Perry, Sarah

Perry, Sarah

rozhovor beletrie zahraniční

V rozhovoru s britskou autorkou románu Melmoth, který se odehrává v Praze a který měla Sarah Perryová v Praze také uvést, přišla řeč na to, co je to vlastně gotický román a jak v něm funguje směs hrůzy a krásy, proč faustovský motiv zaprodání duše umístila právě do Prahy a zda je možné o globální pandemii, která jí znemožnila přijet, uvažovat jako o nějaké formě trestu za předešlá selhání lidstva.

Vidět svět jako mix krásy, podivna a strachu

Kromě zavřených knihkupectví dopadlo na producenty knih i nařízení omezující volný pohyb osob. Do Česka oproti původním plánům nezavítá britská autorka Sarah Perryová (1979), jež měla v Praze představit svůj nový román Melmoth, který se v Praze také odehrává a který česky vydalo nakladatelství Argo. Jde o poslední díl trilogie, v níž Perryová zpracovává různé aspekty gotična.

iLiteratura: Kdekoliv v tisku narazíme na zmínku o vaší dosavadní práci, nejspíš tam někde nalezneme i označení „gotická trilogie“. Pokud bychom si dovolili lehké zjednodušení: máme tu asi komerčně nejúspěšnější Nestvůru z Essexu, v podstatě historickou prózu z 19. století, originálně vyšperkovanou bájnou nestvůrou a darwinismem, dále vaši prvotinu Po mně potopa, variaci na v britské literatuře tak oblíbený „ponurý dům“, a nakonec nejnovější knihu Melmoth, postmoderní opus na téma bolest, hřích a osudové chyby, na které se nezapomíná a jimž se nedá tak snadno uniknout. Poté co jste se zotavila po těžké nemoci, jste sama o sobě prohlásila, že Sarah Perryová, která napsala Nestvůru z Essexu, už nežije… Mají tedy vaše tři romány opravdu tolik společného a lze je, dle vašeho názoru, vnímat jako trilogii?
Sarah Perry: Já všechny tři své knihy svým způsobem za gotické romány považuju, ačkoli se termín „gotický“ mnohdy interpretuje špatně. Předtím, než jsem studovala gotickou literaturu v rámci doktorského studia, jsem se domnívala, že to je v podstatě ten typ literatury, v níž se vyskytuje nějaké to nadpřirozeno a hemží se to v ní nejrůznějšími duchy a příšerami, či případně že to jsou takové ty praštěné romány o pannách v bílých hábitech, které pobíhají po dlouhých chodbách nějakého hradu a honí je zvrhlí strýčci. Jenže termín „gotický“ se nevztahuje k předem danému repertoáru motivů a rekvizit, ale mnohem spíše k pocitům, jež ve svých čtenářích tato literatura navozuje. Jejich podstatou je mísení příjemného pocitu a strachu, stírání hranic mezi dobrem a zlem a taktéž mezi skutečným a imaginárním. Tímto způsobem lze přistupovat k psychologické gotické próze – kupříkladu k románům Iris Murdochové nebo k povídce Charlotte Perkins Gilmanové The Yellow Wallpaper – avšak stejnou měrou k oněm zmiňovaným dílům z oblasti nadpřirozena, jako je Dracula nebo Frankenstein, a samozřejmě všem dílům, která se pohybují mezi těmito dvěma póly. Spojují je právě emoce, jež ve svých čtenářích probouzejí: úzkost, že si nemůžete být jisti, zda to, co zažíváte, je šílenství, nebo opravdický přízrak, zda se jedná o dobro, nebo o zlo, natolik vás vtáhnou, že máte pocit, jako byste byli jednou z postav knihy. Proto bych nejspíš řekla: ano, všechny tři mé knihy se zaměřují na různé aspekty „gotična“, ale zpracovávají je pomocí jiných prostředků.

iLiteratura: Prvotní inspirací pro Melmoth je gotický román irského dramatika Charlese Maturina z roku 1820, v němž hlavní hrdina zaprodá duši ďáblu výměnou za 150 let života. Toto téma stejně jako cena, kterou za takový obchod zaplatíme, je v literatuře velmi oblíbené, vzpomeňme namátkou na Fausta. Také nesmíme opomíjet vinu jako takovou a následné potrestání hříšníků… Vy jste však postavu dublinského studenta Melmotha proměnila ve starou otrhanou ženu, která neúnavně putuje krajinou, mlčky sleduje a vyčkává. Paradoxní je, že jste tento svůj román situovala zrovna do Prahy, která je mnohými považováno za jedno nejbezbožnějších měst na světě. Proč právě spojení archetypálního mýtu a Prahy?
Sarah Perry: Finální propojení je skutečně mým vlastním výtvorem, i když samozřejmě, jak jste se zmínila, je motiv zaprodání duše kvůli věčnému mládí starý jako lidstvo samo. Předchozí dva romány jsem situovala do míst, kde celý život žiju, ale už bylo načase prozkoumat i trochu jinou „gotiku“ a trochu jiné prostředí než bažiny a pobřeží východní Anglie. Vždy mě fascinovala východoevropská gotická architektura, která se velice liší od gotiky anglické (například od našich gotických katedrál apod.). Budovy jsou tam mnohem tmavší, objemnější, zdobené zlatem a mosazí. Když jsem proto měla možnost přihlásit se do programu UNESCO Město literatury a ucházet se o rezidentní stipendium v Praze, přišlo mi to jako vynikající způsob, jak se dostat do Prahy a hledat v ní svou Melmoth.

iLiteratura: Ve vašem díle je patrný silný vliv viktoriánské literatury a i v Melmoth by se daly dohledat mnohé viktoriánské motivy, nemluvě o jejím gotickém základu… 19. století je bez debat jedním z nejvýraznějších inspiračních zdrojů britské literatury. Proč se tvůrci i čtenáři stále do tohoto období tak rádi vracejí, je to dáno neustále přiživovanou nostalgií po zlaté éře britského impéria a jeho literatury? Jedním z důvodů, proč se na to ptám, je zcela odlišný postoj k 19. století tady u nás. V Čechách žádná taková nostalgie neexistuje. Ano, proběhlo obrození, udály se zásadní změny na mnoha frontách, ale pro většinu lidí je toto období něčím tak vzdáleným a suchopárným, že by je ani náhodou nenapadlo o něčem z této doby psát. Proč jsou Britové stále tak posedlí viktoriánskou dobou?
Sarah Perry: Já bych výslovně neřekla, že jsou posedlí, spíš bych viděla příčiny této obliby v tom, že je to prostě a jednoduše „po ruce“. V té době došlo k obrovskému vědeckému pokroku, spousta z nás dodnes žije ve viktoriánských domech, chodí do viktoriánských škol, léčí se ve viktoriánských nemocnicích – kanalizační systém v Londýně pochází z té doby, metro je viktoriánské, existuje obrovské množství fotografií a filmů. Díky tomu všemu to není až tak vzdálené, navíc pokud chcete psát historický román, je mnohem jednodušší sbírat materiály o takové době než například o 16. století. Navíc tu jsou všichni velikáni jako Dickens, Hardy, sestry Brontëovy, Conan Doyle a mnozí další, díky nimž se v 19. století zrodil moderní román jako takový. Na druhou stranu však také dochází k falešné idealizaci této epochy, především ze strany pravicově založených lidí. Jejich neochota vidět opravdovou tvář té doby, včetně jejích skutečně zvrhlých stránek, a až nekritický obdiv k impériu mohou být hodně nebezpečné.

Nejde o dějiny, ale o lidi
iLiteratura
: Stěžejním tématem vašich knih je historie, společně s vědomím, že například lidské chování zůstává stále stejné a některé události se dějí pořád a pořád dokola, staletí za staletími. Vnímáte tedy dějiny jako kruh, z nějž se nedá uniknout, takový nekonečný proud bolesti a utrpení, jak to ostatně naznačuje i sama Melmoth? Nebylo by to přece jen až příliš bezvýchodné?
Sarah Perry: Pro mě asi ale dějiny nejsou takto zacyklené. Nejde totiž ani tak o dějiny samé, ale spíš o lidi. Ano, ten dokola ubíhající kruh nikdy nekončících hrůz a vykoupení se roztáčí dál a dál a vždycky tomu tak bude, protože taková už je prostě lidská podstata. Nicméně to až tak bezvýchodné být nemusí, jestliže navzdory tomu všemu kolem dokážete věřit v naději, spásu, změnu a pokrok – byť je třeba nepolevit v ostražitosti a nenechat se ukolébat nějakou falešnou iluzí, že se už nic zlého nemůže vrátit.

iLiteratura: Ve stínu současné globální pandemie, kdy jsme na jedné straně dennodenně svědky spousty utrpení, ale také obrovské vlny solidarity na straně druhé, se nabízí logická otázka: Má lidstvo ještě naději? Někteří filozofové, ale i obyčejní lidé, vnímají celou tuto situaci jako trest, dost možná za všechny předešlé hříchy a zvěrstva. Jak to vidíte vy jakožto člověk původně ze silně věřícího prostředí, ale zároveň i jako spisovatelka?
Sarah Perry: V žádném případě nemohu souhlasit s tím, že by tato pandemie – či jakákoliv jiná katastrofa – měla být nějakým trestem. Vědomí, že by svět mohl nějak takto fungovat, pro mě prostě není přijatelné. Připomíná mi to jeden příběh z Bible, kdy v Siloe spadla věž a zabila mnoho lidí. Lidé se pak ptali Ježíše, zda něco provedli a zasloužili si takový trest. Ježíš odpověděl, že nic neprovedli a že to nebyl trest. A že jediné ponaučení, které si z takové tragédie můžeme vzít, je to, že nikdo nežije věčně a že bychom měli čas, který máme na světě předurčený, vyplnit uvážlivě a dobře. Jsem přesvědčena, že přesně toto je jediný způsob, jak na současné události pohlížet. Nejde o žádný trest a ani za to nikdo nemůže. Má nám to jen připomenout naši smrtelnost, máme si uvědomit, jak důležití jsou lidé kolem nás, naučit se vážit si statečnosti a odhodlání těch, kteří s tou nemocí dnem i nocí bojují. Vážit si pravdy, laskavosti a tak podobně. Je to pro nás všechny velká příležitost a výzva.

Psaní jako hra
iLiteratura
: Vrátíme-li se k Melmoth, tento román mi při čtení připomněl jiný současný román odehrávající se v Praze, konkrétně Teorii podivnosti Pavly Horákové, a to hlavně svou atmosférou. Kdybych nevěděla, že jste britská autorka, klidně bych řekla, že Melmoth napsal někdo odtud. Měla jste před rezidenčním pobytem ještě další zkušenost s Prahou a Českou republikou? Jak se vám povedlo do takové hloubky nastudovat a zachytit typicky české prostředí, mentalitu, historické pozadí atd.? Vrátím-li se ještě k oné zmiňované atmosféře, mnohdy jsem měla pocit, jako bych se ocitla zpátky na konci 80. let, která si ještě dobře vybavuji, v té šedi, všudypřítomném smutku, ponurých ulicích.
Sarah Perry: To hrozně ráda slyším a moc děkuji za poklonu! Před tím rezidenčním pobytem v lednu a únoru 2016 jsem v Praze nikdy nebyla… Většinu času jsem trávila procházkami po městě, snažila jsem ho co nejvíc vstřebat a od té doby jsem se do něj několikrát vrátila (a doufám, že brzy se mi opět naskytne příležitost). Měla jsem také neuvěřitelné štěstí na lidi, hodně času jsem trávila s jednou českou přítelkyní a pak také anglickou spisovatelkou, která žije v Praze už dvacet let, a díky nim jsem měla šanci poznat město úplně jinak než jako obyčejný turista – byť tedy musím uznat, že bych v něm mohla žít celý život a stejně bych tak maximálně nakoukla pod pokličku!

iLiteratura: Jedním z klíčových rysů románu Melmoth je metafikce. Obsahuje epistolární pasáže, je do něj vloženo několik samostatných příběhů, např. z Turecka počátku 20. století, válečného Československa… Pokud se nemýlím, v rozhovorech jste říkala, že je vám bližší spíše tradiční vyprávění než to postmoderní. Tak či onak, metafikce a postmoderní postupy jsou ve spojení s historickými tématy poslední dobou velice populární, vzpomeňme třeba na Kate Atkinsonovou a mnohé další autory. Proč jste tedy zvolila tuto cestu?
Sarah Perry: Baví mě, když si můžu hrát se všemi možnými druhy vyprávění, které mám k dispozici. Na jednu stranu miluju klasické vyprávěcí postupy 19. století, vševědoucího vypravěče apod., na druhou mě baví si hrát, přesně jak říkáte, s nejrůznějšími textovými fragmenty, provádět s nimi nejrůznější postmoderní kouzla a pohrávat si s metatextovostí. Obzvláště mě baví znejisťovat čtenáře, který pak neví, co je ještě pravda a co už čirá fikce. Nedokážu však říct, proč mě tento způsob psaní tak láká – prostě mě to baví. Na psaní mě baví nejvíc, když to je hra.

Román, po němž hůř spíte
iLiteratura
: Tento rozhovor vedeme po e-mailu vzhledem k tomu, že vaše návštěva Prahy spojená se křtem a uvedením českého překladu románu Melmoth byla z pochopitelných důvodů zrušena. Jen těžko lze odhadnout, kdy a zda vůbec se tato odložená akce uskuteční… Pokud byste tedy mohla využit této improvizované příležitosti a sama udělat knize reklamu, co byste čtenářům vzkázala? Nač se mají těšit, když se rozhodnou koupit si vaší Melmoth?
Sarah Perry: Doufám, že díky této knize okusí přesně tu směs pocitů, kterou obvykle probouzejí všechny gotické romány – tedy hrůzu na straně jedné a radost na straně druhé. Melmoth je kniha strašidelná, ale i zábavná. Doufejme, že to bude ten typ románu, po němž možná hůř spíte, ale ráno už se nemůžete dočkat, až ho znovu otevřete.

iLiteratura: Plánujete nějakou další knihu? Bude opět gotická? Nebo jste se tentokrát zásadněji od této vyšlapané cesty odklonila?
Sarah Perry: Další román je již na cestě, a i když není tak moc „gotický“, jako jsou mé tři předešlé knihy, stejně se obávám toho, že i kdybych psala cokoliv, nakonec z toho zase vyleze něco alespoň trochu gotického, protože nedokážu vidět svět jinak než právě jako takový mix podivna, krásy a strachu.

 

© Markéta Musilová
foto © Graeme Robertson

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 679x

Inzerce
Inzerce