Andruchovyč, Jurij

Andruchovyč, Jurij

portrét beletrie zahraniční

Jurij Andruchovyč, jeden z nejvýraznějších současných ukrajinských autorů a všestranných kulturních činitelů, přišel na svět 13. března 1960 ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) v ukrajinské Haliči. Vystudoval Ukrajinský polygrafický institut ve Lvově a ve studiu pokračoval na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě, který absolvoval v r. 1991. V roce 1994 obhájil disertaci o ukrajinském modernistickém básníkovi Bohdanu-Ihoru Antonyčovi, jehož tvorba byla v sovětském období zakázána.

Jurij Andruchovyč , jeden z nejvýraznějších současných ukrajinských autorů a všestranných kulturních činitelů, přišel na svět 13. března 1960 ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) v ukrajinské Haliči. Vystudoval Ukrajinský polygrafický institut ve Lvově a ve studiu pokračoval na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě, který absolvoval v r. 1991. V roce 1994 obhájil disertaci o ukrajinském modernistickém básníkovi Bohdanu-Ihoru Antonyčovi, jehož tvorba byla v sovětském období zakázána.

V roce 1985 spolu s Viktorem Neborakem a Oleksandrem Irvancem založil básnickou skupinu Bu-Ba-Bu, jež v mnohém určila směr, kterým se ubírá současná ukrajinská literatura. Autor je rovněž čelným představitelem tzv. „stanislavského fenoménu“, okruhu umělců, jejichž život a dílo je spojené s městem Ivano-Frankivsk, kam se řadí např. také Taras Prochasko či Jurij Izdryk. Je spoluzakladatelem a viceprezidentem Asociace ukrajinských spisovatelů, která vznikla v roce 1996 jako činná alternativa vůči ukrajinské Obci spisovatelů, jež je vnímána jako zkostnatělý pozůstatek sovětských časů.

Andruchovyč debutoval jako básník sbírkou Nebe a náměstí (Nebo i plošči, 1985), následovaly básnické sbírky Středměstí (Seredmisťa, 1989), Exotičtí ptáci a rostliny (Ekzotyčni ptachy i roslyny, 1991), která v roce 1997 vyšla v rozšířeném vydání, a sbírka Písně pro mrtvého kohouta (Pisni dlja mertvoho pivňa, 2004).

Jako prozaik se Andruchovyč etabloval sbírkou povídek z prostředí sovětské armády Vlevo, tam, kde je srdce (Zliva, de serce, 1989), která posloužila jako předloha pro scénář filmu Kyslíkový hlad (Kysnevyj holod, 1991, režisér Andrij Dončyk). Jeho povídky vešly do sbírky Tříválcový motor lásky (Trycylindrovyj dvyhun ljubovi, 2007), kterou vydal spolu se spisovateli Serhijem Žadanem a Ljubkem Derešem. Je rovněž spoluautorem kolektivní povídkové sbírky Spisovatelé o fotbalu (Pys’mennyky pro futbol, 2011).

Jádrem Andruchovyčovy prozaické tvorby jsou jeho romány Rekreace (Rekreaciji, 1992), Moskoviada (1993), Perverze (Perverzija, 1996) a Dvanáct obručí (Dvanadcjať obručiv, 2003). Andruchovyčova předposlední kniha Tajemství (Tajemnycja, 2007) má sice podtitul „místo románu“ a ačkoliv svým rozsahem tomuto prozaickému žánru odpovídá, jedná se spíše o beletrizované autobiografické vzpomínky, psané navíc formou rozhovoru. Podobně žánrově nevyhraněným dílem je poslední autorova prozaická kniha Lexikon intimních měst (Leksykon intymnych mist , 2011). V rozhovoru pro časopis Plav o ní autor říká: „Formální strukturou tohoto textu je abeceda, tedy jediná možná a na mně nezávislá posloupnost písmen. Jinými slovy, píši encyklopedii. Ale spíše parodickou a velmi osobní. V této knize bude 111 kapitol a každá z nich bude věnovaná jednomu z měst našeho světa. Samozřejmě ta města nevybírám náhodně. Především to musí být ,moje města‘, tedy s každým z nich mě musí pojit osobní příběh. Nebo dokonce několik příběhů.“

Kromě toho je Andruchovyč autorem řady esejů, jež byly publikovány ve sbírkách Dezorientace v krajině: Pokusy (Dezorientacija na miscevosti: Sproby, 1999), Moje Evropa (Moja Evropa, 2000, ve spoluautorství s Andrzejem Stasiukem) a Ďábel tkví v sýru (Dyjavol chovajeťsja v syri, 2006). Andruchovyčovy publicistické a esejistické texty se pravidelně objevují v ukrajinských periodicích a na internetu. Od roku 2010 píše sloupek pro portál TSN.UA. Je spoluzakladatelem a hlavním redaktorem středoevropské revue Vlak 76 (Potjah 76), pojmenované podle mezinárodního rychlíku č. 76, jenž kdysi jezdil z Varšavy do Bukurešti, a Ukrajinu, přinejmenším její západní část, tak spojoval se střední Evropou.

Jeho básně byly zhudebněny dnes již legendárními rockovými skupinami Plač Jeremiji a Mertvyj piveň. Posledních několik let Andruchovyč spolupracuje s polskou skupinou Karbido, s níž v roce 2009 zavítal také do Česka.

Překladatelské dílo Jurije Andruchovyče zahrnuje překlady z angličtiny (v roce 2006 sestavil první ukrajinskojazyčnou antologii americké beatnické poezie 60. a 70. let), polštiny (překládá mj. Tadeusze Konwického), němčiny (R. M. Rilke) a ruštiny (B. Pasternak, O. Mandelštam aj.). V roce 2008 vyšel Andruchovyčův překlad Shakespearova Hamleta.

V českém prostředí je Jurij Andruchovyč znám díky překladu románu Rekreace aneb Slavnost vzkříšeného ducha (Burian a Tichák 2006, přel. T. Vašut) a eseji Středovýchodní revize , která je součásti knihy Moje Evropa (Periplum 2009, přel. T. Vašut), v níž vyšel také obdobný esej A. Stasiuka. Jeho povídka Samijlo z Nemyrova, švarný bandita v překladu Tomáše Vašuta otevírá Antologii současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008, ed. Rita Kindlerová). V roce 2015 vyšel v nakladatelství Fra také Andruchovyčův nejznámější román Moskoviáda v českém překladu A. Sevruka a M. Tomka .

Z překladů do češtiny, které vyšly časopisecky, je třeba aspoň namátkou zmínit úryvky z románů Rekreace (Texty č. 35, podzim 2004, přel. T. Vašut), Perverze (A2, č. 12/2006, přel. Laura Kopecká), Tajemství (Hottentottenpotentatentantenatentatentäter , A2, č. 16/2009, přel. A. Sevruk) a Dvanáct obručí (Plav 1/2011, přel. Marie Iljašenko). 

 

© Alexej Sevruk

Diskuse

Vložil: Alex , 21.11.2012 23:36
Andruchovyč, Jurij
Podrobněji o tvorbě Jurije Andruchovyče pojednává studie na stránkách časopisu Člověk.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3285x

Inzerce