Jamnik, Tatjana

Jamnik, Tatjana

rozhovor kultura

Původní slovinská literatura se téměř přestala vydávat. Tu překladovou ve Slovinsku drží granty. Proč právě granty knižnímu trhu svým způsobem škodí a jak je možné, že některá díla uvidí světlo světa, jen když si je člověk vydá sám, osvětluje překladatelka Tatjana Jamnik.

Knižní guerilla v době novodobé cenzury aneb úděl překladatelů ve Slovinsku

Tatjana Jamnik (1976) je slovinská spisovatelka, básnířka a překladatelka polské a české literatury. Do slovinštiny převedla například Alexandru Berkovou, Radku Denemarkovou či Egona Bondyho (Bratři Ramazovi a Invalidní sourozenci). V roce 2009 získala slovinskou Cenu pro nejlepšího mladého překladatele (obdoba naší Ceny Jiřího Levého) za překlad Spalovače mrtvol Ladislava Fukse, v loňském roce Sovreho cenu (srovnatelná s naší Cenou Josefa Jungmanna) za překlad Dějin světla Jana Němce. Ve slovinském i českém kulturním prostoru je známá jako organizátorka různých kulturních a překladatelských akcí.

iLiteratura: Už několik let se zabýváte překlady české a polské literatury do slovinštiny. Jsou čeští autoři mezi čtenáři známí? Je česká literatura ve Slovinsku vůbec prodejná?
Tatjana Jamnik: České literatuře se vedle té polské daří ze všech slovanských literatur asi nejlépe. Slovanské literatury jsou u nás ale bohužel celkově v pozadí, Slovinci si všímají jen toho, co přichází ze Západu, a to často úplně nekriticky. U nás vychází převážně už jen překladová literatura, vůbec nejhůř jde na odbyt původní slovinská tvorba.

iLiteratura: Jak je možné, že se málo vydává původní slovinská literatura?
Tatjana Jamnik: Knižní trh kvůli korupci z roku na rok stále více chátrá, mizí infrastruktura vybudovaná za dob socialistické Jugoslávie. Ještě v 90. letech přitom knižní trh fungoval normálně, jako v ČR nebo Polsku. Jenže dnes už ve Slovinsku volný knižní trh prakticky neexistuje. Máme tu kulturní cenzuru, jakou jsme neměli ani za komunismu. O tom, co smí vyjít a co ne, a dokonce i které nakladatelství smí přežít a které ne, v podstatě rozhoduje Veřejná knižní agentura (Javna agencija za knjigo). Je to státní instituce, jejímž úkolem je koordinovat veškeré činnosti spojené s knihou. Tedy i rozdělování knižních grantů.

iLiteratura: Jak ve Slovinsku přidělování knižních grantů probíhá?
Tatjana Jamnik: Část knižních producentů dostává obrovské granty, část granty o hodně menší a zbytek vůbec nic. Když dostane evropský grant velké nakladatelství, ví, že má na zbylých 50 procent hodnoty projektu zajištěné peníze od státu. Když evropský grant dostane malé nakladatelství, nemá paradoxně vůbec žádnou jistotu, jestli ho stát podpoří alespoň symbolickou částkou. Větší nakladatelství, která díky hojným státním grantům mají peníze na reklamu, zaměstnance a kanceláře, často ovládají i celou infrastrukturu, jako například Mladinska knjiga s největší sítí knihkupectví u nás. K tomu ještě úředníci zavádějí pravidla, že knihovny – naši hlavní klienti – musí odkupovat více děl, která dostala státní podporu. Státní instituce, které o celém procesu rozhodují, ovládají ti, kteří si pak vyměřují obrovské granty. Být nezávislým vydavatelem kvalitně připravených knih je tak dnes takřka nemožné.

iLiteratura: Chcete říct, že systém přidělování státních grantů rozhoduje o tom, která kniha ve Slovinsku vyjde a která je předem určena k záhubě?
Tatjana Jamnik: Ano, některým nakladatelům už ani nejde o literaturu jako takovou, ale jen o způsob čerpání financí. Jedná se v podstatě o – jak vy Češi trefně říkáte – tunelování veřejných prostředků, které tečou do soukromých kapes. Kdyby stát na knihy přestal dávat peníze, celý kartel by bezpochyby okamžitě přestal produkovat knihy a všichni tuneláři by si našli nějaké jiné hospodářské odvětví, do kterého stát cpe peníze ze státního rozpočtu. Mezinárodní analýza ukázala, že Slovinsko patří mezi nejzkorumpovanější země na světě. Vlády se mění, korupce zůstává.

Na problém klientelismu jsme upozorňovali od chvíle založení slovinské Veřejné knižní agentury v roce 2009, protože hned bylo vidět, kde je zakopaný pes. Ale takových nás byla jen hrstka a většina si myslela, že bude lépe mlčet, aby na ně zbyl alespoň nějaký drobek. Teď důsledky cítí i ti, kteří byli tehdy „hodní“ a mlčeli.

iLiteratura: Je za stávající situace pro slovinské literární překladatele vůbec možné si vydělat na živobytí?
Tatjana Jamnik: Pokud má překladatel dostatek objednávek, dá se překládáním při skromném životě uživit. Dostane-li kniha státní podporu, může překladatel počítat s 282 EUR za autorský arch (jeden autorský arch čítá 30 000 znaků s mezerami, což odpovídá 16 českým normostranám; za jednu normostranu tedy překladatel dostane částku 17,63 EUR, tj. v přepočtu asi 440 Kč, pozn. DH). To vybojovala Obec slovinských literárních překladatelů (Društvo slovenskih književnih prevajalcev). Bez státní podpory bývají honoráře o hodně nižší, řídí se podle pravidla „take it or leave it“. Ale to není to nejhorší. Mnohem větší problém je, že nakladatelství – zejména ta větší, státem podporovaná – honoráře často vyplácejí až dlouho po odevzdání překladu nebo že překladatel musí bojovat, aby honorář vůbec dostal. Překladatelé vlastně poskytují nakladatelstvím bezúročné půjčky.

iLiteratura: To je důvod, proč si některé překlady vydáváte vlastní cestou?
Tatjana Jamnik: Nabízet knihy nakladatelům je hrozná dřina. Navíc mě vždycky bolelo, když někdo odmítl vydat nějakou výbornou knihu, což se stávalo dost často. Podobně se nejspíš cítí herci při castingu do filmů. Pořád se musí někomu přizpůsobovat, podbízet a hledat způsoby, jak druhého přesvědčit. Proto jsme v roce 2007 s kamarádkami překladatelkami založily občanské sdružení KUD Police Dubove, jehož prostřednictvím vydáváme překlady knih podle vlastního výběru.

Radka Denemarková a Tatjana Jamnik při rezidenčním pobytu Radky Denemarkové ve Škocjanu na Krasu, Slovinsko 2016

iLiteratura: Mají malá nakladatelství ve Slovinsku šanci přežít?
Tatjana Jamnik: Je to guerilla. Odboj. Kdo ještě vydává i bez státní podpory, vydává proto, aby u nás zůstala zachována alespoň špetka svobody, alespoň kousek volného území. Přitom malá nakladatelství, kterým se daří nejhůř, jsou paradoxně nejspolehlivější. Jednají poctivě vůči překladatelům, stejně jako poctivě vydávají literaturu, kterou považují za hodnotnou. Ale v dnešní době, kdy krachuje jedno nakladatelství za druhým, nemáte žádnou jistotu.

iLiteratura: Jak si vybíráte knihy k překladu? Řídíte se podle literárních cen?
Tatjana Jamnik: Já chci překládat to, co považuju za dobrou literaturu, bez ohledu na literární ceny. V dnešní době se literární ceny nebo popularita, což je ještě horší, zdají být hlavním měřítkem kvality. Takový způsob výběru je ale podle mého názoru nerozumný, takhle přece uniknou skvosty! A vede to k vytváření stádního vkusu, což se úplně míjí s podstatou literatury a s rolí, jakou literatura odjakživa měla. Na druhou stranu uznávám, že udílení cen pomohlo zviditelnit některé autory, třeba Olgu Tokarczuk, což je dobře.

iLiteratura: Na jakém překladu právě pracujete?
Tatjana Jamnik: Teď mám rozdělaný překlad polského spisovatele Huberta Klimka-Dobrzanieckého, překládám jeho tři islandské novely, které ve slovinštině vydáme v jedné knize. Tlačí mě čas kvůli evropskému grantu. Pak mě čeká dokončení překladu knihy Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla Radky Denemarkové a pak ještě její Spací vady. Musím si pospíšit, mám zpoždění kvůli koordinaci evropského projektu. Překladatel má věčně výčitky svědomí, že pracuje příliš pomalu…

iLiteratura: Jak jste se vlastně dostala k překládání české literatury?
Tatjana Jamnik: Na Filozofické fakultě v Lublani jsem v rámci českého lektorátu navštěvovala volitelný překladatelský seminář pod vedením dr. Heleny Polákové, která měla ohromné znalosti v oblasti literární vědy a teorie překladu, ale zároveň nás uměla i krásně motivovat a inspirovat k četbě české literatury. Sama jsem zásady literárního překladu, a hlavně jazyk dost dlouho jen vstřebávala a pustila se do něj až po dvouměsíčním studijním pobytu v Praze, kam jsem se dostala ve čtvrtém ročníku – za mého studia nebylo tolik možností studentské výměny jako dnes –, a začala jsem publikovat v časopisech. První knihu (Utrpení oddaného Všiváka Alexandry Berkové) jsem přeložila až po dvouletém pobytu v Brně, kde jsem pracovala jako lektorka slovinštiny a konečně měla možnost ponořit se do českého jazykového moře hlouběji.

iLiteratura: Ve Slovinsku existuje profesní sdružení pro literární překladatele, obdobně jako je v Česku Obec překladatelů. Jak funguje?
Tatjana Jamnik: Ano, máme Obec slovinských literárních překladatelů DSKP (Društvo slovenskkih knjižnih prevajalcev). Funguje především jako odborová organizace, tedy vyjednává kolektivní podmínky s Hospodářskou komorou a se státem, který na základě toho pak navrhuje regulace na knižním trhu. Jinak samozřejmě také propaguje překladovou činnost formou čtení a diskusí a uděluje ceny za překlady (ve čtyřech kategoriích: Nagrada Radojke Vrančič pro mladé překladatele, Sovretova nagrada jako nejvyšší překladatelská cena, Jermanova nagrada za překlad děl z oblasti humanitních věd, Lavrinova diploma pro zahraniční překladatele slovinské literatury). Překladatelské granty už neuděluje, to si pro sebe uzurpovala Veřejná agentura pro knihy, ale vydává posudky k žádostem o status osoby samostatně výdělečně činné v oblasti kultury.

iLiteratura: Tento status je podmínkou k tomu, aby člověk mohl být činný jako literární překladatel? Je zároveň i zárukou kvality?
Tatjana Jamnik: Je to pozůstatek podpory kulturním činitelům z dob Jugoslávie. Umožňuje nám pracovat v oblasti kultury profesionálně a ne to provozovat jen o víkendech a po večerech jako vedlejší činnost při jiném zaměstnání. Ti nejrenomovanější kulturní činitelé s tímto statusem si nemusí platit sociální pojištění, platí je za ně stát nebo se čerpá z evropských strukturních fondů. Dříve bylo nutné žádat o prodloužení tohoto statusu každý rok znovu, pak to před pár lety změnili na tři roky, teď je vystavován na pět let. Status samozřejmě není žádnou zárukou kvality, ta se odvíjí od zkušeností a odpovědné překladatelské práce.

iLiteratura: Jak je finančně zajištěn chod Obce slovinských literárních překladatelů a jakou konkrétně má obec vizi?
Tatjana Jamnik: DSKP naštěstí stále ještě dostává nějaké minimální státní prostředky od Veřejné knižní agentury, z čehož financuje propagaci překladatelské činnosti a udělování cen. Jiné činnosti dělají členové správní rady i řadoví členové sdružení dobrovolně. Co se týče vize, hlavní je rozšířit kulturní a sociální vliv. A to DSKP už dělá prostřednictvím svých akcí nebo tím, že vystupuje ve funkci odborů při jednání s velkými nakladateli a státem. Nikdo si naší práce nebude vážit, když nebude vidět, co vůbec děláme, pokud si čtenáři neuvědomí, že překlad nevznikne jen tak – že to je výsledek nejenom dřiny, ale především zúročení znalostí, které člověk hromadí celý život, a také jazykového citu.

iLiteratura: Zítra, tedy ve středu 25. března 2020, budou mít kolegové překladatelé a nakladatelé, kteří se účastní on-line semináře pro žadatele o grant v rámci výzvy Kreativní Evropa, možnost se s vámi virtuálně setkat. Co mohou od tohoto setkání očekávat?
Tatjana Jamnik: Mám v plánu krátce představit naše malinkaté občanské sdružení a nakladatelství, kterému se už potřetí podařilo dostat evropský grant – takže jsme živý důkaz toho, že je to možné – a pak se pustím do toho, na co je třeba dávat si pozor u přihlašování do grantového řízení Kreativní Evropa a na co u realizace projektu. Pak bude čas na dotazy.

 

© Dagmar Heeg
foto © Agnieszka Będkowska-Kopczyk

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 756x

Inzerce