Novotný, František: Dryák

Novotný, František
Dryák

recenze fantasy

Román Dryák Františka Novotného představuje obsáhlý a dějově bohatý příspěvek k žánru alternativní historie. Řemeslné kvality a popkulturní hrátky ale nemohou zakrýt pachuť z militantně imperialistického vyznění.

Řemeslně vypulírovaná zábava s morální kocovinou
František Novotný
: Dryák. Argo, Praha, 2020, 424 s.

26. srpna 1278 se na Moravském poli střetla vojska římského krále Rudolfa I. Habsburského a krále železného a zlatého, tedy českého panovníka Přemysla Otakara II. Na den svatého Rufa pak slovy staré vlastenecké písně „krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem“. Jedna z nejslavnějších porážek české historie se stala výchozím bodem nového románu nestora české fantastiky Františka Novotného. Jen ten výsledek je tentokrát jiný.

Záviš z Falkenštejna totiž stojí po boku českého krále. O více než tři sta let později tak panuje v srdci Evropy mocné přemyslovské Trojkrálovství, které po střetu se vzmáhající se mocí švédskou drží silné pozice i na Baltu. Další osud říše je však závislý na ovládnutí zámořského obchodu. Proto mladý kralevic Václav zakládá Vyšehradskou kapitulu – spolek blízkých přátel, které vysílá do světa na zkušenou po vzoru Jiříka z Poděbrad nebo Petra Velikého, panovníků nám z reálné historie dobře známých. A oni se po letech, za nyní už králem Václavem Otakarem IV., skutečně vracejí. Jejich poznatky mohou změnit svět, pokud ovšem ambice Trojkrálovství neukončí Anglie pod vedením vévody Buckinghama…

Alternativní historie je v domácí fantastice velmi populární, jak dokázala už přelomová antologie Imperium Bohemorum z roku 2007. Úzce se přitom propojuje s historickou fantasy, kterou k nám uvedli předčasně zesnulý Jaroslav Mostecký ve své tetralogii Vlčí věk, Františka Vrbenská s Leonardem Medkem v románu Stín modrého býka nebo nakonec i slovenský autor Juraj Červenák a série antologií Onřeje Jireše (Memento mori). Inspirační zdroje jsou přitom různé. Často vycházejí z klasické historické prózy, především její dobrodružnější podoby. U Dryáku Františka Novotného byla takovou inspirací hravá trilogie Vladimíra Neffa, započatá knihou Královny nemají nohy. K jejímu stylu, ovšem také k Dumasovým Třem mušketýrům, má Dryák hodně blízko. Není však plný soubojů na kordy a úniků na poslední chvíli, ale kabalistické magie, golemů využívajících radioaktivní rudu těženou v Jáchymově, alchymistických triků a fíglů od lektvaru nesmrtelnosti po vysílání astrálních projekcí těla. A také nejrůznějších odkazů na populární kulturu od zmíněných Tří mušketýrů – jednou z hlavních postav je podezřele dlouho uhrančivě krásná mylady de Winter – po Věc Makropulos Karla Čapka.

Novotný nejprve překotně nahazuje motivy a uvádí do geopolitické situace svého světa, přičemž střídá obrazy a desetiletí, ba staletí tempem, až to hezké není. Je to marnotratné a vlastně zbytečné a zmatečné. Proč například musel tajemný ochránce Přemyslova rodu, když zajistil vítězství na Moravském poli, zachraňovat Václava III. v Olomouci? Respektive, k čemu vlastně byla ta intervence ve prospěch Přemysla Otakara II., když historie stejně pádila stejným korytem dál a došla k bodu, kdy v na chlup stejný den hrozí Přemyslovcům vymření po meči na témže místě? Ano, dostalo se nám náplasti na starou českou bolístku, kterou je neustálé vracení se k našim slavným prohrám, ale podle nejrůznějších poznámek se Novotný drží historického vývoje stejně, jako by to na Moravském poli dopadlo starým známým způsobem. Jen občas zkusí trochu domyslet, k čemu mohlo dojít jinak, ale pohříchu jen v českém prostoru (osud Vítkovců, Lucemburků, trochu jiná konstelace bitvy u Moháče). Jako by přemyslovské Trojkrálovství bylo ostrov jen pro sebe a středověká (a raně novověká) Evropa nebyla provázaným organismem.

Vachrlatost základů Novotného alternativní historie ovšem brzy přebijí nové atrakce. Do hry se dostává záhadný řecký oheň, čínské džunky (zde se ukazuje Novotného záliba v mořeplavbě), démonická lady Entropie a paralelní světy. Když například na magickém portálu v podobě panoramatu hlavního města Trojkrálovství zvěční malíř kříže místo kalicha, dostane se astrální vyslanec vévody Buckingahma do naší reality v době třicetileté války, kdy je Praha zapadlé provinční hnízdo a ne hrdá metropole. Mimochodem, státní církev vede podle Novotného i Komenský, který patří k vychovatelům prince Václava, a jeho čeští hrdinové jsou podezřele tolerantní i k Židům a novým nápadům. Což nakonec zas tak nevadí; z bigotních katolíků ani protestantů v dobově věrném duchu prostě sympatické postavy neuděláte.

Problém je v tom, že přes veškerou akci a popkulturní aluze se čtení stává čím dál nepříjemnějším. Otráveným jablkem je zde sen o české velmoci. Srovnání se přitom nabízí s populární sérií Jana Kotouče Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Ta přitom ani zdaleka nedosahuje stylistických kvalit Novotného textu a ústřední změna historického paradigmatu v ní také silně napíná čtenářovu ochotu důvěřovat autorovi (v polovině devatenáctého století jakýsi záhadný úkaz vymaže části kontinentů a v nastalém zmatku se zrodí Česko-slovenské království jako námořní a posléze hlavně letecká velmoc). To je sympatické, protože Češi si zde neléčí historické bolístky a kopou na té dobré straně – jejich protivníkem je stále krutě nevolnické Rusko, které okupuje kdekoho a má zálusk na potravinové zdroje Česko-slovenského království. Souboj Davida s Goliášem tak strhává čtenářovu pozornost už sám o sobě. Češi se brání agresi mocného souseda, podávají pomocnou ruku nově vzniklým státům a drží patronát nad zámořskými územími. Stručně řečeno: jsou lepší než ti druzí. Bonusem je pak autorova záliba v druhé světové válce a schopnost přenést její zvraty do své série.

Novotný oproti tomu fakticky přebírá učení o předurčenosti k životnímu prostoru a právu velmoci vydobýt si nové území na úkor okolí. Iniciátorem války jsou v jeho románu Přemyslovci, kteří dokonce neváhají táhnout bez vyhlášení války a jakéhokoliv morálně ospravedlnitelného důvodu na Hamburk prostě proto, že jej potřebují a chtějí – není jejich nepřítelem, ale pouhou obětí, která je posléze uplacena příslibem ekonomického prospěchu.

Agresivitu Trojkrálovství přitom nelze ospravedlnit brakovostí námětu nebo ustálenými zvyklostmi v žánru. Jednak je Dryák prezentován jako vrcholné dílo české fantastiky od ostříleného autora, který neprodukuje pouze konzumní čtivo. A jednak je žánrová zábavnost – pokud se nepohybujeme na poli okázale kvazirealistických nebo okatě temně a cynicky laděných děl jako u George R. R. Martina nebo Joea Abercrombieho, která mají jiná pravidla a jde v nich mnohem více o morální proměny konkrétních jedinců – přece založená spíše na sympatiích se slabšími, kteří se brání útokům silnějších (jako je tomu například u zmíněného Kotouče). Navíc Češi v Dryáku zcela pragmaticky vyvíjejí bojové látky na bázi fosforu. Vysvětlení, že jejich triumf zabrání budoucímu zrození nacistického Německa, a proto jsou jakákoliv zvěrstva nebo agrese z jejich strany ospravedlnitelná, je neakceptovatelné nejen proto, že Hitlerova třetí říše se zrodila ze zcela jiných konstelací (navíc když neznáme přesně pravidla, podle kterých se u Novotného historie mění nebo naopak zůstává ve starých kolejích, kdo nám zaručí, že třetí říší nebude nakonec právě Trojkrálovství nebo že nebude ve jménu stejného vyššího dobra třeba za sto let nutné upálit pár desítek tisíc kalvinistů?), ke kterým by po třech staletích existence Trojkrálovství prostě dojít nemohlo, ale i proto, že když už postavy progresivně využívají například židovské nebo čínské poradce, vždy jde přece dosáhnout silného postavení jinak než válkou. Proč například nevyužít až mytické české chytrosti? Dryák je ale bohužel opojen vidinou české říše coby velmoci, která to konečně dává pocítit okolí. Nejlépe válkou a pragmatickou manifestací síly. A to je názor, který neospravedlní sebevíc napínavých scén nebo pomrkávání na čtenáře.

Není to přitom tak dávno, co N. K. Jemisinová ve své trilogii Zlomená země názorně ukázala, že zrod říše zla, páchající bez mrknutí oka genocidu, není důsledkem nějakého osudového pragmatismu, ale prostě řetězce konkrétních voleb, učiněných konkrétními lidmi v konkrétních situacích. Postavy (a autor) Dryáku na tyto volby buď programově rezignují, nebo – a to je možná ještě horší – je ani nenapadne, že před nimi stojí. Kniha, která by tak v ideálním případě měla nabídnout vedle žánrové zábavy i trochu té starosvětské vlastenecké hrdosti, zanechává spíš ošklivou pachuť.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Hans, 16.07.2021 07:08
Novotný, František: Dryák
Knížka je to docela fajn. Není to úplně veledílo, ale přečtete to jedním dechem. I tato recenze by byla obstojná, kdyby si pan recenzent odpustil tu antiimperiální levičáckou propagandu.... Škoda. 70% pro knížku, 35% pro recenzi.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

30%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1050x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce