Jan Němec a jeho boj proti umění

Jan Němec a jeho boj proti umění

studie beletrie česká

Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.

Jan Němec a jeho boj proti umění

Janu Němcovi se jeho poslední knihou Možnosti milostného románu podařilo nakopnout vlnu recenzí, jejichž autoři se dělí na dva tábory: jedni knize nemohou přijít na jméno, druhé upoutává neokázalou otevřeností, s jakou popisuje rozpad pro autora osudového vztahu. Lehce experimentální román se snaží zajít až na samou hranu toho, co tento žánr ještě snese: vedle hlavní linie, která zachycuje konec vztahu s partnerkou, skrytou pod jménem Nina, je protkán esejistickými úvahami, zavádí čtenáře do českého kulturního prostředí, nalezneme zde třeba jmenný rejstřík, internetové články, rozhovor autora s autorem nebo soupis interpunkčních znamének a smajlíků, které si jeho vypravěč a Nina vyměnili. Knihu doplňuje seznam skladeb na Spotify, jež mají ve čtenářích vyvolat kýženou náladu. Mnozí kritici ve svých recenzích narazili na jedno úskalí: vyčítají románu nedějovost a místo literárních kvalit často posuzují autorovo narcistické autoreflexivní pojetí a jeho milostný život jako takový. Tím se ocitají mimo rámec literární kritiky; podobně absurdně bych mohla autorovi vytýkat, že mi v playlistu k románu chybí live verze The Chain od Fleetwood Mac z roku 1982, a to přesně v rozmezí 2,40–3,24.

Postoj recenzentů nasvědčuje tomu, že jim chybí teoretické interpretační nástroje, protože román do českého prostředí vnáší cosi nového. Na skandinávském Severu se literární badatelé už od vydání prvního dílu Knausgårdova Mého boje potýkají s podobnými obtížemi, ale po více než deseti letech pří jsou dnes teoreticky daleko dál. Možnosti milostného románu s Mým bojem spojuje shodný novátorský přístup k literatuře: středobodem je osoba autora, jenž ovšem nepíše autobiografii – vzhledem k dosavadnímu životu, ve kterém se zatím nic zajímavého ani oslavného nestalo, také nemá moc o čem –, ale román sám o sobě, kde osoby, místa, děje a čas jsou veličiny skutečné, ničím nezakryté.

Karl Ove Knausgård se zásluhou svého šestidílného opusu stal světovým fenoménem, je považován za norského Prousta, na univerzitě v Bergenu zavedli celý studijní program zkoumající jeho dílo, v New Yorku se na nový díl Mého boje stály fronty, norská televize autorovi věnovala jeden velice vtipný a trefný animovaný díl Sexu ve městě (Sex og Singelsiv: Mitt liv som Siv 2, česky Můj život jako Siv 2). Dokonce vzniklo i nové sloveso „å knause“ (knausovat), tedy mluvit příliš o Knausgårdovi nebo vyprávět do detailů nezáživné historky z dětství – neboť to je to, co se v jeho románech povětšinou děje: nic. A přesto čtenáři fascinovaně otáčejí stránku za stránkou. Srovnání Mého boje s Možnostmi milostného románu se, tuším, Janu Němcovi ne zcela zamlouvá. Na sociálních sítích se zaklíná raději Cortázarem a dalšími velikány. Sám ovšem Knausgårdovy knihy nadšeně recenzuje a srovnání obou zkoumaných románů by možná pomohlo, zvláště kritikům.

Teoretickou inspiraci k podobnému typu literatury v Čechách můžeme sice najít už ve Vaculíkově Českém snáři a pak zvláště ve slavném duelu mezi jeho románem Jak se dělá chlapec a Smolnou knihou Lenky Procházkové, na kterou Jak se dělá chlapec představuje odpověď – celou kauzu skvěle shrnuje článek Pavla Janouška Román proti románu, v závěru však Janoušek vyzdvihuje několikrát opakovaný postřeh, který bychom mohli vztáhnout i na Možnosti milostného románu a Můj boj: „… při návratech k Vaculíkovu románu Jak se dělá chlapec se stále musím ptát i na to druhé: na to, co v literatuře není literární“. Jedná se žánrově o román? Podobně se v Možnostech milostného románu ptá Jan Němec sám sebe: „Může být rozhovor v románu o románu, nebo je nutně románem?“ I Knausgård na Můj boj připnul štítek „román“, ačkoliv právě toto slovo je z hlediska literární vědy v jeho případě diskutabilní. Na Severu existuje bezpočet studií, článků a knih snažících se nový fenomén popsat. Vedle třísetstránkové dánské publikace Performativ biografisme (Performativní biografismus, dánsky 2014, ed. Jon Helt Haarder) vyšla ještě radikálnější Fiktionsfri fiktion (Nefikční fikce, dánsky 2012). Hans Hauge ve své Nefikční fikci, jak tento ‚nový‘ žánr pojmenovává, tvrdí, že důvodem, proč čtenáři Můj boj nadšeně hltají, ačkoliv se v něm nic neděje, je pocit, že v knize zažívají cosi pravdivého. Podle Haugeho tento hexateuch není příliš dobře napsaný ve smyslu estetických kvalit ani neobsahuje nějakou složitější metaforiku nebo obrazovost, není zajímavější než biografie, kde se většinou odvíjejí daleko poutavější příběhy. Oproti tomu je to ale určitý čirý produkt jdoucí proti všem literárním teoriím: v těchto románech totiž není co interpretovat, nedají se číst biograficky ani formalisticky. Knausgårdův Boj je boj proti fikci a beletrizaci a současně vyjadřuje ve světě plném obrazů a fikce touhu po pravdě a skutečnosti. Hauge mimo jiné vyjmenovává „patnáctero“, jež tato literatura většinou splňuje – namátkou uveďme některé body: „Nefikční spisovatelé jsou určitým způsobem autisté / Nefikční fikce chce vždy něco odhalit – často něco sexuálního / Nefikční fikce překračuje sociální normy / Nefikční fikce je zúčtování s vládnoucí literární teorií, má zapotřebí neteoretickou literární vědu.“ A právě zde bychom se možná mohli inspirovat ve skandinávské literární vědě a nějakou z už vybádaných teorií přeložit: o Knausgårdovi vznikl kromě jiného, již výše jmenovaného, na Aarhuské univerzitě soubor statí v edici I syv sind (Sedm pohledů) od sedmi vědců z různých oborů. Překlad série by možná stál za zvážení i kvůli pozoruhodnému faktu, že ze čtyřky dosud zkoumaných spisovatelů jsou dva autoři částečně čeští – Franz Kafka a Milan Kundera.

Při zběžném pohledu na okolní literatury se zdá, že zatím skutečně nejčetnější jsou teorie severské, kde je též v současné době tato literatura jako fenomén nejrozšířenější. Anglofonní nebo německá literární věda v tomto směru zatím mnoho nenabízí, avšak nalezli bychom jisté paralely v oblasti frankofonní, kde má žánr autofikce hluboké kořeny – jmenujme zde alespoň Philippa Vilaina s L’Autofiction en théorie (Teorie autofikce, francouzsky 2009) nebo Vincenta Colona s jeho Autofiction et autres mythomanies littéraires (Autofikce a jiné literární prolhanosti, francouzsky 2007). Podobně jako u Možností milostného románu, Vaculíka nebo Procházkové se i francouzské romány zabývají neopětovanými vztahy nebo partnerskou zhrzeností a často mívají dohry u soudů – ne nadarmo se i na Severu říká, že dnes v nakladatelství pracuje více právníků než redaktorů. Francouzský spisovatel Patrick Poivre d’Arvor alias PPDA se v Fragments d’une femme perdue (Fragmenty ztracené ženy, francouzsky 2009) pokusil plagovat skutečný příběh a vznáší otázku, jestli má život copyright. V románu se objevuje aféra staršího muže Alexise s mladou ženou Violette, velice se podobající vztahu PPDA s modelkou Agathe Borne, která u soudu následně požadovala odškodnění ve výši 133 000 EUR, zatímco PPDA se oháněl argumentem, že jde o fikci. Beletrizace tak vstupuje na scénu jako právnická kategorie. Velice podobně se pak třeba v románu Trapéziste (Akrobat na visuté hrazdě, francouzsky 2006) odkrývá vztah autorky Tristane Banon se známým politikem Dominiquem Strauss-Kahnem, opět za velikého zájmu médií. Možnosti milostného románu sice soudní dohru (zatím?) nemají, avšak v něčem se dostaly snad ještě dál, než kam se podařilo zajít Knausgårdovi: na sociálních sítích si žijí nadále vlastním životem v tu literárně nápaditých, tu chvílemi pokleslejších – ovšem vždy vtipných – blogových příspěvcích pod facebookovým profilem „Nina vrací úder“. Podle Jana Němce jde prý o počin neznámého autora.

Autor se ve všech zmiňovaných titulech dostává do popředí způsobem, jaký se v tradičním literárněvědném nahlížení považuje za „zakázané uvolnění“. Se svým dílem zcela splývá. Podobný rozpor analyzuje i v nejnovější studii z minulého roku dánská badatelka Camilla Schwartz, a to vedle dalších dvou severských autorů opět na příkladu Karla Oveho Knausgårda. Podle ní v poslední době stále více narůstá tendence k psaní „autofikčních projektů“, jež spojuje zkoumání toho, co literatura a její čtení dělá s identitou autorského subjektu ve vztahu k vnitřní konstrukci identity románu. Dvě veličiny po staletí stojící vůči sobě v nerozhodném vztahu se najednou slévají vjedno. Anebo ne?

V mezičase, dokud nebudeme mít přeloženou alespoň část nových interpretačních přístupů, bych možná českým kritikům pro lepší orientaci doporučila sáhnout pro inspiraci vedle chvílemi literárně lehce neotesaného a několikatisícistránkového Knausgårda třeba po útlé novele Proti umění jeho norského kolegy Tomase Espedala, jenž je svým jazykem nesrovnatelně vytříbenější. Podobně jako Němcův literární um vrchovatě splňuje závěrečný bod Haugeho patnáctera: „Nefikční fikce je vlastně jako dlouhá báseň“ – obě knihy lze takto číst.

 

© Lada Halounová
foto Jana Němce © David Konečný

Diskuse

Vložil: Zuzana Fonioková, 30.10.2020 06:34
Jan Němec a jeho boj proti umění
Děkuji za překlad části Haugeho knihy v posledním komentáři! Přinesl mi vysvětlení toho, co mě dosud mátlo: proč se o Mém boji mluví jako o autofikci, když jde o jasně signalizované autobiografické vyprávění. Myslím, že hranice žánru autobiografie (příp. „memoir“ v anglofonním úzu) už se v dnešní době... natolik rozvolnily, že by Můj boj mohly pojmout, i když nepřináší příběh typu od kolébky po dospělost a od klasických autobiografií se liší i stylem vyprávění. Možnosti milostného románu jsou však v tomto jiné, protože sice taky vybízejí k autobiografickému čtení, ale zároveň svůj status faktuálního vyprávění narušují pasážemi, které jsou zjevně vymyšlené („prošla jsi mou náručí, jako bych tam nebyl“, Nina čtoucí knihu „s temným sluncem a barevnou korónou na potahu“ předtím, než byla vydána, apod.) nebo fikčně ztvárněné (Nina v roli vypravěčky). Takže u Němcova díla bych se pojmenování autofikce nebránila. Je to ale celé o to složitější, že neexistuje jasná shoda na definici autofikce. Každopádně bych poopravila tvrzení, že „anglofonní nebo německá literární věda v tomto směru zatím mnoho nenabízí“. Naopak teď v těchto oblastech teoretizování různých druhů „life writing“, meta-autobiografických textů i autofikce dost frčí. Např. https://www.palgrave.com/gp/book/9783319899015, http://www.aisthesis.de/Wagner-Egelhaaf-Martina, https://www.torch.ox.ac.uk/event/autofiction-theory-practices-cultures-a-comparative-perspective. I tak samozřejmě podporuju volání po překladech severských teoretiků!
Vložil: Lada Halounova, 24.08.2020 16:09
Jan Němec a jeho boj proti umění
Děkuji za doplňující dotaz, pane Hoňku, zkusila bych přeložit (hrubě) aspoň část kapitoly jedné z výše zmiňovaných publikací, která by, myslím, stála za překlad celá. Tím se mi, doufám, podaří částečně na Váš komentář odpovědět – většinu Vašich pojmů zmiňuje i s různými příklady. In: Hans Hauge –... kapitola „Román, román, román?“ Nevyhneme se tomu. Slůvko ‚román‘ kupodivu vytvořilo spoustu problémů, jež daly příležitost k nekonečným, pseudofilozofickým diskuzím o fikci, vzpomínkách a paměti. Většinou se ptají: ‚proč tohle nazývá zrovna románem‘? Když si odpoví sami, odpověď obyčejně zní: ‚musí to znamenat, že jde o fikci‘. Proč mluví zrovna o ‚fikci‘? V jistém směru jde o špatný překlad z angličtiny. Fikce znamená něco jiného v angličtině než v jiných jazycích. V anglickém knihkupectví se My Struggle bude nacházet pod „fiction“, zatímco v Norsku stojí pod štítkem „romány“ nebo krásná literatura. V románu Michela Basilierese Black Bird přijde hlavní postava do frankofonního knihkupectví (román se odehrává v Québecu) a přeje si: „no fiction, but Romans“. Můj boj tedy není „a fiction“, ale „fiction“ nebo román. Knausgard nebojuje proti románům, ale proti fikcím nebo fikcionalizaci ve smyslu „vybásněného“. A čím se „básní“? Fantazií. Ta přeměňuje dojmy, vzpomínky a vjemy, jež zažíváme, na podobné bázi jako se tomu děje ve snech. (…) Knausgard doslova fantazii opustil. Můj boj je jednou z vůbec nejméně intertextuálních knih. Dělá to z něj opak Odyssea, protože tam se jedná o intertextuální reference od začátku až téměř po poslední větu. (…) Můj boj se nijak nepodobá ani Hledání času Marcela Prousta kromě toho, že je dlouhý. Není umělecky rafinovaný jako Proustův román, ale syrový, nezredigovaný, často špatně napsaný nebo jinými slovy: nepravidelný. A takový má také být. Knausgard vzdal „every typical literary feint“, jak říká Jonathan Lethem (Lethem 2014). Podobně jako jeho přítel Tomas Espedal píše Knausgard „proti umění“, což čtenáře zanechává bez obvyklého románového jazyka plného klišé. (…) Slovo román je součástí textu a nemá žádný další status než jiná slova v něm obsažená. Žánrová označení nejsou vlastnostmi textu samotného, ale produktem čtenářovy literární kompetence. Proto trvám na tom, že je zde řeč o nefikční fikci, anebo jinak: o nefiktivním románu. Jednoduše to znamená, že knihu čteme, jako by to byl román, a jako kdyby postavy byly románové, přičemž víme, že jde o skutečné postavy. Čtení text činí fiktivním. Je to pravý opak toho, co se děje, když čteme fiktivní fikci neboli román: Zde čteme, jako kdyby postavy byly skutečné, přičemž víme, že neexistují a jsou vymyšlené. Čtení činí román nefiktivním. Při čtení jsme z fenomenologického hlediska slepí. Když čteme fikce, celou dobu si představujeme, jak věci vypadají, ovšem nikdy se nedozvíme, jak dané postavy vypadaly ve skutečnosti. Jinak tomu je s Mým bojem. Ten čtenářovu slepotu ruší. Naše představy jsou z principu nadbytečné, protože až na několik výjimek všechna místa a postavy známe. (…) Dále, aby se zdůraznilo fiktivno, se z francouzštiny importovalo slovo „autofikce“. Při nejmenším to signalizuje, že se jedná o cosi nového a něco, co text odlišuje od autobiografického románu, což je dobře známá románová forma. Za velmi krátkou dobu se z Mého boje udělala autofikce. S původním použitím tohoto slova to má pramálo společného, ale vlastně to mnoho nevadí. Nyní je tato nálepka už téměř přijatá. Můj boj se tedy čte postmoderními brýlemi jako: autofikce, self staging, performativní biografismus atd. Ovšem nic nepoukazuje na to, že by se Knausgard nějak inspiroval nebo četl francouzské autofiktivní autory jako jsou Serge Doubrovsky, Philip Forest, Annie Ernaux, Régine Robin nebo Christine Angot. Proti autofikci se najdou i protesty. Takto praktikuje Asta Olivia Nordenhof zúčtování s fikcí, především tedy s autofikcí: „Nemám na to žádnou strategii. Přijde mi to jednoduše přirozené. S autofikcí, kde se čtenář škádlí tím, jestli to jsem já nebo ne, o kom píšu, to nemá nic společného. Když píšu, tak se s tímto já zcela identifikuju. Není na tom nic mystického. Proč to dělám, nevím, ale možná jde jen o to, že když člověka bolí záda, je těžké dělat, jako by ho nebolela.“ Na jiném místě píše: „Poprvé v životě mám pocit, že dokážu mluvit pravdivě a s něhou. A pak mám taky dojem, že kromě mě hodně dalších lidí z mého okolí už z fikce umírá. Nebo to není ani tak dojem, je to realita.“ Sám Knausgard nesčetněkrát podtrhl, že z vymyšlených románů s fiktivními postavami a dějem byl už unavený. ________________ Jestli to takto stačí? Ad Martínek: Díky za doupřesnění mého komentáře, přesně tak byl myšlen(: Máte štěstí, Janoušek je dokonce přístupný elektronicky: www.ucl.cas.cz Jinak vyšel zde: Praha – Opava, Ústav pro českou literaturu - Slezská univerzita 1995, Sborník referátů z literárněvědné konference, 37. Bezručovy Opavy (13.–14. 9. 1994) Ad M. Pokorný: Básník zde chtěl jen říci, že žonglování s literárními pojmy bez definice, co si pod nimi představit, je v rámci krátkých diskuzních příspěvků, které se navíc zvrhávají v „typické české vlákno komentářů“, trochu ošemetné. Jinak Vámi zhodnocený příspěvek je z větší části citace dánského profesora z jeho literárních přednášek; až ho opět uvidím, vzkážu mu Vaši k tématu diskuze obsahem nijak neobohacující poznámku(:
Vložil: Karel Honěk, 21.08.2020 13:22
Jan Němec a jeho boj proti umění
Nerozuměl jsem tomu, v čem se v článku použitý a zmiňovaným dílům snad co jejich distinktivní rys přisuzovaný termín autofikce funkčně liší od "autofikce" (A myslí se autofikcí vůbec autobiografická fikce? Tím už si také nejsem jist.) například v Pozdním létu, Hladu, Hledání ztr. č. a dalších "nedějových... románech" evropské moderny předválečné, meziválečné i poválečné. Jelikož se zdá, že sama "nedějovost" ani "autofikčnost" ničím novým a neprobádaným není, předpokládám, že snad půjde o nějakou kombinaci nebo určení míry, případně o něco úplně jiného. Jen si to nedokážu představit, a proto se ptám.
Vložil: L. Martínek, 21.08.2020 10:03
Jan Němec a jeho boj proti umění
Myslím, že ‚zjednodušováním‘ je zde myšleno nakupení termínů bez hlubšího zakotvení – co se přímo myslí „moderním románem“ a co „autobiofikcí“? Jinak chápu, že čtenáři je asi jedno, jak je kniha zaškatulkovaná. Mohl bych se zeptat, kde vyšel ten Janouškův článek?
Vložil: M. Pokorný, 20.08.2020 13:49
Jan Němec a jeho boj proti umění
P. Honěk "takto zcela" nezjednodušuje, nýbrž klade precizní otázku, na niž dostává bezobsažnou a alibistickou odpověď.
Vložil: Lada Halounova, 17.08.2020 21:22
Jan Němec a jeho boj proti umění
To Karel Honěk: Myslím, že takto zcela zjednodušovat nelze. Nedějovost je typickým znakem této literatury, kdy by čtenář měl knihu spíše znuděně odložit, ale přesto se od ní nedokáže odtrhnout – o Mém boji se třeba obrazně říká, že v něm autor dokáže loupat jablko na čtyři stránky a stejně tím čtenáře... neodradí. O tom všem právě do detailu pojednávají ony zmiňované studie, které pro běžného čtenáře můžou být vedlejší, tomu je asi opravdu jedno, jestli si knihu zaškatulkuje jako 'dokument' nebo román, ovšem pro badatele se do literárního světa vnáší něco nového, dosud ne zcela pojmenovaného (i severští teoretici se mezi sebou docela hádají, ale aspoň se to snaží definovat).
Vložil: Karel Honěk, 17.08.2020 15:54
Jan Němec a jeho boj proti umění
Ani já to úplně nechápu, a když už se zde rozproudila diskuse, také se zeptám. Ty dvě věci (nedějovost a mimoliterárno) spolu nějak souvisí? Není to tak, že nedějový román je synonymem moderního románu a že "autobiofikce" jej provázela již od počátků? Nebo je tou novotou něco jako autoterapeutická funkce?... Vždyť čtenářovy rozpaky nad tím, zda čte dokument, nebo román, se mi nezdají zrovna zajímavé. Děkuji
Vložil: Lada Halounova, 17.08.2020 13:20
Jan Němec a jeho boj proti umění
Ad Jakub Homolka: děkuji za komentář, článek se v první řadě zabývá přehledem severských teorií a má ponouknout české nakladatele ke zvážení překladu některé z nich. Zmínka o českých recenzentech je jen impulsem na úvod, navíc prakticky veškeré recenze jsou přístupné online a kdo přijetí Němcova románu... sledoval, má je dobře v paměti.
Vložil: Jakub Homolka, 17.08.2020 09:43
Jan Němec a jeho boj proti umění
Jedna poznámka/otázka od naprostého literárního laika: Celý text vlastně vychází z tvrzení o tom, jak Němcovu knihu přijala česká kritika, resp., že ji tak docela nepobrala. Takové tvrzení ovšem v textu není nijak doloženo, neboť text se žádnými konkrétními recenzemi Němcovy knihy nezabývá, analýzy... výstupů české kritiky, na které se text na obecné rovině odvolává, tu zcela chybí (!). Stěží pak lze přijmout například formulaci, že "mnozí kritici ve svých recenzích narazili na jedno úskalí: vyčítají románu nedějovost a místo literárních kvalit často posuzují autorovo narcistické autoreflexivní pojetí a jeho milostný život jako takový," - kteří "mnozí kritici" to jsou? jak přesně na toto úskalí narazili? jaká byla jejich argumentace a proč byla chybná? kolik jich je a jak významný je jejich hlas v rámci celkových ohlasů na Němcovu knihu? atd.
Vložil: Petr Nagy, 17.08.2020 07:50
Jan Němec a jeho boj proti umění
Chybí konec perexu...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2550x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce