Současná argentinská literatura

přehled beletrie zahraniční

Je nesmírně těžké, ba takřka nemožné odpovědět na otázku, co je současná argentinská literatura...

Nebe, peklo, Argentina - současná argentinská literatura

Je nesmírně těžké, ba takřka nemožné odpovědět na otázku, co je současná argentinská literatura, neboť situace se v Argentině mění skoro každý den jako počasí, je nestálá vzhledem k náhlým krizím a více či méně prchavým módním trendům diktovaným vlivnými periodiky, televizí nebo akademií. Přesto se pokusím některé neměnné rysy a tendence stručně shrnout a zároveň představit pár u nás dosud neznámých autorů. Základní otázka plodí v současnosti hned několik dalších. Co určuje současnou argentinskou literaturu? Čím se stává legitimní? Existuje literatura nezávislá? Pokud ano, tak na kom, popřípadě na čem?

Na jednu stranu by se zdálo, že se současná literatura ještě „zdravě“ nese v duchu příznivců nebo odpůrců odkazu Borgese, který jako by stále organizoval současnou literární strukturu. Jedni se snaží odpoutat od jeho silného vlivu, jiní rezignují a nadále, pochopitelně po svém, rozvíjejí jeho poetiku. Nicméně v posledních patnácti letech se ukazuje, že to zřejmě nebude již Borges, kdo určuje pozici daného autora, ať jej následuje nebo ne. Je to trh, s nímž autor buď naváže intimní vztah nebo si uchová absolutní nezávislost a jeho génia pozná hrstka věrných přátel. Přesto každý, i naprosto nezávislý autor, trpí potřebou uspět na knižním trhu. V Argentině nebo ve zbytku obrovského španělsky mluvícího světa, natož v Evropě, tento úkol vyžaduje notnou dávku štěstí, trpělivosti, nebo také nezbytné loajality a peněz: nic nového pod sluncem. Nicméně argentinská realita má svá specifika, která svými rozměry daleko přesahují naše představy.

Fantastická zoologie
V rámci oněch neuchopitelných argentinských dimenzí se kritici, akademici a autoři, prostřednictvím svých periodik vzájemně napadají, nebo si zase, často příliš okatě, propagují svůj přátelský literární kroužek. Například významný kulturní časopis Lamujerdemivida píše, pochopitelně s nadsázkou, že pokud chce někdo publikovat v Radarlibros, literární příloze jednoho z největších argentinských deníků Página/12, musí se stát homosexuálem nebo snobem. Tradiční je již otevřený konflikt mezi akademiky a zbytkem kulturní obce. Na Bunosaireské univerzitě se například neobjevují přednášky o Cortázarovi nebo Sábatovi. Tito Evropou uznávaní velikáni příliš nestojí akademikům za rozbor. Důvodů je spousta, například že se hodně prodávají, tudíž že příliš svoji tvorbu obětovali čtenáři, nebo že se v době diktatury naopak dostatečně neobětovali pro národ (v případě Cortázara, který žil v emigraci od roku 1951 až do své smrti). Důvody jsou to spíše ideologické než literární. Ať se to někomu líbí nebo ne, letošní rok je nutně ve znamení Cortázara, neboť se slaví hned dvě výročí: dvacet let od jeho smrti a devadesát od jeho narození, což je vhodná příležitost pro příznivce pokusit se tohoto legendárního autora v určitých kruzích rehabilitovat. Akademie však opomíjí spoustu dalších vynikajících autorů a naopak usilovně propaguje své slavné zasloužilé profesory, jakými jsou například, shodou okolností také úhlavní nepřátelé, spisovatelé a teoretici David Viñas (1929) a Noé Jitrik (1928), nebo mladší oblíbence generace padesátníků, mezi něž patří Daniel Guebel (1956) nebo Sergio Chejfec (1956).

Všechny drobné osobní půtky nebo konkurenční tahanice zastřešuje ideologický boj mezi levicí a pravicí. Tento boj se žel promítá i do hodnocení a posuzování literárních textů jednotlivých autorů. Jako levičák, ať marxista či trockista, buenosaireský intelektuála přežije daleko snáze než tradiční konzervativec nebo pravicový liberál, který a priori budí podezření z loajality k vládě a z korupce, a nikdo se s ním příliš nebaví, přestože má jeho dílo světový věhlas. Velmi složité postavení v Argentině má tak například Abel Posse (1936), v Evropě velmi uznávaný spisovatel, který pracuje v diplomatických službách již od sedmdesátých let, kam spadá i období nejrepresivnější pravicové diktatury v argentinských dějinách (1976-1983). Jako argentinský velvyslanec působil v devadesátých letech i v Praze a v současnosti řídí ambasádu v Madridu. Velký ohlas mu v Evropě přinesly parodické romány s historickou tematikou Daimón (1978) nebo Psi z ráje (Los perros del paraíso, 1983, česky 1993).

Civilizace a barbarství?
Charakteristickým rasem Argentiny je obrovský kontrast mezi hlavním městem a zbytkem země. Antinomie civilizace a barbarství, dávné téma argentinských romantiků, je stále, jak se zdá, v obyvateli hlavního města hluboce zakořeněno a projevuje se stále jako nedůvěra oázy „civilizace“ k barbarské pampě. S tím souvisí i známý fenomén, jímž je strastiplný boj autorů z provincie o přízeň intelektuálů z hlavního města. Středem všeho argentinského literárního dění je logicky Buenos Aires a existuje málo autorů, kteří získali věhlas ve světě, aniž by museli projít očistcem tohoto města. Typickým příkladem je v současnosti jeden z nejuznávanějších argentinských spisovatelů Juan José Saer (1937), narozený v provincii Santa Fe, který již v roce 1968 emigroval do Francie jako prakticky neznámý marginální autor. V Buenos Aires si jej začali pozorněji všímat, když v roce 1987 získal španělskou Nadalovu cenu (Premio Nadal) a ve Francii o rok později cenu Nantes. Až v roce 1994 se románem La pesquisa (Vyšetřování) poprvé dostal na žebříček nejprodávanějších knih v Argentině. Opačným případem než Saer je Ricardo Piglia (1941), v současnosti také módní a ceněný autor, který byl zase Evropou, respektive Španělskem, odkud se většinou hispanoamerická literatura šíří dál, objeven téměř dvacet let po vydání svého nejslavnějšího románu Respiración artificial (Umělé dýchání, 1980). Jde o intelektuální mnohovrstevnou fikci, jejíž stěžejní část lze charakterizovat jako rozhovor o literatuře, během něhož mezi řádky můžeme hledat odkaz na situaci během diktatury vojenské junty, situaci tzv. „vnitřního exilu“.

Saer ve své tvůrčí kariéře prošel několika vývojovými etapami, z nichž nejdůležitější bylo období ovlivněné postupy a technikami, které používal francouzský nouveau roman. Tento vliv je patrný ve slavných románech jako El limonero real (Citronovník královský, 1974) nebo Nadie nada nunca (Nikdo, nic, nikdy, 1980). Slavným románem El entenado (Nevlastní syn, 1983) otvírá novou fázi, která se staví proti předchozí a klade důraz spíše na anekdotu a události vymykající se každodennosti. Společnými tématy všech knih jsou otázky problematiky psaní, možností reprezentace reality. Typickým rysem Saerových textů je stírání hranic mezi žánry, mezi poezií a prózou, fikcí a esejem.

Jiní takové štěstí jako Saer za svého života neměli. Například Antonio di Benedetto (1922-1986), původem z provincie Mendoza, je díky existenciálnímu románu Zama (1956) dnes některými významnými kritiky považován za spisovatele minimálně srovnatelného s největšími hispanoamerickými hvězdami, jako jsou Gabriel García Márquez, Juan Rulfo, Mario Vargas Llosa nebo Carlos Fuentes. Takového uznání se ale di Benedetto za svého života bohužel nedočkal. Dalším vynikajícím autorem z „provincie“ je například Héctor Tizón (1929), autor románu La casa y el viento (Dům a vítr, 1984), v němž se zabývá velkými argentinskými tématy, jakými jsou identita, diktatura a exil.

Obyvatelé Planety a ti druzí
Od devadesátých let o osudu literárního díla s daleko větší intenzitou rozhoduje trh a s ním spojené literární ceny dominantních nakladatelství a jejich ediční strategie, vlivná média a bohatí mecenáši (například slavnou událostí bývá nejlépe dotovaná cena nakladatelství Planeta, provázená častými skandály). Prototypem autora, který obratně využívá těchto otevřených či skrytých mechanismů literárního byznysu, je Federico Andahazi (1963), který v roce 1996 „strategicky“ poslal svoji prvotinu Anatom (El anatomista, 1997) právě do dvou literárních soutěží: nakladatelství Planeta a Nadace Fortabat. Mohl poděkovat mecenášce, paní Amalii Lacroze de Fortabat, za skandál, který svým rozhořčením nad výsledkem komise a odmítnutím knihu publikovat způsobila, neboť autorovi nechtěně zajistila prostřednictvím Planety prodej v milionových nákladech po celém světě. (Docela vydařenou erotickou mystifikační fikci o „objevení klitorisu“ totiž jisté konzervativní kruhy chápaly jako odpornou pornografii.) Následující Andahaziho knihy již tak argentinské publikum neoslnily, snad s výjimkou románu Vlámské tajemství (El secreto de los flamencos, 2002). Dokonce si autor na sebe popudil i ty nejvěrnější čtenáře za román El príncipe (Kníže, 2001), s jehož tématem se pustil na tenký led, jakým je argentinská politika. Kritika román bez milosti „odstřelila“. Autor tvrdí, že se v něm pokusil navázat na dnes již klasické romány o diktátorech Podzim patriarchy (El otoño del patriarca, 1975, česky 1978) Gabriela Garcíi Márqueze nebo Pan president (El señor presidente, 1946, česky 1971) Miguela Ángela Asturiase, nicméně kvality těchto velikánů zdaleka nedosáhl. Mimo jiné vsadil na osvědčený „magický realismus“ kombinovaný s citáty z Maquiavelliho díla. Nevhodně aplikovanými moudry klasika a létajícími ministry však čtenáře příliš neoslovil. Svůj zatím poslední román Errante en la sombra (Tulák ve stínu, 2004) zase charakterizoval jako pokus rehabilitovat tradiční tango, který napsal ve stylu muzikálu, jako by tím knihu již předem nabízel některému z buenosaireských divadel. Ani tímto dílem autor nesplnil očekávání, že je schopen vystoupit ze stínu Anatoma a potvrdit spisovatelské kvality. Jako by příliš naslouchal hlasu svého literárního manažera. Objeví-li však čtenář některou z prvních povídek, které Andahazi vydal v nenápadné brožurce pod názvem El árbol de las tentaciones (Strom pokušení, 1998), bude zcela jistě mile překvapen její literární zralostí. Tyto texty jako by neměly nic společného se zbytkem pozdější Andahaziho tvorby. V Borgesově tradici Obecných dějin hanebnosti autor zpracovává téma argentinských dějin období občanské války z poloviny 19. století, které velmi zručně parodizuje.

Protipólem Andahaziho je případ básníka a prozaika Guillerma Lemy (1964), který sice v roce 1995 zazářil povídkou Antonin v populárním časopise V de Vian, nicméně od té doby se marně pokouší publikovat zcela nezávislou literaturu, kterou je pro složitou strukturovanost, extraliterární přesahy, například do oblasti hudby, velmi těžké vstřebávat, natož zařadit do škatulky literárního žánru. Jeho ars poetica tuto tvůrčí nezávislost výmluvně shrnuje: „Jaká je esence mého umění? Snažím se zvnějšnit v nejčistším stavu to, co ve mně pulsuje. Především odlišuji svoji práci od takzvaného automatického psaní vzhledem ke snaze udržet v aktivitě vědomí literárního toku, který ze mě vyvěrá. Nesnažím se přijímat ani narušovat nějaký kánon. Jeho opomenutí je stav, o který se pokouším. Domnívám se, že žánry jsou značky v paměti, jež kolem díla nebezpečně krouží. Nechat jimi dílo napadnout je aktem zpronevěry.“ Absolutní tvůrčí svoboda se jeví jako naprosto utopický projekt, avšak Guillermo Lema se stále zdá být nekompromisní a vytrvalý. Dnešní doba a její dominantní trendy žel tomuto druhu umělců tzv. „literárního podhoubí“ nepřejí.

Nicméně existují také vynikající autoři, kteří nepatří ani k jednomu z extrémů, přesto si nenápadně vybudovali pozici na knižním trhu doma i za hranicemi. Například fenomén César Aira (1949), jehož více než třicet titulů zabírá příliš mnoho místa na pultech argentinských knihkupectví, aby si jej nikdo nevšiml. Buenos Aira, tak své hlavní město nazval spisovatel a novinář Christian Kupchik (1954), který dokonce tvrdí, že bez tohoto autora si nelze současnou argentinskou literaturu představit. Proč tedy Aira? Zdaleka nejde, jak by se zdálo, o autora, který by psal laciné bestsellery. Aira jako by se spíše pokusil svým literárním projektem navázat na odkaz avantgardního spisovatele Macedonia Fernándeze, jehož génia svého času objevil Borges, na Fernándezův ideál „věčného románu“, díla, které popírá sebe sama, díla bez uzavřeného děje, jehož podstatou je pouze sled stavů mysli, prostřednictvím něhož nám autor odhaluje metafyzickou vizi skutečnosti. Aira se rozhodl nepřetržitě psát a publikovat, aniž by své „románky“ (novelitas), zvláště v poslední době, po sobě znovu četl a korigoval. Často se jedná pouze o námět, načrtnutou myšlenku. Charakteristickým rysem jeho děl je parodie, pastiš, intertext nebo pouze ironický přepis. Podstatné je nezastavit se. A aby mohl svůj projekt uskutečnit, musel se dobře zorientovat v nepřehledném prostoru, který postupně obratně dominoval. Začal spolupracovat jak s navzájem si konkurujícími časopisy, tak s akademií, a publikovat v několika nakladatelstvích najednou. Existuje dnes jen málo čtenářů, kteří dokáží sledovat a číst jeho poslední knihy. Většina ocení první romány, ve kterých překvapil svojí originalitou a výjimečným talentem, jako jsou například Ema la Cautiva (Ema zajatkyní, 1981), Una novela china (Jeden čínský román, 1987)

Dalším příkladem podobně úspěšného autora je Guillermo Martínez (1962), loňský vítěz argentinské ceny nakl. Planeta za román Crímenes imperceptibles (Nepozorovatelné zločiny, 2003), která více než půl roku zůstává na vrcholu žebříčku nejprodávanějších knih v Argentině. Přestože má tato cena nechvalnou pověst, tímto posledním rozhodnutím zřejmě napravila svoji reputaci, neboť i literární kritika na knihu a autora pěje pouze chválu. Guillermo Martínez, vystudovaný matematik, na sebe upozornil již v roce 1988 povídkovým souborem Infierno Grande (Velké Peklo), za který získal cenu Fondu umění (Fondo de las Artes). Tyto krátké fikce, které rozvíjí ve střídmém, kompaktním, racionálním stylu, jsou vždy opředené jakýmsi tajemstvím, které čtenáři pouze lehce poodhalí a přitom si s ním jako by hraje, odvádí jeho pozornost ke zdánlivě bezvýznamným detailům. Tímto nedobrovolným vtažením do hry jen zvyšuje jeho neklid. Postavy povídek jsou často bezvýznamní lidé pociťující úzkost v naprosto banálních situacích, které se tak stávají groteskními a absurdními. Působivá je v titulní povídce i aluze na drama „zmizelých“ (desaparecidos) během poslední vojenské diktatury.

Kde jsou ženy?
To, že doposud ve výčtu autorů nezaznělo ženské jméno, se možná jeví jako předsudek nebo trestuhodné opomenutí a velká nespravedlnost. Je nicméně nutné konstatovat, že se v poslední době v oblasti argentinské literatury neobjevilo mnoho ženských osobností, které by nějak výrazně budily pozornost kritiky doma nebo v zahraničí. Na první pohled se zdá, že pulty knihkupectví po celém světě ovládla chilská stálice Isabel Allendová, popřípadě Mexičanka Laura Esquivelová, a také se zdá, že Evropa má v současnosti spíše slabost pro exilové Kubánky typu Zoé Valdésové nebo Daíny Chavianové. Je zajímavé, že i argentinská kritika zastoupená ženami se místními mladými spisovatelkami příliš nezabývá. Například uznávaná profesorka literatury na Buenosaireské univerzitě Sylvia Saítta se ve svém článku Después de Borges: apuntes sobre la nueva narrativa argentina (Po Borgesovi: poznámky k nové argentinské próze, Todavía, září 2002), pokouší mapovat současnou literární scénu, ale v celém jejím textu se paradoxně neobjevuje ani jedno ženské jméno, jako by ženy v Argentině nepsaly. Opak je samozřejmě pravdou. Některé studie dokonce tvrdí, že argentinská literatura psaná ženami jej jedna z nejbohatších a nejpozoruhodnějších v Latinské Americe.

V důsledku konzervativních společenských konvencí se argentinské spisovatelky, snad s výjimkou Sylviny Ocampo a Alfonsiny Storni, začaly výrazněji prosazovat až v padesátých letech. Objevují se jména jako Silvina Bullrich (1915) nebo Beatriz Guido (1925-1988), autorky, které se soustřeďují na kritiku buenosaireské střední třídy a její pokryteckou morálku. O pár let později se Marta Lynch (1930-1986) již pokouší zabrat společnost v celé své šíři a zavítá i mezi dělnickou třídu. Společným jmenovatelem těchto autorek je klasická problematika emancipované ženy v machistické společnosti. Ze střední generace jmenujme Sylviu Molloy (1938), která se proslavila románem En breve cárcel (V krátkém vězení, 1981), v němž otvírá tematiku homosexuality. Stále populární je také hojně překládaná básnířka a prozaička Luisa Valenzuela (1938). Proslavily ji například romány Como en la guerra (Jako ve válce, 1977), El gato eficaz (Účinný kocour, 1972) nebo Novela negra con argentinos (Černý román s Argentinci, 1991). Charakteristickým rysem jejích textů je sebereflexivní poloha, témata jako moc, násilí, sex, to vše permanentně parodizováno. Z dalších autorek střední generace se například ještě prosadila Ana María Shua (1951) s knihou Soy paciente (Jsem pacient, 1980), kde rovněž jako Ricardo Piglia metaforicky zpracovává téma „vnitřního exilu“ za poslední diktatury. Dalšími velmi výraznými autorkami jsou Vlady Kociancich (1941), která za knihu povídek Todos los caminos (Všechny cesty, 1990) získala ve Spanělsku prestižní cenu Torrente Ballestera, a Reina Roffé s experimentálním románem La rompiente (Vlnolam, 1987).

Pokud jde o nejmladší autorky, jako například Esther Cross (1961) nebo Andrea P. Rabih (1967), ty se zatím sporadicky objevují v různých argentinských antologiích. Dosud nejmladší spisovatelkou, která oslovila kritiku je Samanta Schweblin (1978). Debutovala knihou povídek El núcleo del disturbio (Jádro neklidu, 2002) napsané v duchu cortázarovské fantastické poetiky.

Kde je poezie?
Tradičně je argentinská literatura ve světě slavná silným proudem fantastické prózy, kterým strhli své čtenáře Borges, Bioy Casares a Cortázar. Ostatní žánry a proudy zůstaly v Argentině jaksi ve stínu, a to platí i pro poezii. I Borgesova avantgardní poezie je nám stále neznámá. Argentina se nemůže jako Chilané chlubit dvěma Nobelovými cenami za poezii udělenými Gabriele Mistralové a Pablu Nerudovi, přesto se zde najdou básníci a básnířky patřící ke světové špičce. Odkaz generace první avantgardy básníků a zakladatelů moderní hispanoamerické poezie, kam patřili Vicente Huidobro, César Vallejo nebo Borges, je stále patrný a živý i v současnosti. Takzvaná generace 50 nebo 54, hromadně nazývaná „třetí avantgarda“, přímo navazuje na tyto velikány amerického subkontinentu. Zahrnuje argentinské básníky jako Olga Orozco (1920), Francisco de Madariaga (1927) nebo asi nejznámější Roberto Juarroz (1925-1995). Socio-politický humanismus Valleja pak přímo zasahuje poezii Juana Gelmana (1930), v současnosti zřejmě nejslavnějšího argentinského básníka. Možná proto jeho tvorba bývá často charakterizována jako „kritický realismus“. I když Gelman na základě tragické osobní zkušenosti reflektuje vnější realitu, uchovává si nezávislost, vyhýbá se dogmatismu a daří se mu nesklouzávat do kazatelské roviny. Není mu cizí ironie, například v knize Gotán (1962), jejíž název napovídá, že jde o ironickou hříčku na téma tango. V knize Citas y comentarios (Citace a komentáře, 1982) se autor zase vrací sám k sobě a nechává se k tomu inspirovat španělskou mystickou poezií. Nicméně sbírkou Composiciones (Kompozice, 1986) znovu otvírá traumatické téma, jako je exil, k němuž byl diktaturou donucen a ve kterém nedobrovolně strávil třináct let života. Gelman v loňském roce získal prestižní cenu Lerici Pea. ¨

Další výraznou a zároveň rozporuplnou básnickou osobností je Alejandra Pizarnik (1936-1972), u níž je patrný vliv surrealismu. Její metaforické a sugestivní básně ve verši či v próze obnažují patetické a groteskní rozdvojení osobnosti básnířky, její nekonečný boj s jazykem a hledání ticha skrze jazyk. Únava a frustrace z marnosti tohoto niterného hledání autorku dovedou k sebevraždě. Z jejího díla jmenujme Los trabajos y las noches (Práce a noci, 1965), Extracción de la piedra de locura (Výtažek z kamene šílenství, 1968) a El infierno musical (Hudební peklo, 1971). U mladších generací je velmi těžké hledat výraznější básnickou osobnost už jen z toho důvodu, že v současné době neexistuje významnější nakladatelství, které by se specializovalo na současnou poezii. Pokud se velká nakladatelství rozhodnou vydat básnickou sbírku, jde většinou o největší klasiky nebo autory, kteří se proslavili prozaickou tvorbou (většina výše zmíněných autorů zároveň píše či psala poezii). Kniha, která neprojde oficiální distribucí a redakcemi významných periodik, je většinou odsouzena k prezentaci hrstce přátel u stolu některé z buenosaireských kaváren.

Konec hry v nedohlednu
Jistě se v dlouhém výčtu neobjevilo spousta významných jmen, neboť argentinská literární studnice je takřka nevyčerpatelná a každá selekce je tak nutně subjektivní. Kéž by se však do budoucna výběr neubíral stále stejným směrem, tedy znovu tradičně k fantastické próze, která kdysi v osobě Borgese a Cortázara uhranula celý svět. Není však, jak vidíme, sama a jediná. Kromě Borgesovy a Cortázarovy školy můžeme vystopovat následovníky dalších autorů avantgardy a zakladatelů moderní argentinské prózy, jakými byli Roberto Arlt a Macedonio Fernández, nebo realistického proudu „svědectví“ Rodolfa Walshe. Přesto fantastická próza čtenáře stále přitahuje, dominuje prostor a tudíž se dobře prodává. Proto někteří současní bestselleroví autoři pomocí starých osvědčených triků s námi nadále hrají trhem poněkud recyklovanou fantastickou a magickou hru na tajemství (nejen vlámské), jejíž kouzlo již přeci jen od Borgesových dob trochu vyčpělo. 

Vyšlo v Hostu č.7

© Daniel Nemrava

Diskuse

Vložil: Ana María Shua, 18.01.2005 12:51
Současná argentinská literatura
Muy ecompleto panorama de la literatura argentina.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4055x

Inzerce