iLiFORUM: Česká literatura v cizině

iLiFORUM
Česká literatura v cizině

studie beletrie česká

Česká literatura v cizině - jako první téma pro iLiFORUM, nový projekt těchto stránek. Cílem debaty bylo osvětlit tuto problematiku z nejrůznějších úhlů, konfrontací s pohledem druhých si i pro sebe ujasnit a zformulovat to, nad čím se jinak podrobněji nezamýšlíme, a současně umožnit každému, koho to zajímá, aby nahlédl do kuchyně těch, kteří se českou literaturou v cizině tak či onak zabývají.

Česká literatura v cizině aneb My hoši, co spolu chodíme

Uzavřeli jsme první iLiFORUM, týdenní debatu odborníků na téma, které vyvolává protichůdné reakce. Zahájili jsme tématem Česká literatura v cizině. Cílem debaty bylo osvětlit tuto problematiku z nejrůznějších úhlů, konfrontací s pohledem druhých si i pro sebe ujasnit a zformulovat to, nad čím se jinak podrobněji nezamýšlíme, a současně umožnit každému, koho to zajímá, aby nahlédl do kuchyně těch, kteří se českou literaturou v cizině tak či onak zabývají. Debatovali (v abecedním pořadí):

Christina Frankenberg z Českého centra Berlín, která už léta fundovaně uvádí literární pořady, moderuje rozhovory s autory (a rovnou je profesionálně tlumočí), předčítá namísto autora z německých překladů – vídáme se každý rok na veletrhu ve Frankfurtu, kde uvádí ve spolupráci se Světem knihy tradiční večerní vystoupení některého českého spisovatele mimo areál veletrhu, ale má také důležitou roli např. při představování českých spisovatelů na každoročním veletrhu v Lipsku;
Markéta Pilátová jako spisovatelka, která proniká s podporou MK ČR, Českých center i svých zahraničních nakladatelů do ciziny, ale současně jako hispanistka, navíc po pěti letech života v Jižní Americe, dobře zná situaci v hispánské jazykové oblasti – známe se už několik let, protože ji v cizině zastupuje naše literární agentura Pluh, v prosinci jsme v Amsterodamu společně křtili nizozemský překlad jejího románu Žluté oči vedou domů;
Jiří Trávníček jakožto literární vědec a odborník na českou literaturu, který před několika lety na pozvání Českého centra Haag (kde jsem tehdy pracovala) přijel s Jáchymem Topolem do Amsterdamu na literární festival Writing Europe a účastnil se tam sympozia pro literární kritiky – do debaty jsem ho přizvala jako skeptický hlas, jako určitou protiváhu pro případ, že by ostatní účastníci začali příliš překypovat (profesionálním) nadšením;
Paul Wilson, legendární překladatel do angličtiny, sešli jsme se v roce 2004 na oslavě osmdesátin Josefa Škvoreckého v Náchodě, v debatě zastupoval angloamerickou oblast, ale současně i generaci disidentů a „androšů“. V nakladatelství Tost brzy vyjde jeho sbírka esejů a článků Bohemian Rhapsodies: Český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele. S účastí souhlasil, přestože jsem ho oslovila krátce po tom, kdy jeho letitý přítel Josef Škvorecký zemřel.
Moje role v debatě byla dvojí – jednak se podělit o zkušenosti se zastupováním českých autorů v cizině (a přispět informacemi o pozici české literatury v Nizozemsku), jednak jsem se debatu pokoušela moderovat.

Ano, do jisté míry to tedy byl rozhovor „nás hochů, co spolu chodíme“ (a opravdu nás bylo pět!). V debatě zazněl zprostředkovaně i příspěvek Patrika Ouředníka z Francie (přímého účastníka za francouzskou jazykovou oblast se bohužel získat nepodařilo). Kromě toho se na mě v průběhu debaty obraceli s podněty i další „hoši“ jako Dana Kalinová ze Světa knihy, jejíž příspěvek jsem tlumočila; reakci Pavla Mandyse jsem na jeho přání do otázek zapracovala nepřímo. A kromě toho to byla příležitost jmenovat aspoň pár „hochů“ v cizině, které u nás jinak prakticky nikdo nezná už jen proto, že na překladatele se rádo zapomíná. (A tak bych tu chtěla poděkovat Johaně Labanczové za operativní překlad článku Tima Parkse Esperanto světové literatury, na který jsme díky tomu mohli přímo odkazovat.) Jestliže ve stínu zůstaly významné slovanské jazykové oblasti a „malé“ jazyky, není za tím nějaké přehlížení (pokusila jsem se například získat polského účastníka; navíc i překlad do češtiny je pro většinu zahraničních autorů jen „do počtu“, takže není nad koho se vyvyšovat). V zemích jako Rusko, Ukrajina apod. je situace kolem vydávání knih i distribuce natolik odlišná, že by se tím debata příliš roztříštila. Těmto oblastem se ještě někdy můžeme věnovat zvlášť.

Po skončení debaty se mi ozvala Alexandra Büchlerová z nadace Literature Across Frontieres se zajímavou a potěšitelnou zprávou k překladům do arabštiny: „Pořádáme také v Káhiře semináře literárního překladu, včetně překladů z češtiny (s Khalidem v roli vedoucího skupiny mladých překladatelů, která čítá sedm lidí – je to úžasné!).“

Čtenář pod lampou kontra spisovatel ve světle ramp
„Román je to nejintimnější dílo, jaké existuje, ale není to nic mezi spisovatelem a čtenářem. Vztah vzniká mezi knihou a čtenářem,“ říká nizozemská spisovatelka Margriet de Moor. A také: „Hodně mě proto mate a děsí, jak veřejný je v dnešní době život autora. Myslím, že to nikdy nebylo jako dnes. Autoři snad tu a tam něco četli před publikem, ale dnes jsou z nich veřejné osobnosti, a s tím mám skutečně trochu potíže. Ale docela se mi daří se s tím vyrovnat,“ dodává k tomu. To je myslím v kostce paradox, na který narážíme i při šíření české literatury v cizině: v zásadě jde o to, aby se určitá kniha dostala ke čtenáři, aby si s ní (nebo se čtečkou) sedl do ústraní a – pokud možno s požitkem – si ji přečetl (případně si ji pustil do sluchátek jako audioknihu). Současně žijeme ve světě orientovaném na velké literatury (a za „literatury“ lze všude dosadit „kultury“, jak vyplývá i ze slov Jiřího Trávníčka), dnes především na tu americkou. Ve světě, v němž se okrajové literatury pokoušejí zviditelnit (i doslova, když spisovatel získá na veřejnosti tvář a hlas). Chceme-li, aby si čtenář v záplavě titulů vybral právě toho autora s nevyslovitelným jménem (v případě českých knih by ostatně také bylo zajímavé spočítat obálky s pražskými motivy - včetně knih, kde Praha nehraje zvláštní roli), mělo by mu to jméno být už trochu povědomé. K tomu slouží celá řada prostředků: recenze, veřejná vystoupení spisovatelů (autorská čtení, rozhlasové a televizní pořady), literární akce všeho druhu (veletrhy, festivaly), literární ceny – mnohdy propojené s vyhlašováním vítězů v televizním přenosu, žebříčky prodejnosti, ankety o Knihu roku / Nejlepší román / nejlepšího spisovatele všech dob, státní podpora v podobě nadací a fondů, které národní literaturu systematicky propagují v cizině i finančně subvencují překlady. Právě tyhle okázalé stránky literárního provozu jsou snáz sledovatelné (a snad i měřitelné) než to, kolik lidí si určitou knihu doopravdy přečetlo a přinesla jim „zábavu i poučení“, jak smysl literatury charakterizuje Paul Wilson. Vystoupení českého autora na zahraničním veletrhu (kde autorů z nejrůznějších zemí vystupuje spousta) mu nepřinese ze dne na den světovou slávu, překlady do desítek jazyků a statisícové náklady, ale je to jeden z kamínků mozaiky v obraze, který o určité literatuře ve světě vzniká a posiluje povědomí, že ta literatura vůbec existuje a má co nabídnout všem. Ten obraz je samozřejmě o to pestřejší, čím víc různorodých autorů je k dispozici – když už ne přímo v jazyce některé menší země, tak aspoň ve velkých světových jazycích.

Za „literaturu“ dosaďme „kulturu“
Malý příklad: po vstupu ČR do Evropské unie se nizozemský kulturně politický týdeník Vrij Nederland (něco jako Der Spiegel v Německu) v literární rubrice věnoval novým členským zemím. Redakce ale s hrůzou zjistila, že o některých literaturách nejenže nic neví, ale nedokáže ani najít odborníka zvenčí (u jazyků, které se v Beneluxu nedají studovat na univerzitě), který by o nich dokázal říct něco bližšího, když už z nich v nizozemském překladu není nic k nalezení. Skončilo to tak, že například u Lotyšska se autor rozepsal o německé knize, která se snad (ani to nebylo jisté) měla v Lotyšsku odehrávat. Kdežto český sloupek napsal prostě jeden z interních literárních redaktorů a čerpal ze zásoby nizozemských překladů i z archivu nizozemských recenzí české literatury. V očích čtenářů tohoto týdeníku z toho ČR tedy na první pohled vyšla jako země, jejíž literatura má v evropském kontextu svou váhu, neboli jako země, která kulturně vzato v Evropě vůbec „nová“ není (a to je méně samozřejmé konstatování, než by se nám někdy z domova zdálo).

Co se dá (snadno) zlepšit
Christina Frankenberg popsala, co všechno pro propagaci literatury dělají Česká centra v Německu (zejména České centrum Berlín je známé tím, že se literatuře už léta věnuje). Jen taková praktická vsuvka k funkci, kterou by v tom směru měla plnit všechna Česká centra (takže nejen ta, kde se někdo z týmu o literaturu zajímá, jako je to teď). Zmínila jsem se už nepřímo o významu „jmenovačky“, tedy hledání nejrůznějších příležitostí a kontextů, kde se jméno určitého autora a titul knihy objeví, aby tak vzrostla šance, že až příště čtenář bude v knihkupectví nebo knihovně váhat, kterou knihu si vybrat, sáhne po té české, protože mu je povědomá. Každé České centrum by mělo být schopné systematicky informovat o překladech z češtiny, které v příslušné zemi vycházejí – tím myslím prostě zprávu o vydání samém, bez ohledu na to, zda centrum autora zve nebo kolem knihy pořádá nějaký jiný program. U zprávy o vydání by měla být reprodukce příslušné obálky a samozřejmě nesmí chybět jméno překladatele. Na webu Českých center by měla být standardně k dispozici i bibliografie překladů – aspoň za poslední roky, aby se někde dalo souhrnně najít, které české tituly jsou momentálně v té které zemi zhruba k dostání. Zvýšení rozpočtu na kulturu nebo založení fondu pro podporu české literatury v zahraničí patří spíš do kategorie zbožných přání (nakonec krize postihuje i bohaté země, i jinde dochází v kultuře hlavně ke škrtům), ale tohle je bod, který by se dal zlepšit snadno.

Cherchez le traducteur (za vším hledej překladatele)
Připomněli jsme, že česká literatura se k zahraničním čtenářům dostává v překladu. Jeho kvalita má pro čtenářské vnímání zásadní význam, ale zejména v případě malých jazyků o ní nic nevíme. Při absenci fondu, který by českou literaturu ve světě šířil koncepčně a byl pro nakladatele snadno dosažitelným zdrojem relevantních informací, přesahuje role překladatelů z češtiny pouhé překládání knihy: ve většině zemí osobně upozorňují nakladatele na určitý titul nebo autora a zasazují se o jeho vydání. V mnoha zemích jsou překladatelé vystudovaní bohemisté, někteří z nich kombinují překládání s vědeckou a pedagogickou prací na univerzitách. Vzhledem k tomu, že katedry bohemistiky v nejrůznějších zemích zápolí s problémy všeho druhu (a v mnoha zemích bohemistika vůbec neexistuje), se však tato představa literárního překladatele z češtiny jako akademika, který pracuje v oboru, stále víc přežívá. Mladší překladatelé studují češtinu spíš jako jeden z vedlejších oborů a živí se po dostudování mnohdy úplně jinak. Jestliže za těchto podmínek své překladatelské ambice přesto nevzdají, potřebují k tomu ještě víc energie a nadšení pro věc než jejich starší kolegové. Vedle toho existuje velké množství (i renomovaných) překladatelů, kteří bohemistiku jako obor nikdy nestudovali. Ne každý bohemista (ba ani každý translatolog) je totiž také automaticky dobrý literární překladatel. Tahle skupina překladatelů není navázaná na zahraniční bohemistiky, zato by se dala podchytit organizováním překladatelských dílen a/nebo zřízením překladatelského domu v ČR. Spolupráce teď mnohdy vzniká spontánně – třeba topolovští překladatelé (bohemisté i nebohemisté) jsou ve styku a přeposílají si seznam autorových vysvětlivek k některým překladatelským problémům. Někdy si mezi sebou konfrontují řešení v různých jazycích, což se už blíží náplni překladatelské dílny. (Nizozemské Odborné středisko pro literární překlad skutečně v poslední době experimentuje s dílnami přes internet, čímž se nejen výrazně sníží náklady, ale odpadnou i další organizační problémy.) Také mentorát je účinný způsob, jak se překladatel může profesionálně rozvíjet. Cena pro nejlepší zahraniční překlad české literatury (třeba jen dvouletá, alespoň pro překlady do světových jazyků) by byla znamením, že si ČR význam kvalitního překladu uvědomuje a věnuje mu pozornost.

Překlad kontra redakce originálu
Debata odhalila rozdílné konvence v různých zemích, co se týče práce s textem. Jak se zdá, české knihy mnohdy neodpovídají redaktorským standardům (v každém případě v USA a v Německu), a tak překládání do angličtiny a němčiny současně znamená i redigování originálu. Měl by to být varovný signál pro naši nakladatelskou praxi, protože redakční zásahy v překladu jsou pro autora samozřejmě mnohem obtížněji sledovatelné a hrozí tu nebezpečí, že se cizojazyčná verze od originálu odkloní víc, než by autor považoval za přijatelné.

Nikdo není doma prorokem
V českých médiích pravidelně narážíme na to, že o problematice pronikání českých knih do světa se u nás příliš neví. Vede to k jednostrannému hodnocení ohlasu v cizině (výhradně na základě ekonomických hledisek), k bagatelizování nebo dokonce ironizování úspěchů prostě proto, že autor článku z nedostatečné jazykové vybavenosti nebo lhostejnosti o situaci ve světě nemá dosatečný přehled a nedokáže určitou skutečnost kompetentně zhodnotit, jak zmínila i Markéta Pilátová.

Tajný recept
Paul Wilson nám poskytl zajímavý zákulisní pohled na způsoby, jak pronikali do světa mezinárodně renomovaní exiloví a disidentští autoři. Univerzální recept, jak na to nebo jaký druh knih má v cizině šanci na úspěch, se však – jak se dalo čekat – ani nám definovat nepodařilo (snad kromě toho, že kniha musí být dobrá).

Výhoda globální krize
Okrajově přišla řeč na složitou situaci současného knižního trhu. Krize má negativní dopad v tom, že i velká nakladatelství omezují počet vydaných výtisků a původní roční ediční plány rozkládají na delší časový úsek, takže proces rozhodování se ještě víc protahuje. Na druhé straně už nemají statisícové sumy (v eurech) na nákup amerických hitů, a tak se začínají poohlížet po nových lovištích, kde by za nepřemrštěné ceny získali něco nového a neotřelého: střední a východní Evropa pro ně představuje zajímavou alternativu.

„Je to velký komplex otázek,“ jak píše Dana Kalinová. Nebylo naším cílem (a ani to není v našich silách) všechny ty otázky nastolit, natož abychom na ně našli odpověď. Doufám ale, že tahle debata vnesla trochu víc světla do složitostí, se kterými denně zápolí ta anonymní parta nadšenců po celém světě, „my hoši, co spolu chodíme“ (a je nás pět a půl).

 

iLiFORUM na téma Česká literatura v cizině

iLiFORUM na téma Francouzská literatura česky

iLiFORUM na téma Čtou?

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 26.02.2012 11:13
iLiFORUM: Česká literatura v cizině
Podle informací MK ČR uvádí egyptský nakladatel Sherif Bakr ve svých žádostech o grant datum vydání rok 2013, zatímco v tomto kole se projednávala vydání na rok 2012. Jak se ale zdá, důvod zamítnutí nakladateli MK ČR nevysvětlilo, což vedlo ke vzniku nejrůznějších dohadů a nedorozumění.
Vložil: Magda de Bruin, 15.02.2012 17:40
iLiFORUM: Česká literatura v cizině
Před dvěma týdny jsme tu mluvili o pronikání české literatury do arabského světa - Paul Wilson zmínil Havlovy překlady, stejný egyptský nakladatel Sherif Bakr chystá i tituly Emila Hakla a Patrika Ouředníka. Právě jsem dostala zprávu, že MK ČR všechny žádosti o granty tohoto nakladatele zamítlo. Na... nekoncepčnost rozhodování příslušné komise poukazovali literární agenti Edgar de Bruin a Dana Blatná před pár lety v LN i zde (včetně konkrétních návrhů, jak tento systém zlepšit). Jak se zdá, MK ČR prostě pokračuje v zavedené praxi bez ohledu na to, jaké následky to pro českou literaturu v cizině má.
Vložil: Michael Alexa, 28.01.2012 15:32
iLiFORUM: Česká literatura v cizině
Zajímavé a působivé. Díky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5006x

Inzerce