Freudenthaler, Laura: Die Königin schweigt

Freudenthaler, Laura
Die Königin schweigt

recenze beletrie zahraniční

Bez nepodloženého psychologizování a laciného moralizování nahlíží rakouská spisovatelka Laura Freudenthaler do nitra ženy narozené mezi válkami, která v mnoha svých životních rolích usilovala o korektní pozici a šla cestou odpojení od vlastních citů. Nebo o nich jen neuměla mluvit, neuměla je pojmenovat, a tak je sama nechápala a „v boji o přežití“ se je snažila za každou cenu zapudit?

Život jako tichý boj
Laura Freudenthaler
: Die Königin schweigt. Droschl, Wien, 2017, 208 s.

Do dnešního světa, jenž adoruje dítě a „komunikaci“ skloňuje ve všech pádech, vnesla rakouská spisovatelka Laura Freudenthaler (nar. 1984) příběh ženy, jež v nemoci a osamění odchází ze života, poznamenaného citovým chladem a neschopností mluvit o vlastních emocích. Fanny, titulní protagonistka románu Die Königin schweigt (2017, Královna mlčí), si připustí, že její jediné dítě odmala trpělo vážnými psychickými problémy, až ve chvíli, kdy její dospělý syn spáchá sebevraždu.

Fanny se narodila mezi válkami, vyrůstala na statku v myšlenkově rigidním prostředí rakouského venkova. V den svatby, který ji proměnil v respektovanou paní učitelovou, si připadala jako královna. Po letech o tom vyprávěla vnučce, pečovala však jen o pár vzpomínek ze života, jež byla schopna sdílet. Jinak většinu zejména tragických životních zážitků vytěsnila, nezabývala se jimi, neuměla je zpracovat, vedla život podle přísných pravidel, která si sama nastavila, aby dokázala čelit ranám osudu. Nevyhoví tedy ani vnuččině prosbě, aby svůj život zaznamenala do deníku, který jí vnučka darovala. O svém životě mlčí.

O jistých věcech se nemluví, takové bylo životní krédo hrdé, nepřístupné ženy, které do života tolikrát vstoupila smrt: v dětství, když milovaný starší bratr padl ve válce, pak následovala otcova sebevražda, matčina smrt, později jí při autonehodě zemřel manžel, přežila smrt i několika mužů, s nimiž se ve svém pozdějším životě stýkala, a na život si sáhl také její jediný syn, který od dětství trpěl úzkostmi a depresemi a ona jako matka vše přehlížela a překrývala svou přísností a mlčenlivostí. Sama příliš nemluvila a nedovedla se ani ptát, co její dítě trápí a jak mu může pomoci, což mezi nimi vedlo k obrovskému odcizení.

Románový debut talentované rakouské spisovatelky Laury Freudenthaler naznačuje svůj obsah už názvem: Královna mlčí. Metafora krásné, hrdé a nepřístupné vládkyně, která opanovala svůj život přísným řádem a ustavičnou prací, výstižně shrnuje charakter ústřední románové postavy, do jejíhož nitra má čtenář možnost nahlédnout. Vyprávění v er-formě nemoralizuje a nic nikomu nevyčítá, plyne klidným, tichým, smírným tónem – a přitom odhaluje nezměrná životní dramata. Autorka nepodsouvá žádné laciné řešení, je na čtenáři, aby pátral v protagonistčině duši a hlavě a třeba se dobral závěru, že tato žena své generace prostě neuměla o citech mluvit, nenacházela pro ně slova, a tudíž ztráty nijak mentálně nezpracovala, jen o nich mlčela a stávala se stále zatvrzelejší.

Ke konci života však na Fanny kruté vzpomínky na prožité tragédie doléhají, dotírají v podobě nočních můr a denního blouznění, v nekonečně dlouhém čase čekání na pečovatelku a na vlastní smrt, v čase mezi bděním, podřimováním a mělkým, neklidným spánkem. Až na samém sklonku života Fanny ještě jednou navštíví svou rodnou vesnici, proti své vůli, s Hannou, které kdysi Fanny zachránila život a která která o ni teď pečuje; je pro ni jedinou osobou, se kterou se vůbec stýká. Starou dámu tento návrat do světa, v němž kdysi žila, velmi vyčerpá a vyděsí, a čtenář se tak loučí se zmatenou ženou, jejíž utříděné vzpomínky, jak je román předkládá, blednou, mísí se a splývají. Fanny již slyší přicházet smrt, je ve svém domě obklopena duchy všech svých mrtvých, a přesto stále dýchá.

Závěrečné vyznění románu, do něhož neodvratně vstupuje očekávaná protagonistčina smrt, je smírné a stejně jako celé vyprávění zcela klidné. Chirurgicky chladné a přesné zářezy slov čtenáře neustále nutí revidovat ve své mysli obraz titulní hrdinky a snažit se porozumět motivům jejího chování. Přemítat nad tím, co Fanny formovalo, jaký vlastně vedla život, když navenek působila tak přátelsky a obětavě pomáhala. Ze života však odchází osamělá a na některé okamžiky svého života možná přece jen mění náhled. Úvahy o románu mohou zavést i k otázce, jestli je Fannyin příběh výpověď o ženách meziválečné generace, nebo má nadčasovou, obecně lidskou platnost.

S útržky vzpomínek a citovou vyprahlostí, věcností ve Fannyině jednání skvěle koresponduje i forma krátkých „kapitol“, které málokdy přesahují stránku či dvě (a vlastně suplují odstavce, na které text zcela rezignuje). Někdy znamenají konce kapitol předěl v čase vyprávění, z minulosti se vracíme do přítomné reality a vypravěč připomíná, jak se pracovitá a vždy rázná Fanny cítí nesvá v posteli, kde pod jejím nemocným tělem při každém pohybu zašustí igelit. Jindy však dojde k prudkému skoku v plynutí děje i v rámci kapitolky, když je do proudu vyprávění vsunut drobný signál, který děj předjímá nebo naznačuje, že to mohlo být i jinak. Narušuje se tak linearita příběhu a čtenář je vybízen k aktivnímu dotváření vypravovaných epizod, propojování vzpomínkových fragmentů.

Germanistka Laura Freudenthaler, která se příležitostně věnuje také novinářské a překladatelské práci, naznačila své mnohostranné literární nadání již v povídkovém debutu Der Schädel von Madeleine. Paargeschichten (2014, Madeleinina lebka. Příběhy dvojic), ve kterém šokovala obrazy ze života mladých lidí současného velkoměsta. Románovou prvotinou Die Königin schweigt (2017) se přenesla do venkovského prostředí a přesvědčivý portrét osamělé ženy jí vynesl ocenění za nejlepší německojazyčný románový debut, udělené na Festival du premier Roman 2018 ve francouzském městě Chambéry, stejně jako srovnání s prózou Celý život Roberta Seethalera.

Zatímco autorčin první román osciluje mezi skutečností a rozplývajícími se vzpomínkami na prožitou minulost, druhý román Geistergeschichte (2019, Duchařský příběh) balancuje mezi skutečností a imaginárními představami padesátileté pianistky, která se domnívá, že její muž, režisér, má milenku. Freudenthaler opět svým nepřehlédnutelným autorským stylem, který se opírá o precizní stručné formulace s přesnými detaily, vykresluje postupující odcizení v partnerském vztahu a naznačuje, jak snadno se mohou začít vytrácet hranice mezi realitou a představami o ní. Román získal Literární cenu Evropské unie pro rok 2019.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 761x

katalogy

štítky k článku

Inzerce