Augustová, Zuzana: Umění životu nebezpečné

Augustová, Zuzana
Umění životu nebezpečné

recenze kultura

Otevřenost a kritičnost, umění vylíčit i zhodnotit, osobní a bystré formulace – i to jsou charakteristiky téměř čtyřsetstránkového souboru recenzí a esejí teatroložky, kritičky a překladatelky Zuzany Augustové.

Uvažování životu prospěšné
Zuzana Augustová
: Umění životu nebezpečné. Reflexe (nejen) německojazyčného divadla a literatury. Transteatral, ÚČL AV ČR, Praha, 2018, 394 s.

Teatroložka, kritička a překladatelka Zuzana Augustová patří nesporně k největším znalcům německojazyčného divadla, dramatu a literatury u nás. Jakousi sumou jejího uvažování především o této oblasti je vcelku objemný svazek zvaný Umění životu nebezpečné, který vyšel péčí nakladatelství Transteatral a Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v jehož nedávno založeném Týmu pro výzkum moderního českého divadla Augustová aktuálně působí.

Knihu otevírá bezmála dvacetistránkový úvodní text zvaný Mezi Vídní a Prahou. Plní sice funkci „předmluvy“, ale nikoliv zcela konvenční – a za pozornost stojí sám o sobě. Podobně jako celá kniha se sympaticky nesnaží působit jako nějaká definitivní, objektivní zpráva. Augustová v něm líčí především své osobní zážitky ze setkávání s německou a zejména rakouskou kulturou, včetně zábavných střípků a postřehů ze studijního pobytu ve Vídni počátku devadesátých let. Chvilku to působí dojmem nahodilého souboru historek, postupně ale z drobností vyvstane zpráva o tom, jak se středoevropské kultury sice mísí, ale ne vždy potkají, a jak nás na tom „Západě“ pořád tak docela neberou. Je to psaní hodně otevřené, osobní a bystré – například první setkání s dílem proslulé nobelistky autorka uvozuje slovy: „V Praze mě varovali, že Jelinek je komunistka a feministka, což byla tehdy u nás v podstatě nadávka.“ V rozporu s akademickou machou se vůbec nebojí psát v první osobě čísla jednotného, tedy za sebe.

Zbytek svazku, poskládaný ze starších, původně vesměs časopisecky uveřejněných textů (ovšem nově přehlédnutých), je členěn do čtyř tematických oddílů. První, nazvaný Pražské komorní divadlo a jiné…, bude pro mnohé asi nejpodstatnější. Augustová tu jako kritička sleduje zejména tvorbu pražského Divadla Komedie za éry Dušana D. Pařízka, Davida Jařaba a jejich Pražského komorního divadla. Od zániku souboru, kolem nějž se v jeho posledních sezonách vytvořil doslova kult, uplyne zanedlouho osm let – a jelikož na ucelenou monografii zatím čeká, Augustové texty pohromadě mohou sloužit jako (neúplná) kronika. Je to vynikající, podnětné čtení i proto, že dnes máme tendenci v rámci jisté nostalgie vzpomínat na Pařízkovu éru coby sled sukcesů.

Augustová je kritička, řekl bych, šaldovského typu. Píše ostře, s jasným, třebas i nekonformním názorem. Občas je v rámci spravedlivého zápalu méně taktní vůči hercům, než bývá v kraji zvykem. (Například hned v prvním textu o Daniele Kolářové píše, že byla na postavu Vočistcové ve Schwabově Lidumoru „fyzicky slabá“ a „nedokázala vyjádřit onen mocný tah negace“, přičemž Marie Málková v roli Červové „Daniele Kolářové sekundovala – její projev je podobně oslabený“, viz s. 31–32, a formulací, že „tohoto herce už si režiséři, jak se zdá, definitivně rezervovali pro kreatury“, s. 48, se Jiří Štrébl dodnes honosí.) Občas má Augustová sklony inscenátorům vyčítat, že k textu nepřistupují ve shodě s jejím výkladem či stylovým názorem, ovšem vyvažuje to ne zcela samozřejmým darem evokace. Umí velice detailně popsat především herecký výkon tak, že tam, kde jsem recenzovanou inscenaci viděl, mi po letech vyvstávaly zcela konkrétní vzpomínky, a kde jsem vlastní diváckou zkušeností neovlivněn, udělal jsem si o každé z inscenací vcelku detailní představu. Toto spojení vyhraněně názorového psaní s uměním konkrétního líčení nebývá vůbec pravidlem – troufám si tvrdit, že především díky němu je Augustová kritičkou, kterou má dlouhodobě smysl číst.

Tyto klady a specifika autorčina psaní jsou samozřejmě přítomny v celé knize. Další oddíl, lakonicky nazvaný Pražský divadelní festival německého jazyka, se ve shrnujících recenzních statích věnuje vybraným ročníkům stejnojmenné akce, která již čtvrt století do Prahy vždy na podzim přiváží výběr z inscenací divadel německých, rakouských, ale i švýcarských či lichtenštejnských – a mnohé z nich přinesly českému divadlu trvalou inspiraci. Augustová, ač má pro německojazyčné divadlo evidentně až vášnivé zaujetí, není v žádném případě nekritická, ba dovede si z jistých klišé udělat legraci: jeden moment z Ostermeierova Hamleta charakterizuje coby „scénu jako vystřiženou z učebnice postdramatického divadla“ (s. 163).

Oddíl nazvaný Divadelní Vídeň na přelomu milénia možná svým pojmenováním vyvolává trochu nepatřičná očekávání: nejde o nějakou ucelenou sondu jasně vymezenou časem, ale o několik příležitostných článků z let 1999–2016 věnovaných zejména dvěma nejvýznamnějším vídeňským scénám, Burgtheateru a Volkstheateru. Vzhledem k tomu, že možnost recenzované inscenace vidět měl jen málokdo, je tady ono zmiňované umění evokace o to podstatnější.

V posledním oddílu Eseje o literatuře se potom od divadla (nikoliv však od dramatu) výbor odklání a nabízí profilové články či dílčí recenze a glosy o velikánech německojazyčné literatury (pravda, s výjimkou italského germanisty Claudia Magrise, jehož monografie o moderní rakouské literatuře se coby jediný sekundární text z celku pojednávaných knih poněkud vymyká). Prim samo sebou hrají Thomas Bernhard (jemuž Augustová už roku 2003 věnovala samostatnou monografii) a Elfriede Jelineková, najdeme tu ale i Friedricha Dürrenmatta či Friederike Mayröckerovou.

V úhrnu je až překvapivé, jak soudržně kniha působí, uvážíme-li, že původně byly texty psány do dosti rozdílných periodik (od MF Dnes po vysloveně oborové časopisy), a tudíž – dalo by se čekat – i pro dosti rozdílná publika. Snad i díky pečlivé práci sestavovatelské (na níž se s Augustovou podílela bohemistka a teatroložka Lenka Jungmannová, která též napsala doslov) a díky tomu, že texty prošly rozsáhlejší revizí, než bývá u výborů tohoto typu obvyklé (včetně slučování, přeskupování a přejmenovávání), je Umění životu nebezpečné vysloveně podnětnou, smysluplnou knihou. Navíc se jí evidentně dostalo i zaslouženě pečlivé redakční péče Barbory Čihákové a Terezy Sieglové: překlepy či přehlédnutí (jako je nadbytečné „n“ v příjmení proslulé režisérky Yael Ronenové na str. 17 či připsání slavné Schnitzlerovy hry Krajina širá Hoffmannsthalovi v patičce na str. 189) se vyskytují zcela minimálně, ediční poznámka je zcela vzorná a poznámkový aparát místy snad až přepečlivý (u textu na str. 47 poznámka pod čarou upozorňuje, abychom též věnovali pozornost textu, který ovšem bezprostředně následuje).

Výsledkem je kniha, jež sice patrně neosloví úplně široké publikum, ale pro ty, kteří se o německojazyčné divadlo, drama a literaturu zajímají (ať již profesně, či laicky), je materiálem, který se vyplatí nejen přečíst, ale i mít do budoucna po ruce.

 

© Michal Zahálka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Ales Knapp, 02.03.2020 19:59
Augustová, Zuzana: Umění životu nebezpečné
Videl jsem od Parizka spoustu inscenaci: v Koline nad Rynem Moudrého Nathana a Emilii Galotti, v Praze prezidentky (oproti Burgtheateru, Ostrave a Esch-sur-Alzette v Lucembursku je Parizek katastrofa). DDP také v Praze znicil Bernhardovy Staré mistry. Chudak Karel Roden!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 715x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce