Majling, Daniel: Zóna

Majling, Daniel
Zóna

recenze komiks

Nový komiksový román slovenského Woodyho Allena opět nápaditě pracuje s životními zoufalci a lúzry. Melancholie a deprese tu slouží jako východisko vynalézavého černého humoru.

Deprese jako smrtonosná zbraň
Daniel Majling: Zóna. Přel. Ondřej Kavalír, Labyrint, Praha 2020, 176 s.

Slovenský dramatik, scenárista a kreslíř Daniel Majling (nar. 1980) své komiksy a jejich posmutněle sarkastické hrdiny profiluje jako slovenskou reakci na příběhy s oněmi neurotickými a věčně nespokojenými a frustrovanými intelektuály, jaké proslavil ve svých filmech Woody Allen. V komiksových povídkách, které vyšly česky souborně pod názvem Rudo, to fungovalo skvěle. Rozsáhlejší útvar nazvaný Zóna sice už nenabízí tak surreálně bizarní humor, zato překvapí znepokojivou atmosférou tajemného venkovského místa, která má trochu z Franze Kafky i Davida Lynche – a samozřejmě končí jako bizarní melancholický vtip.

Příběh začíná, když hlavnímu hrdinovi Rudolfovi, v navazování vztahů (milostných i obecně společenských) nápadně neúspěšnému mladému muži, dorazí pohlednice od jednoho z mála přátel, s nimiž se snese. Erik, podobný nešťastník jako vypravěč, se jednou vypravil na sociologický výzkum na venkov a od té doby o něm nebylo slyšet. A nyní posílá stručný vzkaz na pohlednici s vyobrazením psychiatrické léčebny v obci Predná Hora, zapadlém místě na okraji národního parku Muránská planina, mezi Tatrami a Slovenským Krasem. Rudolf se na místo vydá, najde tam však jiného (neznámého) muže, a tak se rozhodne vypátrat, co se s Erikem stalo.

Ústřední slovenskou linku pak prolíná linka londýnská: skupina mužů v oblecích a kravatách tu řeší velkolepější potíže najímáním vraha, který po sobě nezanechává žádné stopy. Své oběti odstraňuje záhadnými způsoby a vždy tak, že to vlastně ani nevypadá jako vražda: členové mexického drogového kartelu jsou nalezeni mrtví při utajeném jednání v místnosti, která byla ostře hlídaná, nenávistný londýnský imám sám skočí pod autobus. Obě roviny vedle sebe existují zprvu dosti mimoběžně, v závěru se však propojí, a to vskutku krajně neobvyklým způsobem založeným mimo jiné na tom, že metaforické se stává reálným.

Více se nepatří prozrazovat, aby čtenáři nepřišli o pointu. Má své kouzlo a je zajímavé sledovat, jak daleko Majling při práci s nihilismem došel – jestliže v Rudovi byly pocity méněcennosti, deprese a ustavičná zklamání zdrojem tragikomického konverzačního humoru, tentokrát je autor rozvíjí ad absurdum jako cosi prudce infekčního a pro nepřipravené osoby (nejčastěji cizince, místní už jsou imunní) až smrtelně nebezpečného.

Zkouší to tentokrát na rozměrnějším formátu komiksového románu, ale upřímně řečeno je to vlastně natažená povídka. Oproti místy až eruptivnímu Rudovi, kde hlášky střídají gagy, je vyprávění pomalejší a soustředěnější, není však nijak spletité a poměrně přímočaře, bez zvratů, míří k pointě. Potěší výskyt stripových vtípků a vložených příběhů – zejména ten o nešťastných, sebevražednými sklony trpících Indiánech kmene Ute má onen vyhroceně melancholický tón, kdy váháme, zda se smát, nebo brečet. Ale ve finále to vyústění lynchovského mystéria do nadsazené hříčky přece jen trochu zklame.

Majling není profesí kreslíř a jeho hrubá, neobratná černobílá kresba má svá úskalí. Zvládá sice různé perspektivy, zkušeně pracuje s jednotlivými okny a jejich rytmem včetně vřazení dvoustránkových obrázků. Ale občas selhává při kresbě obličejů, takže pokud postavy nemají nějaký výrazný identifikační rys (brýle, plnovous nebo alespoň kus žvance věčně v ruce), občas čtenář tápe, o koho zrovna jde. Na stripy či krátké konverzační povídky taková kresba jistě stačí, v případě poměrně tradičně vyprávěného rozlehlejšího příběhu už se vtírá dojem, jak by si asi se scénářem poradil kreslíř, který lépe a jemněji zvládá obličejovou mimiku.

Stejně tak je ale možné, že by tím Majlingův komiks ztratil přinejmenším část své originality. Třeba by byl přesnější ve výrazu, srozumitelnější a pohlednější a k posmutněle surreálnému příběhu by profesionální kresba pasovala lépe než Majlingova hrubá linka místy připomínající německé expresionisty. Ale onen dojemně neforemný výraz, charakteristický pro všechny hlavní postavy, by z Majlingova komiksu pravděpodobně vyprchal.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 288x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce