Rakouská literatura v roce 2019

Rakouská literatura v roce 2019

studie beletrie zahraniční

Radost a uznalé pokyvování hlavou na straně jedné, vztek a zděšení na straně druhé. Loňské udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouskému prozaikovi, dramatikovi a esejistovi Peteru Handkemu pořádně rozvířilo poklidnou hladinu evropských literárních vod. Vášnivá debata o rozhodnutí Švédské akademie uzavřela nebývale plodný rok rakouské literární scény.

Hříšník Handke, mrtvá nevěsta a brněnští holubi: rakouská literatura v roce 2019

Stěží by čtenář hledal jinou literární událost, která by rozproudila krev v žilách tolika jednotlivců. Rakousko se rovných patnáct let po udělení Nobelovy ceny za literaturu provokatérce Elfriede Jelinekové dočkalo dalšího, ještě kontroverznějšího laureáta.

Případ Handke
O tom, že korutanský rodák Peter Handke (nar. 1942) vytvořil bohaté a žánrově pestré dílo hodné prestižního ocenění, nemá smysl diskutovat a mezi znalci jeho tvorby by se nejspíš nenašel nikdo, kdo by jeho literární um zpochybňoval. Jak však už zaznělo v médiích mnohokrát, proti Handkemu hovoří jeho vědomá podpora srbské strany jugoslávského konfliktu, kterou artikuloval mj. v cestopisné reportáži Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní cesta k Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko) z roku 1996 a několika pozdějších textech. Náznaky trvající solidarity s Miloševićovým režimem a opakované zpochybňování některých faktů z balkánského konfliktu jsou už čistě z historického pohledu přinejmenším problematické, a logicky jsou tedy i důvodem k oprávněné kritice nejen v literárních kruzích. Handke sám svůj postoj zdůvodňuje snahou vytvořit protiváhu k příliš jednostranné a podle něj zavádějící interpretaci celého konfliktu „západními“ médii.

Do jaké míry si Handke v polovině 90. let byl vědom některých válečných zločinů, v mezičase doložených svědeckými výpověďmi, je složité zrekonstruovat a ani množství nejrůznějších pozdějších písemných vyjádření, výroků a jejich parafrází, které kolují tiskem, na celou věc nevrhá laskavější světlo. Z ukázek dostupných v dokumentu, který na autorovu obranu sestavilo jeho domovské nakladatelství Suhrkamp, je jednoznačně patrná snaha relativizovat. Handke a jeho nakladatel tvrdí, že jde především o kritiku tehdejšího mediálního diskurzu, zatímco Handkeho odpůrci za jeho slovy vidí mj. zpochybňování důvěryhodnosti očitých svědků, respektive retušování hrozivé skutečnosti.

Ať tak, či tak, odsoudit paušálně celé, mimochodem z velké části bytostně subjektivní a apolitické dílo, které čítá více než sedmdesát próz různé délky a na dva tucty divadelních her, by byla škoda. O jeho kvalitách se tuzemský čtenář může přesvědčit sám, má z čeho vybírat: ještě za totality vyšel v doprovodu dvou dalších próz autorův zásadní text Nežádané neštěstí (Wunschloses Unglück, 1972, č. 1980), v němž se Handke vypořádává se sebevraždou matky. Po revoluci pak na tento svazek navázaly překlady jednak některých dalších raných próz – Úzkost brankáře při penaltě (Die Angst des Tormanns beim Elfmeter, 1970, č. 2013), Zvláštní žena (Die linkshändige Frau, 1976, č. 1997) či Číňan bolesti (Der Chinese des Schmerzes, 1983, č. 1997) –, jednak pozdějších textů z 90. let a počátku milénia, z nichž uveďme dvojici útlých svazků Don Juan (ve vlastním podání) (Don Juan (erzählt von ihm selbst), 2004, č. 2006) a Velký pád (Der große Fall, 2011, č. 2013). Kromě toho jsou k dispozici i překlady řady Handkeho her včetně legendárního šprechštyku Spílání publiku (Publikumsbeschimpfung, 1966, č. 1968 a 2012). Některé z nich v minulosti uvedlo dnes již zaniklé Pražské komorní divadlo v režii Dušana D. Pařízka (Spílání publiku 2010, Podzemní blues a Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli) či olomoucké Divadlo na cucky (Proč kuchyň?). Zájemce o dílo čerstvého laureáta Nobelovy ceny je tak protentokrát v mnohem luxusnější pozici než před deseti lety, kdy se ocenění dočkala poslední zástupkyně německy píšící jazykové oblasti, u nás tehdy zcela neznámá Herta Müllerová. À propos: je-li řeč o Müllerové, patří se uvést, že právě Handkeho jmenovala Müllerová roku 2012 během návštěvy Prahy jako jednoho z autorů, který ji v mládí velmi ovlivnil. Z bezprostředních reakcí na udělení Nobelovy ceny Peteru Handkemu vyberme zástupně ještě dvě: pochvalu „autorovi světového významu“, který se pouze v konkrétním historickém období ocitl politicky „na scestí“, v týdeníku Die Zeit složila rakouská prozaička Eva Menasse. Naopak vítěz loňské Německé knižní ceny Saša Stanišić, který roku 1992 uprchl z bosenského Višegradu právě před vraždícími srbskými milicionáři, se během převzetí ceny proti Handkeho zamlčování obětí a lžím tvrdě vymezil.

Handkeho jméno a nevyjasněné postoje tak nadále rozdělují společnost. Nezbývá než doufat, že se diskuse časem stočí i k jeho další tvorbě, třeba té rané, pozapomenuté, jak ve svém článku navrhuje Menasse. To, že se o Handkem bude hovořit i letos, je totiž navýsost jisté už nyní. Nejenže se v únoru na pultech knihkupectví objevuje autorova nová próza Das zweite Schwert (Druhý meč), ale v rámci Salcburského festivalu bude mít v létě premiéru také jeho nejnovější divadelní text, a to text s výrazným českým nábojem. Hra Zdeněk Adamec, jak už název napovídá, by měl reflektovat sebeupálení humpoleckého studenta Zdeňka Adamce. Ten se v březnu roku 2003 polil hořlavinou a zapálil na Václavském náměstí, podle svých slov mj. na protest proti společenským poměrům v zemi.

Zločiny minulosti
Ale zpět do Rakouska a do roku 2019. Nabídnout vhled do loňské literární produkce našich jižních sousedů se tentokrát zdá být poněkud složitější, neboť v množství vydaných titulů se nehledají záchytné body snadno. Řada zavedených a známých autorů se přihlásila o slovo s novými texty, aniž by kterýkoli z nich na trhu či mezi kritiky vyvolal skutečný poprask, jako se to předloni povedlo třeba Arnu Geigerovi s historickým románem Unter der Drachenwand (Pod Dračí stěnou) či o rok dříve Robertu Menassemu s bruselským románem Hlavní město (Die Hauptstadt, č. 2019). Přitom potenciál mělo hned několik z nich, mezi nimi jistě i bizarní roadtrip s mrtvolou Rückwärtswalzer oder Die Manen der Familie Prischinger (Valčík pozpátku aneb Mánové rodiny Prischingerových). Novinka vypravěčského talentu Vey Kaiserové (nar. 1988) se sice v Rakousku vyšplhala mezi bestsellery, k číslům veleúspěšné prvotiny Popdechovka aneb Jak přišla věda do hor (Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam, 2012, č. 2015) se ale podle všeho ani zdaleka nepřiblížila. Poněkud na okraji zájmu zůstala i opětovná literární výprava do Indie stárnoucího barda slov Josefa Winklera (Der Stadtschreiber von Kalkutta, Čestný spisovatel města Kalkata) a spíše vlažného přijetí se dostalo i románové studii lidské normality českými nakladateli dosud neobjevené Anny Weidenholzerové (Finde einem Schwan ein Boot, Najdi labuti loďku).

Autorem, jehož naopak díky dřívějším překladům kriminálních románů Sladkost života (Die Süße des Lebens, 2006, č. 2010) a Dům s matracemi (Das Matratzenhaus, 2010, č. 2011) tuzemští čtenáři znají, je Paulus Hochgatterer (nar. 1961). Hochgatterer, civilním povoláním psychiatr pro děti a mládež, ve svých textech často využívá poznatky z vlastní lékařské praxe a přímo či oklikou zobrazuje pohnuté osudy dětí a mladistvých. Nejinak je tomu i v detektivně laděné novince Fliege fort, fliege fort (Jen leť, jen leť), jejíž děj autor stejně jako v případě výše zmíněných románů zasadil do fiktivního městečka Furthu am See. Na místo činu se tak vracejí stárnoucí komisař Ludwig Kovacs, psychiatr Raffael Horn či poněkud vyšinutý benediktinský mnich Joseph Bauer. Zatímco Kovacs spolu se svým týmem pracuje na objasnění zmizení malé dívky a pátrá po příčinách útoků na místní seniory, Horn bojuje s uměleckými ambicemi dospívajícího syna Tobiase a Bauer s lelkujícími mladistvými vyděděnci.

Hochgatterer se od tradičního pojetí detektivního románu odklání především nebývalým důrazem na osudy jednotlivých postav, které zobrazuje hned z několika perspektiv. Kromě toho překvapí i míra, v níž se zápletka line podél řady aktuálních společenských témat včetně rostoucí xenofobie ve společnosti, vzestupu pravicového extremismu či integrace nezletilých uprchlíků.

Kriminálních aktivit jiného ražení se týká historický román Die Tauben von Brünn (Holubi z Brna) Bettiny Balàka (nar. 1966). Příběh rozložený do několika desetiletí 19. století se točí kolem sázkařských podvodů s loterijními losy. Autorka se dle svých slov nechala inspirovat zvěstmi, které kolují o historické postavě vídeňského zbohatlíka Johanna Karla von Sothena (1823–1881). Von Sothen byl majitelem trafiky a prodejcem výherních losů, který během let za poněkud neobjasněných okolností přišel ke slušným penězům. Proslýchá se, že si k majetku dopomohl jednoduchým švindlem spočívajícím ve zpoždění, k němuž docházelo mezi losem v Brně a uzavřením sázek ve Vídni. Než totiž posel s výsledky losu dorazil koňmo z Brna do Vídně, měli Vídeňané možnost nadále sázet. A poštovní holub tutéž vzdálenost urazil mnohem rychleji.

V románu se bezskrupulózní „self-made man“ von Sothen, jak antihrdinu označuje sama autorka, vetře do přízně brněnské chovatelky poštovních holubů Berty, která je posléze tak trochu proti své vůli donucena podílet se na jeho podvodu. Vzrušující, na detaily bohaté dobové panorama, hodnotí román recenzenti a literární sondu do období postupně se formujícího kapitalistického trhu si pochvalují.

Vražda, nebo sebevražda?
Po stopách zločinu se vydává čtenář také na prvních stránkách románu Als ich jung war (Když jsem byl mladý) v Hamburku žijícího prozaika Norberta Gstreina (nar. 1961). Nebo byla smrt mladé nevěsty Iris, kterou našli druhého dne po veselce pod blízkým srázem bez známek života, sebevražda? Případně jen nešťastná náhoda? To je jedna z otázek, kolem níž titul oceněný Rakouskou knižní cenou krouží. Gstrein se soustředí na podivínskou, samotářskou postavu Franze, syna alpského hoteliéra, který během studií vypomáhá v rodinné restauraci při focení svatebních hostin. Onoho osudného večera se mladík shodou okolností stává jediným svědkem roztržky mezi novomanželi a posléze terčem nevěstiných provokativních poznámek. O třináct let později, po letech strávených v roli instruktora lyžování ve Skalnatých horách, se Franz vrací zpět do Tyrolska a je bratrem a jeho ženou konfrontován s pozapomenutou minulostí i vlastními přešlapy.

Paralelně s rakouskou linií příběhu vyplouvají v dalších kapitolách na povrch i detaily z vypravěčova života v zámoří, jehož smutným středobodem se stala sebevražda jednoho z Franzových svěřenců, profesora československého původu Jana. Aniž by se o to mladý muž jakkoli přičinil, vypěstoval si český emigrant odněkud z Moravy k Franzovi během let nejednoznačný, pseudootcovský vztah. Teprve po profesorově smrti Franz s ohromením zjišťuje, že zdánlivě osamělého šedesátníka vlastně vůbec neznal.

Gstreinova mistrně vystavěná psychologická próza se dotýká řady nesnadno uchopitelných témat včetně otázky viny, sebeklamu či mocenských vztahů mezi pohlavími. Text to ani v nejmenším nepřipravilo o vnitřní pnutí, které si čtenáře rychle podmaní. Také u recenzentů román bodoval. Neváhali jej označit mj. za působivý portrét naší k hysterii inklinující doby nebo za knihu, v níž se literární tajemno výborně prolíná s diskusí o #MeToo.

Sondu do mezilidských vztahů vysílá i Laura Freudenthalerová (nar. 1984) v útlé próze Geistergeschichte (Duchařská historka). Její protagonistkou je padesátiletá francouzská klavíristka Anne, která už dobrých dvacet let sdílí domácnost s manželem Thomasem. Během ročního volna, které si Anne dopřává, aby se mohla více věnovat hraní a práci na plánované učebnici, jí však dobře známé prostředí a zavedené pořádky začínají být proti srsti. Zdá se, že Thomas se z jejího života pomalu vytrácí. Už ani nespává ve společné ložnici. Anne jej podezírá z nevěry a ta představa ji natolik pohltí, že se Thomasova nová známost pomalu stává součástí jejího života, duchem či stínem, který ji doprovází na každém kroku.

Jak už z anotace vyplývá, zobrazuje Freudenthalerová ve svém v pořadí druhém románu postupné odcizení mezi dlouholetými partnery. Představy a realita přitom splývají v jediné, a tak není možné jednoznačně říci, co je pravda a co pouze dílo přespříliš bujné imaginace. Autorka, kterou kritická obec považuje za jeden z největších mladých talentů rakouské literatury, za knihu získala Cenu EU za literaturu. Zahraniční práva se jistě i díky tomu prodala už do třinácti zemí včetně Švédska, Bulharska či Španělska. Český překlad se podle všeho zatím nechystá.

Nové knižní překlady v češtině
Můžeme však upozornit na jiná jména rakouských autorů, jejichž knihy v loňském roce poprvé pronikly k českým čtenářům: např. Marlene Haushoferová, Milena Michiko Flašarová, Clemens J. Setz či již jmenovaný Norbert Gstrein.

Zeď (Die Wand), v pořadí třetí a nejúspěšnější román rakouské spisovatelky Marlen Haushoferové (1920–1970), která již před půlstoletím podlehla na vídeňské klinice rakovině kostí, bude možná pro mnohé české čtenáře literárním objevem roku, přestože originál prvně vyšel již roku 1963. Mezitím se útlý román stal v německojazyčném prostředí kultovní knihou, byl vydán ve více než patnácti překladech (mj. roku 1989 ve slovenštině), roku 2012 zfilmován a v témže roce uveden na jevišti vídeňského Burgtheateru.

Zralá, ovdovělá žena, matka dvou téměř dospělých dcer, přijme pozvání příbuzných odjet společně na tři dny na jejich loveckou chatu do hor. V noci dojde k blíže nespecifikované katastrofě a žena zůstane oddělena od okolní civilizace neviditelnou zdí. Usiluje o přežití v naprosté samotě, jen ve společnosti několika zvířat – psa, krávy a kočky. Přehodnocuje svůj vztah k přírodě, rozvíjí úvahy o svobodě a o smrti. Vyprávění je koncipované jako souvislý tok deníkových záznamů, které si vypravěčka a zároveň vlastně jediná protagonistka románu vede na základě stručných poznámek z předchozích tří let, jež strávila v absolutní sociální izolaci. Píše přímočarým, neestetizujícím stylem a hned v úvodu se vyznává: „Nepíšu, protože by mě těšilo psát; zkrátka pro mě vyplynulo, že musím psát, když nechci ztratit rozum.“ (s. 9)

Pro svou interpretační otevřenost lze román číst jako ironickou robinsonádu, filozofické podobenství o lidské osamělosti a izolaci i jako dystopickou vizi světa po blíže neurčené katastrofě. V překladu Kateřiny Lepič vyšla Zeď jako 120. svazek edice Revolver Revue.

Tématem sociální izolace, pro niž se však mladý člověk rozhodne dobrovolně, se zabývá úspěšný román Říkal jsem mu Kravata (Ich nannte ihn Krawatte) ve Vídni žijící Mileny Michiko Flašarové (nar. 1980), dcery japonské matky a rakouského otce s českými kořeny. Kniha zavádí čtenáře do Japonska a do světa hikikomori, jak blíže rozvádí ve své recenzi pro iLiteraturu Jana Dušek Pražáková. Český překlad Petra Janouška vstupuje se sedmiletým odstupem od originálu do početné řady překladových verzí románu, který v roce 2012 aspiroval na Německou knižní cenu.

Povídkovým souborem Láska za časů Mahlstadtského dítěte (Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes) se v překladu Marie Voslářové českým čtenářům představil štýrskohradecký vystudovaný matematik a germanista, velký literární experimentátor a mystifikátor Clemens J. Setz (nar. 1982). Za svou sbírku povídek dostal Setz v roce 2012 významnou Cenu Lipského knižního veletrhu; loni se svým druhým povídkovým svazkem Der Trost runder Dinge (Útěcha oblých věcí) usiloval o Rakouskou knižní cenu.

Ta nakonec připadla o generaci staršímu Norbertu Gstreinovi, o jehož uměleckých kvalitách se nyní díky překladatelské práci Radovana Charváta na knize Anglické roky (Die englischen Jahre) mohou přesvědčit i čeští čtenáři. Střídáním vypravěčských perspektiv a obratným propojováním historicky doložené reality a uvěřitelné románové fikce pátrá autor po pravdě života spisovatele Gabriela Hirschfeldera. Precizně konstruovaný román o záměně identity se zprvu čte jako detektivka a zůstává napínavý do poslední stránky.

Věrné čtenáře Ingeborg Bachmannové potěšil překlad jejího nedokončeného románu Případ Franza (Der Fall Franza, česky Michaela Jakobsenová). Dále se na knižních pultech objevily novinky Christopha Ransmayra (Děsy mrazu a temnoty, z německého originálu Die Schrecken des Eises und der Finsternis přeložila Pavla Weber), Roberta Menasseho (jehož Hlavní město / Die Hauptstadt, vítězný román Německé knižní ceny 2017, přeložil Petr Dvořáček) či Daniela Kehlmanna (román Tyll ze stejnojmenného originálu do češtiny přeložil Michael Půček).

Autorská čtení a besedy
Rok 2019 pochopitelně přinesl také řadu příležitostí, při nichž se české publikum mohlo setkat s autory naživo – a nejednou šlo o vystoupení výše zmíněných literárních prominentů. Tak např. erudovaný a výřečný Robert Menasse využil na pražském Světě knihy příležitost obhajovat myšlenku evropského sjednocení a avizované čtení ze svého „bruselského“ románu Hlavní město odvolal s tím, že publikum je jistě gramotné a četbu zvládne samo. Laura Freudenthalerová se spolu s dalšími autory německého jazyka účastnila v rámci programu Das Buch diskuse na téma Román jako filtr vzpomínek. Isabella Feimerová (nar. 1976) na devátém ročníku česko-německého literárního festivalu Literatura v parku představila svoji existenciální neo-noirovou povídku Monster (Přízrak), jež může svou atmosférou připomínat filmy Davida Lynche. Zlínský rodák Stanislav Struhar (nar. 1964), žijící od roku 1988 v Rakousku, četl v rámci Zlínského literárního jara ze své knihy Dar naděje (Die Gabe der Hoffnung), jejíž děj se rozpíná mezi Vídní a Zlínem, autorovým rodištěm. Norbert Gstrein u nás na jaře představil svůj společenský román z roku 2018 Die kommenden Jahre (Nadcházející roky), v němž se zamýšlí mj. nad otázkami klimatických změn a migrační krize. Daniel Wisser (nar. 1971) na podzim prezentoval svůj román Königin der Berge (Královna hor), vyznamenaný Rakouskou knižní cenou za rok 2018, jehož překlad do češtiny připravuje nakladatelství Archa.

Divadelní a časopisecká recepce
Na programu českých divadel figurovaly v loňském roce mimo jiné hry Elfriede Jelinekové (Královna duchů a Vztek v A Studiu Rubín a dále Dílo ve Studiu hrdinů), dramatizace Thomase Bernharda (úspěšné Mýcení podle románové prózy Holzfällen v Divadle Na Zábradlí, Divadelník, uvedený v Komorní scéně Aréna, Zdání klame ve Studiu hrdinů a Oběd u Wittgensteina ve Stavovském divadle) a také po jedné hře z tvorby Petera Handka (Stopy zbloudilých v pražském Divadle X10), Wernera Schwaba (Prezidentky v brněnském Hadivadle) a Dimitré Dineva (Kůže a nebe v Divadle Orfeus). Nadto mělo divadelní publikum příležitost zhlédnout v Praze dvojí nastudování hry Štěstí a pád krále Otakara z pera Franze Grillparzera. Dušan D. Pařízek ji inscenoval ve vídeňském Burgtheateru a v tuzemsku byla k vidění na podzim během Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Dva měsíce předtím si pak hra odbyla svou vůbec první českou premiéru (byla napsána roku 1823!) v režijním ztvárnění Michala Háby v Komedii, Městských divadlech pražských, a to v překladu Radka Malého, který zní Sláva a pád krále Otokara.

Teatroložka a překladatelka Zuzana Augustová připravila pro 16. vydání loňského ročníku časopisu Tvar tematické číslo věnované Elfriede Jelinekové a současnému rakouskému divadlu. Otevírá jej rozhovor s divadelním režisérem Dušanem D. Pařízkem, nechybí překladové ukázky z tvorby Elfriede Jelinekové (Beze světla), Wernera Schwaba (Antiklimax) či Kathrin Röggly (Fake Reports), o níž kritika mluví jako o jelinekovské následovnici. I v českých literárních médiích bylo samozřejmě reflektováno udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu (např. časopis A2 24/2019 otiskl tematické příspěvky Tomáše Dimtera a Jana Štolby; Host mj. studii Milana Tvrdíka či Viktorie Knotkové a také překlad Handkeho děkovné řeči).

Rakouské knižní novinky vydané v roce 2019 (výběr):

Balàka, Bettina: Die Tauben von Brünn. Roman.
Bauer, Christoph W.: Niemandskinder. Roman.
Bayer, Xaver: Wildpark.
Becker, Zdenka: Ein fesches Dirndl. Roman.
Cotten, Ann: Lyophilia.
Darer, Harald: Blaumann. Roman.
Dinić, Marko: Die guten Tage. Roman.
Edelbauer, Raphaela: Das flüssige Land. Roman.
Franzobel: Rechtswalzer. Kriminalroman.
Freudenthaler, Laura: Geistergeschichte. Roman.
Frischmuth, Barbara: Verschüttete Milch. Roman.
Fritsch, Gerhard: Man darf nicht leben, wie man will. Tagebücher.
Gauß, Karl-Markus: Abenteuerliche Reise durch mein Zimmer.
Gregor, Susanne: Das letzte rote Jahr. Roman.
Grill, Andrea: Cherubino. Roman.
Grill, Evelyn: Der Begabte. Roman.
Gstrein, Norbert: Als ich jung war. Roman.
Gugić, Sandra: protokolle der gegenwart.
Hackl, Erich: Im Leben mehr Glück. Reden und Schriften.
Haslinger, Josef: Child in Time. Ein literarisches Bilderbuch.
Hochgatterer, Paulus: Fliege fort, fliege fort. Roman.
Kaiser, Vea: Rückwärtswalzer oder Die Manen der Familie Prischinger. Roman.
Kaiser-Mühlecker, Reinhard: Enteignung. Roman.
Klemm, Gertraud: Hippocampus. Roman.
Köhlmeier, Michael: Die Märchen. Mit Bildern von Nikolaus Heidelbach.
Lehner, Angela: Vater unser.
Lipuš, Florjan: Schotter.
Nöstlinger, Christine: Der Überzählige.
Pollack, Martin: Die Frau ohne Grab. Bericht über meine Tante.
Prosser, Robert: Gemma Habibi. Roman.
Rabinowich, Julya: Hinter Glas.
Raich, Tanja: Jesolo. Roman.
Ransmayr, Christoph: Arznei gegen die Sterblichkeit. Drei Geschichten zum Dank.
Reichart, Elisabeth: Mein Geliebter, der Wind. Gedichte.
Reyer, Sophie: Mutter brennt. Roman.
Roth, Gerhard: Die Hölle ist leer – die Teufel sind alle hier. Roman.
Rühm, Gerhard: hero liest grillparzer. leander lernt schwimmen. eine klassische liebesgeschichte / kuchen und prothesen. zwei dutzend kurzprosatexte
Setz, Clemens J.: Der Trost runder Dinge. Erzählungen.
Schachinger, Tonio: Nicht wie ihr. Roman.
Schmidt, Eva: Die untalentierte Lügnerin: Roman.
Schrott, Raoul: Eine Geschichte des Windes oder Von dem deutschen Kanonier der erstmals die Welt umrundete und dann ein zweites und drittes Mal.
Spalt, Lisa: Das Institut.
Stangl, Thomas: Die Geschichte des Körpers. Erzählungen.
Streeruwitz, Marlene: Flammenwand. Roman mit Anmerkungen.
Weidenholzer, Anna: Finde einem Schwan ein Boot.
Winkler, Josef: Der Stadtschreiber von Kalkutta.

Literárněvědné a naučné publikace o rakouské literatuře vydané v roce 2019 (výběr):
Bidmon, Agnes – Niehaus, Michael (eds.): Kafkas Dinge.
Honold, Alexander – Wirtz, Irmgard B. (eds.): Rilkes Korrespondenzen.
Larcati, Arturo – Renoldner, Klemens (eds.): "Am liebsten wäre mir Rom!" Stefan Zweig über Italien.
Österle, David: "Freunde sind wir ja eigentlich nicht". Hofmannsthal, Schnitzler und das Junge Wien.
Reinert, Bastian – Götze, Clemens (eds.): Elfriede Jelinek und Thomas Bernhard. Intertextualität – Korrelationen – Korrespondenzen.
Stadler, Ulrich: Kafkas Poetik.
Welling, Florian: "Vom Anblick der Amseln". Paul Celans Kafka-Rezeption.

České překlady rakouské literatury vydané v roce 2019 (výběr):
Bachmann, Ingeborg: Případ Franza. Opus, přel. Michaela Jacobsenová
Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude. Vyšehrad, přel. Adéla Langhamerová
Flašar, Milena MichikoŘíkal jsem mu Kravata. Beta, přel. Petr Janoušek
Grillparzer, FranzSláva a pád krále Otakara. Městská divadla pražská, přel. Radek Malý
Gstrein, NorbertAnglické roky. Prostor, přel. Radovan Charvát
Haushofer, MarlenZeď. Revolver Revue, přel. Kateřina Lepič
Kehlmann, DanielTyll. Argo, přel. Michael Půček
Menasse, RobertHlavní město. Kniha Zlín, přel. Petr Dvořáček
Ransmayr, ChristophDěsy mrazu a temnoty. Mapcards.net, přel. Pavla Weber
Rilke, Rainer Maria: Kornet. Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho / Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke. Kētos, přel. Ondřej Cikán
Roth, Joseph: Pochod Radeckého. Leda, přel. Jitka Fučíková
Setz, Clemens J.: Láska za časů Mahlstadtského dítěte. Fra, přel. Marie Voslářová
Struhar, Stanislav: Cizinci: dvě povídky. Volvox Globator, přel. Markéta Kliková
Tielschová, IlsePoslední rok – 1938. Books & Pipes, přel. Adéla Ráček Seidlová

Literární ocenění udělená rakouským autorům v roce 2019 (výběr):
Berlínská literární cena: Clemens J. Setz
Cena EU za literaturu: Laura Freudenthaler za Geistergeschichte
Cena Franze Nabla: Olga Flor
Cena Ingeborg Bachmannové: Birgit Birnbacher za Der Schrank
Cena Kelag: Julia Jost za Schakaltal
Cena Leo Perutze za krimi: Alex Beer za Der dunkle Bote
Cena Ludwiga Börneho: Eva Menasse
Cena města Vídně: Sabine Gruber
Cena Německého rozhlasu: Leander Fischer za Nymphenverzeichnis Muster Nummer eins Goldkopf
Cena Reinharda Priessnitze: Barbi Marković
Cena Vezy Canetti města Vídně: Rosa Pock
Čestný spisovatel města Mohuče: Eva Manesse
Literární cena Alpha: Angela Lehner za Vater unser
Literární cena Antona Wildganse: Daniel Kehlmann
Literární cena Franze Tumlera: Angela Lehner
Literární cena města Brémy: Arno Geiger za Unter der Drachenwand
Literární cena města Raurisu: Philipp Weiss
Medaile Carla Zuckmayera: Robert Menasse
Mülheimská cena za drama: Thomas Köck za atlas
Rakouská knižní cena: Norbert Gstrein za Als ich jung war
Rakouská knižní cena, kategorie debut: Angela Lehner za Vater unser
Rakouská umělecká cena za literaturu: Maja Haderlap
Schubartova literární cena: Daniel Kehlmann za Tyll

© Jakub Ehrenberger, Jitka Nešporová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 812x

Inzerce
Inzerce