Åsne Seierstadová zmapovala téměř každý krok teroristy, který v roce 2011 zastřelil na malém ostrově nedaleko Osla desítky nevinných mladých lidí. Odpověď na to, proč k útoku došlo, se navzdory shromážděným faktům hledá stále ještě těžce.

Knižní reportáž Joanny Siedlecké na základě dokumentů a osobních svědectví zaplňuje mezeru mezi literárním zpracováním slavného románu Nabarvené ptáče a jeho veřejnou autorskou prezentací a literárněhistorickým vnímáním. Trpí však až příliš oddaným přijetím „domácího“ pohledu polských vesničanů, jejich hodnot a rozhořčení nad tím, jak jsou literárně zpodobeni, na to, aby se dala chápat jako podnět k důslednějšímu přehodnocení samotného Kosińského díla.

Pátrání po biologickém otci, záhadné fungování klinik zajišťujících umělé oplodnění a touha poznat vlastní kořeny. Osud dětí, které se narodily díky dárci spermatu v 80. a 90. letech v Nizozemsku, sleduje polský reportér Kamil Bałuk ve svém knižním reportážním debutu Všechny Louisovy děti.

Mají země sousedící s Ruskem kromě velkého souseda něco společného? Na tuto otázku se snaží ve své objemné knize odpovědět norská autorka Erika Fatlandová, která neváhala věnovat dva roky života objíždění ruských hranic a povídání s lidmi, kteří v blízkosti tohoto impéria žijí.

V dětské literatuře málo vídaný žánr reportáže umožní autenticky nahlédnout do každodenní rutiny poštovních doručovatelů. Nuda to nebude, listonoš Bartoš je čtverák a umí v tom chodit. Ilustrace se surreálnými prvky jsou rovněž nebývale výmluvné a budou konvenovat vkusu šibalů školou povinných.

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Reportážní román vycházející ze skutečných událostí v sobě spojuje detektivku a sociologickou studii. Jak si švédská policie počínala v honbě za tajemným útočníkem, který se „proslavil“ díky laserovému zaměřovači své pušky? Co vraha vedlo k útokům na náhodné oběti tmavé pleti? A jak obstála švédská justice, politická scéna a nakonec celá společnost tváří v tvář sílícímu rasismu?

Ukázky z reportážního románu Laserový muž, který čtenáře zavádí do Švédska 90. let, kdy Stockholm terorizoval záhadný střelec útočící na náhodné kolemjdoucí tmavé pleti.

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Příběh tureckého novináře arménského původu Hranta Dinka, kterého v roce 2007 zastřelil turecký nacionalista, pro svůj druhý román použila francouzská spisovatelka Valérie Manteau. Částečně autobiografický, stylově i tematicky velmi různorodý text na pomezí skutečnosti a fikce má výrazně angažovaný ráz, až místy připomíná spíše esej o současném Turecku.

Otázek kolem aktuální non fiction je bezpočet. V recenzované knize, která se místy až příliš utápí v nářcích na Ministerstvo kultury, kritiky a vůbec na současné poměry, ale mnoho relevantních odpovědí bohužel nenajdeme.

Děje, o kterých víme, jak nakonec dopadly, se autor snaží podávat s určitou dávkou napětí a tak, jako by byl jejich očitým svědkem. S jistým údivem popisuje i celkovou dobovou atmosféru, kdy vítězství zatím slavily ani ne tanky a kulomety nacistů, ale hlavně jejich propaganda.

Kandidát na nejoriginálnější polskou literární reportáž posledních let, zpráva o ukrajinské cestě gonzo reportéra Ziemowita Szczerka, pojednává o šňůře flámů a odkazuje také na Kerouacův román Na cestě.

Obdivuhodná odysea polské židovské hrdinky ve zpracování vynikající spisovatelky a reportérky Hanny Krall. O tom, jak jediný život může přinést mnoho významů a jak by bylo jednoduché se ho vzdát.

Jsou knihy, které jdou za hranici skutečného a ukazují, jaký by svět mohl být. A jsou knihy, které si nemusejí vymýšlet nic. Ukazují svět, jaký je a jaký by rozhodně být neměl. Žádné „kdyby“ tu neplatí, dějiny se staly a nic je neukáže tak ostře a barevně jako prostě zaznamenaná skutečnost. Taková je nová kniha Wojciecha Tochmana z edice Prokletí reportéři.

Svědectví o válce, holocaustu, ale také o moci hudby a vzájemného porozumění ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, přináší Władysław Szpilman v memoárové knize Pianista. Příběh polského hudebního skladatele židovského původu, který přežil bombardování Varšavy a zažil tak smrt tohoto města, proslavil oscarový film Romana Polańského.

Příběh „nejneúspěšnější polární výpravy v dějinách“ ožívá v knize na pomezí reportáže a literatury faktu. Vyniká úžasným grafickým zpracováním a detailními rozbory pramenů přinášejícími několik zásadních objevů, textová část však lehce zaostává.

Volyň – měkký výraz, který už při vyslovení evokuje něco příjemného. Úrodná půda, malebná krajina. Vesničky, občas městečko nebo panské sídlo. Přesto právě tento region patří do oblasti, kterou americký historik Timothy Snyder přiléhavě označil metaforou „krvavé země“. Území, přes které se ve 20. století přelilo několik vln nepředstavitelného násilí – zvenčí i zevnitř. Polský reportér Witold Szabłowski je jedním z lidí, kteří se ptají: proč a jak se to stalo?

Nevšední vhled do života reportéra, který riskuje vlastní život a jde záměrně vstříc nebezpečí v době, kdy je práce novináře riziková sama o sobě. Szántóova snaha být při tom a zjistit, co se doopravdy děje, je těžko docenitelná v době, kdy někteří politici hlásají „alternativní fakta“ a vytvořit falešný snímek či video je stále snadnější.

Druhá knižní reportáž polské reportérky Angeliky Kuźniak nahlíží do romské komunity prostřednictvím vyprávění romské básnířky Bronisławy Wajs, známé pod přezdívkou Papuša (romsky panenka).

Prvotina nedávno zemřelé novinářky, představitelky tzv. polské školy reportáže, zpracovává osudy středoevropských a balkánských Romů. Reportáže z Polska, Bulharska, Česka a dalších zemí nabízejí tolik detailů a dílčích pozorování, že občas překročí tenkou hranici od mozaikovitosti k roztříštěnosti. České vydání doprovázejí fotografie Karla Cudlína.

Knižní výbor publicistických textů polonisty a polonofila synekdochicky, na příkladu jedné osobnosti, nabízí vhled do polské kultury, literatury, mentality a historie i do našeho vztahu k severnímu sousedovi, kterému stále ještě cosi ze solidarity dlužíme.

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Na českém knižním trhu má významné místo i slovenská reportážní edice nakladatelství Absynt, významným přírůstkem je kniha o tzv. poorismu od Wojciecha Tochmana.

Luhačovice a Lido di Dante – dva místopisné názvy spojuje počet slabik, výletní charakter a poslední červnovou sobotu také Petr Borkovec. Do valašského lázeňského centra přijíždí číst z knížečky povídek z místa v severní Itálii, odkud pochází jeho žena. Zná je jako své boty, ale v Luhačovicích je poprvé. „Dobré, že?“ říkám. „Moc pěkné,“ přisvědčí, „vy jste odtud?“ „Ze Zlína.“ „Jak je to daleko?“ „Třicet.“

Norové byli na dary okolních vod odkázáni odjakživa. Vývoj technologií v mnohých oblastech přírodu zdánlivě překonal, síla moře je však stále stejná a člověk se před ní musí pokorně sklonit i dnes. S respektem, obdivem i touhou překonat jeho výzvy přistupuje k oceánu i norský spisovatel Morten A. Strøksnes.

Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.

Pozoruhodnou, formálně pestrou sbírku reportáží polské novinářky Katarzyny Boni spojuje téma trojí tragédie zemětřesení, cunami a výbuchu elektrárny Fukušima, k níž došlo v březnu 2011.

Vlajky vlají, hlavně trčí z okének, troubení klaksonů, občas nějaká ta salva do vzduchu, mávající zástupy u cesty… Intelektuálové pilují vize krásy a neposkvrněné národní pospolitosti… Potrava pro média je namíchaná… Obecné principy vzniku etnických konfliktů popisuje očitý svědek nejen války v Jugoslávii.

Alistair Hicks, donedávna kurátor Deutsche Bank, se pohybuje mezi zákulisím a periferními zákoutími světa umění, díky čemuž vytváří pestrý přehled mezinárodní tvorby. Jeho globální pohled je postavený na základech komerčních veletrhů a světových výstav. Zároveň odkrývá svou zkušenost přímého kontaktu s tvůrci a jejich kulturním kontextem. Z české scény zahrnul Dominika Langa. Hicksův průvodce světem umění slibuje nové směry 21. století, jaké aktuální myšlenky tedy nabízí?