Ullrich, Volker: Osm květnových dnů

Ullrich, Volker
Osm květnových dnů

recenze historie

Německý historik a novinář podává multiperspektivní obraz rozpadu starého světa (a drobných zárodků světa nového). Názorně přitom ukazuje, jak obtížné bylo pro většinu Němců rozlišit porážku armády sloužící nacistickému režimu, devastaci jejich země a současně její osvobození.

Když se Němci zdravili „Heil Dönitz!“
Volker Ullrich
: Osm květnových dnů: Poslední týden třetí říše. Přel. Tereza Jůzová, Vyšehrad 2021

Jak prožívali rozpad třetí říše spojenečtí vojáci či obyčejní Němci a jak jej glosovali spisovatelé jako Alfred Döblin a Thomas Mann? Co v té době přesně dělali představitelé odcházejícího nacistického režimu i budoucí špičky německé politiky ze Západu (Konrad Adenauer, Willy Brandt) i z Východu (Honecker)? Jak se tehdy cítil voják wehrmachtu a budoucí kancléř Helmut Schmidt, který odmítal nacionální socialismus, ale současně nepochyboval o své povinnosti „ručit za Německo jako voják“? Jaký byl život četných zajatých německých vojáků, kterých jen v americkém zajetí zemřelo minimálně 8 000, ale možná i 40 000? A jak vypadalo setkání Marlene Dietrichové, jež patřila ke kulturnímu doprovodu americké armády, a její sestry v koncentračním táboře, která zde během války provozovala kino pro německé vojáky i esesmany?

I na to odpovídá historik, novinář a Hitlerův životopisec Volker Ullrich ve své knize Osm květnových dnů: Poslední týden třetí říše. Z mnoha odlišných perspektiv v ní skládá plastický obraz dramatického přelomového období mezi apokalyptickým zánikem „třetí říše“ a začátky okupační vlády. Neboli, jak napsal spisovatel Erich Kästner, píše o této mezeře mezi „minulostí, která už skončila, a budoucností, která ještě nezačala“. Tato „krátká přestávka v dějepise“ totiž mnohé znervózňovala či rozčilovala a každý na ni reagoval jinak.

Ullrich podobně jako třeba Florian Illies skládá střípky jednotlivých osobních osudů, ale nezachází do tak osobní či intimní roviny a vzdálen je i Illiesově lascivnosti.

Kniha se zaměřuje na oblasti, ve kterých v době druhé světové války žili Němci, nebo se tam pohybovala německá armáda, díky čemuž se do ní dostalo i pražské květnové povstání (a odsun Němců z Československa). Pochopitelně v ní tak chybí obecnější evropský kontext, který najdeme například u Keitha Loweho.

Poptávka po jedu a pistolích stoupá…
Podobně jako v knize Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, i v recenzované publikaci převládá líčení zoufalství a bezuzdného násilí. Proto není divu, že častým tématem je zde sebevražda. Tu, jak známo, spáchal i sám Hitler, který se rozhodl, že zůstane v Berlíně a neuchýlí se na Obersalzberg, jak mu radilo jeho nejbližší okolí. A k témuž kroku přistoupili mnozí čelní nacionálněsocialističtí funkcionáři i běžní Němci, kteří propadli „vůdcovu“ mýtu a zcela se ztotožnili s normami režimu. Blížící se konec války proto prožívali v atmosféře konce světa, jako zhroucení řádu, který dosavadnímu životu skýtal strukturu a oporu. Už v tajné situační zprávě bezpečnostní služby SS z března 1945 stálo: „Mnozí přivykají myšlence, že skoncují se životem. Poptávka po jedu, pistolích a dalších prostředcích, jak ukončit život, je všude velká. Sebevraždy ze skutečného zoufalství z katastrofy, kterou lze s jistotou očekávat, jsou na denním pořádku.“ Míra sebevražd přitom byla vyšší mezi uprchlíky z východních oblastí, kteří museli opustit domov; beznaděj a smutek ze ztráty u nich umocňoval široce rozšířený strach z Rudé armády.

Té se ovšem obávali i její bývalí příslušníci, kteří byli zajati Němci. Dobře totiž tušili, co je po návratu čeká. Kniha srdceryvně líčí reakci Ukrajinců v jednom mannheimském táboře, kteří se začátkem září 1945 vzepřeli zpětnému transportu do Sovětského svazu, načež jim byl americkými důstojníky povolen čtyřdenní odklad. Dobový svědek zaznamenal: „Všichni, jichž se to týkalo, byli z tohoto krátkého poshovění přešťastní a nepřehlédnutelným způsobem dávali najevo svůj vděk a radost tím, že důstojníkům líbali holínky, modlili se a vůbec vyjadřovali své pocity nanejvýš vzletně“. A když už nebylo zbytí, rovněž raději páchali sebevraždy, a když jim v tom Američané bránili nebo je čerstvě oběšené rychle odřezávali, dočasně zachránění je prosili, aby je namístě zastřelili.

Ruští muži, kola a ženy
Zcela jiné starosti měli v téže době vítězní, tedy nezajatí sovětští vojáci, kteří se mimo jiné učili jezdit na ukradených jízdních kolech: „Jako děti. Vytrvale a horlivě, nehledě na to, co se při tom rozbije.“ Případně se zabavovali znásilňováním německých žen. Ullrich mimo jiné cituje dobové zápisky z knihy Žena v Berlíně: deníkové zápisky z období od 20. dubna do 22. června 1945 (Ikar, 2004), která referuje, co na jistou ženu křičel německý soused, když se na ni sápali ruští vojáci a ona se snažila bránit: „No tak se přece nechte, ohrožujete nás všechny!“ I kvůli podobným postojům začal mezi německými ženami probublávat určitý druh kolektivního zklamání: „Nacistický svět ovládaný muži, velebící silného muže, vrávorá – a spolu s ním celý mýtus zvaný ‚muž‘.“

Nicméně přední muži nacistického režimu se stále snažili udržet iluzi, že se nic podstatného nezměnilo. Snad až na to, že v místnostech, kde dříve nekuřák Hitler zakazoval kouřit, si nyní připalovali jednu cigaretu od druhé.

Pseudosvět nacistických pohlavárů
Ještě dva týdny po přijetí bezpodmínečné kapitulace wehrmachtu zůstala v úřadu vláda velkoadmirála Karla Dönitze, kterého Hitler určil svým nástupcem. Dönitz a jeho spolupracovníci zůstávali oddaní mrtvému vůdci, a přestože fakticky už neměli žádné pravomoci, dále vedli vládní záležitosti. Každé ráno v deset hodin byl svolán kabinet, jenž jednomu z jeho členů, Albertu Speerovi, připadal, jako by chtěl svou činorodostí dohnat, co se ve „třetí říši“ zameškalo. Od února 1938 totiž Hitler kabinet zasedat nenechal. Dönitzovi ministři a státní tajemníci horlivě vytvářeli stále nové pamětní spisy a memoranda. „Byl to strašidelně působící pseudosvět, “ konstatuje Ullrich.

Posléze byli sice bývalí nacističtí pohlaváři zatčeni, nadále ale probíhal tragikomický a absurdní souboj o to, kdo má být novým nacistickým vůdcem: zdali zmíněný Dönitz, nebo říšský maršál Göring, o kterém jako o svém nástupci Hitler uvažoval původně, ale který u něj ke konci války upadl v nemilost a byl zbaven všech úřadů. Když se ti dva ocitli spolu s dalšími vězni ve vyklizeném hotelu Mondorf, „za naprostého ticha“ tam podle Speera bojovala „nová hlava státu“ Dönitz se sesazeným nástupcem Göringem o to, kdo má sedět v čele prvního jídelního stolu a kdo je novou „hlavou“. Shody přitom dosáhnout nemohli: „Obě strany se vystříhaly setkání; v jídelně každý z nich usedal v čele jiného stolu.“

Od samolibosti a ignorance k sebereflexi
Značně kritický je autor i k obyčejným Němcům. Nezastírá, že nacistická ideologie byla v mnohých silně zakořeněna, takže si nepřipouštěli jakoukoli vinu a cítili se pod okupačními vojsky jen jako nevinné oběti. Autor cituje kupříkladu spisovatele Klause Manna, který byl zděšen ze samolibosti, sebelítosti a ignorance mnoha svých bývalých krajanů: „Zdá se, že si nestěžují na nic jiného než nepříjemnou situaci, ve které se nacházejí. Nechápou, proč zrovna oni musejí tak trpět. ‚Čím jsme si to zasloužili?‘ ptají se s naivní prostotou. ‚Nebyli jsme vždy pilnými, zákonu oddanými občany?‘“ Co se týče utrpení, které národům v obsazených oblastech způsobili, neprojevila podle Ullricha bezprostředně po válce většina Němců žádný zájem ani soucit. Místo toho se horlivě vrhli do odstraňování trosek a opětovné výstavby, možná i proto, aby vytěsnili svoji válečnou vinu. Tak to alespoň vnímá filozofka Hannah Arendtová, která konstatuje: „Sledujeme-li Němce, jak čile klopýtají ruinami nebo jak člověku zazlívají, když je upomene na hrůzné činy, na něž zbytek světa nemůže zapomenout, pochopíme, že činorodost se stala jejich hlavní zbraní, jak se bránit skutečnosti.“

Přetrvávající pocit domnělé nadřazenosti si Němci někdy jakoby potvrzovali při konfrontaci s cizinci, kteří byli na území Německa zavlečeni jako vězni koncentračních táborů nebo na nucené práce. Často byli v zuboženém stavu a nezbývalo jim než se uchylovat ke kriminalitě. Celkově vzato přitom míra kriminality těchto „displaced persons“ nebyla významně vyšší než u Němců, v jejichž případě po válce prudce vzrostla. (Dodejme, že podle zmíněného Keitha Loweho ale vzrostla kriminalita v celé tehdejší Evropě, respektive pokles morálky zasáhl i země do války přímo nevtažené.) Každopádně navzdory tomu v očích německé veřejnosti posilovala kriminalita obraz vysídlených lidí coby asociálních, bezuzdných „hord“. Tento obraz plynule navazoval na diskriminaci nuceně nasazených za nacionálněsocialistické vlády. Pro mnoho Němců nebyly tedy zprávy o výtržnostech cizinců očividně tak nevítané, pokud tím mohli ukonejšit špatné svědomí z brutálního zacházení především s „východními pracovníky“ a sovětskými válečnými zajatci.

I u některých budoucích významných politických představitelů Německa se tato reflexe rodila jen zvolna. Kupříkladu Theodor Heuss, první prezident Spolkové republiky Německo, v osobním zápisku z 9. května 1945 nazval kapitulaci „jedním z nejstrašnějších dní německých dějin“. A o čtyři roky později, při schválení ústavy, hovořil při vzpomínce na 8. květen 1945 o „nejtragičtějším a nejspornějším dějinném paradoxu pro každého z nás“ a razil formulaci „vykoupeni a zničeni zároveň“. Pro Heusse coby Němce bylo tak krátce po válce ještě velmi obtížné odlišit porážku armády sloužící nacistickému režimu a osvobození Německa. Podle Ullricha mělo uplynout ještě mnoho let, než jiný spolkový prezident, Richard von Weizsäcker, v řeči ke čtyřicátému výročí konce války jednoznačně vyzdvihl druhý aspekt: „8. květen byl dnem osvobození. Všechny nás osvobodil od nacionálněsocialistické krutovlády.“

Navzdory všemu temnému kniha hlavně v závěru dospívá k nadějeplnému vyústění. Naznačuje, že i přes četná pochybení se Němci nakonec dokázali s válečnými vinami důstojně vyrovnat. Oceňuje přitom i roli kultury: po dvanácti letech zglajchšaltování a duševní likvidace „nikdy předtím a už nikdy poté neproudilo do divadel, koncertních síní a kin publikum tak zaujaté, tak dychtivé nového“. Autor využívá kontrastu: podle něj musíme mít na zřeteli strašlivý rozsah materiálního i morálního zpustošení, abychom pochopili, jak nepravděpodobné se 8. května 1945 muselo jevit, že v dohledné době budou Němci žít ve stabilní, svobodné a mírové zemi. „Možná je načase si to připomenout,“ zní závěrečná slova Volkera Ullricha. Jeho kniha tak mísí zoufalství a bezuzdné násilí s nadějí v nový, lepší svět.

 

Na podobné téma:
Jiří Padevět
: Krvavé finále
Keith Lowe: Zdivočelý kontinent
Karel Richter: Posledních 100 dnů
Oliver Hilmes: Berlín 1936

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.