Zeh, Juli: Orli a andělé

Zeh, Juli
Orli a andělé

studie beletrie zahraniční

Mladá autorka (nar. 1974 v Bonnu) je odborníkem na poli mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývá problémem evropské integrace a v současné době píše na stejné téma doktorskou práci. Orli a andělé (2001) je román o lásce, smrti a umírání, o rauši a sebedestrukci, o obchodu s drogami a válce na Balkáně.

Zpověď německého uživatele kokainu
Juli Zehová: Orli a andělé. Přeložila Jana Zoubková, doslov Michal Hvorecký. Vydalo nakladatelství Euromedia Group - Odeon, 2004

Na české a slovenské literární scéně nastala po převratu v roce 1989 po určitý čas přestávka v aktivním překládání současné německé prózy. Vydavatelé se větší měrou soustředili na čtenářsky atraktivnější angloamerický trh, jehož produkce má v globálním měřítku jednoznačně dominantní postavení. Chvályhodná snaha představit autory z USA nebo Velké Británie, kteří byli do té doby pro cenzuru nepřípustní, trochu zastínila fakt, že v našem kontextu zůstali neznámí též mnozí prvotřídní spisovatelé z bývalé NSR, Rakouska a Švýcarska.

Pozitivním signálem možné nápravy bylo v uplynulých letech uvedení významných a aktuálních titulů prozaiků mladší či střední generace jako Ingo Schulze (Obyčejný storky, 2003) či Thomas Brussig (Hrdinové jako my, 2000, Na kratším konci ulice, 2001, Život až po chlapy, 2002) na český a slovenský literární trh. Od konce devadesátých let minulého století se však v západní Evropě hovoří zejména o rozmachu mladé, ba dokonce nejmladší německé literatury. Kdy se však u nás dočkáme překladů knih od spisovatelů jako Florian Illies, Benjamin von Stuckrad-Barre, Thomas Meinecke, Christian Kracht, Michael Lentz, Sven Regener nebo FX Karl?

Razantní nástup nových jmen na literární scénu přirovnávají kritici k mezinárodnímu úspěchu slavné generace šedesátých let, do níž patřili Günter Grass, Heinrich Böll, Martin Walser či Siegfried Lenz. Avšak zatímco tehdy šlo převážně o mužskou záležitost, dnes stojí v Německu v popředí také mladé ženy-autorky. Nejznámější prozaičky – Judith Hermannová, Zoë Jennyová, Juli Zehová nebo Tanja Dückersová – debutující ve druhé polovině uplynulého desetiletí, píšou rozličně a nevytvořily žádnou jednotnou generační politiku, nicméně jejich tvorbu přece jen spojuje vícero společných znaků.
Předně: sotva třicetileté, mají už za sebou tři i více knih, velebených jak obrázkovými ženskými časopisy, tak akademickou kritikou. Jejich povídky a romány se čtou lehce, postrádají formální experimenty, přesto se nepřizpůsobují masovému vkusu. Čtenáři v německy mluvících zemích ocenili u domácích autorek návrat k vyprávění se silným příběhem, což je dnes v próze opět přímo globálním trendem.

Na začátku úspěchu mladých spisovatelek přitom nestál horlivý, generačně spřízněný teoretik, ale – paradoxně – starý známý Marcel Reich-Ranicki, ročník 1920, nepochybně nejslavnější německý literární kritik a bývalý moderátor televizního pořadu Literární kvarteto. Stačilo, aby se Reich-Ranicki pochvalně zmínil o do té doby naprosto neznámé spisovatelce Judith Hermannové, a její debutové sbírky povídek Letní dům, později… (2000) se krátce nato prodalo neuvěřitelných čtvrt milionu výtisků.

Úspěch nových spisovatelských jmen byl dozajista možný i díky mimořádně vyspělému německému literárnímu trhu s fungující strukturou nakladatelství, distribucí, propagačních akcí a široké mediální podpoře. Mladí autoři jsou v Německu jednoduše v kurzu. Nakladatelé připravují pro vybrané tituly z jarního a podzimního katalogu precizní marketingové strategie a realizují rozsáhlé reklamní kampaně. Romány nebo povídkové soubory jsou bombasticky představovány na veletrzích v Lipsku a Frankfurtu. Při čtení ohlasů v novinách lze často jen stěží rozeznat, co je skutečný názor kritiky a co práce PR. Velká turné autorského čtení jsou samozřejmostí a standardem u každého úspěšného titulu začíná být i kniha namluvená známým hercem, případně samotným autorem (Hörbuch).

Neobvyklého ohlasu se dostalo hned na začátku spisovatelské kariéry i Juli Zeh, narozené 30. června 1974 v Bonnu. Vystudovala mezinárodní právo a tvůrčí psaní v Passau a Lipsku. Postgraduální studia zakončila doktorátem na téma Právo a evropská integrace. Absolvovala vícero zahraničních pobytů v rámci univerzitních i spisovatelských stipendií. Několik měsíců žila v New Yorku a Krakově, pracovala také na německém velvyslanectví v Záhřebu. V úloze pozorovatelky se v roce 2003 zúčastnila svobodných voleb v Srbsku, Bosně a Hercegovině. Své povídky publikovala v několika antologiích prestižních nakladatelství Rowohlt či DVA a své eseje v mnohých časopisech (Die Welt, Die Zeit, Der Spiegel, Stuttgarter Zeitung).

Přelom v její kariéře znamenalo vydání debutového románu Orli a andělé v roce 2001 v nakladatelství Schöffling & Co. Od té doby vydala publicistický cestopis Ticho je hluk (Die Stille ist ein Geräusch, Schöffling & Co., 2002) o putování po Bosně a svou magisterskou odbornou práci Právo na vstup? (Recht auf Beitritt, Nomos Verlag, 2002) o vstupu zemí střední a východní Evropy do EU.

Prvá ocenění získala už během studií za svou esejistiku. Avšak po vydání románu ji poroty prozaických soutěží doslova zahrnuly cenami: obdržela Brémskou literární cenu, Německou knižní cenu nebo nejnověji Cenu Ernsta Tollera.

Čím Juli Zeh tak razantně oslovila kritiku i čtenáře? Hodnocení románu se shodují v tom, že především novým tématem. Mladou německou literaturu lze – s jistým zjednodušením – rozdělit do tří hlavních proudů. První je zaměřen subjektivně na autentické zážitky autora a jeho současníků – jde o prózu lidí, kteří se zaobírají pouze sami sebou, jak praví cynický komentář Floriana Illiese v románu Generace Golf (Generation Golf, S. Fischer, 2000). Pro skeptickou generaci je “vnějšek bezvýznamný”, vyjádřila se Judith Hermannová ve své druhé sbírce povídek Nic jenom přízraky (Nichts als Gespenster, S. Fischer, 2003). Druhý směr, orientovaný na retro atmosféru 70. a 80. let, dostal název “ostalgie”, což je nový termín pro ironickou melancholii po starých, a pro mnohé i dobrých časů NDR. Nejvíce kontroverzí vzbuzuje takzvaná popová literatura (Popliteratur), jejíž tvůrci – příslušníci vizuální generace – reagují na trendy globální, akcelerované superkultury v medializovaném světě.

Juli Zeh naproti tomu nabídla ve své próze příběh mladého, mimořádně vzdělaného člověka – narkomana, který zjistí, že se pod nablýskaným povrchem dnešní vzorné diplomatické a korporační etiky skrývá odvrácený svět mezinárodní kriminality, nedozírné korupce a surového násilí.

V kompozičně propracované próze rozvíjí autorka děj ve dvou paralelních narativních liniích s více než desetiletým odstupem mezi současností a minulostí. Příběh s precizně vystavěným gradačním obloukem je vyprávěn v ich-formě a využívá několikanásobného prolínání časových rovin.

V úvodu nacházíme hlavního hrdinu Maxe v jeho “doupěti” v Lipsku. Narkoman těžce závislý na kokainu právě zápasí s mimořádně silnými abstinenčními příznaky. Jeho katastrofální zdravotní stav ještě zhoršují psychické deprese, rostoucí agresivita a paranoia. Už po několika stránkách je zřejmé, že po stylistické stránce vsadila autorka na tradiční realistické zobrazování. Spíš než na pitvání vnitřních stavů po požití drogy se zaměřuje na vnější činy svých postav. Nejde tu však naštěstí jen o další příspěvek k moderní literatuře tematizující omamné látky, jejíž kánon založil v devatenáctém století Thomas De Quincey, ve dvacátém jej rozvíjeli Henri Michaux, William Burroughs nebo Hubert Selby a nejnověji ho inovují Irvine Welsh či Nick McDonell.
Maxova přítelkyně Jessie se zastřelila, když spolu telefonovali. To však není jediný důvod hrdinovy soukromé apokalypsy. Před lety byl Max na právnické fakultě zakřiknutým mladíkem s vyrážkou na tváři a výraznou nadváhou. S maximálním soustředěním na studium a osobním nasazením se v průběhu desetiletí vypracoval na právníka se skvěle nastartovanou kariérou. Stal se expertem na mezinárodní vztahy a pracuje ve vídeňské centrále velké firmy pod vedením záhadného Rufuse na projektech pro OSN.

Max však postupně zjistí, že Jessie je dcerou jednoho ze šéfů mezinárodního drogového kartelu, sahajícího od Albánie přes Itálii až do Polska. Gang plánované rozšíření EU o země střední a východní Evropy vítá – ale jen jako příjemné rozšíření sféry vlivu. Masový vrah Arkan, kryt elitou z nejvyšších politických kruhů, chce po otevření hranic posílit své postavení na jihovýchodní distribuční kokainové cestě.

Dvojice je vtažena do složité sítě konspirace, která v sobě skrývá skutečný důvod občanské války na Balkáně. Dívka se nedokáže vzepřít, stále balancuje na rozhraní dětství a dospělosti. Její životní pocit připomíná programově nedospělou Jo z románu Pokoj plný pylu (Das Blütenstaubzimmer, Frankfurter Verlagsanstalt, 1997) od Zoë Jenny. V knize, která se v Německu stala generační výpovědí desetiletí, vyráží čerstvá maturantka místo dalšího studia nebo regulérního zaměstnání na bezcílnou cestu na jih.

Max a Jessie se pohybují většinou pěšky, občas využijí automobil. Ačkoli povětšinou znají svůj cíl, účelem jejich putování je kromě prodeje drog spíš snaha utéct před sebou samými než opravdu někam dojet. Poté co Jessie spáchá sebevraždu, vstoupí do života hrdiny moderátorka populárního rádia Klára, které Max v živém vysílání vylíčí svá psychická traumata. Právě ona ho nutí k odchodu z Německa a k návratu zpět do minulosti, do Vídně, kde má zločinecká organizace pravděpodobně své sídlo. Skutečná motivace jejího vroucného vztahu k Maxovi je však úplně jiná…

Scény extrémního násilí nacionalistických masových vrahů páchané na civilním obyvatelstvu na Balkáně podává autorka s chladnou nezúčastněností. V pasážích o lidských obětech a překladištích drog využívá pro zvýraznění účinku až patologických detailů a brutality výrazu. Navzdory obdivuhodnému vědomostnímu zázemí nenabízí Juli Zeh odpovědi, důsledně setrvává v pozici neutrální, ale nemilosrdné pozorovatelky. Její snaha vrátit do mladé německé literatury společenskou kritiku je však zjevná.

Podrobnou topografickou a historickou faktografií zvyšuje autorka přesvědčivost vyprávění a propojuje děj s nedávnou evropskou historií. Málokterý autor mladé generace dokázal tak výstižně formulovat selhání současné mezinárodní politiky a propastný rozdíl mezi zákony a jejich uplatněním v praxi.

Max se na vlastní pěst pokouší odhalit pravdu o skutečné pracovní náplni právnické kanceláře. Přestává důvěřovat své paměti a vzpomínky si na popud Kláry nahrává na magnetofon. Protivníci mu dávají jednoznačně najevo svou suverénní převahu. Kruh kolem mladíka se uzavírá, ale Max z něj přece jen vyklouzne. Když si uvědomí, že vlastně nechce s kauzou předstoupit před soudní tribunál v Haagu, uvažuje o předávkování. Po nevydařeném pokusu o záchranu Jessie přichází další osobní selhání a nové pocity viny. Nakonec zůstává naživu, ale s pocitem naprosté rezignace.

Juli Zeh si v závěrečné třetině knihy vypomáhá žánrovými postupy detektivky a thrilleru. V dialozích zručně charakterizuje vyhraněné lidské typy specifickými jazykovými prostředky včetně dialektů. Román Orli a andělé představuje pozoruhodné epické panorama nedávné minulosti německé a rakouské společnosti. Odosobněné rodinné vztahy. Odmítnutí konvenčního životního stylu. Zánik tradiční střední vrstvy. Osobní traumata, bezradnost v rozhodování a partnerské konflikty mladých lidí. Permanentní “party život” se snadno dostupnými drogami. Nechybějí ani známé rekvizity každodennosti jako BILLA, Prater, Bratwurst, FAZ nebo legendární policejní pistole Walther PPK.

Z našeho hlediska je pozoruhodný intenzivní zájem autorky o střední a východní Evropu, který se odráží v její próze i publicistice. Do těchto evropských končin je zčásti situován rovněž nejnovější román Tanji Dückersové Nebeská tělesa (Himmelskörper, Aufbau-Verlag, 2002). Novou orientaci německých autorů stvrzuje i nedávná antologie Cesta na východ (Reise nach Osten, Blumenbar, 2003).

Z hlediska světového literárního kontextu je psaní Juli Zeh příbuzné tvorbě autorů jako James Graham Ballard, Bret Easton Ellis, Don DeLillo, Paul Auster či Michel Houellebecq. Hned svým prvním románem dokázala Juli Zeh podat autentickou literární výpověď své generace. Navíc dala najevo, že má očividně plné zuby pseudopostmoderní prózy, jejíž autoři skrývají svou neschopnost napsat silný příběh za hromadu zaměnitelných intertextuálních citací a podobných formálních rádobynovinek.

Po třech letech od německého vydání románu Orli a andělé je zřejmé, že jméno Juli Zeh se vyplatí si zapamatovat. Mé obavy míří spíš k dalšímu vývoji literárního trhu, na který svými třemi knihami úspěšně vstoupila. Romain Rolland v roce 1905 v článku Francouzská hudba a německá hudba napsal: “Nemyslím, že existuje pro umění větší neštěstí než neusměrněný nadbytek umění… Je úžasné rozšíření hudební kultury v Německu za poslední století úměrné umělecké tvorbě? … Hudební Německo se už už topí v záplavě hudby.”

Při pohledu na osmdesát tisíc nových německých titulů ročně na knižním veletrhu ve Frankfurtu mě napadá: Nehrozí nám momentálně podobná záplava literatury?

 


© Michal Hvorecký
ze slovenštiny přeložila Martina Šulcková
doslov je z knihy Orli a andělé
na iliteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4274x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce