I v této práci je základem autorovy badatelské metody především nepředpojatá interpretace literárních pramenů latinského středověku. Jestliže se předchozí dvě knihy pokoušely na základě čerstvých archeologických poznatků, nedávno objevených pramenů a nové interpretace starších pramenů o nový pohled na historii formování dvou státních útvarů v 6. - 10. století ve střední Evropě, cíl té poslední je jiný. Autor se v ní snaží podat alespoň částečný obraz mytologie u Čechů (či obecně středoevropských Slovanů) zmíněného období. Vychází přitom z pozic tzv. "kulturní historie", resp. z předpokladu, že "mytologie je vlastně jedinou skutečnou, objektivně existující a přímo analyzovatelnou skutečností života společností" (s. 15). Každá společnost jedná výhradně podle mýtů, které vymezují její životní prostor. Mýty umožňují lidem orientovat se ve svém životním prostoru, na jejich základě si svět určitým způsobem strukturují a vysvětlují jeho vznik, uspořádání a chod. Pro archaické společnosti mýty představovaly řád světa, "ústavu", podpořenou a stále znovu připomínanou pravidelnými rituály. Jejich účelem bylo tento od počátku nastavený řád udržovat a nedopustit jeho porušení, které by podle jejich přesvědčení vedlo k nerovnováze a v konečném důsledku k zániku společnosti.

Třeštíkova kniha obsahuje soubor tří studií, jež pojednávají o takových "ústavodárných" mýtech Čechů. Text nazvaný Čtyři tisíce let starý rituál, který vlastním studiím předchází, plní funkci úvodu. Na příkladu dožínkového obřadu a analogií v rituálech s ním spojených u některých indoevropských národů autor vysvětluje čtenáři východiska a metodu svého zkoumání. Opírá se především o srovnávací indoevropskou mytologii, ale nesnaží se, jak sám upozorňuje, za každou cenu hledat v analogiích genetickou příbuznost jednotlivých mýtů. Chce upozornit především na příbuznost typologickou (funkční), "která spočívá v totožné genetické struktuře mýtů a hlavně v totožném koncovém poučení" (s. 153). Na konci kapitoly pak stručně shrnuje a komentuje předchozí výzkum v oblasti "starých pověstí českých" (Pekař, Tille, Karbusický, Kalandra).

Následující studie je nazvaná Počátky světa a zabývá se slovanským mýtem o králi Mužikovi jako variantou indoevropského mýtu o stvoření světa. Autor mimo jiné zjišťuje, že na rozdíl od jiných indoevropských národů (např. Skythů) nebyla slovanská varianta tohoto mýtu kosmogonická, ale spíše etnogenetická, tedy že měla především objasňovat (především jazykovou) jednotu slovanských kmenů. V 10. století nově vznikající český národ už tuto slovanskou identifikaci nepotřeboval, a proto se mýtus déle neudržel. Hlavními zkoumanými prameny jsou zde Geograf bavorský a spis Rýžoviště zlata a doly drahokamů od arabského geografa al-Masúdiho (oba spisy pocházejí zhruba z poloviny 10. století).

Studie Počátky Čechů analyzuje pověst o příchodu Čechů především na základě kronik Kosmovy a Dalimilovy, Velkopolské kroniky a historiky dříve opomíjeného spisu Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum. Třeštík českou pověst rovněž srovnává se zrcadlově převrácenou pověstí o příchodu Chorvatů do své země, zaznamenanou u Konstantina Porfyrogenéta, přičemž se mu daří věrohodně vysvětlit jednotlivé motivy obsažené paralelně v obou pověstech. Na otázku, odkud skutečně Čechové na své území přišli, odpovídá ve shodě se spisem českého původu Skazanie o preloženii knig na slovenskij jazyk (v upravené podobě obsaženém v Povesti vremennych let), že od Dunaje, tedy z Panonie. Mohlo k tomu dojít v rámci tzv. "druhé vlny" slovanské migrace na počátku 7. století, po níž noví obyvatelé splynuli se slovanským obyvatelstvem první migrační vlny, a vznikl tak kmen Čechů. Pověst novému etniku později dodala určité "ústavní" zastřešení, jež mělo zaručovat stejná práva na zemi příslušníkům obou přistěhovaleckých skupin.

Poslední ze tří studií autor nazval Počátky vlády a zabývá se v ní cyklem pověstí o Libuši a Přemyslovi, o založení Prahy a o "dívčí válce". Vychází přitom z informací Kosmovy kroniky a Kristiánovy legendy. Výše zmíněnou komparatistickou metodou dochází k závěru, že Kristiánova i Kosmova verze pověsti jsou pouze novými aktualizacemi a politickými interpretacemi neznámé pověsti z 8. - 9. století, která pojednávala zřejmě o vzniku společenského uspořádání - role mužů a žen v manželství ("dívčí válka") a poddanství lidu knížeti (Libuše a Přemysl). Aktualizace staré pověsti v 10. století se stala "tendenční oslavou a zdůvodněním ovládnutí české kotliny Přemyslovci a Prahou" (s. 165). Mýtus o vzniku knížecí vlády u Čechů měl pak stejnou "ústavní" funkci jako mýty o původu světa a Čechů, tzn. o počátečním čase, kdy se z chaosu začaly vynořovat struktury řádu světa a lidí.

Díky čtivému podání a civilnímu stylu je kniha snadno přístupná i laickému čtenáři. Především odborníkům je pak k dispozici (jako v předchozích autorových publikacích) bohatý poznámkový aparát (zde rozsahem téměř na stejném počtu stran jako vlastní text) s četnými komentáři a odkazy na literaturu. Jak je patrné z výše řečeného, kniha je souborem studií nejen historických, ale rovněž etnografických. Bez interdisciplinárního přístupu by totiž na poli zkoumání starých národních mýtů sotva bylo možné dosáhnout uspokojivých výsledků. Dušanu Třeštíkovi se tak podařilo přinést nový pohled na potemnělý a předchozími interpretacemi i poněkud pokřivený obraz naší národní mytologie.