Andronikova, Hana

Andronikova, Hana

studie beletrie česká

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.

Zvuk poznání v prózách Hany Andronikovy
Hana AndronikovaNebe nemá dno.  Praha, Odeon, 2010, 296 s.
Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin. Praha, Odeon, 2008 (2. pozměněné vydání), 288 s.
Hana Andronikova: Srdce na udici. Brno, Petrov, 2002, 230 s.

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy, za něž získala mimo jiné dvě ocenění Magnesia Litera (2002 – Objev roku; 2011 – Cena čtenářů), cosi společného. Vícegenerační románový debut z roku 2001 Zvuk slunečních hodin se sice věnoval dobře prostudované historické látce (obsahoval dokonce seznam „načtené“ literatury), nakonec ale v pečlivých kulisách a reáliemi podloženém ději rozehrával příběh především milostný. Andronikovy poslední kniha, Nebe nemá dno (2010), se soustřeďuje na těžké téma vyrovnávání se se smrtí, zabydlené v posledních letech v české próze střední generace v podobě reflexe úmrtí otce hlavní postavy či vypravěče (HaklPravidly směšného chování , Balabán s románem Zeptej se táty, Matoušek s Oslavou). V případě Hany Andronikovy je ale otcova nemoc prologovým rámcem pro hrozbu smrti vlastní. Začala stanovením nemilosrdné diagnózy a předčasně se naplnila.

Neustálé změny prostředí, přesuny krajinami, kontinenty, kulturami a jazyky, které mohou, ale nemusejí přinášet obsazeným figurám změny vnitřní, osobnostní, spojují oba romány Hany Andronikovy. V prvotině to byl Zlín, Indie a Amerika, v posledním románu Peru, Nevada a Praha. Oba také – stejně jako prostřední prozaická kniha, povídkový soubor Srdce na udici (2002) – zachycují osoby hledající a osudově zkoušené, ohlížející se v nastalých mezních situacích za dosavadním životem. Vybrat ze sedmi povídkových souborů různých nakladatelství (Andronikova spolupracovala pravidelně zejm. s nakladatelstvím Listen) pouze příspěvky Andronikovy by znamenalo sestavit další její povídkovou knihu. Podílela se také na divadelních improvizacích v pražské Arše (Tanec přes plot, 2007; Pakosti a drabanti, 2010; r. Jana Svobodová), do nichž byli zapojeni i zahraniční uprchlíci. I zde se tedy jedná o postavy migrující, jež přetrhávají dosavadní vazby a rodinné i národnostní kořeny, přicházejí o domov a zázemí, hledají nový jazyk svého života. A i v případě těchto dramatizací jde o příběhy založené na skutečnosti, vytvořené na základě přípravy veskrze odborné: jen místo studia pramenů objížděla Andronikova pro Dialogy na útěku konkrétní azylanty a sbírala jejich příběhy... Konečně v poslední próze Hany Andronikovy se tato realita převtělila rovnou v autobiografii a mezní zkušeností vypravěčky Amy se stala vlastní smrtelná choroba a sebepřesvědčování k chuti s ní bojovat i k víře v uzdravení, dosahované různými, nejprve méně (očista v amazonském pralese), posléze snad více (chemoterapie) osvědčenými prostředky.

Otázky jdoucí přímo ke smyslu existence a otázky spirituální nejsou v naší „generační“ „ženské“ próze časté. A ženství v románech Hany Andronikovy je specifické: žena není bezprizorná měkkota, vyžadující ochranu a péči. Naopak, je samostatná, zcestovalá, inteligentní a zcela svéprávná, vědomá si své ceny. Ama pro osobní rozvoj neváhá podnikat nebezpečné výpravy, číst náročné knihy a poučeně diskutovat s vzdělanými přáteli z celého světa. Postrádá ale vnitřní klid, k němuž patří i jistota ženství, právo na ně, z jehož ztráty viní feminismus („...protože milé dámy, naše doba nemá prostoru pro věci bez koulí. kritéria hodnocení stojí na tvrdosti, topoří se k nebeským výšinám. a tak hodné dcery patriarchátu klečí, sklání se, lopotí, snaží se přeskočit laťku, potěšit taťku … ženství s koulí u nohou … dnes má žena stejné právo jako muž – být mužem“). Jemnosti opatřené dolíčky nahrazuje kostnatě ironickou, štiplavou sebeobranou. Jenže ta je někdy ve strachu z patosu až příliš útočná („ranní srážka s obřím pavoukem ji trochu rozhodí. přestože pořádně vyklepala obě holínky, než do nich vlezla, trčel tam jak hňup, asi zachrápal. málem měla na triku další mrtvolu.“) a má nadání shodit i věci, které by bez újmy mohly zůstat vážné… Paradoxně tak vyvolává nežádoucí soucit, tu „dusivou dobročinnou kaši“, před níž Ama prchá. Také kritická, analyzující, skeptická mysl a černý humor jsou ve vystavenosti smrti záchytným lanem před propadem, rezignací, sebelítostí. Současně je potřeba se i tohoto bezpečí vzdát a „nechat se vést vizí“, nepříliš ovladatelnou. Odevzdání se praktikám účinkujícím až tehdy, je-li v ně uvěřeno, nabízí jinou verzi vyšinutí či nenormality než nemoc. Rakovinu nakonec Ama dokáže nahlížet jako osvoboditele od nánosů všeho, co bychom za normálních okolností nebyli schopni důsledně odkopnout. Smíření se smrtí interpretuje jako „přimknutí se k životu“.

Na rozdíl od ostatních autorek obdobné generace byla Andronikova ve svých textech v kontaktu s dvěma zdánlivě protichůdnými zdroji poznání: s mystikou i vědou – studiem (kvantová fyzika měla v jejím žebříčku speciální místo) i vírou. Soupeří tu osvojená, ale více podmaňující než podmaněná materie a pohodlí s unikajícím a znevažovaným duchovnem. Útěk vypravěčky do amazonského pralesa a posléze nevadské pouště je uskutečněnou metaforou putování nevěřícího. Související prožitky přesahu mají tvář sebezáchovnou i sebedestruktivní.

Při hledání něčeho původního, k čemuž patří i smrt, pociťujeme potřebu velké vzdálenosti, jelikož nevěříme, že nás něco takového může potkat doma. Stalo se návykem hledat sama sebe někde jinde, v prostoru co nejcizejším, protože „z tohoto konce světa vidíš všechno jinak. komedii našich životů, absurditu našeho pinožení, neurotických ambicí, dokonalých jízdních řádů“. A je k tomu potřeba stavů změněného vědomí. Mezi domorodými indiány a v obklíčení přírodou, za pomoci peruánského šamana i absolutní izolace a odříkání překonává Ama spíše než nemoc deprese a zhoubný strach. Nic na tom nezmění ani odjezdová skepse, která přichází s odhalením obyčejné lidskosti šamana či kněze; nakonec – je to jen pan pobožný, který vede osvícené kecy. Ama dospívá k tomu, že „je lepší poslouchat jakoukoli vnitřní autoritu než sebechytřejšího ptáka zvenčí, i kdyby na to měla zakukat“ a že „spirituální svět je fajn, pokud má kořeny v zemi“. Spolu s Hanou Andronikovou vyzrávalo její alter ego na svou „genetickou výbavu“ také psaním, reflexí a sebereflexí.

Souručenství evropské racionality i ochranného cynismu s exotickým šamanismem, v němž i díky personifikovaným psychotropním rostlinám účinkují zcela jiná pravidla, je tu zpracováváno prostřednictvím jemné, byť vyhroceně dramatizované práce s možnostmi jazyka a vyjadřování. V něm je nejen prostor se zasmát, přestože okolnosti veškerou srandu típají, ale notný kus Andronikovy-básnířky z 80. a 90. let („…obloha poštípaná hvězdami. stojím před malocou, nad hlavou klenba od santiniho, hvězdy a růžový jižní kříž, zvolna ho polykám, sjíždím se mléčnou dráhou“). Tato pravděpodobně docela rozsáhlá část její tvorby nebyla publikována. V nebi, které nemá dno (jelikož „pod posledním dnem je další dno“), Andronikova bravurně pluje na vlnách experimentu. O ten tu ale nejde prvořadě, bez ohledu na to, že žádná věta není opatřena velkým písmenem a dominuje jí symbolická tečka – „z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec…“. Dokonce i nehledě na to, že se tu v arytmickém tempu střídají vypravěčské perspektivy, časová pásma i mody vyprávění: intimní zpovědi, chaty, dopisy, deníkové záznamy, reportážně-cestopisné črty, dialogy a především vnitřní monology či halucinační vize, vzpomínky, které dávají staré skutečnosti zcela nový tvar, svérázné interpretace (zejména bible a křesťanství, dlouho tu něco tak vtipného ke čtení nebylo) a gnómata filozofického rázu, alegorie téměř pohádkové, vyvolávání milované maminky, to vše s důrazem na zvukovou stránku řeči. Kladení pastí na jazyk a jeho ochočování je ve službách omamných prožitků, jichž se vypravěčce v džungli dostává vrchovatě. Amino váhání, pochybnosti a znovuobnovovaná důvěra i odevzdání vedou pasáže lyrizované i cynizované, krutě konkrétní i útlocitně metaforické. Stejně jako ona je i jazyk zkoušen: co vydrží, co unese? Jakou transformaci ustojí?

Střídání a mixování všeho se vším (mýty, folklor, východní i západní filozofie, literatura v průřezu století, Castaneda s Feynmanem, vědecké i pavědecké poznatky s prožitými halucinacemi) i relativizace poznání a skutečnosti, které jsou pro tento román typické, by jej spolehlivě vřadily mezi díla postmoderní. Nakonec ale Nebe nemá dno neusiluje o žádnou stylovou čistotu a mnohem více je zprávou o osobní transformaci a duševním růstu. Je-li realita racionality převážena realitou snu, je možné putovat s havranem, vlkem i medvědem a nechat se jimi vést. Hana Andronikova této zkušenosti využila k sestavení prózy, která je cenná nejen coby „osobní zpověď“ s veskrze optimistickým vyzněním, ale také způsobem, jímž uvažuje nad základními otázkami bytí – jejich literárním zpracováním.

© Olga Stehlíková

Diskuse

Vložil: Jonáš, 15.12.2013 23:11
Andronikova, Hana
Právě jsem odložil Zvuk slunečních hodin. Vtáhl mě.
Vložil: O., 22.01.2012 11:10
Andronikova, Hana
Aha, už mi do docvaklo, nejedná se o chybu; chvíli mi trvalo, než jsem pochopil to skloňování! :) -- beru zpět!
Vložil: O., 22.01.2012 11:07
Andronikova, Hana
"Andronikovy poslední kniha" - chybka se vloudila. Ale díky za vzpomenutí této autorky, zcela souhlasím, že její odchod byl zastíněn (bohužel) jinými osobnostmi.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5372x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce