Klimtová, Barbora (ed.): Motýlí kniha

Klimtová, Barbora (ed.)
Motýlí kniha

recenze beletrie česká

Motýlí kniha vznikla na podporu organizace Debra a jako pocta pacientce s nemocí motýlích křídel Olze Joklové. Sedm známých českých autorů se tématu zhostilo zcela po svém a dalo tak vzniknout sebevědomé sbírce povídek o životní křehkosti.

Nesnesitelná křehkost motýlího života
Barbora Klimtová
(ed.): Motýlí kniha. Paseka, Praha a Litomyšl, 2020, 172 s.

Olga Joklová byla pacientka s nevyléčitelnou nemocí motýlích křídel (Epidermolysis Bullosa, zkráceně EB), při které je kůže pacienta zkřehlá a velmi náchylná na poranění. Pacienti tak každý den zažívají bolesti, jakékoliv drobné poranění jim způsobuje komplikace, potýkají se s nezhojitelnými ranami, srůstáním prstů, zúžením jícnu či anémií. Olga se rozhodla, že svým vlastním příběhem pomůže ostatním dětem s EB a zároveň bude šířit povědomí o této nemoci. Za svou celoživotní činnost získala cenu Olgy Havlové. Olga Joklová zemřela ve věku třiceti let v roce 2015.

Motýlobraní
Založení povídkové knihy na Olžině příběhu na první pohled působí značně pateticky. „Už je to skoro patnáct let, co jsem v Třebíči v jedné ruce držela bramborák a druhou si potřásla s Olgou“ (s. 15), uvádí celou sbírku redaktorka Barbora Klimtová. V úvodní poznámce tak předestírá, že nepůjde o žádné logicky a odborně propracované dílo o nemoci motýlích křídel, ale o literární poctu Olze Joklové, ovlivněnou osobním vztahem. Naštěstí si Barbora Klimtová pro zpracování tématu vybrala sedm autorů a autorek: A. Gravensteen, Anna Bolavá, Petr Borkovec, Lucie Faulerová, Jakub König, Marek Šindelka, Jonáš Zbořil. Ti téma pojali každý zcela po svém a patosu trčícímu z redaktorčina úvodu se vyhnuli.

Spisovatelé dostali k dispozici každý po jednom úryvku z deníku Olgy Joklové, kterým se pak nechali volně inspirovat k vlastním povídkám. (Proto jméno této v podstatě múzy figuruje také na obálce sbírky.) Vybrané úryvky jsou osobní, intimní, zároveň sebeironické: „Naposledy jsem upadla na zadek, když se mi při / otočce zapletly nohy. / Pošramotila jsem si jen sebevědomí.“ (s. 20) Ačkoliv se autoři většinou vyhnuli psaní o pacientech s EB, právě tyto Olžiny pocity do povídek promítli. Vznikla tak netradiční sbírka různorodých příběhů, s různými typy vypravěčů a odlišným literárním stylem, propojená však melancholií a ironií jakožto vnitřním pocitem umírajícího člověka.

Celou sbírku zahajuje A. Gravensteen povídkou Bleda. Její hlavní hrdina, cestovatel uvíznuvší v zapadlém horském středisku, se marně snaží dostat do hlavního města. Pochmurný existencialismus jen na určité momenty prosvítí naděje, abychom pak zas upadli do noční můry. Bloumající Odysseus v Bledě touží po očištění: „Voda ze mě smyla trochu únavy, spláchla trochu bolesti, rozpustila trochu toho vnitřního kalu, kvůli kterému jsem se vlastně na tuhle cestu vydal.“ (s. 28) V cizí zemi je ale stále cizincem a svůj cejch není schopen smýt. Povídka končí další cestou do neznáma bez naděje na sebenalezení.

Hlavní hrdinka textu Anny Bolavé Z druhé ruky naopak naději nachází hned v úvodu. Po autonehodě a blíže nedefinované nemoci se navrací do normálního koloběhu světa a začíná pracovat v second handu. Poznává příběhy lidí, kteří zde prodávají staré i kradené oblečení, a skrze novou práci se vyrovnává se svou nemocí. Každý den se musí překonat a žít: „[…] vstanu, zapraskám a vypravím sama sebe do dalšího pracovního dne“. (s. 49) Ve své nejisté existenci nachází díky šéfové Anežce naději na budoucnost a vidí před sebou „další kapitoly“ života, které se jí otevírají.

Petr Borkovec v krátké impresionistické povídce Na svatého Jana zachycuje křehkost motýlího života. Do sběratelské kazety zaživa přišpendlení motýli, marně třepotající křídly, tematizují ubíjející potřebu rozlétnout se i ve chvíli, kdy je to zcela nemožné.

Lucie Faulerová v povídce Vítr s budíkem odstupuje od sebereflexivního existencialismu předchozích autorů a vnáší do sbírky nadhled. Babička Jiřina v nemocnici, milující vnuk David, stále se opakující cyklus týchž rozhovorů a krásné umírání.

Jakub König se v povídce Leť, táto, leť loučí se svým otcem. V osobním textu reflektuje vztah s komplikovaným rodičem a v návaznosti na báseň Olgy Joklové, která mu byla inspirací – „Chtěla bych letět jako pták / pouta přeřezat“ (s. 94) –, svého tátu nechává odletět: „Tu bolest, strach a smutek ze všech ztrát a pochybností. Pusť to. Nech to být. Leť, táto, leť.“ (s. 113)

Ze všech autorů nejironičtější je Marek Šindelka s povídkou Hra číslo 621. Klára s nemocí motýlích křídel, David bez rukou a nohou a dementní Filip na vozíku jsou sice zvláštní, ale zároveň úplně obyčejné děti. David s Klárou rádi hrají šachy a Filip má rád zmrzlinu. Ze svých vlastních neduhů si dobře vypointovaným černým humorem dělají legraci. Šindelka s potřebným nadhledem přibližuje svět fyzicky a duševně pošramocených lidí, jejichž hlavním životním problémem je „diagnóza“, protože ta už navždy předurčuje chování okolí k nemocnému: „[…] lidé běžně zapomínají, že pokud má člověk zdeformované tělo, neznamená to, že má zdeformovanou také mysl […]“. (s. 125) Mezi partu „pošramocených“ dětí pak pro dovršení grotesky přivádí depresivního sebevraha Kristiána, na kterém ukazuje, že deformace vůbec nemusí být vnějšková.

Sbírka se svým způsobem vrací k výchozímu bodu, když opět oživuje motiv bezútěšného hledání z první povídky A. Gravensteena v povídce Dickinsonie od Jonáše Zbořila. Vymřelý, pro život nezpůsobilý dávný živočich Dickinsonie mu slouží jako metafora nepolapitelnosti a nestability vztahů a života. Poslední povídka celé sbírky je uťatá, bez konce, bez jakékoli možnosti odhadnout, jak příběh dopadne. Stejně jako život.

Zadání povídek sedmi autorům, kteří mají každý zcela odlišný literární styl, může působit jako šílenství. Všichni si ale z úryvků Olžiných deníků vytáhli to nejzákladnější – křehkost. Tu pak každý po svém vnesl do vlastního textu. Ačkoliv jsou povídky tematicky, stylově i atmosférou rozptýlené, všechny vedle sebe leží v podivné harmonii a dávají dohromady smysl. Základní myšlenku „otisknutí Olgy do knihy“ se podařilo zformulovat tak, že ze sbírky nijak zásadně nevyčnívá. Čtenář si tak může užívat hlavně literární kvality knihy, aniž by mu byl neustále předhazován morální závazek myslet na nemocné a podporovat charitu.

Svými ilustracemi knihu doprovodil Lukáš Musil. Jeho kresby jsou, stejně jako povídky, jemné a trochu pokřivené a celou knihu propojují jak tematicky, tak vizuálně. Motýlí kniha je nostalgické, existenciální, zároveň vyostřené čtení a na poli české povídkové tvorby má rozhodně své místo.

 

© Alice Škrlantová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.