostorách Budapešti působí stejně ohraně jako vtip o maďarské náchylnosti k tomuto historickému paktu, který zazní na počátku poslední kapitoly. Ani její vyvrcholení nás nepřekvapí. Vypravěčka přeci už na počátku druhé části řekla, že musela zažít rozchod, aby si uvědomila existenci lásky, a že skutečnost tohoto citu poznává díky jeho nepřítomnosti. Ona nepřítomnost je však nakonec status quo všech postav v knize. Láska zkrátka chybí; i Zuska Kepplová s ní mohla během pečení svých buchet více hýřit. Můžeme znovu citovat Slovenku z druhé části: „Nesbalily jsme si kufr uprostřed noci, neplavaly jsme přes Dunaj a neprolézaly ostnatými dráty. Prostě jsme dělaly to, o čem všichni mluvili: Dnes můžete cestovat, chodit na dobré školy, poznávat lidi a mluvit s nimi cizím jazykem… Chtěly jsme se zapojit, podílet se na světě. Užívat si ho plnými doušky. Vylámat si na něm zuby. Nikoho a nic jsme neopouštěly. A když, tak jen symbolicky.“ (s. 175) Nepodařilo se – to je sdělení knihy. Ale ani autorka, ani postavy nám neprozrazují důvod; domov nikdo neopustil, a přesto nikdo pravý domov nemá.

„Jasný, moderní a plný cizích výrazů“ – tak hodnotila ve své recenzi na webu iLiteratura.cz první vydání knihy Aňa Ostrihoňová. Dnes však jazyk a styl Buchet působí civilně, prostředně, na svěžesti mu ubírá lehce zanedbaná redakční péče. Překladu Yvetty Ellerové nelze prakticky nic vytknout, snad vyjma několika drobných prohřešků (výraz „očné zuby“ má v doslovném překladu do češtiny jen omezené užití a bylo by dobré jej nahradit prostým slovem „špičáky“, nepřirozeně inverzně působí věty typu „[...] pod notebookem našla od ní dvacetilibrovku“ nebo „Ty však tam stály celý den“; prohlášení „Pokaždé, když odjede, počasí se chce zbláznit“ mohlo zůstat více podobné původnímu „[...] počasie začne blaznieť “). To vše mohla ohlídat právě redakce – stejně jako vyhnout se občasným chybějícím uvozovkám, mezerám mezi slovy a podobně.

Těší mě, že Větrné mlýny soustavněji věnují svou pozornost slovenským autorům. Ale z Buchet švabachem bohužel osm let po vydání originálu vychladla vůně „debutu, který potěší“, jak svou recenzi v Knižnej Revue (č. 2/2012) nazvala Anna Tašká. V Brně se podle informací na deskách knihy (jež jsou ve svém designu téměř shodné s těmi k druhému slovenskému vydání, obě knihy tudíž vedle sebe působí jako sestry) chystají vydat i volná pokračování, která Kepplová pod názvem 57 km od Taškentu a Reflux vydala v letech 2013 a 2015. Můžeme doufat, že snad obě budou z poněkud kvalitnějšího těsta.

 

© Tadeáš Dohňanský
publikováno v literárním čtvrtletníku Partonyma č. 29–30
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 403x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce