Kaprálová, Dora: Ostrovy

Kaprálová, Dora
Ostrovy

recenze beletrie česká

Humorné, tragické i melancholické příběhy lidí, kteří by se díky svým více či méně izolovaným životům sotva někdy potkali, shromáždila Dora Kaprálová do mozaiky zachycující pestrost lidských osudů ve velkoměstě, jakým je Berlín. I přes rozdílnost postav však čtenáři předestírá hlavně to, co je mu důvěrně známé – silné i slabší stránky lidské povahy.

Ostrovy lidskosti
Dora Kaprálová
: Ostrovy. Druhé město, Brno, 2019, 172 s.

Soubor ohraničených, ostrovních povídek Dory Kaprálové, usazené toho času v Berlíně a čerpající inspiraci podobně jako v předchozím Berlínském zápisníku (2016) z atmosféry tohoto města, dokazuje, že přes veškeré kulturní i sociální jinakosti existuje něco jako společná lidská podstata, kterou jsme si navzájem podobní. Hrdinové jednotlivých příběhů jsou uvrženi na ostrovy vlastních životů, které nelze než přijmout.

Berlínské črty se mísí s autobiografickými momenty vzpomínek a prožitků a především s životy ostatních ne snad trosečníků, ale obyvatel pomyslné ostrovní říše. Co člověk, to ostrov, ohraničená identita, nepřenositelná zkušenost. Každý žije sám za sebe s vědomím možného zmaru a rizikem nepochopení. Například taxikář Voloďa, který nezištně nabídne pomoc, je hrdým a pozorným otcem dvou malých dcer. Bez mrknutí oka však vypráví o drastické odplatě, která stihla dvojici pobertů chtějících si přivlastnit jeho motocykl. Ostrov Voloďovy lidskosti je totiž ohraničený.

Témata, která autorku zaujmou, jsou všední a každodenní, což dává čtenáři větší možnost sdílet s postavami jejich prožitky a nahlížet jinak své vlastní, které nám často jen proplynou hlavou, aniž bychom se nad nimi zamysleli a pokusili se je jakkoliv zachytit. Příběhy, které Kaprálová vypráví, jsou její osobní i vyposlechnuté. Někdy se zhostí role toho, kdo příběh uvádí, jindy je pro ni příběh uzavřen a jednání i pohnutky aktérů sledujeme z pozice vypravěče vševědoucího, leč nezúčastněného.

Za zmínku stojí jeden rys společný mnoha postavám, a to pocit určité fatality a smířlivá odevzdanost tomu, co přijde, ať už je to cokoliv. Příběh pětačtyřicetileté taneční důchodkyně Evelíny Mesárošové v Ostrovu ohraničených možností nepostrádá tragické i humorné momenty, vzepětí i pády. Jenže čas nemilosrdně plyne a ideály se střetávají s banalitou.

„Na první taneční workshop však přišla do pronajatého studia pouze dvě děvčátka. Jedno mělo přes dva roky a celou půlhodinu proplakalo; to druhé, tříleté, si sedlo s knížkou Papoušek a osel do rohu místnosti a pištivě skákalo jen v okamžicích, kdy baculatá Evelína improvizovala na téma v manéži tančí veselé slůně. Na druhou taneční hodinu nepřišel nikdo. Tím Evelína tuhle kapitolu podnikání uzavřela. Možná jsem umělkyní jiného druhu…, říkala si pak v noci nad hrnkem studeného kafe v Neuköllnu.“ (s. 106)

Při čtení některých momentů mi vytanula na mysli Judith Hermannová a určitá melancholie jejích povídek, která je i přes veškeré změny a proměny v Berlíně stále přítomna. Jejím zosobněním by mohla být postava pana Sommerfelda, který v povídce Ostrov ohraničeného poznání pustí vypravěčku, a spolu s ní také čtenáře, do svého bytu i života a pak je jednoho dne jeho byt tmavý a prázdný.

„Stála jsem před jeho dveřmi, zvonila, jenže nikdo neotevřel. Po chvíli otevřela dveře jeho sousedka a řekla, že pro pana Sommerfelda přijela sanitka, asi před měsícem, byt je od té doby prázdný. Obešla jsem ještě několik sousedů a ptala se na pana Sommerfelda. Nikdo nic nevěděl.“ (s. 150)

Příběh zachycující několik let vzešel z poskytnutí maličkostí, jichž se muž po smrti ženy zbavoval ve prospěch potřebných, přesto se vešel na několik málo stránek a vlastní zásadní životní rozhodnutí pak vypravěčka předestře a završení popíše na pouhých pár řádcích. Smířlivě, bez emocí a lidsky.

Ona věcnost a novinářský styl psaní autorce poskytují cenné nástroje, díky nimž zachycuje drobné příběhy vlastní i cizích lidí, kteří se nebáli svěřit nebo jen prostě prošli kolem, stejně jako cvičené oko spolu s poetickým pohledem, který člověku umožnuje přežít, neboť pomáhá najít krásu i tam, kde bychom ji nehledali. To jsou klady, na něž se Kaprálová může spolehnout a jež si své čtenáře, případně posluchače, neb některé z povídek už zazněly v rozhlasovém éteru, najdou.

 

© Jaroslav Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložil: admin, 01.07.2020 17:02
Kaprálová, Dora: Ostrovy
Děkujeme za upozornění, upraveno
Vložil: Petr Nagy, 01.07.2020 15:15
Kaprálová, Dora: Ostrovy
Jen technická poznámka: v textu je neaktivní a nezáměrně viditelný odkaz u Judith Hermannové...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.