Borkovec, Petr: Sebrat klacek

Borkovec, Petr
Sebrat klacek

recenze beletrie česká

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Podpásovky a mystifikace
Petr Borkovec
: Sebrat klacek. Fra, Praha, 2020, 172 s.

Hned na první stránce knihy se lze dočíst toto: „… tak strašně obyčejný a prchavý je to obraz, že se polekám, jestli nemá nějakou hlubší platnost, jíž bych si měl povšimnout. Ale […] nevidím dobře pod povrch a podobné vzkazy mě míjejí“ (s. 9). Lze se důvodně domnívat, že pravda je jinde a že zde Petr Borkovec, básník a v poslední době také prozaik, hraje se čtenářem takovou laskavou habaďůru. Čím dále totiž čteme, tím jasněji vychází najevo, že Borkovec naopak pod povrch vidí, a to velmi dobře, a nejspíš právě proto si ony strašně obyčejné a prchavé obrazy vybírá za témata. Autor tak hned na začátek umístí jemnou podpásovku.

Povídka – budeme těmto prózám říkat „povídky“, i když to je víceméně z nouze ctnost – se jmenuje O střevlících. Proč nemá smysl hloubat o žánrovém statusu „povídek“ a proč „z nouze ctnost“? Protože v něčem je vnímání vypravěčského subjektu skrz naskrz básnické: především v pozorování a ve smyslu pro detail, ale spíše, zdá se mi po přečtení sbírky s odstupem, ve zvláštním způsobu spojování. Svět Borkovcových povídek se točí kolem tří hlavních ohnisek: přírody, maloměstských vzpomínek a literárního světa, není ale ničemu na překážku, když se tyto oblasti prolnou, tu nepozorovaně, tu nápadněji. Ne že by Petr Borkovec vytvářel nějaké efektní katachréze nebo by spoléhal na to, že když nesourodé motivy položí vedle sebe, může už nechat všechnu práci na čtenářovi, to určitě ne. Spojnice, které vytváří, jsou však přinejmenším neobvyklé. U světa přírody je to spojení její romantické stránky s tou odvrácenou: všechny ty odporné tekutiny, mázdra, nádory, „jamka krvavého bláta“ v prachu pod stahovaným králíkem, sedm spících slepýšů, „zlatých jak zlaté nugety, jako pozlacené zdobné kování, zlatý ztuhlý hnis“ (s. 21).

Prolínání hranic se děje jaksi mimoděk, a přesto nebo právě proto překvapivě: při procházce u ranní řeky si vypravěč asociuje neurvalé rybáře ve velkých autech s kohoutím kokrháním a Elizabeth Bishopovou. Když zkouší, jak chutnají chroustci narážející do okna, přemýšlí u toho o básni věnované luskounovi: „Chroupám krovky a připomínám si, jakým způsobem se Marianne Mooreová dokáže k tomu podobnému zvířeti přiblížit“ (s. 122). Vedle básnického vidění je však Borkovec také skvělý vypravěč; místy se stane, že začne o něčem a vyprávění ho dovede někam jinam, takže vznikne nutnost pomocí vněpříběhových (ale tolik, tolik intradiegetických!) signálů vyprávěné strukturovat tak, jako by nebylo určeno ke čtení, ale šlo o záznam skutečného hlasu.

Mluvil jsem o podpásovkách: oblíbenou Borkovcovou kratochvílí je hra se spolehlivostí vypravěče, a tím pádem manipulace se čtenářem pomocí mystifikace. Bylo to tak, nebo nebylo? A není to vposledku jedno? I to je projev čiré radosti z vyprávění, která vyzařuje z povídek, jako je poláčkovská miniatura Vesnický book club nebo klamný nekrolog Za Alicí Wierpichovou, zvanou zde „nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí“ (s. 125). Ten je ve skutečnosti vybájený od prvního do posledního písmenka, ale umím si představit, kolik čtenářů začalo po přečtení její jméno zmateně googlovat. Jindy zase Borkovec se čtenářem manipuluje trochu bezohledně, nikoli setrvalým prášením, ale překvapivým střihem do jiného žánru, jiné perspektivy, jiného světa, jako když na závěr poklidně observační procházky Rozbor remízu spatří mezi naházenými věcmi „igelitový pytel, v němž je zabalené mrtvé ženské tělo“ (s. 22).

Při čtení téhle knížky se nelze vyhnout srovnávání s předchozím Borkovcovým prozaickým počinem, souborem podobných krátkých útvarů, který vyšel před dvěma lety pod názvem Petříček Sellier & Petříček Bellot. Společných rysů je hodně: v obou najdeme texty již publikované, které jsme už někde četli nebo slyšeli, třeba jako spisovatelské sloupky na iLiteratuře nebo ranní úvahy na Vltavě. Sebrat klacek pokračuje ve směru naznačeném Petříčkem a vesměs pro tuto sbírku platí, co bylo na různých místech o Borkovcovi-prozaikovi řečeno (autor této recenze tak učinil nejzevrubněji v textu Hodně pozorovat a méně přemítat v časopise Tvar).

Chceme-li přesto hledat nějaký posun, spočívá, jak se zdá, v tom, že mladší sbírka tak nějak lépe dýchá; sebrané texty jsou ukázněnější v tom smyslu, že si zřejmě Borkovec tentokrát naordinoval menší poloměr terénu, na který se chce vydávat. Nemám tím na mysli jen perimetr příměstské krajiny na západ od Prahy, jehož osami jsou řeka Berounka a železniční trať 171 Praha–Beroun, nebo jeho rodné Louňovice pod Blaníkem a okolí, kde se odehrává většina čísel inspirovaných dětstvím. Mluvím spíš o něčem jiném, co se Borkovec snaží ukázat: že totiž za těmi výraznými, zaznamenáníhodnými, krásnými (což může znamenat i: odpudivými) nebo pozoruhodně banálními (což může znamenat i: životně důležitými) motivy někdy není třeba daleko cestovat, ale stačí udělat pár kroků do stráně nad tratí, s novým kámošem řidičem bezcílně jezdit linkovým autobusem nebo si na chvíli sednout do prázdného kostela a čekat, co se bude dít. Protože ono se většinou děje.

Tak tedy spojnice a linie zlomů. Jestliže u Petříčka se zdálo, že si autor, potažmo jeho vypravěč, vystačí se svou ostrou pozorovatelskou schopností a stačí mu jednotlivé detaily nasvítit v neobvyklém světle, aby „ozvláštňoval“ (a že mu to šlo zatraceně dobře!), jde Sebrat klacek – nebo alespoň některé z textů, jež obsahuje – v něčem o malý krok dál: poukazuje. Jako by vypravěči nestačilo už jen pozorovat, ale měl potřebu do čtenáře, svého spolupozorovatele, šťouchnout: hele! Jednou z takto interpretačně vděčných povídek je dobromyslně hravá, možná až bláznivá Jazyková poradna na Zelený čtvrtek, v níž se skrze etymologii slova rubáš (pravděpodobně mystifikační, ale co už) dochází k velikonočními svátky inspirované existenciální výpovědi o životě a smrti. Anebo smutná, mezi herpetologií a partnerskou psychologií rozkročená momentka Co je nového v oddělení hadů?, která se k závěru blíží těmito slovy: „Nic. Jedna anakonda nechce žrát, druhá se přežírá a je jí furt špatně. Zmije rohatá se touží pářit a není s kým. Chřestýšovec má celej harém a mohl by to dělat od rána do večera, ale nechce se mu. Umřela nejstarší krajta a jedna červená užovka je na umření. Normální život“ (s. 137). Kdo to tu říkal, že nevidí ty další významy, které se skrývají za obrazy?

Když dočteme do konce poslední povídku, čeká nás na následující stránce ještě motto – citace z polské prozaičky Julie Hartwigové: „Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.“ A to je zároveň poslední podpásovka, kterou autor na čtenáře nastražil: máme to číst jako interpretační klíč k právě přečteným textům a odvozovat z citátu něco o stejnorodosti všech aspektů lidského života, krásných i odpudivých, radostných i smutných, osamělých i společenských? A pokud to po nás autor chtěl, proč neumístil motto na začátek, tedy tam, kam se dává ve všech normálních knihách na světě?

Kdo z českých autorů si tohle může dovolit? No Petr Borkovec.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 1128x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce