Olšovský, Miroslav

Olšovský, Miroslav

rozhovor beletrie česká

Český básník Miroslav Olšovský vydal minulý rok v nakladatelství Fra sbírku Tahiti v hlavě, která svou extrémní výzvou staví každého současného básníka před základní otázku, zda poezii psát, či nepsat. „Všechny básně (…) jsou už jen fragmenty, střípky, na kterých jsem chtěl demonstrovat, že poezii jako takovou uchopit nelze,“ říká v rozhovoru Olšovský a z této věty už lze snadno vytušit, k jaké odpovědi se přiklání.

Spisovatel je především ten, kdo říká ne

Miroslav Olšovský (1970) je prozaik, rusista a komparatista. Vydal prózu Líčení (2012) a básnické sbírky Záznamy prázdnot (2006), Průvodce krajinou (2011) a Kniha záznamů a prázdnot (2017). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu… (2003). Edičně připravil výbor z díla básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR.

iLiteratura: Pro vaši novou sbírku a ostatně i celé dílo je typické, že se v nich neustále tematizuje nedůvěra v básnickou řeč. Vzpomenete si na nějaký zásadní zlom v tvorbě, kdy se z této myšlenky stalo ústřední téma?
Miroslav Olšovský: Ten vývoj byl postupný a dalo by se říci kontinuální. Někdy v šestnácti, sedmnácti letech jsem se poprvé setkal s vizuální a konkrétní poezií, nejen s tvorbou Jiřího Koláře, Ladislava Nováka či Johna Cage, ale také konceptualistů J. H. Kocmana, Dalibora Chatrného, Karla Adamuse, Jiřího Valocha či Jana Wojnara. Bylo to především zásluhou mého češtináře Josefa Kuličky na gymnáziu v Ostravě-Porubě, který nás s touto tvorbou na svých hodinách seznamoval. To bylo na konci osmdesátých let, ještě před revolucí. Když jsem nakonec pod tímto vlivem sám začal tvořit podobné experimentální básně, bylo to poprvé, co jsem opustil formu verbální poezie. Současně jsem dál psal básně, ale cítil jsem, že mi to nestačí, že musím zvolit takovou strategii, abych na papír dostal jak vizualitu, tak i verbalitu. Výsledkem toho bylo několik cyklů básní z přelomu osmdesátých a devadesátých let, které jsem později uspořádal do knížky Průvodce krajinou a věnoval ji právě Josefu Kuličkovi. Nakonec jsem ale došel k mezní hranici výtvarné podoby svých básní, začal jsem se věnovat tzv. xerografiím, jak jsem tomu sám říkal. Jednalo se o typy písmen zvětšených ad absurdum na kopírovacím stroji, takže se zdálo, že písmena tečou. Vytvořil jsem několik autorských knih na různých materiálech, jako je balicí papír nebo průsvitná fólie. Mimochodem ukázka z této mé tvorby vyšla nedávno v časopise Weles (76/2020). Teprve po této zkušenosti, bylo to ve druhé polovině devadesátých let, jsem se znovu vrátil k poezii verbální, která je obsažena v mé sbírce Kniha záznamů a prázdnot. A později přišly básně, u kterých jsem cítil, že s psaním poezie končím, ale chtěl jsem to završit. Tak vzniklo Tahiti v hlavě. Všechny sbírky vytvářejí dohromady pomyslný triptych, v němž vždy dojdu k nějaké hranici jazyka.

iLiteratura: Zmíněné vytčení jisté hranice je ale poprvé nejvíce cítit asi v Knize záznamů a prázdnot
Miroslav Olšovský: V těch raných letech, o kterých jsem mluvil, bylo pro mě také důležité setkání s dílem Samuela Becketta. Jeho nedůvěra k jazyku pro mě hodně znamenala. Cítil jsem čím dál větší skepsi vůči psaní poezie a k psaní vůbec. Chtěl jsem, aby básně z Knihy záznamů a prázdnot postihovaly daleko více realitu než krásu. Mám na mysli realitu, kterou jsem vnímal jako něco, co se mě bytostně dotýká, co na mě doslova sahá. Vlastně šlo o jakýsi vztah řeči k věcem. Krásou to zkrátka nešlo uchopit. I proto je v Tahiti v hlavě nejdelší báseň Stav věcí tou závěrečnou. Je pro mě jakýmsi bodem obratu. Zároveň ale byla paradoxně napsána jako první, už v roce 1999. Všechny básně, které přišly vzápětí, jsou už jen fragmenty, střípky, na kterých jsem chtěl demonstrovat, že poezii jako takovou uchopit nelze, že je poezii třeba říci ne, protože spisovatel je především ten, kdo říká ne.

iLiteratura: Rozloučení s poezií ale zřejmě proběhlo už daleko dříve – básně ve vaší nejnovější sbírce jsou roky staré…
Miroslav Olšovský: Jistě. V Tahiti v hlavě jsou všechny básně ze starší doby, většinou z prvního desetiletí tohoto století. Dlouho mi trvalo, než jsem se k nim později vrátil, za tu dobu jsem už víceméně přestal psát poezii a věnoval se hlavně próze. Nakonec jsem ale oslovil Vratislava Färbera, který o sbírku projevil zájem a nabídl ji nakladatelství Fra. Paradoxně jsem se tedy s poezií nerozloučil až nyní, kdy sbírka vyšla, jak to může na první pohled vypadat. Opustil jsem ji už před lety.

iLiteratura: Někde jste se zmínil, že hodně autorů píše po celý svůj život jen jednu báseň. Váš opakující se motiv spočívá v permanentním odmítání poezie. Je pro vás momentální stav spočívající v „nepsaní“ zároveň jakýmsi psaním?
Miroslav Olšovský: Samozřejmě, zjistil jsem, že v procesu tzv. „nepsaní“ se dá lépe pracovat například s prózou než s poezií. Právě skrze ironii, protože k tomu, abyste nepsal, musíte především psát. Nic jiného vám totiž nezbývá, je to začarovaný kruh. Není to asi přítomné v každém mém textu, ale latentně je to v mých prozaických věcech přítomno často. Dokonce možná zřetelněji než v publikovaných básních.

iLiteratura: I tak ale z vašich sbírek cítím, že slovo jako takové je, „gadamerovsky“ řečeno, stále výchozím bodem lidské existence. Jak moc se do vaší tvorby promítají filozofické koncepty hermeneutiky, popřípadě dekonstrukce?
Miroslav Olšovský: Nejsem si úplně jistý, jestli to tak je. Samozřejmě jsem četl Jacquese Derridu i Hanse G. Gadamera. Chodil jsem i na přednášky Miroslava Petříčka. Možná mě to celé nakonec nasměrovalo někam jinam než k poezii. Možná mě to více přiblížilo k esejistickému uvažování, k tomu, že psaní je vlastně způsob myšlení, že psaní se esejisticky rozvětvuje stejně jako myšlení, že se vlastně jedná o určitou strategii. A že už nejde jen o obrazy, ale o to, že se ty obrazy stávají jakousi figurou myšlení. Proto jsem opustil poezii jako něco, co je pro mě nehybné, co je postaveno především na obrazu, který je statický. Je to jako rozdíl mezi fotografií a kinematografií, proto mám teď blíž k próze.

iLiteratura: Fascinace samotným jazykem ale u vás stále přetrvává.
Miroslav Olšovský: Ano, jsem fascinován jazykem, tedy tím, co jsme schopni říct a kde leží hranice, za kterou už nic schopni říct nejsme. To, co říká Derrida, je dle mého názoru zkušenost s experimentální poezií. Je to hranice řeči. Ale dnes cítím, že je taková poezie vyčerpaná. Nevidím tam nic, na co by šlo navazovat.

iLiteratura: Na iLiteratuře vaši poslední sbírku reflektovala Markéta Kittlová takto: „Jako by se za každou básní říkalo: ‚Těžko o čemkoliv cokoliv říct.‘‎ Jistě, ale – proč potom psát?“ Možná nepřímá otázka na vás?
Miroslav Olšovský: Recenzentka si vlastně nezáměrně odpověděla sama. Podle mě totiž tam, kde nejsme schopni mluvit, začínáme psát. No a proč o tom psát? Právě proto, že o tom nejsme schopni mluvit. Psaní je umlknutí hlasu, kdy nám nezbývá nic jiného než psát.

iLiteratura: Nepřipadá vám, že vaše poezie se v onom extrémním odmítnutí uzavírá do tzv. slonovinové věže? Českou poezií teď hýbe výzva autorům Přírodní lyrika, jež má promlouvat k ekologické krizi. Nemyslíte, že právě v tento moment je poezie potřebná jako nikdy předtím?
Miroslav Olšovský: Asi rozumím otázce, ale co se týče environmentální lyriky, na tuto výzvu jsem nereagoval. Nevěřím tomu, že by měla nějaký efekt. Může to samozřejmě přitáhnout lidi k poezii, což je dobře, ale nedokáže to přehodnotit jejich vztah ke klimatu, který buď mají, nebo nemají. Zároveň si nejsem jistý tou vazbou mezi přírodní lyrikou a ekologií – proč by ekologická krize měla vést k obnově přírodní lyriky? A ona potřebuje obnovovat? Ekologická krize by měla přimět lidi ke změně jednání a myšlení, stejně jako se o to dávno pokouší umění. Umění a literatura vždy nějakým způsobem upozorňovaly na krizi, a to už dávno předtím, než si to zbytek společnosti začal uvědomovat. Vzpomeňte si na Beuyse anebo na zmiňovaného Becketta. Navíc ten strach z přicházející katastrofy možná lépe vystihuje absence přírodních témat než jejich přítomnost. Absence jako nějaká temná hrozba, která se už léta připravuje. A naopak – psát tak, že to téma bude zjevně přítomné, může být často povrchní.

iLiteratura: Vím, že jste se ale účastnil benefičního čtení pro angažované hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion).
Miroslav Olšovský: Ano, ale zde se jednalo o praktickou věc, jelikož večer byl koncipován jako benefice, která měla pokrýt konkrétní pokutu zmiňovaného hnutí. Nemyslím si však, že je potřeba revidovat přírodní lyriku, jelikož v našem literárním kontextu byla vždy přítomná. Osobně mi to přijde jako krok zpět, k nějaké tradiční, a přitom zastaralé verzi poezie. Celé to na mě působí hodně naivně a jako móda.

Obecně mi vadí celková absolutizace poezie – často ji stavíme na zbytečný piedestal. Nemám nic proti angažované tvorbě, ale ona je vždy svým způsobem časová. Nakonec z toho všeho zůstane jen slovní vata. Samozřejmě proti environmentální lyrice nic osobního nemám a nechci ji jakkoliv dehonestovat, ale jako autor říkám, že psát ji nebudu.

iLiteratura: Jak už bylo řečeno, vaše poezie je primárně poezie skepse a nevíry. Nemáte přeci jen nějakou metafyzickou oporu, která by vám tuto nevíru jaksi podpírala?
Miroslav Olšovský: Moje touha po bytostném realismu je touha nemít žádnou metafyzickou oporu. Dalo by se říci, že nemám rád slovo „věřit“. I proto jsou mi nejbližší dadaisté jako Marcel Duchamp. Zkrátka píšu, protože nemám důvod věřit. Kdybych věřil, nemusím psát.

iLiteratura: Rozloučení s poezií ale ve vašem případě neznamená rozloučení se psaním jako takovým. Na čem teď konkrétně pracujete?
Miroslav Olšovský: V posledních letech pracuji na rukopise, který neustále přepisuji. Hodně píšu během chůze. Zajímá mě ten vztah záznamu a pohybu, při kterém něco vzniká. Jedná se o žánr někde na pomezí vyprávění a esejistiky. V těchto dnech mi také vychází knižní esej o psaní a vidění – Anarchie a evidence. Pojednává o moderní literatuře, o aktech psaní na pozadí děl Witolda Gombrowicze, Vladimira Nabokova, Franze Kafky nebo Antona Pavloviče Čechova. Tématem knihy je právě ono napětí mezi aktem psaní a tím, co zůstává v podobě slova či díla, tedy evidencí.

iLiteratura: Považujete se v kontextu současné české literatury spíš za solitéra, nebo s někým cítíte třeba tematickou spřízněnost?
Miroslav Olšovský: V současné české literatuře se asi necítím být spřízněn s nikým. Ale měl bych uvést okruh lidí kolem bývalého plzeňského časopisu Pěší zóna, básníky Tomáše Hudce či Vratislava Färbera, stejně jako tvorbu básníků Petra Maděry, Jiřího Dynky, Básníka Ticha či dramatika Tomáše Vůjtka, se kterým jsem spolupracoval na obou výborech z ruské avantgardy: Ten, který vyšel z domu i Nikdo z vás nezná Cholina. Ti mají řekněme podobné vidění světa. Oni ale nepíšou tak, jak chci psát já, což je samozřejmě dobře, protože bych asi nebyl schopen číst druhého Olšovského.

iLiteratura: Nedávno jsem si procházel stará čísla časopisu Tvar a v jednom z nich si teoretik Karel Piorecký trošku stěžoval na to, že zde chybí zřetelné básnické skupiny. Měli jsme zde Fantasíu, pak opět dlouho nic. Teď se možná rýsuje nová skupina environmentálních básníků. Vy byste nechtěl být členem nějaké básnické skupiny?
Miroslav Olšovský: Nechtěl. V psaní by měl být člověk vždycky sám. Líbí se mi Gombrowiczovo prohlášení, že když spisovatel potká druhého spisovatele, měl by přejít na druhý chodník. To myslím mluví za vše.

 

© Libor Staněk
foto © Alena Olšovská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.