Počátky časopisu Světová literatura a angloameričtí autoři, část 1.

přehled beletrie zahraniční

Literární časopis Světová literatura tvořil po čtyřicet let (1956–1996) významnou součást českého literárního a v širším slova smyslu kulturního života.

Počátky časopisu Světová literatura a angloameričtí autoři / 1

Literární časopis Světová literatura tvořil po čtyřicet let (1956–1996) významnou součást českého literárního a v širším slova smyslu kulturního života a jako takový nevyhnutelně odrážel vývoj soudobé společnosti, jejích politických a kulturních hodnot, omezení či možností. Tato vazba, do určité míry obsažena v realizační rovině každého kulturního média, se odráží jak ve složení redakce, redakční rady a spolupracovníků časopisu, tak ve výběru témat, přeložených i původních příspěvků a dobových autorských komentářů. Čtyřicetiletá historie Světové literatury odráží dějinnou etapu velice spletitou a dramatickou, a v důsledku toho je i vnitřní koncepce této revue velice proměnlivá a v celku obtížně postižitelná. Tento text se proto zaměří na jednu fázi historie časopisu, kterou lze považovat za nejvýznamnější, z kulturního hlediska nejpřínosnější a obsahově nejcelistvější – od roku 1956, kdy časopis vznikl, do roku 1971, kdy byl na základě soudobých politických zvratů vyměněn okruh původních redaktorů a revue byla ideově nasměrována jinam. Ve středu zájmu tohoto článku se nachází rovněž jenom část představovaného literárního spektra z uvedených let, literatura anglicky mluvícího světa. Problém anglické a americké kultury a předsudky vůči ní spočívaly v té době již v prosté zeměpisné lokalizaci na západ od tehdejšího Československa, a proto je velice zajímavé pozorovat, jak tvůrci časopisu – mnozí z nich anglisté – vybírali, třídili a komentovali příspěvky s angloamerickou tematikou, sledovat, jaký obraz společnosti lze vyčíst na základě uspořádání, množství a výběru angloamerické literatury na stránkách Světové literatury. Interpretace vychází ze soupisu příspěvků s touto tematikou, který je ve formě tabulek přístupný zde.

Světová literatura, revue zahraničních literatur vycházela ve Státním nakladatelství krásné literatury (hudby) a umění (od roku 1966 Odeon) v šesti svazcích ročně. Čtenářům představovala prozaickou a básnickou tvorbu různých národních literatur, otiskovala divadelní hry i filmové scénáře. Těžiště spočívalo v literatuře 20. století a především v představení nejnovějšího světového literárního vývoje. Kromě toho tu byly příležitostně připomínány významné osobnosti či díla století minulých (William Blake, Laurence Sterne, Mathew Gregory Lewis apod.). Kromě překladů původní literatury (básně, povídky, rozsáhlé romány na pokračování, memoáry aj.) přinášel časopis přeložené i původní literárněvědné studie, rozsáhlé recenze s ukázkami, filozofické eseje, monografické stati, interview a kulturní zajímavosti. Vnitřní koncepce se v průběhu let proměňovala od směsice různorodých autorů a žánrů na přelomu 50. a 60. let přes tematické celky ve druhé polovině 60. let (např. bloky věnované sci-fi, komiksu, surrealismu či Jamesi Joyceovi apod.) až po jednotné tematické uspořádání v 90. letech (např. číslo zaměřené na skandinávskou literaturu). Kromě literárního dění informovala Světová literatura o současných trendech ve světové kinematografii a výtvarném umění. Celkovou podobu jednotlivých čísel dotvářely ilustrace, reprodukce výtvarných děl a fotografie.

Světová literatura se zrodila v roce 1956 na podnět a po několikaletém úsilí Jana Řezáče. Vznikla za podmínek, že půjde o projekt „naprosto soběstačný, který nebude na kulturních institucích nic vyžadovat“. Veškeré materiální i personální vybavení, prostředky na honoráře i výrobní náklady pocházely z ušetřených peněz v rámci nakladatelství SNKLHU; podrobnosti o okolnostech vzniku časopisu osvětlila redakce veřejnosti ve třetím čísle třináctého ročníku v roce 1968. První číslo revue v roce 1956 vyšlo nákladem 4000 kusů, od druhého čísla ročník pokračoval 6000 výtisky. Časopis vzbudil veliký zájem čtenářů a hned v druhém ročníku se náklad zdvojnásobil. I v dalším období nadále stoupal: 15 000 v letech 1958–63, 18 000 v roce 1964; v roce 1967, v dobách největší slávy Světové literatury, dosáhl nákladu až 22 000 kusů. V porovnání s dnešním stavem vydávání literárních časopisů jsou to čísla neobvykle vysoká a svědčí o významu a vlivu kulturních médií v tehdejší společnosti. Šéfredaktorem prvního ročníku Světové literatury byl zmiňovaný Jan Řezáč a členy redakce Ludmila Dušková, Josef Škvorecký, Eva Würtherlová (od roku 1958 provdaná Pilařová), od roku 1959 Škvoreckého vystřídala Eva Kondrysová. Redakční radu tvořili Ladislav Fikar, Josef Kalaš, Jaroslav Pokorný, Vladislav Stanovský, Dagmar Steinová, Zdeněk Štolba, Vladimír Vodička, František Vrba, Jiří Zapletal. V dalších dvou letech, 1957 a 1958, působil Josef Škvorecký ve funkci zástupce šéfredaktora, v níž ho v letech 1959 a 1960 nahradil Zdeněk Štolba. Redakční rada v tomto složení je uvedena do roku 1959.

Celkovou myšlenkovou koncepci časopisu redakce formulovala a zdůvodnila v úvodu prvního čísla (1/1956, s. 5–6). Časopis měl umožnit „živý styk se světem krásné literatury“, jenž by pomohl odstranit „zamotané předivo zkreslených představ, zmatených pojmů a antipatií, jimiž vykořisťovatelský svět uměle odděluje […] národy“, a tím „vykonat svůj díl práce pro větší porozumění mezi národy, pro odstranění umělých překážek vzájemné nedůvěry a nepochopení“. Autoři si patrně byli vědomi průkopnického charakteru svých záměrů, protože v úvodu rovněž upozornili, že se chystají vydávat „romány na pokračování, novely, povídky, literární studie, jež v Československu nevyjdou“, a zamýšlejí „výběrem básní podat co nejvýstižnější umělecký profil básníků, jejichž sbírky jako celek u nás nevydáme, nebo je naše nakladatelství připravují až za delší dobu“. V původních našich a překladových literárních studiích si časopis kladl za úkol „nově zhodnotit významné kladné i záporné zjevy cizích literatur“. Toto hledání a objevování cizojazyčné literatury, která směřuje k zachycení historické pravdy, ústí v emocionálně laděný argument, že „velké rozhlasové stanice mohou lhát. Velká literatura však nelže.“ Redakční prohlášení vychází v prvním čísle Světové literatury v dubnu roku 1956 a jeho formulační otevřenost a ambiciózní plán svědčí nejen o odvaze tvůrců časopisu narušit soudobá literární i překladatelská vymezení a omezení, ale je také signálem změny kulturního ovzduší v Československu. Světová literatura se tak stává jedním z prvních významných příznaků uvolňování politického a následně i kulturního dogmatismu poúnorového režimu, který se projevoval mimo jiné přísnými ideologickými kritérii pro udělování literárních „víz“ do českého kulturního prostředí. Již v prvních ročnících přináší časopis ukázky z děl významných západních autorů, kteří měli daleko k literárnímu schematismu či socialistickému realismu (např. Dylan Thomas, Ernest Hemingway, Ray Bradbury, Carl Sandburg, Arthur Miller aj.). Světová literatura se však zároveň stala útočištěm českých literárních osobností, které nesměly po roce 1948 volně tvořit a publikovat, a poskytla jim pole působnosti alespoň v oblasti překládání nebo literární teorie. Pod překlady se čtenáři mohou opět setkat např. se jménem Jiřího Koláře, Jana Hanče nebo Jiřiny Haukové.

Období mezi vydáním prvního a čtvrtého ročníku (1956–59) je z hlediska množství otištěných příspěvků s tematikou angloamerické literatury velice bohaté a pestré. Každý ročník čítal přibližně tři desítky položek, počítaje v to ukázky prózy i poezie, studie i recenze. Zpočátku je ve volbě témat zjevná opatrnost, přesto již první svazky přinášejí zajímavé a na svou dobu smělé literární i kritické příspěvky napříč různými žánry i epochami. Ačkoli jádro výběru autorů spočívá ve dvacátém století, objevuje se tu i tvorba a názory anglických a amerických klasiků minulého století, např. Marka Twaina, Thomase Hardyho, Edgara Allana Poea; generaci první poloviny 20. století zastupuje např. George Bernard Shaw či sociálně ladění John SteinbeckErskine Caldwell, nejmladší tvorbu např. Američané Jerome David Salinger, Ralph Ellison nebo britští tvůrci Doris LessingováJohn Braine. Různorodé názorové spektrum se pohybuje od Johna Reeda (Deset dnů, které otřásly světem), přes Edith Pargeterovou (Soudruh nepřítel), Grahama Greena, po Arthura Millera Ernesta Hemingwaye. V této souvislosti je zajímavé si připomenout, že Hemingwayovy romány Mít a nemít Komu zvoní hrana vyšly česky v roce 1946 a následujících deset let ho česká nakladatelství do svých edičních plánů nezařazovala.

Kromě běžných prozaických žánrů se tu objevuje také proslulý vědeckofantastický román Raye Bradburyho 451o Fahrenheita, žánr u nás v padesátých letech nevydávaný. Recenze prvních ročníků informují nejen o románech z dělnického prostředí (Doherty, Lambert, Schulberg, Farrel), ale upozorňují rovněž například na válečný román Normana Mailera Nazí a mrtví. V poezii se vedle i dnes málo známých básníků „pokrokového měsíčníku“ Masses and Mainstream (např. Lowenfels, Trumbo, Bessie, Millet, Grayson), kteří mohli „v dobách mccarthyovského dusna“ na jeho stránkách „varovat, odsuzovat i povzbuzovat“ (2/1956, s. 37), objevuje William Blake, Dylan Thomas v překladu Jiřiny Haukové a básně Carla Sandburga v překladu Jiřího Koláře.

Důležitou součást časopisu tvoří původní i převzaté texty literárních kritiků a teoretiků, protože i v nich je možné hledat obraz doby, k níž autoři revue promlouvali, a klíč k literárnímu záměru tvůrců. Velice zajímavou ukázkou „ideového stanoviska“ redakce Světové literatury je studie sovětské literární kritičky T. Motylevové otištěná ve čtvrtém čísle prvního ročníku a nazvaná Západní realističtí spisovatelé (Poznámky kritika) (4/1956, s. 194). Tento příspěvek nepříliš známé autorky promyšleně doplňuje koncepci redaktorů a byl také bezpochyby vybrán proto, aby odůvodnil a zaštítil rozhodnutí zabývat se tzv. západními spisovateli. Motylevová v něm mluví o „dlouholeté nevšímavosti k současné západní literatuře kritického realismu“, o snaze dogmatiků „líčit málem veškerou literaturu kapitalistických zemí jako úplný úpadek a rozklad“, což sama odsuzuje jako chybu a „vulgární představu“, neboť „existují jednotliví spisovatelé, kteří pravdivě zobrazují některé stránky buržoasní společnosti, přestože nemají revoluční perspektivu“. Nezaslouženě opomíjeni nebo umlčováni byli podle ní například Herbert George Wells, Theodore Dreiser, Upton Sinclair, Sinclair Lewis, Ernest Hemingway, John Galsworthy, Sherwood Anderson, Erskine Caldwell či Graham Greene. Motylevová u nich oceňovala pravdivé zobrazení „krachu starých hodnot“ a „trhlin“ v kapitalistickém řádu, „humanitu a soucit s potupeným, poníženým člověkem“; jejich tzv. dekadenci a pesimismus vysvětluje jako „formu protestu“ a „neschopnost najít kořen zla a bezbrannost v boji s tímto zlem“ jako „neštěstí […] a tvůrčí tragedii těch čestných, citlivých umělců, kteří se nechtějí smířit s nešvary vlastnického řádu“. Celý text ústí v přesvědčení, že „[sovětského čtenáře] je nutno seznamovat se zahraničními díly, která mají poznávací i uměleckou hodnotu; je to nutné i tehdy, když zdaleka ne ve všem souhlasíme s autory těchto děl“. Redaktoři Světové literatury se tímto krédem řídí a hned v prvních ročnících se objevuje řada jmen, která ruská kritičkarehabilitovala“, tj. Hemingway, Caldwell, Wells, Anderson, Greene či Lewis.

Hned v následujícím čísle Motylevové zdatně sekunduje Josef Škvorecký, který ze stejné pozice komentuje dílo „velkého vypravěče“ Ernesta Hemingwaye. Při příležitosti prvního českého vydání novely Stařec a moře obhajuje zástupce šéfredaktora v textu Některé pohledy na americkou literaturu (5/1956, s. 179–195) dílo spisovatelů, „kteří ať jsou jejich umělecké a myšlenkové cesty sebekřivolačejší, přece se ve svém díle nikdy nesnížili k tomu, aby se postavili proti člověku, a kteří v době programově rozšiřovaného antihumanismu hájili vždy […] lidskost a víru v dobro v člověku“. Na konkrétních ukázkách z Hemingwayova díla zpochybňuje a napadá metody soudobých literárních kritiků založené na „násilné interpretaci, zamlčování důležitých rysů díla, neodůvodněných tvrzeních, podkládání zlých úmyslů, papouškování cizích názorů i přímé a vědomé falzifikaci faktů“. Otevřeně a jmenovitě, ale ve svých argumentech přesto diplomaticky polemizuje s jednotlivými pochybnými tvrzeními českých i amerických kritiků. Dělí je na ty, kteří se „upřímně a vážně snažili dobrat seriosních soudů o díle“, ale principy, z nichž vycházeli, byly „mylné a nemožně omezené“, a na kritiky neodpovědně využívající „primitivních triků literárního podvodu, vytrhávání z kontextu, […] chybného vyprávění obsahů děl, […] aby v obraze, který se snaží namalovat, vše přesně klaplo“. Škvorecký otevřeně polemizuje například s publikací Jaroslava Boučka Trubaduři nenávisti (1952), jež je podle něj „nesena duchem suverénní, inkvisitorské jistoty, […] obraz, který o západní literatuře z jejích stránek roste, je omračivě apokalyptický, virtuosně černobílý“ (s. 179). Tyto kritické metody zpochybňuje ve jménu čtenáře, u něhož se dostává do rozporu čtenářský zážitek a kritikův soud, takže výsledkem je buď „ztráta hodnotících měřítek, nebo cynický vztah ke kritikově úsudku“, a odvolává se i na závěry XX. sjezdu KSSS.

Rozpor mezi vnímáním literatury očima zaujatého kritika a obyčejného čtenáře dokládá Škvorecký vlastní, poněkud bizarní příhodou z dělnického autobusu. V něm se údajně dvě „starší ženy v šátcích“ bavily o románu Syn černého lidu Američana Richarda Wrighta. Z jejich hovoru bylo prý zřejmé, že „dokonale porozuměly morálnímu a sociálnímu smyslu díla“, protože je naplnil soucitem s utlačovaným a rozhořčením vůči systému, kdežto kritik jej interpretoval jako „organisovanou výchovu k vraždě a nenávisti“ (s. 178). Z citací je patrné, že při argumentaci používá Škvorecký pro větší důraznost soudobou politicko-kulturní terminologii a bojuje proti literárnímu dogmatismu jeho vlastními zbraněmi. Tento text, velice smělý, otevřený a kritický, nejen připravuje půdu právě vycházející Hemingwayově novele Stařec a moře, ale také ospravedlňuje celkovou koncepci angloamerické literatury ve Světové literatuře.

Podobné argumenty používají redaktoři na stránkách Světové literatury i při prezentaci jiných dobově problematických autorů. Podle vlastních slov sice nezapomínají na to, že se vesměs jedná o spisovatele nepřátelské politické orientace, nesprávných názorů a pochybných „literárních postů“, ale naproti tomu kladou jejich humanismus, umělecké kvality a v neposlední řadě i fakt, že je prostě neměl kdo ideově vychovat či poučit. Dobovým jazykem zdůvodňují význam kapitalistických spisovatelů pro socialistického čtenáře, opatrně, ale zároveň odvážně prosazují klasické tvůrce první poloviny století, kteří ovšem po Únoru neunikli ideologickému sítu, i autory začínající. A tak se v medailoncích u přeloženého textu můžeme dočíst, že „kritický pohled“ Johna Steinbecka „jako by se [po Hroznech hněvu] otupil – ale nikdy nezůstal lhostejný k osudům svých oblíbených hrdinů, prostých lidí, jejichž uměleckým mluvčím se v době velké krise stal“ (4/1956, s. 88); že Norman Mailer v románu Nazí a mrtví nedosahuje správné „jasnozřivosti a vyhraněné důslednosti v politickém stanovisku“, ale román přesto zasluhuje „pro své mimořádné umělecké kvality patřičné pozornosti, […] má specifickou funkci kritickou a stává se obžalobou války“ (4/1956, s. 237); že Truman Capote „dovede mistrně vykreslit vševládný pocit strachu u moderního člověka na Západě“ (6/1959, s. 59); nebo že Jerome David Salinger zachycuje v románu Kdo chytá v žitě „šrámkovsky citlivým perem zmatky dospívajícího mládí“ (6/1959, s. 68). Dozvídáme se, že Amerika je sice „země uniformity, ráj kýčařů, eldorado řemeslníků, odbytiště pornografie a krvavých detektivek“, ale že je i „řečištěm umělecky revolučních experimentů, nebojácně realistických děl, která pomalu alespoň zčásti mění jednoznačné směry uměleckých vlivů přes Atlantický oceán směrem na východ“ (1/1957, s. 23).

Je obtížné dnes posoudit, nakolik takovéto kritické soudy vyplývají z vlastního přesvědčení recenzentů a překladatelů a nakolik jsou úlitbou oficiální dobové literární atmosféře a cenzuře. Je však pravděpodobné, že se jednalo spíše o literárně-politickou nutnost, aby překlady a recenze mohly být vůbec otištěny. O tom, že se jedná o jakousi hru, svědčí i skutečnost, že se obdobné „uvědomělé“ a často absurdní fráze nacházejí v komentářích jinak kriticky pronikavých a i dnes poučných. Je například přinejmenším pozoruhodné, že naposledy citovaná slova o „nebojácně realistických dílech“ se vyskytují ve ŠkvoreckéhoDorůžkově recenzi na Faulknerovu Báj, dílo strukturně i významově velice složité, alegorické, pracující s křesťanskou náboženskou symbolikou; o záměrnosti této strategie svědčí mimo jiné i slova Josefa Škvoreckého, že „celá kultura padesátých let musela […] zápasit s nepřízní lidí, kteří všechno věděli líp a měli moc“ (Škvorecký 1991, s. 70). Přesto, nebo právě proto lze považovat otištění této nadšené recenze s ukázkami za revoluční krok, protože Faulkner byl po Únoru odsouzen coby „jedovatý buržoazní výhonek“ (Holý 1996, s. 34).

V prvních čtyřech ročnících jsou tak s průvodním osvědčením představeni autoři mladé americké generace jako např. William Saroyan, Jerome David Salinger, Carson McCullersová, Flannery O’Connorová, Truman Capote, Eudora Weltyová, Norman Mailer, James Jones, Ray Bradbury, dramatik Arthur Miller, britští romanopisci John Brain, Doris Lessingová, poezie Carla Sandburga, Robinsona Jefferse, Langstona Hughese. Byla tu otištěna báseň Jacka Kerouaca. Ze starších spisovatelů se objevil John Steinbeck, William Faulkner, Ernest Hemingway, Erskine Caldwell a jiní. V roce 1958 mají čtenáři možnost se seznámit s desítkou současných australských básníků a spisovatelů (např. Vance Palmer, Alan Marchal, Francis Adams, Henry Lawson a další). Skrze literární memoáry se do Světové literatury podařilo „propašovat“ i jazzové hvězdy Billie HolidayovouLouise Armstronga, a to přesto, že jazz byl po převratu prohlášen za buržoazně dekadentní hudbu.

Při pohledu na obsah prvních ročníků revue Světová literatura a na jména autorů a spolupracovníků je zřejmé, že časopis vzniká v době, kdy se s tuhou poúnorovou kulturní a politickou diktaturou začíná něco dít. Tvůrci časopisu si uvědomují, že stalinismus je na ústupu – dokonce se na závěry XX. sjezdu KSSS sami odvolávají – a uvolněné atmosféry maximálně využívají. Světová literatura se tak výraznou měrou podílí na rozšiřování kulturního obzoru o neznámé nebo záměrně opomíjené postavy světové literatury. Kromě publikování zahraničních autorů se ve Světové literatuře rozšiřuje i okruh spolupracovníků, mezi nimiž nacházejí uplatnění i tvůrci dříve omezovaní – třebaže v jiných rolích, než jaké primárně zastávali –, např. spisovatelé a básníci zde působí jako překladatelé. Vedle těch známých, jako jsou Jiří Kolář, Josef Hiršal, Kamil Bednář, Jan Hanč nebo například Jiří Mucha, František Vrba, Zdeněk Urbánek, Hana Žantovská, se tu etablují překladatelé, pro které publikace ve Světové literatuře znamená vstup na překladatelskou dráhu – mimo jiné František Jungwirth, Jarmila Fastrová, František Fröhlich, Zora Wolfová, Jiří Valja, Eva Ruxová, Jarmila Emmerová či Eva Masnerová. Recenzemi a eseji o angloamerické literatuře přispívali především Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Petr Pujman, Jaroslav Schejbal, Lubomír Dorůžka či A. J. Šťastný, divadlem a filmem se zabýval především Milan Lukeš.

V roce 1959 mizí z tiráže i z obsahu jméno Josefa Škvoreckého. Důvodem je vydání jeho románu Zbabělci v roce 1958. V oficiálních kruzích kniha vyvolala nebývalý skandál, v jehož důsledku musel Škvorecký opustit vedení časopisu. Jak redaktoři později, v roce 1968, vysvětlují, „redakce Světové literatury prožívala r. 1959 s Josefem Škvoreckým […] štvanici na ‚Zbabělce‘ a pro jeho vlastní záchranu i pro záchranu Světové literatury se s ním musela rozloučit“ (3/1968, s. 2). Rok 1959 se neblaze projevil v celé kulturní sféře tehdejšího Československa, proběhly čistky v nakladatelstvích (např. z vedení Československého spisovatele musel odejít Ladislav Fikar, který také působil v redakční radě Světové literatury) a byly mimo jiné zastaveny literární časopisy Květen a Nový život. Je pravděpodobné, že nepřítomnost Škvoreckého v redakci časopisu měla za následek i kvantitativní výkyv angloamerické produkce ve Světové literatuře: počet příspěvků klesl v následujících dvou letech (1960 a 1961) ze tří desítek ročně na zhruba deset. V roce 1961 se již Škvoreckého jméno u jednoho příspěvku opět objevuje.

Nicméně ještě v roce 1959 se může veřejnost na stránkách Světové literatury seznámit s generací amerických beatniků. V zásadní recenzi s ukázkami nazvané Americká bohéma (6/1959, s. 207) představil Igor Hájek hlavní představitele tzv. „zbité generace“ a s Lubomírem DorůžkouJanem Zábranou přeložil úryvky z Ginsbergova Kvílení Kerouacova románu Na cestě. Tento informační příspěvek měl pro českou kulturu obrovský význam i proto, že uvedené úryvky byly na dlouho jediným oficiálním překladem těchto přelomových děl světové literatury; celý text románu Na cestě vyšel knižně až téměř o dvacet let později (1978), Kvílení bylo česky knižně publikováno až roku 1990. Beatnikům se věnuje ještě přeložený text ruských autorů KopelevaOrlovové otištěný v šestém ročníku v roce 1961.

V dalších dvou ročnících, v letech 1960 a 1961, se angloamerická součást časopisu zredukovala zhruba na třetinu, o to pozornější však byl výběr příspěvků. Mezi těmito nemnoha zástupci západní literatury se objevují ukázky velice zajímavé a pro české literární prostředí významné, jako například Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta EisenhoweraLunapark mysli Lawrence Ferlinghettiho v překladu Jana Zábrany, slavný překlad Salingerova románu Kdo chytá v žitě Luby a Rudolfa Pellarových, poprvé zde na pokračování vychází i pozoruhodný Sternův román Život a názory pana Tristrama Shandyho v překladu Aloyse Skoumala a objevuje se tu Škvoreckého pojednání o západní vědeckofantastické literatuře. Je tedy zřejmé, že i přes vnější zásahy do složení redakce si Světová literatura udržuje progresivní trend a dokazuje, že proces otevírání se západnímu světu je nezadržitelný.

V polovině roku 1961 se na pozici šéfredaktora místo Jana Řezáče objevuje Božena Wirthová. Navíc odchází Zdeněk Štolba, takže od té doby redakce sestává z žen-redaktorek: Ludmily Duškové, Evy Kondrysové, Evy PilařovéMarie Leskovjanové (od roku 1964 provdané Zábranové). Jak se čtenáři později dozvěděli, Jan Řezáč, iniciátor a první šéfredaktor Světové literatury, byl z redakce časopisu „bez jakéhokoli vysvětlení a konzultace s vedením podniku“ odvolán (3/1968, s. 2–3). V roce 1962 je rovněž uvedena zcela nová redakční rada ve složení Otakar Bartoš, Oldřich Bělič, Lumír Čivrný, Jan O. Fischer, Jarmila Fromková, Eduard Goldstücker, Jiří Honzík, Ludvík Kundera, A. J. Liehm, Miroslav Míčko, Jaroslav Průšek, Zdeněk Vančura, František Vrba; v letech 1960–61 nebyla uváděna vůbec. Kromě změny na postu šéfredaktora v letech 1964 a 1969 bude tatáž redakce spolupracovat na časopise až do roku 1970. Totéž platí i o redakční radě, s výjimkou let 1969–1970, kdy opět není v tiráži uváděna.

pokračování článku

 

 

© Zuzana Semínová 
Text vyšel v revue Souvislosti 1-2/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7677x

Inzerce