Materiál k antologii básní, textových mozaik, suverénních básnických obrazů i jednotlivých veršů začíná v čase u kanonické sbírky Epigramy Karla Havlíčka Borovského z roku 1845. Počínaje Havlíčkem představuje výběr editora svazku a básníka Zdeňka Volfa 180 let vývoje české poetické tvorby 130 českých básníků napříč generacemi i literárními směry. Nutno podotknout, že díky editorově erudici překračuje tato kniha hranice pouhé antologie. Vkus a vnímavost vůči jednotlivým veršům, často vyňatým z průměrných básní, jsou vskutku obdivuhodné.

Určujícím prvkem všech vybraných veršů, avšak nikoliv prvkem, který by celou práci degradoval, je nevyhnutelná fragmentárnost, útržkovitost, skromnost a v neposlední řadě i v názvu zdůrazněná krátkost. To vše se ovšem zdá být nejen záměrem, ale i vědomým limitem knihy. V 11 částech, navzájem oddělených ilustracemi manželů Kovalových, vedle sebe na stejné úrovni stojí kanoničtí básníci s těmi, kteří teprve nedávno vydali prvotinu. To je velmi svěží proud v přístupu k literatuře a zřetelně to zesvětšťuje velikány typu Holana, Vrchlického či Nezvala. Zařazení jednotlivých básníků v tom či onom oddíle je však povětšinou velmi volně pojaté, jak Zdeněk Volf sympaticky přiznává v nezbytně přítomném doslovu, ve kterém vysvětluje svou motivaci i princip výběru jednotlivých textů, nastíněné už v úvodu. S výjimkou dvou „pouze“ časopisecky publikujících autorů obsahuje antologie texty básníků, kteří vydali alespoň jednu sbírku. Každý básník má k dispozici právě jednu stránku, která je graficky umně zpracována. Minimalismus prostupuje celou antologii a je skvělé, že obsah koresponduje s formou, a to výběrem písma i již zmiňovanými ilustracemi. Zároveň platí, že na každé stránce nalezneme jeden až tři básnické texty, jejichž délka nikdy nepřesahuje 11 slov.

V jednotlivých textech lze nalézt záchvěvy krásy, děsu, fascinace, strachu, velikosti i malosti, krátké příběhy zachycené v toku času, velké i nepatrné chvíle v bytí jedince. Důsledkem výše zmiňované fragmentárnosti se stává nedořečenost, a díky ní paradoxně i mnohomluvnost malého formátu, která v kontrastu s tichem vytváří zvláštní poetickou hodnotu. Ticho někdy totiž říká mnohem víc než slova. „Dva otazníky / bělostný krk labutě / v zrcadle řeky“, tak zní verše básníka Petra Petříčka. Dalo by se říci, že poezie v představovaném výběru vystupuje jako obecnější umělecká forma, než je tomu v jednotlivých sbírkách zastoupených autorů. Při pečlivém čtení lze vypozorovat, jaké jsou její kvality, co je její podstatou. Stává se jakýmsi punctem života, prokmitnutím lidského vnímání, pozornosti, dychtivosti, vidění a pokory. Je snahou spatřit za světem něco víc, spatřit zásvětí ve viděném krásnu i ošklivosti každé jednotlivosti.

Kritizovat samotné verše by nebylo validní ani přínosné – navíc bych se zcela jistě nevešel do formátu recenze. Kromě toho již prošly sítem mnoha povolanějších očí, než jsou ty mé. Jak jsem psal, všechny vybrané texty s výjimkou dvou vyšly v samostatných básnických sbírkách. Kritizovat výběrčího oněch básní, tedy editora Zdeňka Volfa, lze jen z pozice jeho výběru. I přes nevyhnutelnou subjektivitu uspořádání se mi čerstvě vydaná antologie zdá být skutečně přínosnou pro žánr poezie i pro literaturu jako takovou. Jde o ojedinělý projekt, ve kterém se mísí kanoničtí autoři s těmi juvenilními, přičemž jsou si všichni vzájemně rovni.

Skutečností totiž zůstává, že se dle mého názoru jedná o zdařilý pokus o ustanovení nového žánru – krátké básně – jakožto samostatné a samu sebe obhajující součásti literární praxe. Problémem možná zůstává onen navýsost subjektivní faktor při výběru jednotlivých básní a s tím související veškerá odpovědnost, která leží na bedrech editora. Některé básně se pro svou fragmentárnost zdají být prázdné či prázdnější a některé právě naopak díky své nově zvýrazněné krátkosti získávají nový, netušený obsah.

Antologie Krátká báseň se po všech soudech jeví být více než jen antologií pár veršů vytržených z původního kontextu. Jednotlivé texty aspirují na to, stát se samostatnými výpověďmi svých mluvčích, svědectvím jejich tvůrčího života a zachycených chvil, které by přes svou prchavost měly být uchovány pro autora i čtenáře, ať už jím je kdokoliv. A třeba tak při listování knihou čtenář narazí na autora, který jej svou krátkou básní dostatečně osloví.