Munro, Alice: Přítelkyně z mládí

Munro, Alice
Přítelkyně z mládí

recenze beletrie zahraniční

Nejnovější sbírka povídek slavné kanadské autorky přináší intimní vhled do tragikomické každodennosti člověka. Alice Munroová v nejlepší formě svým čtenářům předkládá neobyčejně obyčejné lidské osudy, plné strastí i radostí, rozjímání a hlubokých vzpomínek, a s obvyklou spisovatelskou zdatností ukazuje, co je to lidský úděl.

Miniatury z každodenního života v proměnlivé přítomnosti i minulosti
Alice Munroová
: Přítelkyně z mládí. Přel. Zuzana Mayerová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2021, 292 s.

Alice Munroová, jedna z nejvýznačnějších kanadských prozaiček současnosti, která je držitelkou mnoha literárních ocenění včetně Nobelovy ceny za literaturu a spisovatelskému řemeslu se věnuje již úctyhodných padesát let, bývá mnohdy označována za královnu současné anglofonní povídky. Stojí za zmínku, že Munroová se na začátku své kariéry toužila věnovat románu, jejž mnozí, včetně autorky samotné, považovali za vyšší formu literatury. Dle vlastních slov řadu let doufala, že jednoho dne „povýší“ na románovou tvorbu, ale nakonec její nezpochybnitelnou doménou zůstala právě povídka, kterou formou i obsahem posunula na novou úroveň. V nejnovější sbírce Munroové s názvem Přítelkyně z mládí je patrný její výrazný rukopis – originální způsob, jak zprostředkovat intimní vhled do lidské, především ženské, existence, často situovaný na pozadí maloměsta, které díky absenci anonymity představuje pro lidské osudy dokonalé jeviště. Typickými munroovskými hrdiny jsou takzvaní „everymen“, tedy obyčejní lidé, zabývající se obyčejnými věcmi či profesemi, které obecně nelze považovat za příliš vzrušující, ale v autorčině podání působí výjimečným dojmem.

Totéž platí o vyobrazení mezilidských vztahů. U Munroové to kromě milostných vztahů bývají především vztahy mezi ženami, z nichž nejvýraznější je pravděpodobně vztah mezi matkou a dcerou. Ten je pro autorku, jak sama často podotýká, obzvlášť důležitý kvůli jejímu vlastnímu vztahu s dlouhodobě nemocnou matkou (té je nová sbírka koneckonců i věnována) – v Přítelkyni z mládí se jím Munroová zaobírá například v emočně silné povídce Dobrota a milosrdenství, jež se odehrává na palubě lodi plující severním Atlantikem. Dospělá dcera doprovází svou matku, někdejší zpěvačku, umírající na rakovinu a alespoň v představách převezme otěže osudu a prožije imaginární románek s kapitánem, kterého si idealizuje: „Byl to její příběh, který si přeříkávala každý večer, když seděla na lavičce, její soukromý, nejtajnější příběh, který se jí takhle vrátil. Ona ho vytvořila a on ho převzal a vyprávěl, a nic se nestalo.“

Tvorba Munroové je často velmi nenápadným způsobem osobní; autorka sama podotýká, že jinak to ani být nemůže, protože její osobnost a osobní historie je logicky jediná parspektiva, jíž je schopná vnímat realitu a život jako takové. V jednom z interview prohlásila, že ve svých povídkách neusiluje o lyričnost, protože nechce, aby tato realita a život v nich vyobrazené působily příliš abstraktně, avšak první z povídek sbírky, titulní Přítelkyně z mládí v sobě jistou lyričnost bezesporu nese. Ta se skrývá ve velmi konkrétním, ale přesto nádherně poetickém popisu hospodářství sester Grievesových, jejichž poněkud bizarní vztah je středobodem vyprávění. Zmíněné hospodářství tvoří „dobře odvodněné louky a pole bez všudypřítomného prehistorického kamení lemované říčkou s břehy zarostlými vrbami, javorový les, roubené stodoly a velké obytné stavení s prostornou dřevěnou fasádou, která se nikdy nenatírala, ale nechávala na pospas větru a dešti“.

V souvislosti s lyričností a určitou bezprostředností, kterou je sbírka prodchnutá, je na místě zmínit se, že všechny povídky jsou něčím příbuzné tvorbě ruského velikána Antona Pavloviče Čechova. Na to koneckonců upozornila i americká spisovatelka Cynthia Ozicková v interview pro The New York Times Magazine z října roku 2004, ve kterém Munroovou označila za „našeho (tedy anglicky píšícího) Čechova“. Podobně jako Čechov (na rozdíl od svého majestátně epického protipólu Tolstého), i Munroová je mistryní krátké, intimní, „domácké“ formy – děj je v jejích povídkách druhotnou komoditou; nesoustřeďujeme se na velké události „tam venku“, ale naopak nahlížíme hrdinům do oken, všímáme si vzoru na jejich ubrusu a záclonách, skvrn na jejich šatech, nasloucháme tikání hodin na stěnách se sloupanými tapetami, jsme svědky jejich nejniternějších myšlenek v proměnlivém tady a teď. Dobrým příkladem je pohled do soukromí dávné přítelkyně hlavní hrdinky v povídce Jinak: „Místnost se změnila víc než Raymond. Mayinu pohovku čalouněnou gobelínem nahradila kožená, slonovinově bílá sedačka, zmizelo pochopitelně i všechno ostatní haraburdí ve stylu opiového doupěte, Mayiny polštáře a sedáky z trávy a obrovský pestrobarevný slon ověšený titěrnými zrcátky – to vše je pryč. Místnost je celá laděná do béžového a smetanového odstínu v duchu elegance a pohodlí, stejně jako Raymondova nová manželka, která se usadí na bočním opěradle jeho křesla (…).“

Povídky Alice Munroové bývají někdy umísťovány pod hlavičku žánru s názvem jižní ontarijská gotika (termín „Southern Ontario Gothic“ prvně použil kanadský spisovatel Graeme Gibson v roce 1972; kromě Munroové sem bývají zařazování autoři jako Margaret Atwoodová, Robertson Davies nebo Jane Urquhartová) – logicky se jedná o podžánr gotické literatury a umírněnějšího bratra známější jižanské gotiky, reprezentované autory jako William Faulkner či Flannery O’Connorová. Stejně jako postavy O’Connorové, i hrdinové Munroové jsou konfrontováni s hluboce zakořeněnými zvyky a tradicemi, nicméně její povídky nejsou tak intenzivní, násilné ani zvrácené. Gotická podivnost, pitvornost i jistá míra agrese je jim však přesto alespoň občas vlastní a autorka nám předkládá celou řadu svébytných a barvitých postav – příkladem za všechny je jednooký podivínský Morris, „hotový Moše Dajan“ z povídky Ach, co je dáno, kterou vypráví jeho sestra Joan. Ta žije zcela odlišný život s manželem v Ottawě, ale několik dní tráví na návštěvě u bratra na rodném maloměstě, což dává prostor mnoha vzpomínkám z mládí, které se odrážejí v hrdinčině přítomnosti, a typicky munroovskému vyprávění.

Další příklad výše zmíněné gotické syrovosti a násilí nalézáme v poněkud atypické historické povídce Meneseutung, odehrávající se v někdejší kanadské divočině. V jednu chvíli se čtenáři stávají svědky vulgární rvačky mezi mužem a ženou z nejnižší společenské třídy, k níž dojde ve slušné části maloměsta, kam výtržníci povzbuzovaní lůzou proniknou. Konflikt, který má kromě fyzického také symbolický význam, končí před příbytkem uhlazené staropanenské hrdinky Almedy, která žije sama v domku zděděném po rodičích. Citlivá Almeda má duši básnířky a její slova v nás vyvolávají zvláštní pocit sounáležitosti: „Od dětství jsem měla ráda verše a hledala rozptýlení – a někdy i útěchu ve svém smutku, který jistě není trudnější, než s jakým se potýkají všichni poutníci na této zemi.“ Příběh, odehrávající se v druhé polovině 19. století, dává obzvlášť vyniknout skutečnosti, že v povídkách Alice Munroové mnohdy panuje jakési bezčasí – autorka bez jakýchkoliv dodatečných komentářů předkládá neohraničené, nahodilé momenty bez jasného začátku a konce, vyjmuté z životů jejích hrdinů, a čtenář jen žasne nad tím, jak dobře zná jejich vnitřní svět. Právě to je koneckonců jednou ze známek skvělého spisovatele: schopnost popsat zážitky, vjemy a nejniternější pocity – byť by se jejich kontext či zasazení zcela lišily od těch našich – natolik dokonale, že jsou nám až strašidelně povědomé.

Alice Munroová i ve svých bezmála devadesáti letech zůstává tím, čím byla odjakživa – prvotřídní prozaičkou s mistrným citem pro anglický jazyk i lidský úděl, který čtenáři představuje v mnoha odstínech a podobách. Její povídky jsou citlivě odvyprávěné momentky, vyjadřující nenadálost, proměnlivost a neobyčejnou obyčejnost života, který umí být sladký i krutý. Její hrdinové, ztvárnění s pozoruhodnou realističností, se potýkají se ztrátou, lítostí, výčitkami, zamilovaností i koncem lásky, pomíjivostí i smrtí, se vzpomínkami na dřívější léta, které jim působí nostalgické potěšení i nepřeklenutelnou bolest. Čtenářský požitek, který povídky nabízejí, si však musíme zasloužit. Příběhy ubíhají pozvolna a svou všedností a převažující absencí hmatatelné akce zkoušejí čtenářovu trpělivost; je třeba si důkladně vychutnat každou pečlivě vystavěnou větu, soustředěně a s rozvahou nahlédnout pod povrch jednotlivých slov, kde se skrývá skutečná esence autorčiny tvorby. Rozvážně plynoucí povídky z Přítelkyně z mládí jsou prodchnuté zralou, tichou moudrostí, stejně jako drtivou absurdností života, z nichž se čtenářům, jak bývá u Alice Munroové zvykem, zatají dech.

 

© Martina Šímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Katka, 19.03.2021 09:00
Munro, Alice: Přítelkyně z mládí
Díky za pěknou recenzi, ale rozhodně se nejedná o novou autorčinu knihu, nová je jen pro české čtenáře, jinak je 30 let stará, z roku 1990. Takže opakující se tvrzení "Nejnovější sbírka povídek", "V nejnovější sbírce", "nová sbírka" jsou poněkud matoucí... Stejně jako věta "Alice Munroová i ve svých... bezmála devadesáti letech..." – autorka od udělení Nobelovy ceny 2013 a od poslední sbírky Drahý život z roku 2012 už nepíše, jak sama ohlásila... "There will be no more books after Dear Life, she said, and the four autobiographical stories that conclude the book — retellings, in a way, of ones with which she began her career — will be her last." NY Times, 1.7.2013
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 630x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce