Dvořáková, Petra: Vrány

Dvořáková, Petra
Vrány

recenze beletrie česká

Novela o výtvarně nadané dvanáctileté dívce a její prakticky orientované matce má spádný děj a ukazuje, jak to může vypadat, když rodičovská láska není bezvýhradná. Situaci trpícího dítěte popisuje autenticky, ale přesto poněkud černobíle.

Poctivý doušek koncentrovaného hnusu
Petra Dvořáková
: Vrány. Host, Brno, 2020, 184 s.

Krátce po vydání románu Chirurg (prakticky jen několik měsíců po něm) nabídlo nakladatelství Host na knižní trh další titul Petry Dvořákové. Autorka však v několika rozhovorech ozřejmila, že načasování je náhodné, protože práce na úsporné novele Vrány, líčící opravdu jen zdánlivě nenápadné rodinné drama, byla vzhledem k emoční náročnosti tématu zdlouhavá a probíhala souběžně s prací na Chirurgovi i předchozí Dědině.

Vrány zprostředkovávají příběh dvanáctileté Báry, která navzdory výtvarnému nadání a bezproblémovým výsledkům ve škole zažívá nepochopení ze strany rodiny, zejména poněkud hysterické matky, které zpravidla vrcholí násilným zásahem jinak lhostejně nezúčastněného otce. Tématu více či méně narušených rodinných vztahů a dramat odehrávajících se za zavřenými dveřmi česká literatura posledního desetiletí více než přeje a Vrány můžeme do tohoto tematického podžánru směle zařadit. Nejvýraznější představitelkou tohoto proudu je zřejmě Petra Soukupová, kapkou novodobé historie jej koření Alena Mornštajnová a minimálně svou poslední knihou Zlodějka mýho táty se sem řadí i Petra Hůlová. A nouze není v posledních letech ani o vztahové analýzy mateřství, což je pole, které zase opanovává Viktorie Hanišová nebo Dita Táborská. Nicméně na rozdíl od obou posledně jmenovaných Petru Dvořákovou nezajímá ani tak vztah mezi matkou a dcerou, už z podstaty komplikovaný nikdy nekončící řadou různých proměnných, jako spíše bezvýchodnost situace trpícího dítěte.

Výše uvedené srovnání se nabízí zejména z důvodu, že dvěma hlavními vypravěčkami útlé novely jsou právě matka a dcera, jejichž pásma se pravidelně střídají. Vyprávění je lineární, ale na předělech mezi jednotlivými vypravěčskými party jsou obvykle zařazené pro děj klíčové momenty – obvykle takové, které atmosféru v rodině eskalují. Dochází tak k překrývání úhlů pohledu na stejnou situaci. Dvořáková tedy pracuje s něčím, co je typické pro už zmíněnou Soukupovou. Zatímco však Soukupová násobí pohled na jednu situaci, aby ukázala, že naprosto každý subjektivní pohled s sebou nese často i ospravedlnitelná omezení, aniž by někomu z účastníků fandila, u Dvořákové je čtenáři od začátku jasné, na čí straně stojí autorka, a kam budou tím pádem nejspíše směřovat i jeho preference.

Tak jako u předchozích autorčiných knih, a zejména to platí pro loňského Chirurga, se čtenář při čtení Vran nezastaví. Vylíčení jednotlivých situací a vůbec celé té spirály beznaděje, do které se dívka vzdor veškerým svým snahám zaplétá hlouběji a hlouběji, je velmi sugestivní a působí autenticky. Sílící beznaděj tak má potenciál budit silné emoce. Soucitnému čtenáři stojícímu tváří v tvář hnusu, jenž je na dívku postupně a ve vrstvách nakládán, je tak umožněno ztotožnění, případně se nastavuje znepokojivé zrcadlo těm, kteří už rodičovskou roli okusili. Skoro se až nabízí otázka, zda to není samoúčelné. Úskalí totiž spočívá v psychologickém ustrojení postav. Jejich role v příběhu je naprosto jednoznačná a neměnná, místy dokonce může připomínat pohádkové postavy. Zatímco matka by mohla takřka beze změn nastoupit do role macechy v pohádce o dvanácti měsíčkách, zejména vzhledem k protežování starší dcery (která by obsazení v totožné pohádce získala stejně snadno), učitelka výtvarné výchovy v ZUŠ připomíná postarší dobrou vílu, která dívku laskavě zasvěcuje do světa uměleckých kouzel. Veskrze pozitivní postavou je i učitelčin syn, který Báru učí výtvarnou výchovu a angličtinu na základní škole a jako první rozezná dívčin výtvarný talent. Jeho rozhovory s Bářinou matkou tak do jisté míry působí jako boj dobra se zlem. Jen tedy s jiným výsledkem, než na jaký jsme zvyklí v pohádkách.

Motiv vran, avizovaný už názvem, propojuje zdařilou a odpovídajícím způsobem znepokojivou obálku, ilustrace na prvních stranách, pasáže o vraním hnízdě viditelném z oken Bářina pokoje a nakonec i finální pointu. Nejsem si jistá, zda je pro práci s motivem úplně podstatné, že jde právě o vránu (kromě toho, že díky své černé barvě a nepříliš velké popularitě propůjčuje tento pták celému příběhu jakési temné podkreslení); v jedenácti krátkých odstavcích, jakýchsi mezihrách umístěných napříč celou knihou mezi kapitolami, se každopádně paralelně odvíjí příběh vrány, která si postavila hnízdo a vyvedla mladé. Jako podstatný tu vnímám především onen akt budování hnízda. Asi nejčastěji opakovaná propagační věta Vran totiž uvádí spořádanost, což je pojem, který asi nejlépe vystihuje omezený hodnotový systém matky. Veškeré kvality života i ty osobnostní spojuje s úklidem, čistotou a obecně, lakonicky řečeno, s tím, jak to navenek vypadá. Týká se to jak pečlivě uklizeného a udržovaného domu (což samozřejmě platí nejen pro společné prostory, ale spadá sem i dětský pokoj) a vlastních dětí, ale prakticky každého, s kým se setká – od učitelů a jejich kabinetů ve škole po zaměstnance nemocnice. Jako by se kvality jednotlivých lidí odvíjely od uklizených šuplíků, upravených vlasů a schopnosti větrat. Ve jménu této spořádanosti však matka přehlíží citovou stránku výchovy, hlavně však něco, čemu se říká bezvýhradná rodičovská láska. Zvíře na stromě za oknem vykazuje péči sice nezatíženou citem a emocemi („Vrána neví nic o kráse. Přesto přivábila samečka“; „Hnízdo je prázdné. Vrána zobákem upravuje stébla. Není osamělá. […] Život trvá“), ale zato přirozeně automatickou.

Dvořáková se ve své řemeslně dobře zvládnuté novele soustředí spíš na situaci nešťastného dítěte než na hloubku rodinných vztahů a psychologickou kresbu postav. Bára sice možná působí na svůj věk a míru informovanosti v současném (nejen dospělém) světě snad až přehnaně nevinně a naivně, avšak pocity studu, strachu ze svěřování, provinilosti z případného ohrožení rodičů, vyhrožování sociálkou z úst výchovné poradkyně i riskování jediného, a proto nejbezpečnějšího domova, který dítě zná, zřejmě odpovídají realitě. Vysoké literární nároky to pravděpodobně neuspokojí, otázka ovšem je, zda autorka o něco takového usiluje. Snaží se upozornit na určitou společenskou situaci a podle četných ohlasů se zdá, že čtenářsky to docela funguje.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložil: PS, 06.03.2020 14:26
Dvořáková, Petra: Vrány
Když se to pochválí, tak je komentář něcoříkající a mám ho brát vážně? Téma zajímavé je, čtivé to je taky, jinak je to odfláknuté a naivní. -Petříček Sellier
Vložil: NC, 05.03.2020 19:26
Dvořáková, Petra: Vrány
Pěkná recenze, konstruktivní připomínky. Petra Dvořáková ve Vránách otevřela citlivé téma. Zpracovala ho čtivě. Ilustrace a jejich řazení rozhodně zaujme. Nicneříkající komentáře nelze brát vážně.
Vložil: PS, 05.03.2020 11:54
Dvořáková, Petra: Vrány
Velice špatná kniha - slabé, nezajímavé téma, ilustrace nic moc, a co teprve vrány... Teď vážně - tahle kniha, to jako vážně? -Petříček Sellier
Vložil: JM, 04.03.2020 19:23
Dvořáková, Petra: Vrány
Výborná kniha - silné, zajímavé téma, krásné ilustrace, nápadité pozorovatelky (vrány).
Vložil: VR, 04.03.2020 09:16
Dvořáková, Petra: Vrány
kniha je vysmech. tezko uverit, ze p. dvorakova klesla tak nizko. mrzi me to.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.