Stavarič, Michael

Stavarič, Michael

rozhovor beletrie zahraniční

Pobýval jsem nyní delší dobu v Americe a tam mi hned bylo jasné, že jsem Evropan. Když jsem déle v Praze, asi začnu tvrdit, že jsem Rakušan, a když v Rakousku, velmi silně se hlásím ke svému českému původu. To se mě vždycky ptají děti ve škole: Komu fandíte ve fotbale, když proti sobě hrají Rakušani a Češi? A já vždycky říkám, že České republice.

Když je něco experiment, znamená to: „Nezajímá nás, neprodá se“
Rozhovor s Michaelem Stavaričem

JN: stillborn je váš úspěšný román z roku 2006 a zároveň je to vaše druhá kniha v českém překladu. Loni vyšla česky knížka pro děti a nyní v překladu Radky Denemarkové tento román, který má název Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Jaké to je mít v ruce překlad, kterému rozumíte?
MS: Bylo to pro mě něco vzácného, protože s českou řečí mě toho tolik emocionálně spojuje. Je to řeč mých rodičů, řeč mého dětství. Teď poprvé mám v češtině knížku, kterou jsem se roky zabýval a která v německých zemích představovala takový můj dobrý začátek. Doufám tedy, že na tenhle začátek se dá navázat i tady v Čechách.

- V úvodní poznámce, která doprovází české vydání, přiznáváte, že dlouho nebylo jasné, kdo knihu přeloží. Jak došlo ke spolupráci s Radkou Denemarkovou?
- Vážím si Radčiných knih a projevil jsem o ně zájem sám jako překladatel, jenže německý nakladatel už mezitím rozhodl jinak. Přesto jsme se setkali a vzniklo mezi námi skvělé přátelství. A velmi mě potěšilo, když se pak Radka ujala překladu. Její překlad mé knihy je opravdu výjimečný.

- Podílel jste se na vzniku finální podoby českého překladu?
- Na začátku projektu jsme spolu delší dobu mluvili, ale co se týká vlastního překladu, sem tam mi Radka něco poslala, já ovšem nikdy nic neměnil. Občas jsem řekl: „Tohle je pro mě důležitá scéna, tam mně jde o rytmus, tam se ještě musí něco vysekat nebo něco doplnit.“ Ale to byly dvě tři věci v celé knížce. Pak jsem dostal až hotový překlad a měl jsem dojem, že všechno sedí a má své místo.

- V německém originále je dějištěm knihy Vídeň, před očima českých čtenářů se ale vše odehrává v Praze. Nepřišlo vám, že je to až svévolný zásah?
- To je samozřejmě velký zásah, ale já mám rád experimenty a taky experimentální literaturu. Už se to sice nikde nesmí říkat nahlas: když je něco experiment, znamená to: „Nezajímá nás, neprodá se“. Ale pro mě to byl formálně zajímavý zásah, protože sám jsem na začátku dlouho přemýšlel, kde se bude kniha odehrávat. Uvažoval jsem, že teoreticky i v němčině by to mohla být Praha nebo Brno, kde jsem se narodil. Ale nakonec jsem z různých důvodů nechal přece jen Vídeň, a pak jsem byl velmi rád, když Radka navrhla posun do českého kontextu.

- Myslíte, že to knize může dodat na atraktivitě?
- Co to v knížce mění, jak se posouvá její vnímání – to je důležitý dotaz. Na druhou stranu pro každého českého čtenáře je to originál, ten se nikdy nedozví, že to je jinak.

- … Pokud na to neupozorní kritika překladu nebo sama překladatelka jako dnes při autorském čtení.
- Čtenář si ale klidně může myslet, že jsem to už v němčině psal s Prahou. Chtěl jsem předvést tempo a uspěchanost našeho života, a v tom si Praha s Vídní nezadá. Připouštím, že je to výjimečné, ale já sám, když překládám, snažím se text a jeho plynutí co nejlépe transformovat do němčiny. Nejsem překladatel, který lepí jednotlivá slova za sebou, taková ta stará škola překládání. To se může povést, ale když se to nepovede, vidí to každý a zní to hrozně. Vyhovuje mi trochu volnější přístup, a když má člověk možnost bavit se s autorem, patří k překládání i diskuse.

- Román silně tematizuje vztah matky a dcery, což není v literatuře tak obvyklé jako například generační vztahy v mužské linii. Tato románová sonda do rodinných vztahů ale odhaluje silné napětí mezi protagonistkami…
- Spojení dcera-matka pro mě bylo zajímavější než všechny jiné kombinace jako dcera-otec, syn-otec a tak dále. Navíc vztahy mezi otcem a synem byly v literatuře zpracovány už mockrát, zatímco pohled na vzájemné soužití matky a dcery není tak běžný a nejčastěji bývá podáván ženami. První premisou autora je být dobrým pozorovatelem a k tomu samozřejmě patří i určitá dávka empatie – co vidím, co pochopím, poznám, co mohu sám emocionálně vnímat. A právě to mě zajímá, to chci rozvinout v románu: vztahy, řeč, psychologii.

- Vy sám také překládáte. Ptát se, co je pro vás důležitější – vlastní tvorba, nebo překlady – to by asi byla nemístná otázka…
- Těžko říci. Co píši jako autor, pro mě má pochopitelně velkou prioritu, ale na druhou stranu opravdu rád překládám. Když pracuju na svých vlastních knihách, tak se málokdy něco dozvím, naučím, pochopím. Zatímco když překládám, přináší mi to i jako autorovi věci, které mi mé psaní nedá, ale které jsou častěji zajímavější, protože následně ovlivní mé psaní mnohem více, než může například čtení. Překládání je vlastně taková nejintenzivnější forma čtení. A tím pádem je to aspoň stejně důležité. Kdo ovládá i jiný jazyk a má určitou kvalitu, měl by se této možnosti chopit, a ne pořád ich ich ich – já já já, moje literatura a to je nejdůležitější.

- Kdy jste vlastně začal překládat?
- Dlouho jsem překládal ještě předtím, než jsem začal sám psát. Nebyla to literatura a nebyly to knihy. S literaturou jsem začínal prostřednictvím kratších textů pro časopisy a interně pro ambasádu, kde jsem pracoval, když v Rakousku vystupovali například Havel, Kohout, Gruša. Dlouho jsem překlad trénoval a jako první knížka v mém překladu pak vyšla Europeana Patrika Ouředníka.

- U autora jste potom zůstal a přeložil i další jeho knihy…
- Ano, když mám tu možnost, rád zůstávám. Ouředníka jsem přeložil čtyřikrát, teď dvakrát Hůlovou, se kterou bych chtěl pokračovat. A kdyby napsal nějaký nový román Jiří Gruša, zajímalo by mě to.

- Jako autor máte velmi široký záběr. Začínal jste básněmi, nyní se věnujete próze. Na svém kontě máte několik knih pro děti, ale také úspěšných románů jako stillborn, Terminifera, Böse Spiele. Co vám přijde nejzajímavější na tomto zkoušení forem? Hledáte, který tvar vám nejlépe vyhovuje?
- Nehledám, snažím se ale vždycky o variaci toho, co se objevuje v každé knížce. Velmi precizně si rozmýšlím, na jakých knihách chci pracovat. A všechny spolu také nějak souvisejí. Můj poslední román Böse Spiele tematizuje vztahy a archaické uspořádání, připomíná tím staré eposy. A v novém románu Brenntage, který vyjde na jaře 2011, jsem toto archaické prostředí dále rozvedl. Chci tím říci, že rozhodující je pro mě způsob, jakým své knižní projekty zpracovávám. Trvá mi dlouho, než zjistím, jak ztvárnit jazyk, jakým je pak kniha napsaná.

- A o čem bude příští kniha?
- Jak už jsem se zmínil, bude se jmenovat Brenntage. Je to příběh dětství, který by se klidně mohl odehrávat kdesi v zapomenuté české vesnici. Příběh o vztahu strýce a jeho synovce, ale také příběh o zaniklé krajině. Převažující idyla se postupně mění v úzkostný svět, kterému se člověk musí postavit, ale který mu také dává najevo, že člověk nikdy neměl šanci.

- Postoj k vaší dvojjazyčnosti je známý – čeština je vaším mateřským jazykem, němčina jazykem literárním. Jak je to ale s vaší národní identitou? Cítíte se jako Rakušan českého původu, jako Čech, Evropan?
- To záleží, kde se člověk nachází. Pobýval jsem nyní delší dobu v Americe a tam mi hned bylo jasné, že jsem Evropan. Když jsem déle v Praze, asi začnu tvrdit, že jsem Rakušan, a když v Rakousku, velmi silně se hlásím ke svému českému původu. To se mě vždycky ptají děti ve škole: Komu fandíte ve fotbale, když proti sobě hrají Rakušani a Češi? A já vždycky říkám, že České republice.

- Takže srdce je doma v Čechách?
- Ano, myslím, že jo.

© Jitka Nešporová
foto © lukas beck

 

 

Diskuse

Vložil: Jan Beneš, 26.11.2010 22:55
Stavarič, Michael
Rozhovor mi připomíná interview s Terezou Maxovou.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3185x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce