U nás zatím tato autorka známá není, žádné její dílo dosud nebylo přeloženo do češtiny. Spisovatelka se ve svých románech soustřeďuje především na zvláštní reálná i nereálná místa, ústředním motivem jejích děl je nejistota, nabývající různých podob. Její prvotina, vyprávějící o lásce a samotě s názvem Vues sur la mer (Výhledy na moře) a vydaná v nakladatelství Les Impressions nouvelles v roce 2006, se dostala do druhého výběru literární ceny Médicis. Za zmínku stojí také dílo Une île, une forteresse (Ostrov, pevnost), vydané nakladatelstvím Inculte v roce 2016. V této knize Hélène Gaudy líčí minulou i současnou atmosféru pevnostního města Terezína, připomíná osudy bývalých vězňů, zachycuje svědectví deportovaných i současných obyvatel Terezína. Není to tedy zcela klasický román, jde spíše o kombinaci líčení skutečných historických událostí, ve kterých hrají velkou roli pocity a prožitky dotčených, s autorčinou vlastní introspekcí, zachycením vlastních dojmů z tohoto pamětního místa. Autorčin hlas tak určitým způsobem spojuje jednotlivé střípky a dodává dílu celkový rámec. Velmi podobnou charakteristiku má i dílo Un monde sans rivage.

Kniha Un monde sans rivage nabízí volnou interpretaci tragického příběhu známé polární výpravy Salomona Augusta Andréeho. Dílo začalo vznikat přesně 27. října 2013, kdy autorka během víkendového pobytu v Dánsku navštívila Louisianu, muzeum moderního umění, situované asi 35 km severně od Kodaně. Zde narazila na černobílé fotografie z Andréeho výpravy a zcela ji uchvátily. Nejemblematičtější z fotografií je otištěna na přebalu knihy, jejím popisem společně se zmínkou o Louisianě Hélène Gaudy celé vyprávění začíná. Expedice S. A. Andréeho měla za cíl dosažení severního pólu v balonu naplněném vodíkem. Posádku tvořili kromě Andréeho další dva Švédi, Knut Fraenkel a Nils Strindberg, fotograf. Výprava vzlétla 11. července roku 1897 z ostrova Danskøya, jenž je součástí souostroví Špicberky. Poté však zcela zmizela a o jejím osudu dlouho nebylo vůbec nic známo. O třicet tři let později vyrazila do arktické oblasti Svalbard na lov mrožů a za studiem ledovců a moří výprava Bratvaag. Díky oteplování a tání sněhu se lovcům podařilo zakotvit na pobřeží jindy nedostupného Bílého ostrova, kde zcela náhodou objevili opuštěné předměty a tělesné ostatky členů ztracené expedice. Mezi nalezenými věcmi byl především fotoaparát s filmy obsahujícími fotografie, které jsou nyní vystavené v Louisianě, a také deníky všech zúčastněných. Ukázalo se, že let trval pouhých 48 hodin, balon uletěl asi 500 km, než klesl a posádka ztroskotala uprostřed nehostinné ledové krajiny. Po krátkém setrvání a plánování na místě následovalo tříměsíční putování, při němž se trojice Švédů snažila dostat pěšky zpátky na pevninu. To se jim však kvůli nepříznivému pohybu ledovců bohužel nepodařilo. Skupina nepříliš zkušených polárníků nebyla na extrémní podmínky řádně vybavena, jak lze ostatně vidět i na fotografiích: muži u balonu na sobě mají kravaty, košile a tvídová saka – dle svých očekávání se měli za několik dní vrátit zpět a ve svátečním být již připraveni na oslavu pokoření severního pólu.

Napínavé vyprávění tohoto příběhu může připomínat dobrodružné romány Julesa Verna. Hélène Gaudy však příliš nefantazíruje, snaží se pouze vžít do pocitů a jednání všech skutečných osob, které byly s výpravou nějakým způsobem spojeny. Do nejmenších detailů se snaží si představit, jak celá tato náročná výprava i její okolnosti mohly probíhat. Autorka nejprve poetickým a jemným stylem líčí nalezení ostatků, přičemž pečlivě rekonstruuje připlutí lodi k Bílému ostrovu a prožitky hlavních zúčastněných výpravy Bratvaag:

Možná, že se nebe zbarvilo do růžova, jako růžové tvářičky nebo měsíček na nehtu, jako ráno, které nikdy nekončí. A přestože Olav nemá čas na pozorování ostrova, přestože se na něj ani nepodívá, přestože poslouchá rozkazy a výkřiky a připravuje zbraně na lov, přestože se vůbec nestará o mořský led a nedá na přeludy, můžeme se vsadit, že mu Bílý ostrov ulpí na sítnici a poté někde hluboko v paměti. (s. 24–25)

Okolnosti nálezu těl, pohřeb polárníků a další zajímavosti jako proces vyvolávání nalezených fotografií a život snoubenky Nilse Strindberga Anny Charlier, kterou autorka přirovnává k Mileně Jesenské, tvoří první kapitolu knihy, nazvanou Les disparus (Zmizelí). Ve druhé kapitole s titulem Les aventuriers (Dobrodruzi) je již líčeno samotné putování včetně jeho příprav. Při rekonstrukci příběhu Hélène Gaudy autorka vychází především z deníku S. A. Andréeho, jehož zápisky jsou nejobsáhlejší a nejrelevantnější. Použité výňatky, které se střídají s autorčinými vstupy, obsahují poměrně surrealistický popis putování a běžných činností, jako např. přípravy jídla a kávy či sušení oblečení, ale i detailní popisy přírody, textury sněhu či různých druhů zvířat, nejčastěji ptáků. Jeden z citovaných deníkových zápisů vypadá takto:

21. července 1897
„Nisse, nechceš se umýt?“
„Umýt? Myl jsem se předevčírem. Takováhle špína jen tak dolů nejde.“ (s. 111)

Přes extrémní podmínky si putující trojice uchovává pozitivní mysl, muži věří, že se brzy vrátí domů, a nikdy si ve svých denících příliš nezoufají. Autorka dává na odiv jejich lidskou sílu a odhodlání. Vyprávění této cesty je prokládáno zmínkami o dalších více či méně známých výpravách a polárnících (např. o Fridtjofu Nansenovi) a jejich vítězstvích i prohrách.

V poslední kapitole knihy s názvem Ce qui reste (Co zbylo) zachycuje Hélène Gaudy mimo jiné svou návštěvu Špicberků. Dále také popisuje vášeň švédské autorky Bei Uusmy pro expedici S. A. Andréeho, která ji přiměla k výzkumu příčiny smrti trojice polárníků. Své bádání Uusma shrnula v knize, jež vyšla česky v roce 2018 v nakladatelství Argo pod názvem Expedice: Můj milostný příběh.

Román Un monde sans rivage čtenáře bezpochyby zaujme. Díky autorčině výtečné práci s jazykem se velmi snadno stáváme členy expedice a spolu s postavami bojujeme proti kruté zimě a jednotvárné krajině, ve které je tak těžké se zorientovat, natož přežít. Autorka po svém doplňuje záhadné části putování, o nichž nemáme žádná svědectví, a zaměřuje se především na psychologickou stránku putujících i jejich nejbližších. Kniha tak není ani pouhé svědectví, ani fantazijní dobrodružný příběh, nabízí i hlubší zamyšlení nad životem, odvahou, sny a láskou. Překážkou pro plynulost četby mohou být autorčiny neustálé skoky v čase a časté odbočky od hlavního příběhu k různým méně důležitým okolnostem. Kniha by zároveň mohla obsahovat více faktografických dokumentů, které jsou v díle zmiňovány – např. přílohu s dochovanými fotografiemi z výpravy a mapu či plánek odhadovaného putování.

Svým neobvyklým žánrovým pojetím je tato knížka v rámci současné francouzské literární scény příjemným zpestřením. Upoutá určitě laické nadšence polárních expedic (zapálení badatelé si mohou dále přečíst popisnější a faktografičtější publikaci, vydanou péčí švédské společnosti pro antropologii a zeměpis krátce po nalezení ostatků, která vyšla v českém překladu r. 1931 v nakladatelství Jos. R. Vilímka pod názvem Balonem k severní točně: na základě zápisků S. A. Andréea, Nilse Strindbergra a Knuta Fraenkela nalezených v létě 1930 na Bílém ostrově), ale i běžné čtenáře se zájmem o skutečné události a silné příběhy, dobrodružné či psychologické romány.