Sebald, W. G.: Campo Santo

Sebald, W. G.
Campo Santo

recenze beletrie zahraniční

Posmrtně vydaný svazek Campo Santo z díla německého spisovatele W. G. Sebalda v lecčems navazuje na jeho jiné, českému čtenáři již známé knihy. Elegicky laděné, motivicky koncentrované a žánrově rozličné texty se skládají v soudržný, pozoruhodný celek, v němž kultovní spisovatel mimo jiné reflektuje tvorbu druhých i svou vlastní.

Kdo dnes vůbec vzpomíná?
W. G. Sebald
: Campo Santo. Přel. Radovan Charvát, Opus – Kristina Mědílková, Martínkovice, 2020, 188 s.

W. G. Sebald (1944–2001) patří mezi autory, jejichž dílo je sice čtenářsky náročné, avšak také podnětné, obdivované, interpretované a v neposlední řadě překládané. U nás vycházejí jeho knihy díky Radovanu Charvátovi, jenž už pro nakladatelství Paseka přeložil Sebaldovy romány i eseje. Spojení tohoto německého spisovatele a českého překladatele platí i nadále, zatím poslední do češtiny přeložený Sebaldův svazek, nazvaný Campo Santo, však vydalo nakladatelství Opus.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První obsahuje čtyři fragmenty z románu o Korsice, který Sebald rozepsal v polovině devadesátých let, avšak práci na něm zanechal kvůli psaní esejů a románu Austerlitz. Druhá, o poznání obsáhlejší část zahrnuje čtrnáct autorových esejistických textů, v nichž se Sebald věnuje Peterovi Handkemu, Franzi Kafkovi, Vladimiru Nabokovovi, Peteru Weissovi, Günteru Grassovi a dalším. Čtenář, který zná dílo tohoto spisovatele a literárního historika, asi tuší, že mezi oběma žánry nevede nějaký jasný předěl; Sebaldovy romány se pohybují na pomezí prózy a eseje. I proto je posmrtně vydaný svazek Campo Santo poměrně soudržný. A to i v rámci autorovy bibliografie – Sebald, dlouhá léta jeden z vážných kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu, zde reflektuje svá kruciální témata, jimiž jsou paměť, zanikání, truchlení a rovněž schopnost literatury toto všechno reflektovat, přiblížit, uchopit či jinak obsáhnout. Pokud tedy něco ve svazku Campo Santo překvapí, je to – až na tři výjimky – absence obrazového materiálu, který je jedním z nejvíce signifikantních rysů autorova rukopisu.

V titulní próze svazku se Sebald zamýšlí nad korsickými pohřebními rituály. Ukazuje, jak nekropole odrážejí společenské postavení zemřelých, a dospívá k závěru, že se dnešní masivně se rozrůstající civilizace odklání od uctívání mrtvých: „O věčné památce a uctívání předků dnes už nemůže být ani řeči, naopak, mrtvých je dnes třeba se co nejrychleji a pokud možno důkladně zbavit.“ (s. 27–28) Když poté píše o zemřelých z mnohamilionových megalopolí, jako jsou Buenos Aires či Ciudad de Mexico, z nichž se jen zlomek „dostane do chladného hrobu“, sugestivně se ptá: „A kdo si na ně vzpomene? Kdo dnes vůbec vzpomíná?“ (s. 28) V esejistické části knihy se pak Sebald zamýšlí nad tím, „proč se zničení německých měst ke konci 2. světové války nestalo předmětem literárního ztvárnění, odhlédneme-li od několika výjimek potvrzujících pravidlo“. (s. 51)

Motivy truchlení a zanikání v podstatě prostupují celým svazkem. Zmíněnou skeptičnost související s vývojem poválečné německé literatury (výmluvný mezititulek jednoho z esejů zní Neschopnost truchlit. Nedostatky poválečné literatury) Sebald nepřenáší na literaturu jako takovou; na konci textu Pokus o restituci píše: „Je mnoho způsobů, jak psát; ale jedině v literatuře se lze mimo a nad pouhý výčet faktů a veškerou erudici pokusit o skutečnou obnovu.“ (s. 164) Prostor, který poskytuje literatura, ostatně využívá Sebald napříč celým dílem pro meditaci nad historií a pamětí, z čehož lze usuzovat, že jeho skepse byla toliko partikulární – byť oprávněná – a samotným psaním potlačovaná.

V esejích, respektive studiích věnovaných rozmanitým autorům, Sebald zaujme jak vhledem do dané problematiky, tak pokorou a reflexí toho, co je na poli psaní o literatuře relevantní a užitečné. V eseji Kafka v kině Sebald kupříkladu konstatuje: „O žádném autorovi toho nebylo napsáno tolik jako o Kafkovi.“ Na příkladu knihy Kafka geht ins Kino od herce Hannse Zischlera Sebald následně píše: „Na rozdíl od úzce zaměřených germanistů, jejichž zaryté bádání se pravidelně mění v travestii vědy, a od teoretiků literatury, kteří si na obtížnosti Kafkových textů brousí svůj ostrovtip, se Hanns Zischler omezuje na zdrženlivý komentář, jenž nikdy nepřekračuje předmět jeho zájmu. Právě tahle zdrženlivost, jež se orientuje pouze na věcnost a nepokouší se o další vysvětlování, je přesně to, čím vynikají, jak je s odstupem času stále patrnější, nejzasloužilejší badatelé Kafky.“ (s. 131) Myslím, že tato slova jsou blízká mnohým z těch, kteří se někdy dílem Franze Kafky obšírněji zabývali. Postřeh o zarytém bádání, které se mění v travestii vědy, lze pak samozřejmě rozšířit i do dalších pater humanitních oborů (a patrně nejen těch).

I když také W. G. Sebald působil jako akademik – přednášel na University of East Anglia v Norwichi –, v Campu Santu se ukazuje jako autor, který píše tehdy, když opravdu má co říct. Přesto všechny texty nedosahují sugestivnosti a podnětnosti, na které jsme u autora zvyklí. Především v těch esejích, které jsou řekněme akademičtější, chybí ono dráždivé rozpíjení hranice mezi osobním a obecným i mezi prozaickým a esejistickým žánrem, které známe z autorových románů.

Na druhou stranu v esejistické části narazíme na autorovu reflexi vlastního psaní, která může být pro věrné čtenáře vrcholem celého svazku; v Pokusu o restituci Sebald popisuje, jak mu malíř Jan Peter Tripp věnoval mědirytinu, „na níž je vidět duševně chorého předsedu senátu Daniela Paula Schrebera s pavoukem v hlavě – co je hroznějšího než neustále v nás zmateně přebíhající myšlenky? –, a mnohé z toho, co jsem později napsal, vychází právě z téhle mědirytiny, dokonce i způsob, jakým píšu, jak zachovávám přesnou historickou perspektivu, trpělivě vyrývám a propojuji ve stylu nature morte zdánlivě od sebe vzdálené věci.“ (s. 161) Nejen díky těmto slovům je svazek Campo Santo cenným přírůstkem do bibliogragie českých překladů tohoto autora. V celém díle se W. G. Sebald projevuje jako člověk, v jehož životě sehrává literatura naprosto ústřední roli. Jak ukazuje nejnovější česky vydaný svazek z díla tohoto spisovatele, tento přístup – který v dnešní době rozhodně není samozřejmostí – prostupuje jak autorovy romány, tak jeho esejistické texty. Nakladatelství Opus na svých webových stránkách již avizuje připravované vydání dalšího Sebaldova titulu; nezbývá než tento krok přijmout s povděkem.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mruk, 09.07.2021 11:19
Sebald, W. G.: Campo Santo
mruk prdlajz nezbývá než jim ho hodit na hlavu -- beztvarý soubor většinou nemastných recenzí, stojících zhusta na cizích vývodech, nadto špatně zredigované (u opusu novinka, škoda) protři si voči mruk
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 777x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce