Jü, Chua: Čína v deseti slovech

Jü, Chua
Čína v deseti slovech

recenze sociologie

Dostat Čínu do deseti slov jistě nebyl lehký úkol. A dostat se v deseti slovech pod povrch současné Číny muselo být ještě těžší. Jü Chua to však dokázal, a navíc se mu do deseti slov vešla spousta postřehů a zdánlivě nedůležitých zajímavostí s vysokou výpovědní hodnotou. Věděli jste například, že historicky první přenos mistrovství světa ve fotbale dávali v čínské televizi v roce 1978?

Pod povrch současné Číny
Jü Chua
: Čína v deseti slovech. Přel. Petra Martincová, Verzone, 2020, 224 s.

Dílo spisovatele Jü Chua (nar. 1960) u nás vychází od roku 2007. Nedávno k titulům přibyla pátá kniha opět v českém překladu Petry Martincové. Pět je na čínského romanopisce vysoké číslo. Žádný z Nobelistů Gao Xingjian a Mo Jen ani disident a rebel Liao I-wu nebo držitel Ceny Franze Kafky Jen Lien-kche to na tolik děl v češtině nedotáhli. Jü Chua má jistě velké štěstí v překladatelce, která mu zůstává věrná a patnáct let ho neopouští. Ono také není divu, u tohoto charismatického čerstvého šedesátníka totiž platí, že co dílo, to další překvapení, které čtenářem zamává. Zatímco v Číně byl největším trhákem jeho román Žít! (česky 2014), jenž posloužil také jako předloha k neméně slavnému stejnojmennému filmu režiséra Čang I-moua, v USA se stala bestsellerem právě Čína v deseti slovech (česky 2020).

Jak tedy popsat obrovskou živou masu lidského společenství v deseti slovech a nespadnout do pasti zjednodušování a generalizace? Jü Chua zvolil cestu osobních vzpomínek. Jako základ z dětství, které jeho generace prožila v době vlády předsedy Maa, tak máme slova jako „lid“, „vůdce“ nebo „revoluce“. V kapitolách „čtení“, „psaní“ a „Lu Sün“ slyšíme hlas spisovatele, ale také mladíka lačnícího po poznání a jdoucího za svou vášní. Dospělost, kterou do větší či menší míry provází vystřízlivění, zastupují pojmy „rozdíly“, „napodobeniny“ nebo „švindly“, realita let devadesátých a dál, kdy vedení země vyhlásilo, že idealistické sny musí jít stranou, k lepším zítřků se má jít plnou parou vpřed cestou hospodářského růstu a prosperity, a veřejnou scénu ovládl kapitál a tržní vztahy.

Čínu v deseti slovech můžeme charakterizovat jako sbírku delších fejetonů datovaných od jara do podzimu roku 2009, předmluva autora je z ledna 2010. V textu tak najdeme pár vyjádření, která po jedenácti letech už nejsou tak úplně pravda, například: „Dnes je Komunistická strana Číny jiná – nemá jednoho vůdce, ale kolektivní vedení. Devět členů stálého výboru politbyra se tiskových konferencí účastní společně, když kynou novinářům, dělají to přesně ve stejný čas, paže stejně vysoko v identickém oblouku. Když je – takhle synchronizované – pozoruju, vždycky si vzpomenu na předsedu Maa majestátně kynoucího lidu z brány Nebeského klidu. Přitom si uvědomím, že dnes již skutečně žádného vůdce nemáme. Máme vedení, ale rozhodně ne vůdce.“ (s. 25) Čína má dnes opět jednoho vůdce. Kolektivní vedení, které mělo zabránit kultu osobnosti a soustředění moci v rukou jediného člověka, mezitím v ústavě nahradila právě možnost mít jednoho vůdce na neomezeně dlouhou dobu. Právě proto však první kapitoly, v nichž autor zpracovává své vzpomínky i kolektivní paměť na dobu nadvlády ideologie, silného vůdce a permanentní revoluce, naopak vzrostly na významu.

Lehkým perem a místy až nostalgicky nebo dobrodružně líčeným klukovským vzpomínkám na dětství prožité v době Kulturní revoluce pak autor nastavuje zrcadlo pasáží o svých raných povídkách. Dozvídáme se, že v letech 1986 až 1989 byla jeho tvorba nejkrvavější a nejnásilnější, v osmi povídkách z té doby napočítal jistý literární kritik celkem pětadvacet postav, které zemřely krutou nebo násilnou smrtí. „Celé dny jsem psal o tom, jak lidé vraždí a jsou vražděni a umírají v kalužích krve.“ (s. 89–90) Jü Chua nám tím mimo jiné připomíná, abychom nezapomínali na to, že lidská paměť je selektivní a že traumata, obzvláště ta vytěsněná, zůstávají otištěna do kolektivní paměti dlouho – oč silnější zážitek, tím větší má moc.

Dobu divokého raného kapitalismu známe od autora už z románu Bratři (česky Verzone 2018), sociální bídu pak ze záhrobního románu Den sedmý (česky Verzone 2016). Jistě nepřekvapí, že i zde si v souvislosti s čínským ekonomickým zázrakem Jü Chua více všímá osudů těch sociálně slabších, než by vyprávěl příběhy o soudruzích a magnátech se zlatými cihlami ve sklepení a o životě v luxusu. Možná však překvapí množství drobniček z dětství, které prosakují také do pozdějšího období autorovy dospělosti. Ať píše o čemkoliv, Jü Chua se ve vzpomínkách neustále vrací do dětství, jako by se od něj nemohl odstřihnout. Mezi dobou vlády Mao Ce-tunga a Teng Siao-pchinga nevede žádná tlustá čára za minulostí. Období hospodářských reforem vychází jako tematicky pestřejší, rozmanitější, ale také méně vyhraněné, jakoby rozostřené a v lecčems snad šedší. Zajímavým postřehem je paralela, kterou Jü Chua vidí mezi revolučním zápalem a přístupem k podnikání, přinejmenším v bezhlavém vrhání se do obojího stejně, nebo v rychlosti a dynamice, s jakou soukromé podniky nahradily ty státní.

Čína v deseti slovech je bezpochyby generační amalgám. Jü Chua dává čtenáři nahlédnout do životů a mentality především své generace, dnešních šedesátníků, kteří se narodili v Maově Číně, v mládí je zastihla smrt vůdce a s ní uvolnění poměrů – davy hustě zalidněné Číny už nepochodovaly jako jeden muž, molekuly se rozkmitaly každá po svém, narážely do sebe a v celku začaly působit jako bizarní chaotická směs. Ideologie a byznys konečně vévodí i našemu dichotomickému nazírání současné Číny, v podání Jü Chua je však vidíme prostupovat zcela konkrétně životem jedince, který se dívá na člověka chápavě, nemoralizuje, nehodnotí, nekritizuje, prostě vypráví o tom, jak to bylo a je. Jü Chuův amalgám není akademický, dokonce ani intelektuálský. Kromě snad jediné citace tchangských veršů v něm není přítomna tradice, jejíž současnou podobu vidíme živě například v románech jeho intelektuálněji založeného vrstevníka Liou Čen-jüna (česky vydává Odeon), ale také v Deníku z Wu-chanu spisovatelky Fang Fang (česky Universum 2020), v jejímž světě je stará čínská lyrika silně přítomna, stejně jako verše a citáty předsedy Maa.

Nadsázka a ironie, které Jü Chua tak výborně umí, dávají vzpomínání a úvahám svěžest a spád. Převládá osobní ladění, přestože zdaleka ne všechny příběhy osobní skutečně jsou, většinou jde spíše o ony pověstné „městské legendy“. Četnost, s níž se identické historky vyskytují ve vyprávění různých autorů, konečně taktéž výstižně charakterizuje současnou Čínu, kde jako by lidová slovesnost ještě zcela nevymřela. Kulturně sociologická a lingvistická vzdálenost mezi jazykem originálu a překladu místy ztěžuje trefné vypointování té či oné anekdoty v češtině, i s tím si však zkušená překladatelka zdatně poradila. Některé překladatelské výzvy pak popisuje v doslovu, ve kterém vybrané pojmy přibližuje českému čtenáři také ze svého úhlu pohledu.

Čína v deseti slovech vyšla poprvé knižně francouzsky v nakladatelství Actes Sud, v čínštině ji vydalo tchajpejské nakladatelství Žitné pole v roce 2011, v témže roce vyšla anglicky. Možná je dnes s jedním vůdcem již v lecčems jiná doba, ale základ, jak jej Jü Chua před více než deseti lety popsal, zůstává stejný. Jü Chua se mýlil, když při své poslední návštěvě Prahy řekl v rozhovoru na stanici Vltava Českého rozhlasu, že je jeho kniha v něčem již zastaralá. Je to přesně naopak, stále je velmi aktuální.

 

© Zuzana Li

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kamil Gál, 12.03.2021 17:59
Jü, Chua: Čína v deseti slovech
Geniální jednohubky. Čte se samo.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1008x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce