Horáková, Pavla: Teorie podivnosti

Horáková, Pavla
Teorie podivnosti

recenze beletrie česká

Román Pavly Horákové Teorie podivnosti je rozkročen mezi různými žánry i mnoha tématy. Intelektuálka Ada Sabová coby vtipná a lehce sarkastická vypravěčka čtenáře provádí zdánlivě všední skutečností, která díky jejím neotřelým postřehům a interpretacím nabývá rázu poněkud vykolejeného světa. Je to ale jen jejím vnímáním, nebo je realita, v níž se hrdinka nachází, opravdu nemožně výstřední?

Náš podivný vesmír
Pavla Horáková
: Teorie podivnosti. Argo, Praha, 2018, 360 s.

Nová próza překladatelky a spisovatelky Pavly Horákové není její prozaický debut. Připomeňme, že jako spolueditorka připravovala výbor deníků a korespondence Čechů z první světové války Přišel befel od císaře pána a jeho pokračování Zum Befehl, pane lajtnant…, je autorkou trilogie dětských knih Tajemství hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři, podílela se na sbírce dětského veršovaného folkloru Kecy v kleci či na antologii povídek českých autorek Všemi smysly a v neposlední řadě má za sebou literární experiment v podobě „štafetově“ utvářeného románu Johana. Teorie podivnosti je její první zcela samostatně psaný, plnohodnotný román.

Čísla
Protagonistkou vyprávění v první osobě je Ada Sabová, intelektuálka, která se dle vlastních pocitů profesně tak trochu zahrabala coby vědkyně v Ústavu mezioborových studií člověka, o jehož smysluplnosti, či přesněji řečeno o jehož přispívání k celkové výši lidského poznání má své pochybnosti. Pokročilá třicátnice po několika spíše negativních milostných zkušenostech upřednostňuje krátkodobé nezávazné vztahy a stejně nezávazně se věnuje i rozjímání nad rozmanitými náměty, přestože má někdy pocit, že by mohla svoje soustředění upnout na něco určitějšího nebo podstatnějšího a dosáhnout tak snad pozoruhodnějších výsledků, než jaké vykazuje její průběžná životní bilance. Jedním z oblíbených témat jejího rozjímání je vnějškové působení lidí a zpracovávání prvotního dojmu, na jehož základě se utváří pocit sympatie, či antipatie. Toto téma částečně souvisí i s jejím vědeckým zájmem, jenž se točí právě kolem technik vnímání lidí na příslovečný první pohled. Složitý fenomén prvotního hodnocení s jeho širšími společenskými konsekvencemi by ráda vhodně prolnula s nějakým teoretickým modelem a výzkum ukotvila v přesněji vyčíslitelných proměnných. To se jí ale nedaří, neb si, jak si sama uvědomuje, ukousla příliš velké badatelské sousto. Ve stavu intelektuální i vztahové frustrace si dopřává potěšení alespoň z drobných postřehů a z hodnocení svého okolí, například pomocí průběžného známkování a vyhodnocování okolo se vyskytujících jedinců, obzvláště mužského pohlaví, kteří se octnou před jejími zraky. Desítka z hlediska sympatií znamená absolutní, téměř zázračnou shodu, jako by se jednalo o dvě entity oddělené od původní dokonalejší bytosti (představou rozpolcené dokonalé bytosti autorka možná naráží na Aristofanovu řeč v Platónově spise Symposion, ačkoli to explicitně neuvádí). Naopak jedinci hodnocenými méně než sedmičkou se Ada nehodlá příliš zabývat.

Interference a králičí nory
Román sestává především z četných postřehů a impresí protagonistky. Ada Sabová se ukazuje jako celkem bystrá, zajímavá a vtipná průvodkyně textem, která se příliš nesnaží udělat na čtenáře dojem za každou cenu. Autorka skrze její líčení rozehrává různé motivy a splétá mnohé dějové linie, ačkoli dost dlouho není jasné, zda spolu některé postřehy a události nějak více souvisejí a jestli z nich vyplyne něco podstatnějšího. Hrdinku povětšinou nacházíme v běžných situacích, jež skýtají četná pracovní i volnočasová setkání. Ada se stavuje v rozhlase za svou mámou, navštěvuje v domově důchodců stále čilou babičku a jezdí i za otcem, který po nervovém zhroucení tráví veškerý čas v poněkud ponuré chatě na samotě. Hrdinka se setkává také s kolegy, se svým volnomyšlenkářským a výtvarně nadaným bratrem a jeho přáteli, se svojí psycholožkou či s bývalým přítelem, s nímž pracuje na výstředním spánkovém experimentu. Ten spočívá v záznamech různorodých a často zajímavých technických nápadů a konstrukcí, které jí podvědomí nadělí během spánku. Podnikavý expřítel se pak některé myšlenky pokouší zpeněžit s pomocí svého inovativního start-upu a o výdělek se s ní plánuje rozdělit.

Knihou projde skrze hrdinčinu mysl leccos. Od osobní krize hodnot přes milostné problémy či rodinné vztahy až po obecnější úvahy z oblasti umění, sociologie, kulturologie nebo kvantové mechaniky (v téměř každé kapitole se protagonistka zběžně věnuje nějakému známému příspěvku k tomuto tématu: dvojštěrbinový experiment, Schrödingerova kočka, vlnově-korpuskulární povaha částic aj.). Postupně se do centra dění dostává pátrání po zmizelém synovi Adiny známé, který Adu fascinuje mimo jiné tím, že je pro ni, dle fotografií, čistou „desítkou“. Zmizelý se jmenuje Kašpar Hauser, stejně jako záhadný norimberský nalezenec z počátku 19. století. Další propojení ztraceného hrdiny s touto historickou postavou naznačují některé interpretační možnosti, které je ale třeba ponechat na samostatném úsudku čtenáře. Každopádně to vypadá, že nezvěstný nebudí fascinaci jen v Adě, neboť se kolem jeho osoby točí řada více či méně fantastických legend a tvrzení. Introspektivní vztahový román se však nikdy zcela nepřelije do detektivního žánru. Přestože se v knize na pátrání po osudu tajemného Hausera postupně soustředí čím dál tím více pozornosti, děj se stále odvíjí i po jiných liniích. Pro koho otec staví koupelnu kutáním do skalního útvaru, k němuž přiléhá jejich poněkud bezútěšná chata? Za kým se potají vydává babička na svých toulkách po zákoutích domova důchodců? A proč má Adina matka v rychlovarné konvici vždy nějaké mrtvé mravence? Román se navíc nenápadně přetváří v jakousi podivnou science fiction ve stylu děl Philipa K. Dicka. Nejprve pouze skrze paranoidní psychózu Adina kolegy, který propadne představě, že jeho já z paralelního vesmíru s ním rezonuje na úrovni pravděpodobností vlny známé z kvantové fyziky a kazí mu jeho těžce vydobyté duševní superschopnosti. Později ve volně se rozvíjející představě Adina bohémského bratra, že svět je počítačová simulace, jakási hra či snad virtuální test, kde jsou někteří lidé pouze stafáž a kde možná existují různé skryté cesty, jako zadní vrátka v programovém kódu. Román se při tom drží v rovině interpretační nejistoty díky povaze nespolehlivého vypravěče, tudíž je možné mu zejména v závěru porozumět rozličnými způsoby. To je už ale záhodno nechat na samotném čtenáři.

V kosmickém víru
Kniha Pavly Horákové překvapuje množstvím různorodých témat i nečekaným způsobem, kterak s nimi nakládá v rámci záludného vrstvení motivů a naznačených spojitostí, přitom ale zůstává vtipným a čtivým textem. Fasáda introspektivního románu o vztazích skrývá exotickou literární směs. U Teorie podivnosti lze nečekaně najít afinity kupříkladu k dílům Václava Kahudy a Thomase Pynchona. S Kahudou autorka sdílí prolínání různých žánrů s osobními postřehy, myšlenkami a zdánlivě všedními zážitky protagonisty, v němž se mísí všednost s jakousi mysticko-vědeckou vizí vesmíru (tedy vizí založenou na spekulativní vědecké teorii, kterou pak v příběhu demonstrují mysticky reflektované události), přičemž u obou se z množství splétajících se motivů ústřední téma střídavě vynořuje a zase mizí do pozadí. Všichni tři uvedení autoři pak text utvářejí na základě paranoidního vidění světa svých vypravěčů, v němž může cokoli vystoupit z chaosu všednodenních událostí a získat zásadní význam. V tomto ohledu je patrně nedostižný právě Pynchon, v jehož jazykově vybroušených a dějově komplikovaných textech, nasycených širokou škálou faktických informací, figuruje vždy nějaké tajemství zaobalené do složité struktury, která však může být jen zdánlivá. Pynchon, jehož jednu knihu mimochodem Pavla Horáková překládala do češtiny (Pomalý učeň, Volvox Globator, 1999), ve svých textech čtenáři nabízí hluboký ponor do velmi různorodých oblastí vědění. Pro labyrintickou, či lépe rhizomatickou strukturu, v níž se samotní hrdinové stávají jen jedněmi z mnoha záhadných součástí složitého mechanismu a ztrácejí tak své obvyklé antropocentrické pozice, je autorova próza řazena mezi díla tzv. hysterického realismu. Pynchon i Horáková se mezí realismu nijak přísně nedrží a klidně se vydávají za hranu toho, co by bylo možné jednoduše vyložit měřítky běžné logiky a poznání. I v Teorii podivnosti se všednodenní skutečnost ve své rozmanitosti setkává s něčím, co přesahuje běžnou zkušenost, přičemž autorka skrze vypravěčku svět nepojímá jako nerozluštitelnou záhadu, ale spíše jako stále otevřený epistemický prostor, do jehož veškerých zákoutí jsme nepronikli.

Svět vně jeskyně
Představa, že svět je jen jakási hra, za jejímiž hranicemi se nachází „vyšší“ skutečnost, je vlastní mnoha náboženstvím i ontologicko-filozofickým výkladům, počínaje Platónem. V naší současnosti má jak svůj naivně popkulturní (Matrix), tak sofistikovaně vědecký korelát (Bostromův článek Are you Living in a Computer Simulation? vydaný v Philosophical Quarterly). V tomto ohledu autorka nepřináší mnoho originálního – téma je zajímavé spíše díky tomu, že v kontextu celé prózy působí nečekaně. Ostatně, jak již bylo řečeno, jedná se spíše o jedno z více excentrických témat, která si v próze Pavly Horákové překvapivě našla sdílený prostor. Právě v tom, čím je kniha zajímavá, se však zároveň projevuje i její slabina. Pynchon ve svých textech k tématům proniká v nečekané hloubce i šíři, v níž rozehrává omračující divadlo, plné faktů a přeludů. Pro Kahudu se zase zdají být témata neobyčejně osobní, neboť je díky protagonistovi nahlížíme skrze naprosto jedinečný osud a charakter, jenž se tak napojuje na velké dějiny i jakýsi vesmírný rozměr. U Pavly Horákové jsou náznaky obojího, ale nic z toho nepůsobí zcela přesvědčivě. Různorodé prvky vyprávění mezi sebou rezonují a ponoukají k postmoderní interpretační hře, ale tuto herní rovinu při tom nepřekračují. Což je škoda, protože text v tomto ohledu vzbuzuje určité naděje. Kniha nakonec působí, jako by se jinak příliš banální rovina osobních vztahů výstředními tématy spíše jen tak na efekt zpestřila než nějak zásadně prohloubila.

Celkově však Teorie podivnosti není vůbec špatná kniha. Je to román, na němž je sympatická už jen samotná snaha vykročit nečekaným směrem. Boří žánrové hranice a zároveň se snaží o vážnější sdělení, byť právě v tomto bodě spíše selhává. V mnoha ohledech je zábavná a chytrá. Avšak ambicím, které jsou z díla patrné, autorka prozatím zcela nedostála.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tereza Semotamová, 25.02.2019 15:18
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Pane Fencl, můžete mi prosím napsat, jak u mě Petr A. Bílek "dopadl"? Pokud vím, postovala jsem na FB jeho recenzi, napsala "Pochlubím se" a vskutku jsem se pochlubila. Každý má právo na svůj názor a recenzi a nevím o tom, že bych toto právo někomu upírala či se vůči tomu vymezovala. Názor Haralda Blooma... by mě samozřejmě také zajímal. Hezký den.
Vložil: David Sokol, 21.02.2019 18:45
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Tisková prohlášení to nejsou, ale pokud má člověk v přátelích pár lidí z bubliny (a to ani není třeba mít v nich samu autorku), umí to být protivné. Ale chápu, moje chyba, měl jsem blokovat... Svobodu na ostřejší vyjádření v kritickém textu bych recenzentovi asi ponechal, je to ku prospěchu věci. Nebo... lépe: kritickému textu může požadavek na pokoru leckdy uškodit.
Vložil: Marie, 21.02.2019 11:29
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
M. Fencl: Trochu té "pokory" a sebereflexe by ale mohli projevit i někteří recenzenti - třeba když se podívám na závěr tohoto článku, zní dost arogantně, i když to tak autor možná úplně nemyslel. A potom: osobní profily na FB nejsou tisková prohlášení a není snad třeba příspěvky z nich autorům předhazovat...
Vložil: Mirek Fencl, 20.02.2019 11:18
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Pane nebo paní droogu, děkuji za upozornění a pardon, že jsem svůj komentář v návalu aktuálního pobouření "neozdrojoval". Pavla Horáková naznačovala, že iliteratura neplatí svým přispěvatelům, když reagovala na profilu Terezy Semotamové, konkrétně psala "Nefňukej, furt máš o deset procent víc než já.... Už jim za ty recenze na iLiteratuře platí, nebo je to dobrovolnický?". Nicméně ve vámi citovaných pasážích se podle mě příhodně odráží to, na co jsem chtěl původně upozornit a patrně neupozornil dostatečně. Nevím, co znamená, že Pavla Horáková četla autory, o kterých se píše v recenzi, "ironicky" (vždyť Pynchona snad i překládala), ale moc respektu k těmto třem veličinám české, respektive světové literatury v tom není. A o to mi právě jde. Působí to na mě tak, že autorka si myslí, že napsala geniální dílo a kdokoliv jí to chce byť jen trochu rozporovat, tak je jí a její sociální bublinou strhán a zesměšněn (naštěstí jen v rámci bubliny). Ještě více to vyniklo, když Horáková na svém profilu sdílela výsek z únorového Hosta, kde její román nepříliš lichotivě hodnotil Pavel Janoušek. Horáková mimo jiné psala: "Je to poučný v tom smyslu, že mi dochází, že i já sama při kritické reflexi literatury nepochybně plodím stejný haluze jako tihle profesionální čtenáři. A že se mi za to někdo může takhle veřejně posmívat" a "A na skutečný chyby, který tam [rozuměj v románu] jsou, ještě nikdo neupozornil, lol". Pardon, ale pokud tohle není naprosto zahleděný a arogantní přístup, tak už opravdu nevím, co ano. Horáková se jednak staví na roveň Pavlu Janouškovi, jehož "kritické reflexe" pokládá za "haluze", jednak tvrdí, že ti, co upozornili na slabá místa jejího románu, upozorňovali špatně, protože chyby tam sice jsou, ale ví o nich asi zatím jen ona -- nebo nevím, třeba hloupost těchto výroků vidím jenom já... Mimochodem, u Semotamové na profilu podobným způsobem dopadl snad ve stejný čas jako Janoušek Petr A. Bílek, který si dovolil vyhradit se vůči její knize Ve skříni. Nevím, snad kdyby dámy upozornil Harold Bloom, že jejich romány nejsou "zas takové pecky", uvěřily by. Ale obávám se, že ne. Je to škoda, protože Horáková by podle mě jednou fakt dobrou knihu mohla napsat. Ne však bez pokory k těm, kteří ji upozorňují na to, že ten první má své mouchy. Protože má, ať se to autorce líbí, nebo ne. Když však bude jednu z největších autorit -- jsem o tom přesvědčen -- na svém profilu "veřejně zesměšňovat", asi je její profil jediné místo, které v budoucnu osloví. Paní de Bruin, nijak to nezpochybňuju, jen jsem neobratně interpretoval autorku.
Vložil: droog, 19.02.2019 12:58
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Pro pořádek, na svém profilu https://facebook.com/pavla.horakova/posts/10156608676589961 se autorka k této recenzi vyjádřila pouze "Sice tam má pár nepřesností, ale za to, že recenzent použil víc cizích slov než moje "celkem bystrá" hrdinka a přirovnává mě k textům, které jsem nečetla anebo četla ironicky,... dávám 7/10" a v komentářích ještě "Tam hlavně nejde o hodnocení chlapů :'( Ale je to marný, je to marný, je to marný" a "je to poněkud jiná kniha, než jak se jeví z recenze." Právě tak její bublina se k iLiteratuře jako takové nevyjadřovala už vůbec. Takže se dost obávám, že do ní pan Fencl projikuje svůj budižkničemský způsob vyjadřování.
Vložil: Magda de Bruin, 14.02.2019 19:01
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Otázka honorářů tu v poslední době už jednou padla, a tak bych chtěla upřesnit, že původní recenze atd. jsou na tomto - nezpoplatněném - webu placené. Spolek budižkničemů? Jak je libo. Ale rozhodně ne neplacených.
Vložil: Mirek Fencl, 14.02.2019 00:40
Horáková, Pavla: Teorie podivnosti
Kniha není žádné veledílo, přesto mě naprosto zaráží, s jakou "pokorou" se autorka k recenzi a k celé iliteratuře postavila na sociálních sítích. Recenzent samozřejmě nic nechápe a celá iliteratura je dle Horákové spolek neplacených budižkničemů. Je v tom samozřejmě utvrzována svou sociální bublinou,... do níž se bohužel řadí i Olga Stehlíková, která byla předloni vyznamenána coby reprezentativní kritická osobnost cenou Tvárnice a která dříve pravidelně na tento server přispívala. Pokud se mluví o úpadku literatury, nelze se divit, když se literátky chovají jako pětileté děti, kterým někdo rozšlápl bábovičku. P.S.: Pokud by někoho zajímalo, zda, případně jak se k tomuto názoru vyjádří autorka, nechť sleduje její profil na fb. Jinde než v prostředí, kde má za sebou houf podporovatelů a podporovatelek, totiž patrně fundovaná literární diskuse neprobíhá. P.P.S.: Zatímco Marek Jančík je podle toho, co Horáková píše, sotva schopen knihu přečíst, nedejbože pochopit její význam, tato "recenze" je pro ni přijatelná. Není těžké uhodnout, proč tomu tak je: www.uzasnabara.cz
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.