Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé

Backman, Fredrik
Úzkosti a jejich lidé

recenze humor

V románové grotesce s lehkou detektivní zápletkou a silným důrazem na téma rodičovství stál interpret před úkolem poradit si s velkým množstvím různorodých a často hašteřivých postav. Zejména ženské party se místy potácejí na hranici karikatury, ale posluchači, který ví, že Backman se stereotypními vzorci chování pracuje zcela záměrně, to pravděpodobně vůbec nebude vadit.

Audioknižní tváře Backmanova vypravěčského světa
Fredrik Backman
: Úzkosti a jejich lidé. Přel. Helena Matocha, četba Otakar Brousek ml., režie Michal Bureš, OneHotBook, Praha, 2020, 9 h 30 min

Od roku 2014, kdy u nás švédskému spisovateli Fredriku Backmanovi vyšel román Muž jménem Ove, vydává nakladatelství Host s železnou pravidelností i čtenářskými úspěchy jeden až dva jeho počiny ročně. Po knihách vždy rychle následují audioknihy (s výjimkou novelky Životní terno se o všechny postaralo vydavatelství OneHotBook a režisér Michal Bureš) a v případě recenzovaných Úzkostí audioformát dokonce o pár dní tištěnou verzi předběhl. A minimálně podle žebříčku dostupného na webových stránkách vydavatelství OneHotBook jde v posledních týdnech o jeden z nejprodávanějších titulů.

Konverzační poloha Backmanových knih
Úspěch slavily u posluchačů ostatně i předchozí audioverze Backmanových románů a třeba Muž jménem Ove v podání Jana Vlasáka se stal vítězem ocenění Audiokniha roku. Jedním z důvodů, proč jsou Backmanovy knihy tak dobrým materiálem pro zvukové medium, je něco, co bychom mohli označit jako jejich konverzační polohu. Ta je dána v první řadě častým oslovováním čtenáře. A zatímco v relativně krátkém poselství Co by měl můj syn vědět o světě je ještě adresátem sdělení zcela konkrétní autorův malý syn, v dalších textech Backmanův vypravěč čím dál častěji vtahuje do komunikační situace přímo svého čtenáře, potažmo posluchače. Třeba v Medvědíně se to děje zobecňujícím „my“ („Podřídit se požadavkům role, kterou nechceme, dělat špinavou práci a ani neceknout, hrát v obraně místo toho, abychom dávali góly a byli za hvězdu.“ ) i ilustrujícím „vy“ („Ale kdybyste se jí teď zeptali, jestli toho lituje, zavrtěla by hlavou.“ „Říkejte si o Medvědínu, co chcete, ale dokáže vám vzít dech.“ – druhou uvedenou větu můžeme s nadsázkou chápat nejen jako charakteristiku románového města, ale nakonec i díla samotného). V nejnovějších Úzkostech je ale tato rétorická figura posunuta ještě o kus dál a má velmi podstatnou roli v kompoziční výstavbě celého textu. Ono „vy“ tam totiž funguje s velkou dávkou ironie: „Vy byste totiž banku nikdy nevyloupili, takže s oním individuem nemáte nic společného. Patrně s výjimkou strachu, protože i vy jste se možná někdy hodně báli, a bálo se i individuum. Možná protože mělo malé děti a s tím i dostatek příležitostí se ve strachu pocvičit. Možná máte taky děti, takže víte, že rodič se bojí pořád. Že neví všechno, nedokáže všechno a nestačí na všechno.“

Druhá Backmanova libůstka, které svědčí, zaznívá-li nahlas, jsou vracející se slovní obraty a spojení, které text výrazně rytmizují. Snad kromě případu, kdy je to pouhé citoslovce jako v Medvědíně – „prásk“ symbolizující úder puku o zeď a vyskytující se v textu snad víc než tisíckrát by potrápilo jakéhokoliv interpreta. V románu Babička pozdravuje a omlouvá se vypravěč takto opakovaně upozorňuje na věk hlavní hrdinky a tím i na hledisko vyprávění – pokud Backman popisuje nějakou konkrétní situaci, obvykle následuje její vysvětlení, zobecnění a dodatek „zvlášť, když je někomu necelých osm“ nebo „když je někomu skoro osm“. Také tento postup se v Úzkostech objevuje, ale ani on nezůstává samoúčelný. Opakováním fráze „tohle je příběh o…“ dochází k neustálému zpětnému korigování vypravěče sebou samým, nikdy nekončícím úpravám perspektivy a k neustálým revizím čtenářských očekávání. A tak zatímco se na začátku dozvídáme, že „tohle je příběh o lecčems, hlavně však o blbcích“, o několik kapitol později jsme, sami nejistí tím, kam se to celé vlastně ubírá, poučeni o tom, že: „Celý ten příběh je komplikovaný a nepravděpodobný. Možná kvůli tomu, že si často myslíme, že příběh je o něčem, ale on o tom ve skutečnosti vůbec není. Tohle například vůbec není příběh o bankovní loupeži, prohlídce bytu a rukojmí. Možná to není ani příběh o blbcích. Čím dál víc to vypadá, že je to příběh o mostu.“

Vypravěč vládnoucí tvrdou rukou
Možná je konečně na místě alespoň krátce shrnout děj, ačkoliv z výše citovaného je patrné, že to není tak jednoduché. Na začátku příběhu stojí nevydařená bankovní loupež a lupič, který ve snaze uniknout policii vtrhl přímo doprostřed prohlídky bytu určeného k prodeji. S prvními kapitolami se ocitáme v situaci, kdy už jsou rukojmí sice zachráněni, ale kriminálník záhadně zmizel. Před mužským vyšetřovatelským duem sužovaným (nejen) generačními rozpory stojí úkol vypátrat, kam se poděl zloděj, kterého nikdo neviděl z místa činu odcházet. A velmi rychle se ukazuje, že nikdo z přehlídky více či méně bláznivých postav policii nejspíš moc nepomůže. Vypadá to totiž, že je to jeden blbec vedle druhého. Podstatné je tu ale ono „vypadá to“. Z úvodní situace, která z chronologického hlediska stojí na konci příběhu, se spolu s vypravěčem v jakýchsi mozaikovitých kruzích vracíme zpátky, abychom se důkladně seznámili s charaktery hrdinů, s jejich minulostí, a teprve z těchto informací plně pochopili, co konkrétně každého z nich dovedlo až na toto místo a co ho přimělo k současnému chování. Vzhledem k zalidněnosti Backmanova románu to chvilku trvá. V případě audioknihy přesně 9 hodin a 29 minut.

U Backmanových knih, kde se v centru děje vyskytuje jedna postava, byl interpret i pro vyprávění ve třetí osobě vybrán tak, aby této postavě do jisté míry odpovídal, jako třeba již zmíněný Jan Vlasák u Muže jménem Ove nebo Valérie Zawadská u Tady byla Britt-Marie. Stejná interpretka dostala na starost i titul Babička pozdravuje a omlouvá se, kde je sice hlavní hrdinka malá holčička, ale podle režiséra bylo potřeba v audiu zohlednit vypravěčský nadhled a informovanost, a vypravěče proto přiblížit spíš babičce. Román bez ústředního hrdiny, který se spřádá z dílčích linií kolem hned několika (významem si rovných) hrdinů přichází až s Medvědínem a jeho pokračováním My proti vám. V tom jsou mu Úzkosti podobné, jakkoliv Medvědín se na rozdíl od nejnovějšího textu odvíjí chronologicky. Vypravěč Medvědína krouží nad zasněženým městečkem jako helikoptéra, střídá hlediska osob různého věku, pohlaví i sociálního zázemí a z pozice vševědoucího vše neustále komentuje. Zachycuje tak posuny nálad a energie celého města. Režisér Michal Bureš jej svěřil Pavlu Soukupovi, jehož melodický a zralý hlas souzní s vážnou notou příběhu i dobráckými poznámkami o povaze současného světa. Stejnou rovinu vypravěčství je schopen typově postihnout i Otakar Brousek mladší, který dostal na starosti Úzkosti a jejich lidi. Vzhledem k tomu, že tento román představuje žánrový úkrok zase zpět k humoristické literatuře a zásadní roli zde hraje situační komika vycházející z frekventovaných dialogů, před ním navíc stál úkol vystihnout velké množství věkově i sociálně různorodých, často hašteřivých postav.

Stereotyp jako účel
Podobně jako v ostatních textech je v Úzkostech patrná Backmanova publicistická zkušenost. Je řemeslně zdatný, píše lehkým perem a jednotlivé kapitoly jsou spolehlivě vypointované. Rád čtenáře překvapuje a obratně ho manipuluje tím, že narušuje očekávání, která sám nenápadně vytváří. Zdánlivě bláznivý příběh je tak velmi pečlivě prokomponován. Brousek si „odhalující“ momenty užívá, na patřičném místě zpomalí, danou pasáž zdůrazní a ještě pečlivěji artikuluje. Ačkoliv je někdy vzhledem ke složité kompozici náročnější se orientovat, pozorný čtenář, který přistoupí na Backmanovu hru, si jeho vypravěčské veletoče užije. Kromě Brouska jako interpreta pomáhají posluchači v orientaci i zvukové efekty, například když jsou scény z výslechové místnosti od okolního textu odlišeny zvukem, který napodobuje šum magnetofonové pásky.

Asi příliš nepřekvapí, že Brouskovi se nejlépe daří odlišit mužské charaktery. V případě ženských postav chvílemi sklouzává ke karikatuře. Trochu to připomíná zápal, s nímž se tentýž interpret vyrovnal s rolí vypravěče v audioknize Vražda na faře z pera Agathy Christie. V prvním příběhu slavné stařenky má na starosti veškeré promluvy kromě přímé řeči slečny Marplové, která hovoří ústy Růženy Merunkové, a s gustem napodobuje dikci postarších klevetivých dam. Místy to působí jako herecké cvičení. A podobně výrazně zpodobňuje i (zejména) mladé ženy v Úzkostech. Hodnocení tohoto přístupu je samozřejmě na každém posluchači. Tam, kde bychom chtěli kritizovat například Brouskovu karikaturu mladé bankovní úřednice přilepené k telefonu a neschopné vnímat okolní svět, si můžeme všimnout, že Backman sice vykreslí ukázkovou stereotypní představu o „dnešní mládeži“, ale hned vzápětí jí vypravěčsky reflektuje a přetaví ji v úvahu o vzájemném generačním vnímání dvacetiletých a čtyřicetiletých tak, že si udělá legraci z obou stran. To, co zvenčí nějak vypadá, ale po bližším zkoumání se k tomu najdou přirozené skryté důvody, ho ostatně zajímalo i v dřívějších románech. Všechny ty karikaturní hrátky ostatně k humoristické literatuře žánrově patří. Pokud Brousek dostal za úkol interpretovat grotesku, je nejspíš v pořádku, že je sem tam u některé postavy její projev o dost výraznější, než by si ho představil osamělý čtenář knihy. Snad jen v případě mladého lesbického páru mi osobně někdy splývalo, která z žen vlastně hovoří, v záplavě tolika hrdinů to je ovšem ojedinělý případ.

Ačkoliv se Úzkosti díky scénám střetávajících se generací i hromadě situační komiky (viz například ona králičí hlava, která našla své místo i na obálce) spolehlivě řadí k humoristické literatuře, Backman se ani tady nevyhnul vážnější notě, která se táhne vlastně všemi jeho texty. Asi nejsilněji ze všech tu ale rezonuje téma rodičovství. Čtenáři Medvědína mohou namítat, že i tam hrálo poměrně zásadní roli, nicméně zde se motiv objevuje ve všech možných kombinacích – ať už jsou to rodiče dětí dosud nenarozených, malých nebo dospělých. Obecně lze myslím tvrdit, že příběh osloví zejména čtenáře a posluchače z řady rodičů malých dětí, protože Backman dokáže rodičovství nahlédnout jako kombinaci dojímavého štěstí a surového strachu, které v sobě přirozeně nese.

Jak se ke konci všechny linie (a že jich není málo) spolehlivě rozplétají a kolečka přesně zapadají na určená místa, trošičku se zapotácíme na hraně patosu, ale vzhledem ke komplexnosti příběhu (a tomu, že Úzkosti a jejich lidé nikterak nezastírají, že jsou literatura z těch odpočinkovějších) to Backmanovi myslím rádi odpustíme.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: KD, 05.10.2020 13:11
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Dobrý den všem, neúplný bibliografický údaj je samozřejmě moje chyba, za kterou se omlouvám. KD
Vložil: Barbora Grečnerová, 05.10.2020 12:10
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Hezký den všem diskutujícím, s recenzemi audioknih začínáme a v bibliografickém údaji jsme uvedli automaticky jméno interpreta a režiséra. Překladatel je samozřejmě neméně důležitý. Nejde o záměr, s audioknihami začínáme - myslím, že jde dokonce o první recenzi zahraniční (překladové) audioknihy,... nebo jednu z prvních. Překladatele doplníme, současně budeme moc rádi, pokud nám dáte jako čtenáři vědět, zda vás recenze audioknih zajímají. Barbora Grečnerová
Vložil: Cenda, 05.10.2020 10:47
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Jitka: Ano, tak jsem to myslel. Jmeno by uplne stacilo.
Vložil: Michal Švec, 05.10.2020 10:45
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Nezlobte se na mě, ale tohle je obrovská ostuda recenzentky Kamily Drahoňovské i redakce iLiteratury, zvlášť ten nesmyslný alibistický komentář podepsaný anonymně "Redakce". Dovolil bych si připomenout, že sama iLiteratura iniciovala před lety fórum Neviditelný překladatel, tak opravdu nerozumím, co... se aktuálně stalo.
Vložil: Jitka J., 05.10.2020 10:32
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Co v recenzi, ale vždyť překladatel není uvedený ani v informacích o knize. To, že se jedná o audioknihu, s tím přece nesouvisí, pořád je to překladový titul.
Vložil: Cenda, 04.10.2020 22:04
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
A jo, jasně. Vždycky zapomenu, že ten text, ze kterého se audiokniha načítá, se tak nějak zhmotnil sám od sebe.
Vložil: Redakce, 04.10.2020 21:34
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Dobrý den, jde o recenzi audioknihy, ne románu.
Vložil: Cenda, 04.10.2020 14:40
Backman, Fredrik: Úzkosti a jejich lidé
Tak dlouha recenze, a jmeno prekladatele nikde. Vlastne o prekladu ani slovo. Proc?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 736x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce